Charlie je pořád zmatenější. Tahle kapitolka je důkazem že romantika může být i uprostřed války. A jak do toho zapadá Victoria?
04.05.2011 (17:15) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1980×
Pohled Charlieho:
Ani zmatenost nemohla pojmout ty pocity, které jsem cítil. To na tom byla Bella tak špatně, aby musela být u Cullenů? Měl jsem silné podezření, že to nebylo hlavním důvodem, ale přece by je někdo, jako je Carlisle, nekryl! Nebo ano? Každopádně mezi Edwardem a Bellou něco je.
Čím déle budou otálet s tím, než mi to řeknou, tím déle je budu podezřívat a Edwarda budu vidět jako méněcenného. Zakroutil jsem hlavou a zkoušel se věnovat zápasu jako obvykle, ale nešlo to. Ano bylo to zvláštní, ale nešlo to. Vypnul jsem televizi a dál přemýšlel.
Žádné problémy s ním nebyly, vypadal jako milý chlapec a také se tak choval… Vzpomněl jsem si, jak se Cullenovi na čas odstěhovali z města a podivnou souhrou náhod… Bella byla hodně smutná, nebo spíš jako zombie. Chodili spolu už tenkrát? To mi bylo záhadou. No nic, budu si muset počkat.
Pohled Alice:
Už dlouho jsme debatovali o možných teoriích. Padla jich spousta, ale mně osobně na Victorii neseděla. Emmett ležel na pohovce stále v limbu a já se z toho radovala jako na lesy. Moje nadšení ale kazila ta zpropadená Victoria. Najednou jsem dostala vizi.
Charlie je rozhodnut, že se brzy zeptá na vztah Edwarda a Belly. Aha, tak už mu to došlo. Uchichtla jsem se v nepravou chvíli, protože se tu probíralo, jak nejlépe… zničit Victorii? Ne, to nebyl ten správný výraz. Přemítali nad tím, jak jí utrhnou končetiny… Fuj! Edward se usmíval a ostatní jen pozvedli obočí.
„Bells, vypadá to, že se nevyhneš rozhovoru s Charliem.“
„O čem?“ ptala se. Mrkla jsem na Edwarda. Ten jen pokrčil rameny.
„Jedno je jasné. Já tam v tu chvíli nechci být a ani nebudu.“ Když Bella stále nic nechápala, tak to Edward trochu rozvedl. „Budeš mu muset říct pravdu o nás.“ Bella zrudla jako rajče.
„Jakou pravdu?“
„Budeš mu muset říct, jak moc tě miluji a že jsi důvod mé existence,“ pronesl s úsměvem.
Najednou se vůbec nestyděl a políbil Bellu lehce na rty. To už jsem je ale neviděla, protože jsem byla… Kde jsem byla? Viděla jsem jenom temnotu i přesto, že jsem byla upír. Najednou se rozsvítily louče a uviděla jsem ženu s ohnivými vlasy. Kráčela tmavými chodbami.
Pro mě byla ta vize ale nějaká zmatená, a tak jsem viděla zrychlené útržky trůnů, Victorii, jak se sklání a mluví… o Belle! Potom jsem viděla Volturiovy, jak rozčileně krotí obličeje. Otevřela jsem oči a podívala se na Edwarda na znamení, ať jim to poví sám.
„Victoria to šla nahlásit Volturiovým, kteří nejspíš přijdou sem,“ řekl stručně a mrtvolně.
„Ještě není rozhodnuto,“ dodala jsem.
Pohled Belly:
Tuhle verzi nikdo nezmínil, protože to byla podpásovka. Victoria šla za Volturiovými… Volturiovi… To mi něco říká. Už vím! To jsou ti… Ne! Oni ne! Jen ne oni! Najednou se rozpoutala bouře. Jasper a Carlisle šli plánovat do pracovny, kde měli i mapu. Rosalie s Alice šli křísit Emmetta (o kterém jsem mimochodem nic nevěděla, protože tu prostě jen tak ležel) a Esmé šla uklidit, i když nebylo co.
Jediný, kdo mi zůstal na blízku, byl Edward. Všude byl slyšet šum a slova jako: „Zachovejte chladnou hlavu“. Připadala jsem si jako ve válce, až na to, že tady se nestřílelo a nepadaly granáty. Najednou mě Edward objal a začal mi šeptat do ucha.
„Pojď se mnou do mého pokoje. Popovídáme si,“ řekl, ani nečekal na moji odpověď a už mě bral do náruče.
Za pár sekund jsem ležela zachumlaná v posteli a jako bonus se mi dostalo jeho objetí. Sice jsem přesně pořád ještě nevěděla, kde to vlastně jsem (nestihla jsem se rozkoukat), ale věděla jsem, že je tu Edward a tím pádem bylo všechno v pořádku. Položila jsem mu hlavu na hruď a vychutnávala si jeho vůni.
„Neměl bys pomáhat ostatním?“ zeptala jsem se, přestože jsem nechtěla, aby odešel.
Navíc mi moc nepomáhalo v přesvědčení to, že jsem ho ještě více majetnicky objala. Zasmál se a mně při tom zvuku poněkolikáté poskočilo srdce. Byl dokonalý.
„Ty bys chtěla, abych šel pryč?“ Poraženecky jsem zavrtěla hlavou.
„Nemohla bys zastavit čas?“
„Ty si na to nějak zvykáš. Postačila by ti zvuková bublina a silové pole?“ usmála jsem se.
„To myslíš vážně, nebo je to vtip?“ Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jakou má tvrdou hlavu plnou pilin.
„Vypadám snad na to, že bych si dělala legraci?“ zeptala jsem se s pozvednutým obočím.
Už jsem ale nečekala na jeho odpověď a zastavila jsem čas. Myslela jsem, že ho budu škádlit, že nebude vědět, co jsem udělala, ale zapomněla jsem na důležitý upíří smysl. Sluch. Vítězně se usmál a chtěl mě políbit, ale já ho zarazila, i když nerada, pozvednutou rukou.
„Udělal jsem něco špatně?“ začal bolestně. „Udělal jsem ti něco? Zlobíš se na mě?“
Tentokrát má ruka našla jiné uplatnění. Položila jsem ji Edwardovi na ústa a zadívala se mu do očí. Jindy roztavené zlato bylo teď ztuhlé do kamene bolesti. Neodolala jsem a začala mu přejíždět svou dlaní přes čelo, oči, nos, tváře… a ústa, která se pootevřela pod mým dotykem.
„Nic jsi neudělal špatně. Já jen… nesnesu pomyšlení na to, že tě svojí vůní trápím. Nesnáším to.“
„Tak mě na to připrav! Už jednou jsem si na tvou vůni zvykl, tak to dokážu i teď.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.
„Ne. Ty jsi asi neslyšel tu část, ve které ti říkám, že mě to týrá.“
„Tak to pojď nacvičit!“ Už jsem ho chtěla umlčet, ale to by nesměl říct to své: „Prosím!“
Poraženecky jsem zavrtěla hlavou a se sarkasmem v duchu hádala, co budu cvičit příště. Až teď jsem si uvědomila, co to cvičení bude obnášet. Objímání je to nejmenší, co mi dělá starosti. Zrudla jsem jako rak a Edward na to nejspíš taky přišel, protože se rošťácky usmíval. Začala jsem se kousat do rtu.
„Jen mysli na to ,že je to pouze líbání,“ poradil mi.
„Líbání s polobohem,“ pronesla jsem sarkasticky.
„Díky, že mi lichotíš,“ zasmál se.
Potom se začal přibližovat, až byl jen centimetr ode mě. Nevěděla jsem, na co čeká, a tak jsem naše rty spojila sama. Ze všech sil jsem se držela zpátky, ale jak už jsem řekla. Líbání s polobohem není žádná hračka. Jeho rty mě přímo nutily, ať se na něj ještě více natisknu. Taky že jsem to do sekundy udělala.
Cítila jsem, jak se něco ve mně láme a nešlo to zastavit. Proto jsem ho naposledy políbila a pak se odvrátila. V tu chvíli, kdy jsem chtěla natáhnout svůj ‚štít‘, mě Edward zarazil svým pohledem. Viděla jsem, že mě prosil, ať to nedělám. Černé duhovky nesnesly žádný kompromis.
Edward se váhavě přiblížil k mým vlasům a přičichl k nim. Zhluboka se nadechoval a vydechoval. Já jsem byla jako socha a hodlala jsem tak nějakou dobu zůstat. Byla jsem úplně vyděšená, ale když mě políbil na krk, tak vše zmizelo a já se uvolnila.
„Miluji tě a nic a světě to nezmění.“
„Taky tě miluji.“
„Tak a teď znovu,“ usmál se a tím mi málem přivodil infarkt.
Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 17. kapitola: Klid uprostřed bouře:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!