Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 7. - Pozvání

14.08.2011 (17:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 4276×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 7. – Pozvání

Bella

Jen jsem se rozloučila s Clare, rozběhla jsem se ke svému autu. Byl nejvyšší čas vyzvednout Davida ve škole.

Přijela jsem na parkoviště, a protože jsem ho nikde neviděla, vydala jsem se k jeho třídě. Nenapadlo mě, kde jinde by mohl být.

„… mi s tím pomáhal, ale mamka na to není. Ona nemá žádnou schopnost,“ slyšela jsem Davida z otevřené třídy. Přitiskla jsem se ke zdi, a i když jsem na sebe nebyla pyšná, že poslouchám cizí rozhovor, přece jen se týkal mě, takže mě zajímalo, co mu na to pan Cullen řekne. Teda… Určitě tam s ním musel být on. Kdo jiný?

„Davide,“ promluvil učitel. Takže jsem se nemýlila. „Možná, že kdybys maminku požádal, tak by ti ráda pomohla. Dokud žil tatínek, nebylo to potřeba, ale teď máš jen ji,“ nabádal mého syna. Na jednu stranu mě těšilo slyšet, co říkal Davidovi, ale na druhou… Vadilo mi poslouchat z jeho úst slova o Connorovi.

Potichu jsem se nadechla, odlepila se od zdi a vstoupila do třídy.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem v rychlosti učitele a hned poté jsem sjela pohledem na Davida. „Miláčku, jak to, že jsi na mě nečekal na parkovišti?“ ptala jsem se ho.

„Já tam byl, že jo, pane Cullene,“ otočil se na učitele a chtěl od něj potvrzení, že mluví pravdu. Učitel přikývl a David se zase otočil na mě. „Ale ty jsi tam nebyla, tak jsem šel zpátky do třídy a zapovídal se tu,“ vysvětloval mi. Pak se zazubil, popadl aktovku a rozešel se ke mně.

„Děkuji a omlouvám se za zpoždění, pane Cullene,“ pronesla jsem a ihned sklopila zrak. Bylo to podruhé v tomto dni, co jsme se viděli. A já pořád v jeho přítomnosti klopila zrak – v lepším případě, v horším jsem k tomu ještě zčervenala jako rajské jablíčko.

„Stačí Edwarde,“ zaslechla jsem jeho hlas blíž, než jsem čekala. Zvedla jsem hlavu, podívala se na něj a všimla si krásného úsměvu, který se mu usadil na tváři. Nejvyšší čas vypadnout, napadlo mě.

„Edward,“ řekl znovu své jméno a natáhl ke mně ruku. Pár okamžiků mi trvalo, než mi došlo, o co mu šlo.

„Isabella, teda Bella,“ odvětila jsem mu a váhavě vložila svou ruku do jeho. Při doteku mnou stejně jako na rodičovské schůzce projelo něco, co jsem neuměla přesně popsat. Zase ten... zvláštní pocit. Teď už jsem si ale dokázala s určitostí přiznat, že bylo to něco příjemné.

„Mami, tak už pojď,“ zakňoural David vedle mě. Vyvlékla jsem svou ruku z Edwardovy a nejistě se na něj usmála.

„Na shledanou, Bello. Ahoj, Davide,“ rozloučil se s námi Edward.

„Na shledanou, pane… Edwarde,“ opravila jsem se a s horkostí ve tvářích jsem spolu s Davidem odcházela ze třídy.

Jen jsme přijeli domů, David vyběhl po schodech do svého pokoje a já jsem šla do kuchyně připravit něco k svačině.

Mazala jsem toustový chléb burákovým máslem a přistihla jsem se, že se u toho usmívám.

A bodejť by ne!

Před očima jsem měla Edwardovu tvář. Ten jeho úsměv… Co měl vůbec na sobě? To jsem nějak nestihla postřehnout. Ale určitě mu to slušelo. Tím jsem si byla jis-

„Mamí, mamí, můžeš přijít sem, prosím?“ ozvalo se náhle z patra a znělo to dost naléhavě. V první chvíli mě napadlo, že se snad Davidovi něco stalo, ale ihned jsem tu hroznou myšlenku zaplašila.

„Copak se děje, Davide?“ vyhrkla jsem udýchaně, jen co jsem vtrhla k němu do pokoje. Bez klepání.

David se na mě zkoumavě podíval a pak se zatvářil zamyšleně. „Jen jsem tě chtěl o něco poprosit. Ale jestli nebudeš chtít, tak to neva.“

Přemýšlela jsem, čeho by se asi jeho prosba mohla týkat, a vzpomněla jsem si na rozhovor, který vedl ve škole s Edwardem.

„Tak povídej,“ povzbudila jsem ho a čekala, zda jsem se ve své domněnce nemýlila.

„No, chtěl bych zkusit, zda dokážu přenést třeba sklenici z vedlejšího pokoje, když ji neuvidím, ale jen na ni budu myslet,“ objasňoval mi svůj plán. „A potřeboval bych tvou pomoc,“ dopověděl.

Usmála jsem se na něj. „Když mi řekneš, co přesně mám udělat, ráda ti pomůžu,“ odvětila jsem mu.

Nedala jsem na sobě znát, že mě trochu zamrzelo, že mě nikdy sám od sebe nezkusil požádat o pomoc, ale udělal to až na popud svého učitele.

Docela mě děsily představy, o čem všem se ti dva asi bavili. Přišlo mi, jakoby David viděl v Edwardovi… něco jako náhradníka za otce. A to se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvalo. Jediným otcem pro něj bude vždy Connor. A jen proto, že… už s námi nemohl být, musela jsem zastat jak roli matky, tak i otce. Copak mu tak moc chyběl mužský element, že se tak upnul na svého učitele? Nestačila jsem mu já? Zřejmě si s ním o tom budu muset promluvit.

„Dobře. Takže… Mami, vezmi sklenici, běž s ní do ložnice a tam ji drž jednou rukou. Já se ji pokusím přenést sem a od tebe potřebuju, abys mi říkala, zda ta sklenice něco dělá. Rozumíš mi?“

„Jasně. Jdeme na to?“ David přikývl a podal mi sklenici. Popřála jsem mu hodně štěstí a přesunula se do své ložnice. Posadila jsem se na postel a natáhla ruku se sklenicí před sebe.

„Můžeš,“ křikla jsem na Davida.

Pár vteřin se nic nedělo, ale pak jsem ucítila, že začala sklenice lehce vibrovat. A teď co?

„Davide, mám tu sklenici pustit?“ houkla jsem na něj.

„Ještě ne, já ti řeknu,“ odpověděl mi.

Vibrace se začaly zvyšovat, až jsem měla co dělat, abych sklenici jednou rukou udržela.

„Teď,“ zakřičel David, tak jsem ji pustila. Ruku jsem ale držela stále blízko ní, kdyby se třeba rozhodla spadnout. Jenže sklenice zamířila pomalým pohybem ke dveřím z ložnice, tak jsem vstala a následovala ji.

„Vznáší se, Davide, pořád se vznáší a míří za tebou,“ informovala jsem svého syna nadšeně. Zírala jsem na sklenici a na chvíli mě napadlo, jak úžasné by se tohle muselo zdát Connorovi. Byl by z toho nadšený. Pro mě to bylo také úžasné, ale jinak. Jako obyčejný člověk jsem si musela stále dokola opakovat, že jsem se nezbláznila, když vidím vznášející se sklenici v pokoji. Pořád to pro mě bylo až moc neuvěřitelné.

Sklenice přeletěla přes práh a stočila se doprava k Davidovu pokoji.

Najednou, aniž bych cokoli udělala nebo se tomu přičinila, spadla na zem a rozbila se. Na chodbě se ihned objevil David a smutně si povzdechl.

„Tak nic,“ pronesl zklamaně.

„Ale miláčku, bylo to skvělé. Když budeš trénovat, určitě pro tebe bude za chvíli brnkačka, přinutit sklenici nebo něco jiného silou své mysli, aby se přesunula z pokoje do pokoje,“ utěšovala jsem ho. „A pokud o to budeš stát, ráda bych byla u toho,“ nabídla jsem mu.

„Mám tě moc rád, mami,“ zamumlal a rozešel se ke mně. Objal mě kolem pasu a já nemohla přeslechnout, že vzlykal.

„Davide, taky tě mám moc ráda,“ zašeptala jsem a pohladila ho po vláskách. „Nic hrozného se přece nestalo. Příště se ti to povede, uvidíš,“ uklidňovala jsem ho, ale tak nějak jsem tušila, že měl jeho pláč co dělat nejen s nepovedeným „kouzlem“, ale i s Connorem.

Uběhl necelý týden. Edwarda jsem od našeho setkání v obchodě a ve třídě neviděla. Což mě trochu mrzelo. Ne. Sice jsem nebyla moc ochotná si to přiznat, ale faktem bylo, že mě to mrzelo hodně. Kdykoli jsem zaslechla, že někdo vstoupil do obchodu, se zatajeným dechem jsem se otočila ke dveřím a hned na to si zklamaně povzdechla. A pokaždé jsem si za to nadala. Nerozuměla jsem si. A možná jsem si spíš nechtěla rozumět.

Doufala jsem, že si Clare mého podivného chování nevšimla. Tvářila se pořád přátelsky, usmívala se na mě a bavila se se mnou o všem možném. Jen o Edwardovi se ani slovem nezmínila. K mé otázce, zda ho miluje, respektive k vysvětlení její odpovědi, už se také nevrátila. A já se neodvažovala o něm začít mluvit, abych v ní třeba nevzbudila mylné podezření, že mě Edward zajímá víc, než by měl. A i když mě vzpomínka na něj nenechávala chladnou, neustále jsem si připomínala, že je zadaný. Že spolu s Clare tvořili pár.

Po poledni jsem odešla z obchodu a rozjela se ke škole, vyzvednout Davida.

