Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 16. - Výměna názorů

29.01.2012 (14:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3656×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 16. – Výměna názorů

„Odejdu, až usneš, slibuji,“ odpověděl mi a políbil mě na špičku nosu. Ještě mě napadlo, že jsem nebyla ani převlečená do pyžama ani umytá… Ale co, však ono se to pro jednou nezblázní!

Otočila jsem se k Edwardovi zády a jeho ruku jsem si omotala kolem těla. On si mě přitáhl těsně k sobě a já si v ten moment uvědomila, jak moc mi scházelo usínat v objetí muže. A i když Edward spát nemohl, byl tu se mnou a já se cítila po dlouhé době zase šťastná.

„Dobrou noc, Bello. Hezky se vyspi,“ popřál mi šeptem.

Netrvalo to moc dlouho a mě kupodivu přemohla únava. Usínala jsem s úsměvem na rtech…

Edward

Pozoroval jsem spící Bellu a nemohl od ní odtrhnout oči. Pravidelně oddechovala, občas se maličko zavrtěla, zamumlala něco nesrozumitelného, ale stále spala.

Svůj slib jsem dodržel už dávno. Jen co jsem jí popřál dobrou noc, téměř okamžitě usnula.

Mohl jsem odejít už před několika hodinami, ale nedařilo se mi ji opustit.

Až nyní jsem se konečně odhodlal k odchodu. A pomohlo mi v tom přesvědčení, že čím dřív si promluvím s Clare, tím dřív se od ní budu moct odstěhovat a moje cesta k Bellinu srdci bude o to jednodušší.

Bella pořád ležela zády ke mně a pevně svírala mou ruku omotanou kolem svého těla. Opatrně, abych ji neprobudil, jsem se snažil ruku vyprostit z jejího sevření. Ale jen co jsem s ní skoro nepatrně pohnul, Bella vydechla: „Edwarde…“ a já okamžitě strnul.

Po chvilce jsem slyšel, jak opět oddechovala v pravidelném rytmu. Zřejmě se jí jen něco zdálo. Něco o mně. Usmál jsem se tomu, jak moc mě to potěšilo.

Dobře, pomalu to nešlo, musí to jít tedy rychle, zvažoval jsem v duchu své možnosti.

Ještě pár minut jsem počkal a pak jsem trhl v rychlosti rukou a vyškubl se z Bellina sevření. Znehybněl jsem. Čekal jsem, co bude. A k mému štěstí se nedělo nic.

Bella zamlaskala, přihrnula si peřinu k tělu, objala ji a spala dál.

Potichu jsem se překulil na druhý bok a posadil se na posteli. Otočil jsem se na ni a přemáhal v sobě, abych se nesklonil a nepolíbil ji. Bylo to tak lákavé. Na druhou stranu jsem si ale říkal, že až to s Clare ukončím, časem už nebudu muset Bellu v noci opouštět. Alespoň jsem v to doufal.

Hlavou mi náhle probleskla vzpomínka na to, jak po mně večer Bella na schodišti vystartovala. Srdce jí tlouklo šílenou rychlostí a celá se u toho chvěla…

Musel jsem pryč.

Hned!

Neměla ani tušení, jak těžké bylo ji odmítnout. Že mě to stálo všechno sebeovládání, kterého jsem byl v tu chvíli schopen. Stačilo, aby mě pokoušela jen o trochu déle a neudržel bych se. Vzal bych si ji klidně i na chodbě.

A v ten moment bych zapomněl i na to, že po mně vyjela jen kvůli tomu, že byla smutná z toho, co se dozvěděla od Davida o svém muži.

Určitě to musel být ten důvod.

Samotnému mi ležela v hlavě otázka, zda Connor skutečně tušil, že jde na smrt. Nebylo mi jasné, jak se čarodějové dozvídali o tom, že se někde vyskytovali novorození, na které nikdo nedohlížel. Tahle informace se vždy donesla jako první k Volturiovým. A o spolupráci Volturiových a čarodějů jsme věděli. Posílali snad k čarodějům někoho s informací o novorozených?

Co mohlo zapříčinit to, aby si Connor myslel, že už se nevrátí? Měli v tom snad prsty právě Volturiovi? Jaký by měli důvod k tomu, že by se chtěli zbavit Connora?

Nedávalo mi to smysl. Dal jsem si za úkol, že zjistím, jak přesně probíhaly čarodějnické mise. Snad o nich Bella něco věděla…

Zatřepal jsem hlavou, potichu vyfoukl vzduch z úst, vstal jsem a téměř neslyšně došel k oknu. Jenže tam jsem si to rozmyslel. Zůstalo by pootevřené a já nechtěl, aby se Bella nachladila. Venku bylo přece jen docela chladno.

Vydal jsem se tedy ke dveřím. Pomaličku jsem je otevřel, naposledy se ohlédl na Bellu a během vteřiny už jsem přivíral vchodové dveře.

Běžel jsem lidskou rychlostí za Clare. Ale když jsem byl skoro u našeho domu, napadlo mě, že bych se mohl podívat, jestli už nebyla hotová rekonstrukce vily, kam se měl stěhovat zbytek mé rodiny. Změnil jsem tedy směr a rozběhl se k lesu.

Dům, ve kterém jsme žili před mnoha desítkami let, měl teď novou fasádu a vypadal jinak, než jak jsem si ho pamatoval.

Až když jsem si ho prohlédl ze všech stran, došlo mi, že jsem tu za celou dobu, co jsem bydlel s Clare ve Forks, nebyl.

Nahlédl jsem velkými prosklenými okny dovnitř. Veškerý nábytek byl pokrytý prostěradly a stěny nesly nový barevný nátěr.

Esmé neponechala nic náhodě a na svých požadavcích ohledně rekonstrukce domu si dala opravdu záležet.

Nejlepší by bylo, kdyby už přijeli a já se mohl přestěhovat od Clare k nim. Nemělo smysl, abych si hledal nové bydlení ve Forks, když tu stála vila, ve které jsem měl svůj pokoj. A odstěhovat se od Clare se mi zdálo jako jediná správná volba. Musel jsem Belle dokázat, že to s ní myslím opravdu vážně. A tohle bude první zásadní krok…

V kapse mi začal vibrovat mobil.

„Ahoj, Alice,“ řekl jsem, aniž bych se podíval na displej.

„Ahoj, bráško,“ pozdravila mě veselým hlasem. Určitě musela vidět, nad čím jsem před chvílí přemýšlel. „Esmé říkala, že si řemeslníci pospíšili a dům už by měl být připravený k nastěhování,“ pronesla. No jasně, ty její vize.

„Vypadá to, že už je dům fakt hotový. Kdy tedy přijedete?“ optal jsem se jí. Opravdu by se mi teď hodilo, kdyby tu byli co nejdříve.

„Zřejmě vyjedeme hned ráno, takže bychom mohli být ve Forks v noci ze čtvrtka na pátek,“ oznámila mi. „Pokud chceš, tak už se klidně přestěhuj do vily. Myslím, že nikdo nebude proti. A je mi jasné, že chceš zmizet od Clare co nejdřív,“ dodala. „Klíč je pod tím velkým květináčem u vchodových dveří.“

Mé domněnky o tom, co viděla, se potvrdily. A raději jsem se moc nezamýšlel nad tím, co dalšího jí ještě mohly vize odhalit.

„Tak super. Až si promluvím s Clare, sbalím se a nastěhuju se do vily. Vezmu si zase ten pokoj, který jsem měl posledně.“

„Hodně štěstí s Clare, Edwarde. A neboj, ona není hloupá. Ví, co se teď s tebou děje. Pa,“ řekla Alice a jen co jsem se s ní rozloučil, ukončila hovor.

Povzdechl jsem si a vydal se lesem za Clare.

Po cestě jsem se snažil vymyslet, co jí řeknu, až dorazím domů, ale bylo to hrozně těžké. Žili jsme spolu tak dlouho.

Ano, nebyla hloupá a měla poměrně jasno v tom, co se ve mně odehrávalo. Věděla, že jsem měl plnou hlavu Belly.

Jenže i tak jsem se trochu obával její reakce, až jí oznámím, že se chci odstěhovat jinam. A ještě dnes v noci.

Dokud jsem se k ní vracel, mohla být relativně klidná, ale jakmile se sbalím a opustím ji, bude to definitivní konec.

A tento konec by mohl - a já doufal, že i bude - znamenat začátek mého vztahu s Bellou. Muselo to tak být. Nedokázal jsem si představit, že by mě i nadále odmítala, když už nám Clare nebude stát v cestě.

Byl jsem zvědavý, co řeknou ostatní na Bellu a Davida, až se s nimi seznámí. Vyprávěl jsem jim o nich. Věděli, že si Bella a její syn získali moje srdce. A opravdu to vypadalo, že se na setkání s nimi moc těšili. Alespoň po telefonu to tak znělo.

Až přijedou a já se s nimi setkám tváří v tvář, bude mi hned jasné, co si skutečně myslí o tom, že jsem opustil Clare. Měli ji rádi. Nejvíc si s ní rozuměla Rose. Stále jsem nedokázal pochopit, jak přede mnou mohly obě dvě utajit pravý důvod jejich vzájemného porozumění.

S Clare jsme mojí rodině neustále opakovali, že jsme spolu, protože nám to tak vyhovuje. Oni však věřili, že se do sebe časem zamilujeme. Všichni až na Jaspera. Jasper z nás cítil vzájemnou úctu a náklonnost, ale žádnou obrovskou lásku.

Jednou s tím za mnou přišel. To už jsem byl s Clare asi deset let. Chtěl se ujistit v tom, že to co z nás cítí je opravdu trvalé a nemůže se to změnit. Potvrdil jsem mu to. Víckrát už jsme se k tomu nevraceli.

Za doprovodu svých myšlenek jsem se ocitl před naším domem.

Už nebylo cesty zpět. A já ani zpět nechtěl. Jediné, po čem jsem teď toužil, bylo vysvětlit Clare, jak se věci mají, sbalit se a ještě před tím, než se vydám do školy, se přestěhovat do vily v lese.

Trochu nervózně jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.

Konečně, pomyslela si Clare. Nic víc. Její přítomnost jsem cítil z naší ložnice. Vydal jsem se za ní.

Dveře byly otevřené. Ležela na posteli a tvářila se hrozně zabraně do textu knihy.

„Clare?“ oslovil jsem ji. Odfrkla si, odložila knihu a milostivě se na mě podívala. Byla naštvaná?

„Hmm?“ zamručela, sedla si a ruce si založila na hruď.

„Clare,“ začal jsem. Přešel jsem k posteli a posadil se se skloněnou hlavou na její okraj. Cítil jsem se hrozně. Nechtěl jsem ji ranit. Ale tohle byla jediná možnost, jak získat Bellu. Musel jsem Clare opustit jednou pro vždy.

„Ulehčím ti to,“ pronesla nasupeně. Podíval jsem se na ni. „Všechno vím. Stěhuješ se do vily,“ vyštěkla. Moje obava z její reakce se potvrdila.

„Rose?“ optal jsem se jí stručně.

„Není to jedno? Ty ses snad opravdu pomátl! Možná bych i pochopila tvoje okouzlení tou lidskou holkou,“ vrčela na mě, „ale proč se chceš hned stěhovat?“ Nepoznával jsem ji. Lidská holka? Žádná Bella? Před pár dny mluvila úplně jinak.

Ten pocit, že bych se měl začít bát o Bellu, přišel z čista jasna. Clare se vůbec netvářila přátelsky. A nedokázal jsem domyslet, jak se bude chovat při setkání s Bellou v obchodě.

„Clare, uklidni se,“ řekl jsem jí důrazně. Jenže tím jsem to její naštvání asi ještě pohnojil.

„Uklidnit se? Edwarde, jak se mám ksakru uklidnit, když mě chceš opustit? Ano, počítala jsem s tím, že se to jednou může stát, ale teď na to ještě nejsem připravená!“ křičela na mě. Kdyby byla člověk, musela by být její tvář rudá hněvem.

„Už jsem se rozhodl. Promiň,“ pronesl jsem pevným hlasem. Jestli jsem se před chvílí cítil hrozně kvůli tomu, co jsem se jí chystal sdělit a následně udělat, teď jsem necítil nic. Takovouhle jsem ji neznal. Z očí jí šlehaly blesky a vypadala, že se mě bez boje nehodlala vzdát. Co tím chtěla dokázat? Nemiloval jsem ji a nikdy ji milovat nebudu. Ani ona mě nemilovala. To byla fakta. Tak o co jí šlo?

Zvedl jsem se z postele a rozešel se ke skříni. Z dolního šuplíku jsem vytáhl složenou velkou cestovní tašku a začal do ní házet svoje oblečení. Na nějaké rovnání jsem kašlal. Chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou.

Najednou jsem se cítil zklamaný z Clare. Kdyby před několika dny nemluvila tak rozumně a chápavě, asi by mě její dnešní reakce až tak nepřekvapila. Ale takhle? Opět se mi vybavila její slova: Láska má přednost, Edwarde. Tomu jsem se teď jen trpce usmál.

Zakroutil jsem hlavou. Vydal jsem se do koupelny, aniž bych Clare věnoval jediný pohled. Zcela jsem ignoroval její myšlenky. Stejně byly jen plné nadávek a výčitek.

Naházel jsem kosmetiku do tašky a na chvíli se zamyslel, bez čeho se následující dny neobejdu. Chtěl jsem dát Clare nějaký čas, aby se uklidnila, než si vyzvednu ostatní věci. Nebo bych si mohl pohlídat, až bude na lovu. To by také šlo.

S taškou v ruce jsem přešel do pracovny. Ze stolu jsem si posbíral podklady pro výuku a strčil je do postraní kapsy tašky. Pak jsem si vybral tři knihy a naznal jsem, že by to mohlo být pro tuto chvíli vše.

„Edwarde, nechceš si to ještě rozmyslet? Přece nemůžeš jen tak odejít?“ žadonila Clare, když se objevila ve dveřích pracovny.

Hodil jsem si tašku na rameno a udělal krok k ní.

„Clare, chci být s Bellou a Davidem. Jsi velice chytrá žena, takže určitě chápeš, že dokud bych bydlel s tebou, neměl bych u Belly šanci,“ vysvětloval jsem jí. „Po pravdě bych ti měl poděkovat, protože jsi to byla ty, kdo mě přivedl na myšlenku se stěhováním. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel k závěru, že je to jediné a správné řešení.“

Pozoroval jsem ji přimhouřenýma očima a čekal, zda něco řekne.

Zírala na mě a mlčela. I její mysl úplně oněměla.

„Ještě jedna věc,“ řekl jsem jí. „Doufal jsem, že se rozejdeme v klidu a jako přátelé. A mrzí mě, že to tak není,“ přiznal jsem jí. Stále mlčela.

Povzdechl jsem si. „Pro ostatní věci se stavím později.“

Dal jsem se do kroku a zastavil se až před ní. Pořád ještě stála ve dveřích.

„Tak si běž,“ vydechla a ustoupila, abych mohl projít. „A pamatuj si, že kdyby ti to s Bellou nevyšlo, tak já už tě zpátky nechci,“ procedila skrz zuby. Ušklíbl jsem se a prošel kolem ní.

A s Bellou si to ještě vyřídím! zachytil jsem její myšlenku  asi metr od vchodových dveří. Vyhrožovala? Okamžitě jsem se otočil a spatřil Clare, kterak stála jen kousek ode mě, ruce měla v bok, hlavu vztyčenou a nepatrně se usmívala.

„Clare, to nemůžeš myslet vážně,“ spustil jsem na ni. „Jestli si chceš něco s někým vyřídit, tak jedině se mnou.“ Snažil jsem se vyčíst v její mysli i tváři, jak moc mohla myslet svou výhružku, ale nedařilo se mi to. Začínalo to ve mně vřít.

„Sbohem, drahý,“ pronesla mile a poslala mi vzdušný polibek. Pak na mě mrkla a rozběhla se k zadním dveřím od domu.

Na nic jsem nečekal a vyběhl z domu. Musel jsem za Bellou. Bál jsem se o ni a Davida. Clare mohla běžet na lov stejně jako za Bellou. Sice jsem stále nevěřil tomu, že by Belle mohla ublížit, ale co když jsem se mýlil?

Do svítání zbývalo ještě několik hodin. Do vily jsem se mohl nastěhovat až odpoledne. Ochrana Belly a Davida byla teď pro mě to nejdůležitější.

Dojel jsem před Bellin dům a vystoupil z auta.

Obešel jsem dům kolem dokola, ale pach Clare jsem nezaznamenal. Vrátil jsem se tedy zase do auta, sedl si za volant a otevřel si okénko.

Stále jsem se snažil pochopit chování Clare, ale nešlo to. Pořád mi nebylo jasné, o co jí šlo. Mluvil jsem s ní otevřeně. Ještě nedávno to vypadalo, že mi lásku k Belle přála. Co se za poslední dny změnilo? A proč se tak změnilo její chování?

Uběhla asi půlhodina mého rozjímání v autě. Znovu jsem obešel Bellin dům a poté si sedl zpět do auta. Že bych se opravdu mýlil? Clare nebyla nikde poblíž. Cítil bych ji a slyšel bych její myšlenky.

Rozhodl jsem se zavolat Alice.

Vylovil jsem z kapsy mobil a než jsem vyťukal její číslo, začal mi vibrovat v ruce.

„Alice, někdy mě vážně trochu děsíš,“ řekl jsem jí místo pozdravu.

„Ale to snad ne,“ odvětila mi se smíchem. „Rozhovor s Clare asi nedopadl tak, jak sis představoval, co? Chvíli potom, co jsme spolu mluvili, jsem slyšela Rose, jak jí volala.“

„To teda nedopadl,“ potvrdil jsem jí. „Mám strach o Bellu. A také Davida,“ svěřil jsem se jí se svou obavou.

„Neplaš, Edwarde. Clare jim nic neudělá. Viděla bych to,“ uklidňovala mě. „Bylo to jen divadlo, aby tě vystrašila,“ pokračovala.

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Prostě jsem,“ odpověděla mi stručně.

„Po pravdě… Moc jsi mě neuklidnila,“ sdělil jsem jí.

„Bráško, všechno se srovná, věř mi.“

„Pokusím se, díky, Alice,“ slíbil jsem jí a ukončil hovor. Také bych chtěl mít tolik optimismu, jako měla moje sestra.

Naposledy jsem se poohlédl po okolí, a protože jsem naznal, že se tu Clare zřejmě neobjeví, rozjel jsem se k vile.

Klíč jsem našel přesně tam, kde mi řekla Alice.

Můj starý pokoj byl na konci chodby v patře. Až na to, že v něm chyběla většina knih a cédéček, vypadal úplně stejně, jako když jsem ho před lety opouštěl. Vybalil jsem si věci a stoupl si k oknu.

Na jednu stranu jsem se cítil dobře, protože jsem pevně doufal v to, že mi teď dá Bella šanci, abych s ní mohl trávit víc času a také, aby mě mohla lépe poznat. Představoval jsem si, jak se spolu budeme smát, jak ji budu objímat, když bude plakat, jak se budeme líbat a poprvé milovat… A hrozně jsem se na to všechno těšil.

Ale na druhou stranu jsem byl rozladěný z Clare. Nemohl jsem se smířit s tím, že by byla až tak… zlá, jak se ze sebe snažila udělat. Kdybych si nebyl jistý tím, že mě nemilovala, pomyslel bych si, že snad žárlila.

Neměl jsem ani zdání, kolik uběhlo času. Ze svého zamyšlení jsem procit až v momentě, kdy už bylo venku světlo.

Svlékl jsem se a zapadl do koupelny.

Po sprše jsem se oblékl do čistých riflí. K nim jsem si vzal bílé triko a na něj ještě béžový svetr. Poté jsem se vydal k autu.

Chtěl jsem být na školním parkovišti o něco dřív, abych si pohlídal Bellu, až poveze Davida do školy. Musel jsem se pokusit ji přesvědčit, aby dnes nechodila do práce. Pořád jsem se nemohl zbavit strachu o ni.

Sledoval jsem Bellino auto, když vjížděla na parkoviště. Zastavila a společně s Davidem z něj vystoupila. I když nebyla namalovaná, vlasy měla v culíku a na sobě měla odrbané rifle a starý vytahaný svetr, i tak byla krásná.

Ani jeden si mě nevšiml.

„Bello, Davide,“ křikl jsem na ně. Otočili se za mým hlasem a já se rozešel k nim.

„Dobré ráno,“ popřála mi Bella nesměle.

David se rozhlédl kolem sebe a pak zašeptal: „Ahoj, Edwarde.“ Pozdrav doplnil rošťáckým úsměvem.

Nahnul jsem se k Belle a políbil ji na ústa. Nemohl jsem odolat. Ihned lehce zčervenala. Bylo to tak roztomilé.

David protočil oči. Ale v jeho myšlenkách jsem nenašel ani zmínku o tom, že by mu vadilo, že jsem se choval k jeho mámě důvěrně.

„Dobré ráno,“ řekl jsem jim. „Davide, mohl bys jít, prosím, do třídy? Potřebuju si s mamkou promluvit o samotě,“ požádal jsem ho.

David se trochu zašklebil, pak se rozloučil s Bellou a loudavým krokem se vydal ke škole.

Všiml jsem si několika naštvaných pohledů matek mých žáků, které přivezly své ratolesti do školy. Jejich myšlenky jsem se snažil nevnímat.

„Omlouvám se za to… co se stalo v noci. A děkuji, že jsi se mnou zůstal, než jsem usnula,“ zašeptala Bella a sklopila zrak.

„Bello, nemáš se za co omlouvat. A byl jsem s tebou moc rád.“

Zadívala se mi do očí a po chvíli na mě vyrukovala s otázkou: „Edwarde, děje se něco?“ V jejím hlase byla slyšet lehká nervozita. Vyčetla snad z mých očí velký strach o ni, i když jsem si myslel, že se mi ho před ní podařilo skrýt?

Zhluboka jsem se nadechl. „Bello, kdybych tě teď požádal, abys nechodila do práce, udělala bys to, prosím, pro mě?“ zeptal jsem se jí opatrně.

Vykulila na mě oči, pak zamrkala a opřela se o své auto.

„Nemám tam chodit, abych se… nesetkala s Clare?“ ptala se mě tichým hlasem.

„V noci jsem s ní mluvil a odstěhoval se od ní. Náš rozhovor ovšem dopadl jinak, než jsem doufal,“ sdělil jsem jí. Nechtěl jsem ji moc vyděsit, ale potřeboval jsem, aby pochopila, že by bylo dobré, kdyby dnes zůstala doma. A možná i zítra a pozítří. Vlastně by bylo dobré, kdyby už se s Clare nesetkala. Nebo alespoň do doby, dokud nebudu mít pocit, že vychladla a Belle od ní nehrozí žádné nebezpečí.

„Odstěhoval ses? Kam?“ Zdálo se mi to nebo jsem v jejím hlase zaslechl nadšení? Jakoby vnímala jen to, že jsem se odstěhoval a nic víc.

„Do vily, která patří mé rodině,“ odpověděl jsem jí. „Bello, zůstaň dneska doma, prosím,“ zkusil jsem to znovu.

„Zlobí se,“ poznamenala Bella a povzdechla si. Takže slyšela vše, co jsem jí říkal. „Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem vám rozbít vztah.“

Vzal jsem ji za ruce. „Bello, nic jsi nám nerozbila. Vysvětloval jsem ti, jak to mezi námi je. Bylo jen otázkou času, než si jeden z nás najde někoho, do koho by se zamiloval.“

„Tohle jsem vážně nechtěla. Zlobí se moc?“ zopakovala nešťastně.

„Co kdybys dnes počkala doma a já bych ti Davida přivezl, až skončí vyučování. Mohli bychom si pak popovídat,“ navrhoval jsem jí.

Měřila si mě pohledem. „Promiň, ale…“ zarazila se. „Prostě si myslím, že bych se Clare neměla vyhýbat,“ dodala odhodlaně.

„Bello, Clare je upír. Na to, aby ti ublížila, jí bude stačit jeden prst, rozumíš?“ říkal jsem jí podrážděně.

„Ublížila?“ zeptala se mě zděšeně. Pak zakroutila hlavou. „Ne, Clare by mi neublížila. To poznám. Nezlob se, ale do práce půjdu,“ oznámila mi rozhodným hlasem.

„Mám o tebe strach, copak to nechápeš?“ vyhrkl jsem na ni, až sebou cukla. „Promiň,“ omluvil jsem se jí hned vzápětí. Přitáhl jsem si ji k sobě, pustil její ruce a objal ji. Nebránila se tomu. „Nevím, kam až by byla schopná Clare zajít. Nikdy se nechovala tak, jako v noci,“ šeptal jsem jí do vlasů a hladil ji u toho po zádech.

„Nebojím se jí,“ zamumlala mi do svetru. Tohle nemělo cenu. Bella byla rozhodnutá, že do práce půjde a já jí v tom nedokázal zabránit. Mohl jsem jen doufat, že se její instinkt ohledně Clare nemýlil. A zároveň jsem doufal, že se ani Alice nemýlila ve svých viděních a přesvědčení o tom, že by Clare Belle neublížila.

„Dáváš mi pěkně zabrat, víš to?“ Trošku jsem se od ní odtáhl, abych jí viděl do obličeje.

„To se ti jen zdá,“ pronesla a maličko se usmála. „Už bych měla jet, abych se stihla ještě osprchovat, nasnídat a převléct.“

„Buď opatrná.“ Na nic jiného jsem se nezmohl. Nesouhlasil jsem s jejím rozhodnutím, ale co jsem mohl dělat? Kdybych nemusel do školy…

„Budu, neboj se. A jestli budeš mít odpoledne čas, klidně se stav,“ nabídla mi.

Bylo to zvláštní, ale necítil jsem z ní žádný strach. Copak se opravdu ani trochu nebála?

„Stavím se. Rád,“ souhlasil jsem. Pohladil jsem ji po tváři a vtiskl jí polibek na rty. Poté jsem ji pustil a odstoupil od jejího auta, aby mohla nastoupit.

Nastartovala, věnovala mi úsměv a po chvíli už vyjížděla z parkoviště.

Rozešel jsem se pomalým krokem ke škole.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem mohl udělat pro to, aby se Bella nesetkala s Clare, daleko víc.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

A jak to bude dál? Neprozradím... :-D Budete si muset počkat na další kapitolku, která bude z pohledu Belly. A nebudete na ni muset čekat víc jak tři měsíce (pokud se tedy nestane něco neočekávaného, ale to doufám, že  nenastane). ;-)

Za tu dlouhou prodlevu se znovu omlouvat nebudu. Udělala jsem to již několikrát na shrnutí. Život se holt někdy odvíjí trochu jinak, než bychom čekali...

Každopádně vám chci poděkovat za trpělivost, kterou jste se mnou měly, holky.

Jak už jsem také psala na shrnutí, tuhle povídku určitě dokončím. A budu se snažit přidávat kapitolky pravidelně. Tu pravidelnost bych viděla tak 1 x za týden. Plus mínus nějaký ten den. ;-)

Nečekám horu komentářů, protože většina už na mě a mou povídku zapomněla. Pokud mi tedy zanecháte smajlíka nebo nějaké to písmenko, budu moc ráda.

Děkuji.

EdBeJa

Kapitola 15. ♣ Kapitola 17.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 16. - Výměna názorů: