Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 21. - Návštěva u Cullenových I.

02.04.2013 (14:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3876×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 21. – Návštěva u Cullenových I.

Bella

První co jsem udělala, jakmile jsem se ráno probudila, bylo, že jsem se podívala vedle sebe, zda tam Edward stále byl.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě láskyplně, jen co jsem mu pohlédla do tváře.

„Dobré,“ zašeptala jsem a položila si hlavu na polštář. „Byl jsi tu celou noc?“ optala jsem se ho. S úsměvem přikývl. „A co jsi dělal, když nemůžeš spát?“ pokračovala jsem zvědavě.

„Chvíli jsem si četl, ale většinu času jsem tě pozoroval při spánku,“ odvětil mi.

„Nuda, co?“

„Naopak. Nikdy mě to nepřestane bavit,“ svěřil se mi. Byl tak sladký!

„Kolik je hodin?“

„Krátce po osmé,“ řekl a na moment znehybněl. „David se pomaličku probouzí. Mám odejít?“

Skousla jsem si ret, jak jsem se snažila rozmyslet, co by teď bylo nejlepší. Neměla jsem ani tušení, jak by se David zachoval, kdyby zjistil, že tu byl Edward celou noc.

„Možná bychom na něj měli jít pomalu,“ navrhla jsem mu váhavě. „Jestli ti to teda nevadí,“ dodala jsem hned vzápětí. „Nechci mu lhát, ale-“

„Chápu to a jsem stejného názoru,“ přiznal a mně se ulevilo. „Co kdybych se ujistil, že je na ulici klid, vyskočil oknem a zaběhl domů pro auto? A tak… řekněme za půl hodinky bych vás přijel vyzvednout a jeli bychom k nám.“

„Skvělý plán,“ pochválila jsem ho. Byla jsem opravdu šťastná, že se rozhodl hrát tuhle hru se mnou. „A děkuji.“

„Nemáš vůbec zač. Jsi bezvadná máma a toho si na tobě moc cením,“ pronesl, natáhl se ke mně a políbil mě na rty. Pak vstal, v rychlosti se oblékl, otevřel okno, vykoukl a ještě než vyskočil, vrátil se k posteli a znovu mě políbil. „Je tak těžké od tebe odcházet,“ zašeptal a byl pryč.

Vyskočila jsem z postele a zavřela okno. Venku byla pěkná zima. Oblékla jsem si župan a rozešla se k Davidovi.

„Miláčku, vstávej. Za chvíli nás vyzvedne Edward,“ oznámila jsem mu.

„Paráda,“ vyhrkl a odhrnul peřinu. Během vteřiny už pelášil do koupelny. „Vyber mi něco na sebe, jo?“ houkl na mě a zavřel za sebou. Ze skříně jsem mu vyndala rifle a tričko s dlouhým rukávem. Ještě ponožky a slipky.

„Dík,“ řekl, když se vrátil do pokoje a začal si svlékat pyžamo.

„Davide, kdyby se tu náhodou objevil Edward dřív, tak ho pozvi dál. Já se jdu v rychlosti osprchovat. Pak ti nachystám snídani a kakao.“

„Já nemusím snídat,“ oznámil mi. „A nemůžeš se vysprchovat až potom?“

„No to tedy musíš. A bez diskuze,“ řekla jsem mu rázně. „A ne, nemůžu. Běž dolů a pusť si televizi. Já přijdu za chvíli za tebou,“ dávala jsem mu instrukce. Zavrčel, zašklebil se a pomalým krokem se rozešel z pokoje. Bylo mi to jasné. Hrozně se těšil ke Cullenovým. Povzdechla jsem si a zamířila ke koupelně. Já jeho nadšení bohužel nesdílela.

Po sprše jsem se vrátila do ložnice. Přemýšlela jsem, co si vzít na sebe, abych udělala dojem. Ale po pár vteřinách jsem došla k závěru, že bude nejlepší, když budu sama sebou. Takže jsem si oblékla tmavé rifle a lehký bílý svetřík. Vlasy jsem si jen pročísla a nechala je rozpuštěné. Namalovala jsem si řasy a vydala se za Davidem.

„Máš nějaké speciální přání, co bys rád posnídal?“ zeptala jsem se ho, když jsem nakoukla do obýváku.

„Mně je to jedno,“ zabručel. „Jen ať je to rychlé.“

Vešla jsem do kuchyně a právě v tu chvíli se ozvalo ťukání na dveře.

„Já tam jdu,“ zavolal na mě David a prosvištěl domem neuvěřitelnou rychlostí. ‚Jdu‘ jsem si teda představovala jinak.

„Ahoj, Davide. Tak můžeme vyrazit?“ slyšela jsem Edwarda.

„Já už bych klidně jel, ale mamka mi chce ještě přichystat snídani,“ oznámil mu otráveně můj syn.

„Snídaně je důležitá,“ pověděl mu na to Edward a hned nato se oba objevili v kuchyni. „Ahoj, Bello. Se snídaní se nechystej. Esmé pro vás něco připravila,“ řekl mi a u toho na mě mrkl. „K nám je to jen kousek,“ dodal. Pak se ke mně nahnul a dal mi pusu na tvář. Trochu jsem se zamračila a jeho to rozesmálo.

„Tak vidíš, mami. Už můžeme jet,“ vykřikl David vítězným hlasem.

„Však už pojedeme. Běž se obout a obléknout si bundu,“ vyzvala jsem ho.

„Na tvář?“ optala jsem se tiše Edwarda, když zmizel David za rohem.

„Nezačínáš být nějaká náročná?“ zeptal se mě se smíchem.

„Náročná nenáročná, omlouvá tě jen to, že jsi mi věnoval celou noc,“ řekla jsem mu a ušklíbla se. To ho ještě víc rozesmálo, až mě tím smíchem nakazil.

„Čemu se smějete?“ ozval se David z předsíně.

„Smích je zdravý,“ odpověděla jsem mu, jakmile jsem společně s Edwardem došla až k němu. Nazula jsem si boty a vzala si bundu. David něco zamumlal, ale nerozuměla jsem mu ani ň. Podívala jsem se na Edwarda a ten jen mávl rukou. Zřejmě to nebylo nic důležitého.

Edward připnul vzadu Davidovi pás a já se mezitím posadila na sedadlo spolujezdce. Jen co jsme vyjeli, chytil mě Edward za ruku, a když jsem se na něj podívala, věnoval mi okouzlující úsměv.

Náhle jsem si uvědomila, že mi bylo s Edwardem tak dobře, že jsem měla pocit, jako bych ho znala odjakživa. Dokonale vyplnil to prázdné místo, které po sobě zanechal Connor. Bylo to jen pár dní, co Clare odešla, ale mně to najednou připadalo, jako kdyby to bylo už hrozně dávno. Tak dlouho jsem si nechtěla přiznat, co k němu cítím. A najednou jsem si byla jistá, že bych mohla odpřísáhnout, že jsem do něj byla zamilovaná už od té rodičovské schůzky, kde jsme se viděli poprvé.

Tolik jsem se bála, aby ho David přijal. A on s tím neměl naštěstí žádný problém. Zatím jsem ale nevěděla, jak by se tvářil, kdyby zjistil, že u nás Edward strávil noc. Každopádně mi bylo jasné, že na to dostanu v brzké době odpověď.

„Vy bydlíte v lese?“ zeptala jsem se Edwarda překvapeně, když uhnul z hlavní silnice vpravo na lesní cestu. 

„Ano,“ odvětil mi. „I dům, ve kterém jsem žil s Clare, není přímo ve Forks,“ pokračoval. „Je to tak pro nás lepší. Můžeme si jít kdykoli zalovit, aniž by nás třeba v noci zahlédl nějaký soused a myslel si kdoví co,“ vysvětloval mi. Jo, to mělo svou logiku.

Během pár vteřin se mi naskytl pohled na obrovský a krásný dům, který obklopovaly ze všech stran stromy.

Edward zaparkoval před garážemi a vystoupil. Než mi stihl otevřít dveře, už jsem byla venku. Obdivně jsem si prohlížela vilu a nemohla uvěřit tomu, že patřila jeho rodině. A hlavně, že se v lese nedaleko Forks nacházelo takovéhle na první pohled luxusní sídlo. Edward mezitím pomohl Davidovi z pásů a pak jsme se společně rozešli ke vchodovým dveřím. David vedle mě netrpělivě poskakoval, jak se nemohl dočkat, až se setká s Cullenovými.

„Už na nás čekají,“ oznámil nám Edward na schodech, které vedly ke vchodovým dveřím. No bezva.

Do vily vešel jako první a jen co jsme vstoupili i my s Davidem, naskytl se nám pohled na šest upírů, kteří si nás se zájmem prohlíželi. Všichni s úsměvem, až na blond upírku, což musela být Rosalie. Ta se mi dívala přímo do očí a čišela z ní… snad nenávist. Raději jsem se na ni přestala dívat.

V rychlosti jsem si prohlédla interiér vily. Stáli jsme v obýváku, který byl fakt veliký. Řekla bych, že byl tak veliký, jako celé přízemí našeho domu. Stěny, koberec i sedačka byly dokonale sladěny. Vlevo jsem zahlédla kousek kuchyně a naproti vchodovým dveřím bylo schodiště. Na stěnách visely obrazy a na poličkách byly drobné dekorace. Vše vypadalo velmi vkusně.

„Rodino, tohle je Bella a její syn David,“ oznámil jim Edward.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme s Davidem slušně.

„Bello, Davide, tohle je Esmé,“ začal s představováním Cullenových. Esmé, hnědovlasá upírka, ke mně přistoupila, políbila mě zlehka na tvář a mile mě přivítala u nich doma. To samé se opakovalo i u Davida. „Carlisle,“ pokračoval Edward a ukázal rukou na světlovlasého upíra. Carlisle si s námi potřásl pravicí.

Podle vzhledu mohli být jen o pár let starší jak Edward, Alice a ostatní. Vážně jim lidé věřili tu hru na rodiče a adoptované děti? Vypadali spíš jak jejich starší sourozenci.

Jako další přišli na řadu Rose s Emmettem. Rose se na Davida usmála a na mě jen kývla hlavou. Bylo to poprvé, co jsem viděla svého syna, že by se červenal. Zřejmě se mu Rose líbila. A bodejť by ne. Měla dlouhé blond vlasy a štíhlou postavu. Vypadala jako modelka.

„Kámo, neměl bych začít žárlit?“ vypálil Emmett se smíchem, když si všiml Davidových červených tváří. Přišel k němu a rozcuchal mu vlasy. David si je hned začal upravovat a u toho se šklebil na Emmetta. „Myslím, že budeme kamarádi,“ poznamenal Emmett a zazubil se. Pak se otočil na mě. „Vítej v rodině, Bello,“ řekl a natáhl ke mně ruku. „Nikdy by mě nenapadlo, že si Edward přivede lidskou nevěstu,“ dodal a mrkl na mě. Super! Tak teď jsem zčervenala pro změnu já. Ale i když mě Emmett přivedl do rozpaků, působil rozhodně přátelštěji jak jeho přítelkyně.  

Edward pak Davidovi představil Alice, která ho objala a mě líbla na tvář. Jako poslední přišel na řadu Jasper, Alicein přítel. Jeho tvář nevyjadřovala nic. Připadal mi nečitelný. Z jeho úst vyšlo jen: „Ahoj.“ To bylo vše.

„Co byste řekli tomu, kdybych vás teď pozvala na snídani?“ optala se nás Esmé a aniž by čekala na odpověď, rozešla se do kuchyně. David okamžitě souhlasil a rozběhl se za ní. A to bylo doma řečí, že nemusí snídat. Spolu s Edwardem jsme se vydali za nimi, doprovázeni pohledy ostatních v místnosti.