Jakým překvapením pro mě bylo, když jsem si při parkování všimla, že na mě nečekal sám, ale vedle něj stál Edward. Vystoupila jsem z auta a po cestě k nim jsem ukecávala své srdce, aby nabralo normální rytmus. Dýchala jsem zhluboka.

„Ahoj, mami,“ vyhrkl David.

„Dobrý den, Bello,“ pozdravil mě Edward a usmál se. Málem se mi z pohledu na něj podlomila kolena.

„Ahoj, Davide, dobrý den, Edwarde,“ oplatila jsem jim pozdrav a přejela očima z jednoho na druhého.

Docela jsem udivila sama sebe, jak jednoduše se mi podařilo vyslovit Edwardovo jméno, aniž bych přitom zaváhala. Zahleděla jsem se do jeho medově zlatých očí. Okamžitě mě zajal pohledem. Ztrácela jsem se. A cítila se u toho šťastná…

„Mami, nemohl by pan Cullen někdy přijít k nám, abych mu ukázal, co svedu? Prosím,“ vyrukoval na mě David z čista jasna se žádostí, která mě v mžiku navrátila do reality a přinutila mě věnovat mu pozornost.

Vyděšeně jsem se na něj podívala. „No, Davide, myslím, že se to nehodí,“ pronesla jsem zastřeným hlasem. Vůbec jsem si nedokázala představit Edwarda v našem domě…

Jenže David nevypadal, že bych ho svou odpovědí jakkoli odradila a házel na mě psí oči. „A pan učitel na takovéhle věci určitě nemá čas,“ použila jsem další argument. Pomalu jsem se otočila na Edwarda s prosbou v očích i ve tváři, aby mě podpořil.

„Ale, mami,“ zakňoural David a ohrnul spodní ret. Znovu jsem očima vyslala k Edwardovi žádost o podporu.

„Určitě bych si našel chvíli,“ řekl Edward úplně klidným a snad i trochu pobaveným hlasem, a když jsem přimhouřila oči a zafuněla, zatvářil se omluvně a s úsměvem na rtech pokrčil lehce rameny. Zrádce!!!

„Tak vidíš,“ vykřikl vítězným a nadšeným hlasem David. Viděla jsem, jak se mu zajiskřilo v očích. „Že může přijít, řekni, že jo, prosím,“ žadonil s rukama semknutýma dlaněmi k sobě. Rychle jimi třel o sebe v náznaku prošení.

Co jsem mu na to měla říct? Očima mi visel na puse a čekal, co ze mě vypadne. Střelila jsem pohledem k Edwardovi. Stál uvolněně, jednu ruku měl v kapse a druhou si právě v momentě, kdy jsem se na něj podívala, projel ve vlasech.

Na sucho jsem polkla, povzdechla si a se sebezapřením jsem ze sebe vysoukala: „Jestli se vám to hodí v sobotu kolem třetí, rádi vás uvidíme.“ Stálo mě to fakt hodně přemáhání. A pozvala jsem ho jen kvůli Davidovi. Jen kvůli němu, přesvědčovala jsem sama sebe. „Doufám, že mě pak Clare nezabije,“ zamumlala jsem si ještě pro sebe, a když jsem říkala - nezabije, měla jsem na mysli skutečný význam slova nezabije.

„Velice rád přijdu, Bello. Děkuji za pozvání,“ pronesl Edward potěšeně a mně se na chvíli zdálo, že za tím bylo něco víc, než řekl. Ale nedokázala jsem odhalit, co.

„Super, mami," vydechl David nadšeně a otočil hlavu k Edwardovi. „Pane Cullene, už se nemůžu dočkat, až vám ukážu, co umím,“ řekl mu a pokyvoval u toho hlavou.

„Jsem na tebe zvědavý, Davide. Věřím, že to bude stát za to," odvětil mu Edward a mrkl na něj.   

„Tak pojď, miláčku, už pojedeme,“ vyzvala jsem svého syna.

„Na shledanou, pane Cullene,“ rozloučil se David radostně s učitelem a zamával mu.

„Na shledanou,“ zavolal na nás Edward. Otočila jsem se na něj a pokynula mu hlavou na pozdrav. Pak jsem objala Davida kolem krku a společně jsme zamířili k autu.

Až téměř u auta jsem si uvědomila, že jsem měla tak zaměstnanou mysl Edwardem, že tam pro tuto chvíli nezbyl ani kousíček místa pro Connora. Bylo mi stydno. Tohle se mi ještě nestalo! A už ani nestane! Nesmí!

Když jsme vyjížděli z parkoviště, neodolala jsem a podívala se do zpětného zrcátka. Edward stál před školou a zdviženou rukou nám lehce mával. Tvářil se spokojeně.

A usmíval se. Zase.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ha, Bella pozvala - na popud Davida - Edwarda k nim domů. ;-)

Příští kapitola bude z pohledu Edwarda. A určitě se máte na co těšit. ;-)

Děkuji vám za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 6. ♣ Kapitola 8.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 7. - Pozvání: