Volturiovi se rozhodli. Jakpak asi? Jak s tím naloží Cullenovi? To už nejspíš víte, ale přesto… vzhůru do čtení!
14.05.2011 (08:00) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1786×
Pohled Belly:
„Rozhodli se!“ zvolala Alice.
Byly to dva dny. Celou dobu jsem cvičila s Alice a přiznávám bez mučení i s Edwardem. Dělala jsem nepatrné pokroky. Alice už viděla záblesky mé budoucnosti a u Edwarda se prodlužovala doba mého… opevnění? Pořád nevím, jak tomu mám říkat.
Charlie mě navštěvoval v tu samou hodinu a já jsem stále opakovala, že to není nutné. Zdálo se mi, že to zabírá, ale nepletla jsem se? Také jsem měla podezření, že nás s Edwardem divně pozoruje. Že by něco tušil? Doufala jsem, že ne. Věděla jsem, že mu to jednou budu muset říct, ale bála jsem se jeho reakce.
Is byla celá bez sebe, že jí ničím její ‚reputaci‘, ale nemohla s tím nic dělat. Cullenovi se cvičili v boji a nedalo by se říct, že jim to nešlo. Teď jsme všichni seděli v obývacím pokoji a čekali na verdikt. Edward to samozřejmě věděl, ale nechával si to pro sebe. Podle jeho výrazu jsem poznala, že to nebylo nic pěkného.
„Volturiovi… oni sem jdou. Budou tu za tři dny.“
„Dva dny?“ ptala jsem se rozčileně. Veškerá pozornost se upřela na mě. „Potřebujete pomoc! Já vám přece můžu sehnat spojence! Já -“
„Jaké spojence?“ přerušil mě Edward, jakoby věděl, co se mi honí hlavou.
„Vlkodlaky.“ Vzpurně jsem vystrčila bradu. Ozvalo se zasyčení.
„Jen kvůli tomu, že jsi chodila s tím… psiskem tě přece nebudou brát za svou kamarádku!“ rozohnila se Rosalie.
Při těch slovech sebou Edward trhl. Bylo na něm vidět, jak se trápil a jak se trápí teď. Povzbudivě jsem ho chytila za ruku a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil ale ne s takovou vervou.
„Rose, hodí se nám každá pomoc,“ odporoval Carlisle. Rose jen rezignovaně zavrtěla hlavou.
„Hlasujeme?“ ptala se Alice. Podle pohledu Carlislea to bylo jasné.
„Pomůže nám to. Jsem pro.“ Jasper.
„Když to říká Jasper, tak já jsem jednoznačně pro.“ Alice.
„Ne.“ Rosalie.
„Aspoň bude nějaká psina!“ Emmett.
„Ano.“ Esme.
„Edwarde?“ zeptal se Carlisle po chvíli ticha.
„Pokud to Belle pomůže, tak ano.“
„Můj názor už znáte. Je rozhodnuto,“ uzavřel Carlisle
„Nepustím tě tam samotnou, Bello.“
„Vážně to zvládneš, Edwarde?“
„Ano,“ řekl opět bez náznaku citu.
Věděla jsem, že se s ním nemohu přít, a tak jsem bez protestů nastoupila do auta. A teď jsem si vzpomněla na Jacoba. Určitě kvůli mně trpěl. Bylo mi do pláče z toho, že jsem ho od našeho rozchodu neviděla. Byl to můj nepostradatelný kamarád. A v tom to bylo. Proto jsem se s ním rozešla.
Nevěděla jsem, co se stane – z neznámého důvodu to nešlo. Měla jsem silnější dar než Alice, ale přesto mi to bylo na nic. Dívala jsem se na ubíhající krajinu a přemýšlela, jestli to není naposledy, co ji vidím. S hrůzou jsem se napomenula.
Jacob by nic takového neudělal! Zastavil by je. Pokud mě miluje, tak jak říká… Naštěstí mezi námi otisk nebyl, protože to by mě ne jen těžko přijal. Zelené stromy byly pořád kolem nás a já čekala, kdy se rozestoupí a vystoupí nádherné modré nebe. To se však nestalo a ani nestane.
„Bello?“ vytrhl mě z přemýšlení Edward. Podívala jsem se na něj a viděla na něm strach o mě z toho, co má přijít.
„Jsme na místě. Dál jet nemůžu.“ Zamračila jsem se. „Nebo ano…?“ nechal větu vyznít do ztracena.
Moc dobře věděl, proč se mnou nemůže jet. Povzdychla jsem si a chytila jeho tvář do dlaní. Na tváři měl opět masku pokerového hráče, ale já věděla, že ji dokážu zlomit. Věděla jsem, co ke mně cítí, a věděla jsem, že k němu cítím to samé.
„Povíš mi něco?“
„Cokoliv,“ vyhrkl bez přemýšlení.
„Slibuješ?“
„Slibuji.“ Slyšela jsem obavy v jeho hlase a to mě ještě více popostrčilo k tomu, abych se ho zeptala.
„Žárlíš, nebo se o mě bojíš?“
Lišácky se usmál a sklonil se ke mně rychlostí blesku. Ani jsem to nepostřehla a už jsem byla v jeho náručí. Polibek jsem mu oplácela a cítila, jak se ve mně všechno hroutí. Celá udýchaná jsem se chtěla odtáhnout, ale on mi to nedovolil. Z nějakého důvodu jsem věděla, že se to stane. Intuice. Usmála jsem se a tentokrát s větší silou odstrčila jeho tělo.
„Tak co?“ ptala jsem se omámeně, i když jsem nevěděla na co – a on to moc dobře věděl.
„Hm? Upřesni mi to, prosím.“
Zběsile jsem se vrhla do své hlavy a hledala to, co jsem potřebovala. Po pár minutách už jsem věděla, co mám říct. Byla jsem trochu naštvaná kvůli tomu, že si ze mě dělá legraci.
„Žárlíš, nebo se o mě bojíš?“ zopakovala jsem větu a on jen poraženecky zavrtěl hlavou.
„Už jsem doufal, že si nevzpomeneš.“ Chtěla jsem namítnout, že mi to slíbil, ale on svůj monolog dokončil. „Ano hrozně žárlím. Tak, že je to jako ohnivá smršť, která sežehne vše živé. Ano mám o tebe strach – takový, jaký jsem ještě nezažil. Ano způsobuje mi to bolest a ani nevíš jakou. A víš co? Miluji tě.“
„To říkáš skoro pořád, ale víš co? Také tě miluji,“ usmála jsem se a vlepila mu polibek na tvář.
„Už musíš jít, viď?“
„Jiná možnost není.“ Ještě než jsem vystoupila z auta, tak mě chytil za ruku.
„Dávej na sebe pozor, prosím!“ Když jsem nic neudělala tak dodal: „Kvůli mně.“
Usmála jsem se a zabouchla dveře. Zřejmě to pro něj bylo dostatečné znamení a tak odjel. Ještě jsem mu zamávala a uvědomila si, že vlastně musím jít pěšky k domu Blackových. Počkat… co kdybych zavolala? Ne. To nemůžu – měli by předsudky. Povzdychla jsem si a troufla si doufat, že Charlie není v La Push.
Celou cestu jsem děkovala bohu za to, že mám tenisky. Musela jsem se usmát. Vždyť já omdlím a za malou chvíli už jdu na pěší túru. Správně bych měla mít modřiny a ležet v posteli… Nebylo to však jediné, co mi dělalo starost.
Věděla jsem, že kdybych chtěla, tak mohu být na místě do pár sekund. Jenže to nešlo. Svůj dar bych měla využívat jen v ojedinělých případech. No a tohle rozhodně není důležité a ani nijak naléhavé. Za půl hodiny jsem už byla skoro u svého cílu. Byla jsem strachy bez sebe, a když jsem viděla, jak tam stojí Jacob ve své podobě, tak jsem měla co dělat, abych neomdlela znovu…
Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 19. kapitola: Rozhodli se!:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!