„Možná bychom tu neměli být,“ pošeptala jsem směrem k Edwardovi.

„Jsi moje přítelkyně a David je tvůj syn, takže měli,“ pravil rozhodně. „Z Rose si nic nedělej. Až tě líp pozná, bude tě zbožňovat,“ dodal hned vzápětí. Chtěl mě uklidnit, ale jeho hlas nezněl úplně přesvědčivě.

Z obýváku se ozvalo zavrčení. Nějak jsem vytušila, že to byla Rose.

„Tím si nejsem tak jistá,“ podotkla jsem zastřeným hlasem. Neměla jsem tušení, co jí na mě vadilo. Edward mě vzal kolem ramen a políbil mě do vlasů.

Vešli jsme do kuchyně. David seděl za stolem a ládoval se palačinkami.

„Mami, to mušíš ochutnat,“ říkal mi s plnou pusou. Esmé se zasmála a vybídla mě, abych se posadila k němu.

Ještě jsem ani nedosedla a už jsem měla před sebou talíř se třemi palačinkami.

„Jsem ráda, že jste tu. Potřebovala jsem trochu oprášit kuchařské umění,“ sdělila nám. „Moc často se mi nenaskytne příležitost někomu uvařit. Vlastně… Když nad tím teď přemýšlím, bude to už několik desítek let, kdy jsem vařila naposledy,“ pronesla tichým hlasem. Nechápala jsem, jak mohla vařit, když nemohla ochutnávat. Ale neptala jsem se jí.

Zakousla jsem se do palačinky. „Výborná,“ řekla jsem pochvalně, jen co jsem ji dojedla.

„Těší mě, že vám chutná. Co kdybyste tu zůstali na oběd? Uvařila bych vám kuře à la bažant s bramborem,“ navrhla nám. Byla na mě trošku hrrr.

„No… Neradi bychom vás obtěžovali. Určitě už máte svůj program,“ vymlouvala jsem se. Po očku jsem se podívala na Edwarda. Jeho rty říkaly: „Je to jen na tobě.“

„Mami, prosím,“ žadonil David a třel si u toho prosebně dlaně. Jemu se mezi upíry vyloženě líbilo. Já se zatím cítila divně a nějak jsem nemohla přijít na to, proč to tak bylo.

„Bello, určitě nás nebudete obtěžovat. Jsme rádi, že jste tu,“ ujišťovala mě Esmé milým hlasem.

„Mohli bychom si pak zahrát nějakou hru, co ty na to, prcku?“ ozval se ode dveří Emmett.

„Neříkej mi prcku, ty… ty…obře,“ zahučel na něj David a zamračil se, až se mu mezi obočím udělala vráska. Musela jsem se držet, abych se nezačala smát nahlas. I Edwardovi cukaly koutky.

Naopak Emmett se vůbec nedržel a řehtal se na celé kolo. „S tebou bude sranda, kámo,“ řekl Davidovi a nepřestával se smát.

„Emmette, chovej se dospěle,“ pokárala ho Esmé. Za tu chvíli, co jsme tu byli, to bylo poprvé, co jsem ji zaslechla mluvit jako mámu. A k mému překvapení zněla dost přesvědčivě. Emmett se na ni podíval a nahodil nevinný výraz.

„Jo, můžeme si něco zahrát, ale jen když mi nebudeš říkat prcku. Jmenuju se David,“ vyčinil můj syn Emmettovi.

„Ty máš ale vyřídilku,“ pochválil ho Emmett.

David protočil oči a podíval se na mě. „Tak co, mami. Zůstaneme tu i na oběd?“

Stále jsem si nebyla úplně jistá tím, že jsem tu chtěla být. Ale při pohledu na Davida, který mě prosil i očima, jsem rezignovala.

„Vlastně proč ne? Děkujeme za pozvání,“ řekla jsem a na okamžik zaváhala při jejím oslovení, „paní Cullenová.“

„Bello, mohla bych tě poprosit, abys mi říkala jen Esmé?“ zeptala se mě. „A samozřejmě mi tykala,“ dodala.

Maličko mě tou svojí žádostí zaskočila. Faktem bylo, že se mi k ní oslovení ‚paní Cullenová‘ moc nehodilo.

Pokrčila jsem rameny. „Nejsem proti,“ souhlasila jsem.

„Díky,“ pronesla Esmé a usmála se na mě.

Dojedla jsem svoje palačinky, poděkovala Esmé za snídani a spolu s Davidem a Edwardem jsme odcházeli z kuchyně.

„Nelekni se,“ pošeptal mi Edward do ucha, než jsme vstoupili do obýváku.

Zmateně jsem na něj otočila hlavu a v tu chvíli se ozvalo: „Překvapení!“ Trhla jsem sebou. David vedle mě nadskočil, ale hned nato se rozzářil a rozběhl se k hromádce dárků, za kterou stáli v půlkruhu Cullenovi. Včetně Esmé. Vůbec jsem si nevšimla, že nás po cestě z kuchyně předběhla.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Davide,“ popřála mu Alice a ostatní se k ní přidali.

Davidovi zářily oči. Podíval se na mě, a když jsem kývla hlavou na souhlas, že může jít rozbalovat, rozzářil se celý.

„Díky,“ vyhrkl a vrhl se na dárky.

„Ty jsi o tom věděl?“ optala jsem se tiše Edwarda. „No jasně, že jo,“ odpověděla jsem si hned vzápětí sama. Jak by to zrovna před ním mohli utajit. „Proč jsi mi to neřekl? Je to divné. Vždyť se to nehodí.“ Připadala jsem si fakt zvláštně. Ještě jsme se ani nestihli pořádně poznat a oni už obdarovali mého syna.

Pozorovala jsem Davida, jak trhal papír a hned poté si zaujatě prohlížel knihu o indiánech, puzzle, kufřík, ve kterém bylo několik stolních her a dokonce ho zajímalo i pyžamo s auty, čepice, rukavice a šála.

„Díky moc,“ poděkoval znovu, posadil se na schod a začal listovat knihou.

„Promiň, ale nějak jsem tušil, že bys byla proti. A nechtěl jsem jim zkazit radost,“ říkal mi šeptem Edward. „Alespoň jsem umírnil Alice. Kdyby to bylo na ní, tak by to tu vypadalo úplně jinak. Ona je machr v chystání jakýchkoliv oslav,“ prozradil mi. „A koukni na Davida, jak je nadšený,“ dodal po chvilce.

Přejela jsem očima po Cullenových a téměř neslyšně vydechla: „Děkujeme.“ Všichni se uculovali a tvářili se nadmíru spokojeně.

Davida jsme nechali s dary a já s Edwardem, Alice, Carlislem a Emmettem jsme se přesunuli na sedačku. Esmé zmizela zpátky do kuchyně se slovy, že jde připravovat oběd a Jasper s Rosalie se někam vypařili. Že bychom vadili i Jasperovi?

Edward mě vzal za ruku a já mu za to byla vděčná.

„Tak co, Bello, jak se cítíš mezi upíry?“ vyrukoval na mě Emmett.

„No…“ začala jsem. Trochu mě tou otázkou zaskočil. „A víš, že se mi na to, že jste upíři, téměř podařilo zapomenout?“ přiznala jsem mu. „Chováte se tak… Jak jen to říct… Lidsky?“

„Jo, to my umíme,“ přitakal Emmett. „Je to nevyhnutelné. Nesmíme se prozradit.“ 

„Zajímalo by mě… Edward je každý den v kontaktu s lidmi. Alice se s nimi bude nyní také v obchodě setkávat celkem často. Pravděpodobně se i vy ostatní potkáváte s lidmi,“ přemýšlela jsem nahlas. „Jak moc těžké je odolat lidské krvi? Nedokážu si představit, jaké to pro vás musí být, nacházet se v přítomnosti lidí,“ optala jsem se.

„Touha po krvi, zvlášť po té lidské, je nejsilnější po přeměně,“ jal se vysvětlování Carlisle. „Novorození upíři v podstatě netouží po ničem jiném jak po krvi,“ pokračoval. Jen jsem zaslechla ‚novorození upíři‘ a v tu ránu mi přejel mráz po celém těle. Právě krvežízniví novorození mohli za smrt Connora. Nenáviděla jsem je! „Pokud má novorozený někoho, kdo na něj dohlédne a ukáže mu, že se dá živit i zvířecí krví, po nějaké době se naučí odolávat té lidské. Ale není to snadné a chce to čas,“ dopověděl Carlisle.

„Teď už je to v pohodě,“ mávl rukou Emmett. „Ale i nyní se mezi lidmi sem tam vyskytne někdo, jehož krev může někomu z nás vonět víc. A to pak nastává problém, protože odolat tak silné vůni není vůbec jednoduché, jestli mi rozumíš,“ dodal bez okolků.

„A co pak děláte?“ ptala jsem se ho vyděšeně. „To ho jako… se ho…“ Nedokázala jsem ze sebe vysoukat kloudnou větu. Edward mě objal kolem ramen a trochu si mě přitáhl k sobě. Ještě před chvílí jsem vnímala Cullenovy spíš jako lidi, než upíry. Ale teď, když mi můj mozek naservíroval možné řešení problému, který nastínil Emmett… Na sucho jsem polkla a celá se oklepala.

Vzpomněla jsem si, jak mi Edward nedávno zalepoval v kuchyni prst, do kterého jsem se řízla, a na jeho slova o tom, že mu moje krev voní, ale nikdy by mi neublížil. Jenže co děti ve škole? Dokázal by se ovládnout? Co kdyby se tam objevilo dítě, jehož krev by mu voněla víc? Nebo rodič. A jak na tom byli ostatní? Vždyť i oni byli v kontaktu s lidmi.  

„Neboj se,“ snažila se mě uklidnit Alice. Pak střelila pohledem po Emmettovi a protočila oči. Emmett pokrčil rameny a dnes se už podruhé zatvářil jako neviňátko. „Nestává se moc často, že by někomu z nás voněl konkrétní člověk víc jak ostatní lidé. Kdyby ale přece jen taková situace nastala, raději bychom se přestěhovali. Nikdy bychom člověku neublížili,“ ujišťovala mě.  

„Vem si třeba Carlislea,“ ukázal na něj Emmett, „je doktor v nemocnici a práci s krví zvládá na jedničku,“ informoval mě.

„Vy… vy jste doktor?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„Prosím, říkej mi Carlisle, Bello,“ opravil mě. „A ano, jsem doktor,“ potvrdil. „Občas, když je koncentrace krve příliš silná, přestanu dýchat. To vždy pomůže.“

„Doktor,“ opakovala jsem si pro sebe a stále tomu nemohla uvěřit. Edward byl učitel malých dětí, Carlisle doktor pracující v nemocnici, Clare a nyní Alice prodávaly v obchodě… O ostatních jsem nevěděla téměř nic a v tuto chvíli jsem si přála, aby to tak zůstalo i nadále. Jestli se David v tomhle podivném nadpřirozeném světě cítil jako doma, já měla pocit, že mezi ně vůbec nepatřím. Když jsem byla s Edwardem o samotě, nevnímala jsem, že byl upír. Milovala jsem ho a jen na tom záleželo. Ale obklopena tolika upíry, to bylo něco jiného.

„Bello, jsi v pořádku?“ optal se mě Edward starostlivě.

„Nevím. Možná bych se šla na chvíli projít ven,“ oznámila jsem mu tichým hlasem. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout.

„Tak pojď,“ vyzval mě a vstal ze sedačky. Raději jsem se ani na ostatní nedívala. Bála jsem se toho, co bych z jejich tváří vyčetla. Co si o mně asi mysleli?

„Davide, půjdeš s námi na chvíli na vzduch?“ zeptala jsem se svého syna zastřeným hlasem. Stále seděl na schodišti a listoval zaujatě knihou.

„Ne, já tady počkám,“ zamumlal, aniž by zvedl hlavu. Na okamžik jsem zaváhala, ale když mě vzal Edward za ruku a lehce za ni zatáhl, rozešla jsem se za ním. Jakmile se za námi zavřely vchodové dveře, zhluboka jsem se nadechla a nasála chladný vzduch.

„David bude v pořádku,“ ujistil mě Edward. „Je ti líp?“

„Promiň. Nechovám se, jak bych měla. Ale…“ odmlčela jsem se a zakroutila hlavou.

„Ale?“

„Prostě je to pro mě nové. Tolik upírů…“ vysoukala jsem ze sebe. „Vážně mě to mrzí.“

„Nemáš se zač omlouvat. Možná jsem neměl trvat na tom, abyste šli na návštěvu už dnes,“ přemýšlel nahlas. „Jsi úplně bledá,“ podotkl a pohladil mě po tváři.

„Čarodějové, upíři… Je toho na mě moc,“ zašeptala jsem. „Ale zvládnu to. Jen mi dej chvilku,“ požádala jsem ho a poodstoupila od něj. Věděla jsem, že jdu na návštěvu k upírům a neměla jsem z toho setkání strach. Proč mě teda tak vyděsilo to, co řekl Emmett? Co jsem čekala? Byli to upíři. A i když jsem se snažila nepřipouštět, že byl Edward jiný jak já, pravdou bylo, že byl predátor.

Netušila jsem, že se ve svém životě setkám s jedním upírem, natož s celou skupinou. A kdyby mi někdo tvrdil, že se jednou zamiluju právě do upíra, vysmála bych se mu. Bylo pro mě těžké přijmout už to, že byl můj muž čaroděj. A to jsem toho o jeho čarování zas až tak moc nevěděla!

Vdechovala jsem studený vzduch plnými doušky a snažila se pomalu zkoncentrovat. Proč jsem měla neustále pocit, že do světa nadpřirozena nějak nezapadám? Vždyť jsem se v něm pohybovala už víc jak sedm let!   

Ještě třikrát jsem se zhluboka nadechla a otočila se na Edwarda. Mlčky jsem si ho prohlížela. Stál asi metr ode mě a nespouštěl ze mě zrak. Vypadal jako socha. Dokonalá socha.

„Ani se mi nechce zpátky. Musí si o mně myslet, že jsem… hysterka či tak něco,“ řekla jsem mu stydlivě.

„Bello, nikdo si o tobě nic špatného nemyslí,“ uklidňoval mě. Udělal krok ke mně a objal mě. Přitiskla jsem se těsně k němu.

„To jsem se předvedla,“ zamumlala jsem mu do košile.

„Nic tak hrozného se nestalo. Všichni chápou, že je to pro tebe těžké.“

„Jo, jsem jen obyčejný člověk,“ utrousila jsem tiše.

„Mýlíš se, ty nejsi obyčejná,“ oponoval mi. „Co třeba to, že ti nemůžu číst myšlenky?“

„To je… nic,“ podotkla jsem.

„Opět se mýlíš. Jsi jediná, u koho moje schopnost nefunguje,“ snažil se mě přesvědčit. Mlčela jsem. Nemělo cenu se o tom dohadovat. Měla jsem svou pravdu a on zase tu svou. Já se prostě cítila naprosto obyčejná.

„Co kdybychom se vrátili zpět?“ navrhl mi po pár vteřinách.

„Hm,“ zamručela jsem. „Tak jdeme. Začíná mi být pěkná zima,“ pronesla jsem a na důkaz svých slov jsem se pořádně oklepala. David byl uvnitř, takže i kdybych se tam už nechtěla vrátit, kvůli němu jsem zkrátka musela. Edward mě chytil za ruku a společně jsme se vydali zpátky k domu. 

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 21. - Návštěva u Cullenových I.: