Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je k smíchu - 1. kapitola

01.10.2009 (10:30) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1709×

Vyprávění minulosti:

Tím, že jsem přišla o svou lásku, skončil můj život, skončilo období plné lásky, přátelství rodiny a hlavně lidství. Skončilo, to nejšťastnější období a pro mě nastalo nové. Období plné smutku, tmy a samoty, bez jediné osoby či nějaké podpory. Pro mě začala ta krutá doba pravdy, kdy mi došlo, že mě, už nic nezbylo, že jsem ztratila všechno, mojí rodinu přátelené, lásku a hlavně lidství ve stejný den, v ten stejný den, kdy mi bylo prozrazeno tajemství, které mě stálo vše co jsem milovala. Jediné co mi zbylo, je samota, jen ta bude mým společníkem po dobu věčnosti ne-li víc. Jen ta mě bude chránit od pokušení, jen ta mi zabrání dělat to co bylo provedeno mě a tak dnes začala ta dlouhá cesta samoty, která mě zničí, ale zároveň zachrání, před naprostým rozbitím duše.

Tenkrát, když David zemřel jsem pocítila tu nejkrutější bolest jakou člověk může zažít, pamatuji si jak se naposled nadechl a vyslovil ty dvě slova “miluji tě“ ty slova, která mě neuvěřitelně potěšila, která vyjádřila vše co jsme k sobě cítili a potom nastal jeho poslední výdech a můj svět skončil, potopil se do tmy a tam hodlal zůstat, dokud se osud neslituje a nepřipíše mě na seznam smrti až pak konečně dostanu to co chci, pak už konečně budu šťastná s tím, kterého miluji.

A proto pro mě zbyla jen jedna cesta a to zmizet, vypařit se ze zemského  povrchu a dělat, že jsem nikdy neexistovala, dělat to, co správný upír dělat má – utajit svojí existenci.

A tak jsem zmizela a začala bojovat s tím čím sem, začala jsem dělat,  že nejsem upír, začala jsem pomalu ale jistě umírat, možná ne na povrchu, ale uvnitř moje duše pomalu hnila, pomalu se ztrácela, pomalu ztrácela i tu poslední naději.

Přítomnost:

Už je to rok od smrti Davida a pořád se cítím stejně, pořád prožívám tu samou bolest ze ztráty, neustále jí cítím jako by to bylo teprve včera co jsem ho ztratila.

Už je to rok co jsem ho viděla naposled, co jsem viděla přátele, rodinu, je to rok co jsem naposled viděla někoho, možná bych měla začít slavit, ale nemám na to sílu, nemám sílu ani na to, abych se zvedla, ba ani na to abych se vůbec pohla, v mém krku mě spaluje ukrutná bolest, kterou už rok nehasím, ten ukrutný žár, který jsem nikdy neuhasila a nikdy neuhasím to raději zemřu v jeho spalujících plamenech. To raději budu napospas všemu, než někoho odsoudit k smrti, tak jak to bylo učiněno mně.

Už je to rok co sedím na tom stejném místě. Na skále vysoko od lidí, vysoko od čehokoliv živého. Už se tu mučím rok, nádherná představa, že jsem ještě ani jednou nezabila lidskou osobu, že jsem tu a mohu říct, že jsem nepodlehla té nesnesitelné žízni a vím jistě, že můžu prohlásit, že nikdy nepodlehnu a víte proč? Protože nemám sílu ani se pohnou a šance že by zamnou sem přišel člověk je velice nepravděpodobná. Takže buď tu zemřu rukou upíra, nebo tady zůstanu a pomalu budu ztrácet pojem o čase, bolesti a lásce, kterou pomalu, ale jistě opouštím ve svých myšlenkách, i když se snažím si vzpomenou na jeho tvář, objeví se mi jen obrázek před jeho smrtí a ten mě mučí, ten mi připomíná čím jsem, ten mi říká, že už nemám pro co žit, že jsem ztratila i tu poslední naději, že tady na té opuštěné skále zůstanu a buď zemřu nebo najdu novou naději a tak se sama přikláním spíše ke smrti, než k variantě, která pro mě nemá význam, proč dál žít, když nemám pro co, proč dál přežívat na úkor druhých, když nemáš život s kým sdílet a naděje, že by se pro mě nová láska našla je velice nepravděpodobná či nemožná. Protože má první opravdová láska už není, je pryč a čeká až přijdu a proto tu budu čekat na smrt tak dlouho dokud se nedostaví.

Pro vás napsala Lin

Doufám, že se vám kapča líbila a prosím nezapomeňte napsat komenty. Dík Lin

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je k smíchu - 1. kapitola: