Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 1. - První školní den

10.07.2011 (17:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 4936×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 1. - První školní den

Bella

„Davide, miláčku, vstávej, za chvíli začíná škola,“ budila jsem svého synka prvního září.

„Mami, ještě chvilku, prosím,“ kňoural zpod peřiny.

„Ale no tak, včera jsme o tom přece mluvili. Čeká tě první školní den, paní učitelka, noví kamarádi… Dnes to tam určitě nebude na dlouho, tak šup,“ řekla jsem mu a přitom si sedla k němu na postel.

Čekala jsem, jestli se umoudří a vyleze, ale on se místo toho zavrtěl a nesouhlasně zamručel. Zatahala jsem ho za peřinu. Pár vteřin jsme se o ni přetahovali, ale pak na mě vykoukla dvě smutná šedomodrá kukadla.

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak moc byl David podobný svému otci. Oči i vlasy měl po něm. A i když po mně zdědil nos a bradu, stejně jsem ve většině jeho výrazů viděla Connora. I úsměv měli podobný. Ne-li stejný.

Povzdechla jsem si a na okamžik zavřela oči. Snažila jsem se zkoncentrovat.

Jen co jsem je znovu otevřela, všimla jsem si, že se na mě David mračil. Cvrnkla jsem ho prstem do nosu a usmála se na něj. Sledoval mě přimhouřenýma očima a pak zakroutil hlavou.

„Mně se tam nechce jít. Co když se mi nebude líbit paní učitelka? Co když si tam nenajdu kamarády? Nemohl bych zůstat doma?“ zkoušel to na mě a přitom nahodil štěněčí pohled. „Číst a psát už přece stejně umím,“ zakňoural.

„To teda nemohl. Ve škole se učí i další věci, tak vstávej a nezlob,“ nabádala jsem ho. Ušklíbl se, ručičkama si protřel oči, zívnul a posadil se na posteli.

„No tak jo. Ale táta by mě určitě nenutil jít do školy,“ zamumlal a v oku se mu zaleskla slza.

„Pojď sem,“ natáhla jsem k němu ruce. Vymotal se z peřiny a schoval se mi v náručí. „Já vím, že se ti stýská. I mně se po tatínkovi moc stýská, ale budeme to muset nějak zvládnout sami, miláčku,“ šeptala jsem a sama potlačovala pláč. Nesměla jsem si dovolit před ním brečet. Nesměla jsem si dovolit se před ním hroutit. Už ne. Teď tu s námi nebyla Marie ani Julie, které by se mi o něj postaraly. Byla jsem tu jen já a on.

Hladila jsem ho po vláskách a on mi vzlykal do ramene.

Tak moc se mi stýskalo po Connorovi. Proč jen musel zemřít? Proč jen jsem souhlasila se stěhováním z Phoenixu? Necítila jsem tady jeho přítomnost… Ne, Bello, musíš být silná! Kvůli Davidovi! poručila jsem si hned vzápětí.

Julie věřila, že mi změna prostředí pomůže, a i když jsem na sobě za ten měsíc, co jsme bydleli v deštivém městečku Forks, nepozorovala žádné změny, doufala jsem, že škola a povinnosti kolem ní mě dokážou zaměstnat a vytlačit tak myšlenky na mého muže. Alespoň částečně…

„Mami, nachystáš mi k snídani lívance, prosím?“ požádal mě David, otřel si ručičkama slzy a seskočil na zem. „Já se zatím umyju,“ oznámil mi a rozběhl se do koupelny. Došlo mi, že mi to chtěl ulehčit, proto tak najednou otočil a přestal protestovat proti tomu jít do školy. Byl bystrý a rozumný. Na dítě až příliš. Otcova smrt v něm částečně potlačila tu dětskost, kterou bych u něj tak ráda viděla. V očích jsem ucítila slzy, tak jsem se rychle zvedla a vydala se do kuchyně.

Během chvíle přiběhl David a posadil se ke stolu. Položila jsem před něj talíř s lívanci a hrnek kakaa. Sedla jsem si naproti němu a pozorovala ho, jak do sebe tlačil lívance, až se mu dělaly boule za ušima.

„Sou moč dobýý,“ pochválil mi je s plnou pusou.

„Koukám, že ses zapomněl učesat,“ podotkla jsem a musela se tomu jeho vrabčímu hnízdu zasmát.

Na vteřinu přestal žvýkat, ale pak jen mávl rukou a řekl: „Kluci se česat nemusí.“ A opět se pustil do jídla.

„A na to jsi přišel jak, ty rozumbrado?“ zeptala jsem se ho se smíchem. Jen pokrčil ramínky a napil se kakaa. Vstala jsem, zašla si pro hřeben a začala mu pročesávat vlasy.

„Auvajs, to bolí,“ stěžoval si a vrtěl se na židli. „Už budeme muset stejně jít,“ vyhrkl a vycukl se mi.

„Davide, skoč si ještě umýt ten knír od kakaa,“ houkla jsem na něj.

„No jo,“ ozvalo se z jeho pokoje ohromně nadšeným hlasem.  

Ke škole jsme dorazili brzy. Zaparkovala jsem auto, pomohla Davidovi nasadit aktovku na záda a doprovodila ho před třídu.

„Mám s tebou jít dovnitř?“ zeptala jsem se ho. Pokoušel se o mě pláč, ale zatím jsem mu statečně čelila. Nikdy jsme bez sebe dlouho nebyli. Když nepočítám ty měsíce po Connorově smrti. To jsme sice byli spolu, ale přesto tak nějak každý sám... Connorova rodina byla poměrně zámožná, takže jsem nemusela chodit do práce. A David tedy nechodil do školky. Do školy ale musel, a i když jsem měla dost času na to přemýšlet, co budu dělat, zatímco bude David ve škole, na nic jsem nepřišla. Kdo by o mě taky kde stál? Měla jsem jen maturitu a nikdy jsem nepracovala.

„No,“ zaváhal na okamžik a rozhlédl se kolem, „nee, ostatní tam budou taky bez rodičů,“ odpověděl mi. Viděla jsem ostatní rodiče, kteří se loučili se svými ratolestmi, a pochopila jsem, že bych byla zřejmě ve třídě jediným rodičem. Nevadilo by mi to. Naopak bych se cítila šťastná.

„Tak dobře,“ zašeptala jsem zklamaně a sklonila se k němu. „A nezapomeň, žádná kouzla!“ připomněla jsem mu ještě potichu.

„Jasně, mami,“ odvětil mi a protočil oči. Natáhla jsem se, abych mu dala pusu na tvář, ale než jsem mu ji stihla vlepit, všimla jsem si, jak se znovu rozhlédl kolem nás. Najednou mi ji vlepil sám, mávl na mě a s úsměvem na tváři se rozběhl do třídy. Narovnala jsem se a nevěřícně zírala, jak vběhl do dveří. Tohle chování jsem viděla v nějakém filmu, na jehož název jsem si teď nemohla vzpomenout. Jenže tomu dítěti tam bylo asi devět! Ne šest! Odfrkla jsem si.

„Přijedu za dvě hodiny a počkám na tebe na parkovišti,“ zavolala jsem na něj ještě a doufala, že to slyšel. Přemáhala jsem v sobě touhu vejít do třídy a být se svým synem. Zhluboka jsem se nadechla, opřela se o zeď a zavřela oči.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se šeptem blízko mě. Zamrkala jsem a sklopila zrak.

„Jo, díky,“ vydechla jsem a vydala se spěšně chodbou ven k parkovišti, aniž bych se na toho dotyčného podívala.

Co teď? Možná bych mohla zajet nakoupit. Možná bych si mohla udělat radost a koupit si něco na sebe. Hmm, a proč bych to dělala? Oblečení jsem měla plnou skříň a stejně jsem se v něm neměla komu ukazovat. Nebyl nikdo, pro koho bych chtěla být krásná. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se vždy Connorovi předváděla v novém oblečení. Hrozně ho bavilo mě z něj svlékat. Vlastně to bavilo nás oba.

Došla jsem k autu a opřela se o kapotu. Lapala jsem po dechu. Nějak se mi nedostávalo kyslíku. Tak moc mi chyběl. Jeho vůně, smyslné rty, kterými mě dokázal tak skvěle líbat, dráždivé doteky jeho rukou… Slzy se mi kutálely po tvářích a nedokázala jsem je zastavit. Musela jsem pryč. Nasedla jsem do auta a vyjela z parkoviště. Jela jsem... ani nevím kam. Zastavila jsem až na lesní cestě, vystoupila z auta a rozběhla se hlouběji do lesa.

Na malé mýtině jsem se zastavila a svezla se na zem.

„Proč???“ zakřičela jsem se zakloněnou hlavou. Jakoby mě mohl někdo slyšet. Jakoby se tu mohl objevit Connor. Bože, stýskalo se mi po jeho objetí. Vždy jsem se u něj cítila v bezpečí. Věděla jsem, že když je se mnou, nemůže se mi nic stát. Ani Davidovi.

Osud nám vyměřil jen sedm společných let. Jen sedm!

Po nějaké době jsem se zvedla a vydala se zpět ke svému autu. Vytáhla jsem z kabelky zrcátko a otřela si rozmazanou řasenku z obličeje. Nechtěla jsem, aby mě takhle David viděl. Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že jsem se v lese zdržela skoro dvě hodiny. Byl nejvyšší čas jet ke škole.

Před školou jsem zůstala sedět v autě. Ostatní rodiče posedávali po lavičkách nebo se procházeli po parkovišti. Sledovala jsem mladé páry, které čekaly na svoje potomky, a opět jsem ucítila v očích slzy. Uklidni se, Bello, nabádala jsem se. Raději jsem přestala sledovat okolí a vytáhla z kabelky malou knížku humorných básniček. Dostala jsem ji od Marie, když jsme odjížděli s Davidem z Phoenixu.

„Jakmile ti bude nejhůř, otevři knihu, přečti si pár básniček a zase ti bude líp,“ říkala mi mateřsky.

Asi po půl hodině jsem zaslechla hluk, tak jsem se podívala ke škole. Vybíhaly z ní děti a utíkaly ke svým rodičům. Vylezla jsem z auta a hledala Davida. Neběžel. Šel pomalým krokem směrem ke mně. Vyloženě se loudal.

„Ahoj, miláčku. Tak jaké to bylo?“ zeptala jsem se ho, jakmile došel až ke mně a pohladila ho po vláskách.

„Ale jo, šlo to,“ odpověděl mi zadumaně. Jen co nastoupil do auta, připnula jsem mu pás, pak si sedla za volant a rozjela se k výjezdu z parkoviště.

„Co spolužáci? Paní učitelka? Nekouzlil jsi?“ chrlila jsem na něj dotazy.

Povzdechl si. Neměla jsem ani tušení, co mohlo způsobit tu jeho podivnou náladu.

„No tak, Davide, stalo se něco?“ vyptávala jsem se ho teď už lehce nervózně.

„Maminko, říkala jsi, že budu mít paní učitelku,“ začal opatrně.

„Ano, říkala. A?“ pobízela jsem ho.

„Nemáme paní učitelku.“

„Proboha, Davide, leze to z tebe jak z chlupaté deky,“ řekla jsem mu nechápavě.

„My máme pana učitele,“ vyhrkl a naše pohledy se střetly ve zpětném zrcátku.

„Učitele? Jako chlapa?“ ujišťovala jsem se.

„Jo,“ odvětil mi stručně.

„To přece nevadí, ne? Jaký je? Jak se jmenuje?“ vyptávala jsem se ho dál. Bylo to trochu zvláštní, chlap jako učitel prvňáčků. Ale na druhou stranu, proč ne?

„Tak nevadí, vypadá, že bude v pohodě, ale ty jsi říkala, že budu mít paní učitelku,“ řekl mi trochu vyčítavým hláskem. „Je… mladý. Asi jako tatínek. A jmenuje se Edward Cullen,“ dořekl váhavě. Měla jsem z něj dojem, jako kdyby mi něco zatajoval. Ale co by to tak mohlo být?

„Třeba bude lepší než by byla paní učitelka,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Snad jo,“ připustil a já v jeho hlase opět slyšela zaváhání. A nejen to. Jakoby se na mě zlobil, že se nevyplnilo, co jsem mu slibovala ráno. Ale copak jsem mohla za to, že měl místo učitelky učitele?

„A co vám pan učitel říkal? Nepotřebuješ ještě něco přikoupit?“

„Jen se nám představil, pak my jemu a povídal nám o tom, co se budeme učit. Ze školních pomůcek mám myslím všechno,“ sdělil mi. „Ale nakupovat bych šel,“ dodal po chvíli se skrývaným nadšením v hlase.

Vypadalo to, že byla škola pro dnešek uzavřeným tématem. Nemělo tedy cenu pokládat mu další otázky týkající se jí. Stejně už bych z něj nic dalšího nedostala.

„Dobře, po cestě se stavíme do obchodu. Chceš tam něco konkrétního?“ zajímala jsem se.

„Dneska vyšel další díl toho komiksu, co čtu,“ zašeptal a upřel na mě škemrající pohled do zrcátka.

„A pomůžeš mi odnosit nákup?“

„Ach jo, když jinak nedáš,“ odpověděl mi s povzdechem a zašklebil se.

„Něco za něco, miláčku,“ řekla jsem mu, v rychlosti se na něj otočila a usmála se.

„Já vím, mami. Vždyť víš, že se na mě můžeš se vším obrátit,“ připomínal mi najednou horlivě, jako už tolikrát od smrti Connora. Znělo to tak dospěle a upřímně. Možná bych se tomu měla zasmát, ale mě to děsilo. Vždyť mu ještě nebylo sedm!

„Všechno zvládneme. Jsme přece silná dvojka,“ pronesla jsem a on jen kývl hlavou na souhlas.

„Jsme přece silná trojka,“ říkával Connor. Teď už jsme byli jen dva.

Mírně jsem zatřepala hlavou, abych zaplašila myšlenky na Connora hned v zárodku, protože jsem věděla, že by mě to znovu rozhodilo. A rozhodilo by to i Davida a to jsem fakt nechtěla.

Čekalo nás nakupování a možná bychom si mohli zajít i do kina, napadlo mě náhle.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Holky, dívky, ženy,

v téhle kapitolce jste se mohly trošku víc seznámit s Davidem a Bellou.

Můžu vám slíbit, že se Bella v příští kapitole - na úplném konci - setká s Edwardem. Ale promluví spolu poprvé až v té další. ;-) Takže se máte určitě na co těšit.

Děkuji vám za komentáře k prologu. A pokud mi napíšete pár slov i k téhle kapitole, budu moc ráda. Komentáře mě nakopávají k dalšímu psaní.

Děkuji. ;-)

Prolog ♣ Kapitola 2.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 1. - První školní den: