Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska co mi dává křídla 9. kapitola

30.01.2019 (16:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1561×

Nechápala jsem proč, stál dost daleko na to, abych jeho pohled jako člověk nemohla postřehnout, bohužel já si všimla. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu došlo, že ho vidím, protože se ani neobtěžoval podívat se jinam.  

Minulost

„Co tak koukáš?“ červenala jsem se. Jeho pohled mě vždycky naprosto propaloval. V těchhle chvílích jsem si říkala, že mu musí být naprosto jasné, co k němu cítím.

„Nechápu, že tě to pořád znervózňuje,“ smál se mi, jakmile si všimnul mého obličeje. „Pokaždé mi to připomene ten můj první den tady.“

„Haha, strašná prdel,“ bránila jsem se, „zkus to na kohokoliv tady, bude na tom stejně jako já.“ Věděla jsem totiž, jak na něj ostatní reagují. Ať už se jednalo o holky či kluky, nikdo tíhu jeho očí nevydržel. Sama jsem ho viděla v akci milionkrát a někdy jsem ty slečny opravdu litovala. Zakoktat se, protože ti tenhle kluk hledí hluboko do očí, jako by přesně věděl, jaké nitky má potahat, aby člověka vyvedl z míry. Dokonce i učitelky si nikdy nebyly úplně jisté v kramflecích. Přesně jsem věděla, že naše angličtinářka je z něj celá mimo. Jednou, tehdy jsem nebyla naučena na písemku a díky němu se žádná ani nepsala. I když mi říkal, že mi poradí, což by bylo jednodušší. Já se bránila a nechtěla, aby mi pomáhal. Už tak mi radil v tolika předmětech a já věděla, že tohle zvládnu, jen se na to hold musím podívat. Tehdy si na učitelku počkal před učebnou a s umučeným pohledem ji poprosil, jestli by se to nedalo odložit, jelikož psal složitou písemku z trigonometrie a na angličtinu úplně zapomněl. Lhát uměl taky skvěle. Učitelka se málem složila, ale písemku odložila.

„Víš, že to není úmyslné,“ přesvědčoval mě. Povytáhla jsem jedno obočí, protože tohle nemohl myslet vážně. Dal obě ruce před sebe na obranu.

„Na tohle si podle mě ani zvyknout nejde. Když se zadíváš takhle, je to až nepříjemné, ještě ta tvoje maska, která nedá najevo, co se ti vůbec honí v hlavě. Prostě se mi nelíbí, i když to děláš jen z legrace,“ vysvětlovala jsem mu, i když mi bylo více než jasné, že s tím nepřestane. Bylo to, jako mít u sebe zbraň. Věděli jste, že radši svolíte a bude po jeho, než aby ji na vás vytáhnul. A když už k takové situaci došlo, odrovnalo vás to.

„Neházej všechnu špínu na mě, ty to taky umíš moc dobře,“ pochechtával se. Chytila jsem první věc, která mi přišla pod ruku a hodila ji po něm. Samozřejmě, že se vyhnul a já se strefila do spolužáka za ním.

„Promiň,“ usmála jsem se nevinně, jakmile se na mě zadíval. Edward dusil výbuch smíchu a já, červená až na zadku, jsem si nechala spadat vlasy do obličeje a neopomněla Edwardovi předvést můj prostředníček.

Současnost

„Dám si ještě jednu skleničku madam,“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a viděla mého někdejšího zachránce. Kývla jsem na srozuměnou a natočila se směrem k němu. Neváhal a z tácu sejmul jednu z mnoha skleniček šampaňského a tu do sebe vyklopil. Poté popadnul další a udělal to samé.

„Nepředpokládám, že se s takovou dostanete domů po svých,“ rýpla jsem si. Muselo to pro něj být nechutné, proto mi nešlo na rozum, proč to vůbec dělá. Bohatě by stačila jedna na to, aby vypadal lidsky. Jakmile jsem to dořekla, pozvedly se mu koutky úst a popadnul třetí skleničku. „Navíc tímhle tempem vypijete všechno i ostatním.“

„V opilosti se člověku lépe mluví. Navíc mi to tady nepoleze tak na nervy,“ vysvětlil mi a obsah další skleničky skončil v jeho útrobách. Kdyby se aspoň nesnažil tolik předstírat. Prý v opilosti. Měla jsem chuť vykřičet mu do obličeje, že si nemá na nic hrát, protože mu to stejně bude houby platné, ale držela jsem se na uzdě a dovolila si pouze lehké zakoulení očima. Během celého večera jsem si na přítomnost Edwarda a jeho snoubenky poměrně zvykla. Naštěstí jsem se k nim nemusela moc přibližovat, vždy jsem tím směrem poslala někoho jiného, neušlo mi však několik pohledů od Edwarda. Zajímalo by mě, jestli mu taky bylo tak nepříjemně, díky tohoto náhodného shledání, jako bylo mě. Ale předpokládám, že on nemá žádné tajemství, které se nikdo nesmí dozvědět.

„Když už jsem Vás opět zastihnul, zajímalo by mě, jak se, tak nádherná dáma jako vy, jmenuje?“ Vím, že by mi to mělo lichotit, ale ne. Vadilo mi to hned z několika důvodů. První důvod byl ten, že to byl upír. Druhý důvod byl ten, že tohle slyšeli téměř všichni v této místnosti – nepředpokládám, že tomu kdokoliv z nich dával pozornost, ale slyšeli to. Taky to určitě slyšel Edward. Třetí důvod byl ten, že já tyhle kecy nenáviděla. Nikdy jsem je neměla ráda, natož v hale plné lidí.

„Nerada Vás zklamu, ale tak nádherná dáma jako já odtud za chvíli zmizí a už se s Vámi v životě znovu neuvidí, takže není jediný důvod, proč by Vám své jméno měla říkat. Na shledanou,“ nahodila jsem milý úsměv, otočila se a odkráčela pryč. Během dalších tří minut už jsem vycházela z budovy a mířila si to domů. Nedala jsem si práci ani s převlékáním, neměla jsem na to čas ani náladu, navíc jsem se rychle potřebovala dostat na vzduch a provětrat si hlavu, takže jsem se domů rozhodla jít pěšky.

Vzpomněla jsem si na jednu docela podstatnou věc. Začala jsem hrabat v kabelce a vytáhla telefon.

„Andre, omlouvám se, ale nebylo mi dobře, musela jsem odejít. Peníze samozřejmě žádné nechci, nedodržela jsem pracovní dobu. Doufám, že se na mě nebudeš kvůli tomu zlobit, stalo se to doufám poprvé a naposledy,“ drmolila jsem, jakmile mi to zvednul.

„V pořádku, zlatíčko, utíkej si domů lehnout. Jsme přece jenom lidi, to se může stát každému, navíc vím, že ty jsi má opora, jen tak bezdůvodně bys neutekla. Měj se krásně, papa.“ Rozloučila jsem se a mobil hodila zpět do kabelky. Byla jsem vděčná, že je to tak hodný člověk. Měl svoje mouchy, ale byl to jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy potkala.

Jakmile jsem dorazila domů, zabouchla jsem za sebou dveře a vběhla do koupelny. Procházka domů sice zabrala dost času, ale můj mozek stále běžel na plné obrátky. K mému zklamání nepomohla ani sprcha a já se tedy rozhodla si něco přečíst. Ne, že bych nad dějem mohla nějak zvlášť uvažovat, ale aspoň by mi to nemělo dovolit myslet, ale upíří mozek je upíří mozek. I přesto, že jsem s upíry měla tak málo společného, měl dostatek kapacity na to, abych si neustále vybavovala Edwarda, jak tam stál, jak se Rachel sem tam letmo dotknul, jak se na ni díval. Po všech těch letech stále dokonalý, naprosto stejný a přesto jiný.

„Grrr…,“ zahučela jsem a vztekle bouchla do podlahy. Knížku jsem odhodila neznámo kam a začala se rozhlížet po pokoji. Tohle celé mě dostalo do prekérní situace, ze které nebylo úniku. Jedině zmizet z povrchu zemského, jenže to já neuměla. Z mého zamyšlení mě vytrhnul hlas mé dcery nesoucí se z ulice. Bylo na čase dát se dohromady, aby nic nepoznala. Posadila jsem se k televizi a zapnula první náhodný program, který jsem našla.

„Ahoj mami! Ty už jsi doma?“ ozvalo se ode dveří.

„Čau, Bells,“ zahučel Jacob. Zdál se mi nějaký nevrlý.

„Jojo, ahoj, bylo nás tam hodně a mně se udělalo nějak špatně, tak jsem šla domů,“ vysvětlovala jsem.

„A už je všechno v pořádku? Nebo chceš udělat čaj? Cokoliv?“ Pousmála jsem se nad její starostlivostí.

„To je v pořádku broučku, prošla jsem se a dala si sprchu, je to lepší,“ poplácala jsem na místo vedle mě. Přišla ke mně, nohy si hodila přes opěradlo sedačky a hlavu mi položila do klína.

„Politika? Prosím tě, zas tak stará nejsi, přepni to,“ převrátila oči v sloup a vytrhnula mi ovládání z ruky. Až teď jsem si uvědomila, co jsem to vlastně zapnula. Opravdu, víkendová večerní diskuze o nově zavedených zákonech týkajících se úpravy věznic se zvýšenou ostrahou. Skvělé téma na večer.  Odjakživa jsem měla problém tyhle diskuze sledovat, jelikož mě vždycky akorát tak vytočily. Beth hledala kanál, na který se budeme dívat, a Jacob si mezitím donesl z kuchyně plný talíř jídla.

„Teď jsme povečeřeli, ty dobytku,“ zprdla ho Beth, ještě než dosednul do křesla.

„Ty možná, pro mě to byla jen svačinka,“ huhlal s plnou pusou. A tak jsme strávili zbytek večera sledováním televize a posloucháním Jacobova mlaskání. Divila jsem se, kolik jídla vlastně máme, jelikož toho Jacob našel opravdu spoustu.

„Bells?“ ozval se Jacob po nějaké době. Beth mezitím usnula a pravidelně oddechovala. Stočila jsem k němu pohled a vyčkávala, „ve městě je velké množství různých pachů jiných upírů. Bethany tomu nekladla žádnou váhu, ale já se přeci jen bojím. Navíc jsou tu…“ Položila jsem si prst na ústa a naznačila mu, že má být potichu.

„Vím přesně, kdo tu je. Vrátili se a slavili Edwardovo zasnoubení…“ Jacob tiše zavrčel a vycenil zuby. „Já mu to přeji, Jacobe, ať si žije svůj život. Ti ostatní, jsou tady jen díky jejich zásnubní oslavě. Nezdrží se tady dlouho. Aspoň doufám. Padlo něco o spoluvlastnictví firmy,“ pokrčila jsem rameny.

„Stěhují se tady?“ zasyčel vztekle.

„Doufám, že ne. V dnešní době se přece dá řídit firma na tisíce kilometrů daleko. Dělá to tak spousta lidí přece,“ snažila jsem se uklidnit spíš sama sebe. Nedokázala jsem si představit, že tady budou bydlet. Že by bydlel kdekoliv blíž než na řečených několik tisíc kilometrů.

„To doufám, protože s nimi nechci mít nic společného. Vůbec se mi to nelíbí,“ rozčiloval se.

„Jakeu uklidni se, jsem na tom úplně stejně. Potřebuju tě o něco poprosit…“ Odmlčela jsem se a zadívala se na něj. Lehce přikývnul. „Ona se to nesmí dozvědět, ano? Je to v tuhle chvíli to nejdůležitější. Musí zůstat v bezpečí.“ Mluvila jsem o mé dceři, pravidelně oddechující na mém klíně. Jacob opět jemně přikývnul a zadíval se na ni. Pohladila jsem ji po tváři a poté po rameni. Dala ji pusu na čelo a dívala se do toho jejího božského obličeje. Nesmělo se ji nic stát a já udělám všechno proto, aby zůstala v bezpečí.

„Ty se s ním nesmíš dostat do kontaktu. Nesmíš se octnout v jeho blízkosti, pokud tam nebudu já. Pokud zaregistruješ jeho pach, uteč. Žádám tě o to jako tvá přítelkyně. Pokud tady zůstanou, budeme muset podniknout určité kroky, které se nelíbí ani mě, ale bude to nezbytné. Neohrozím ji. On by ti mohl přečíst myšlenky a nevím, jak dalece jeho dar funguje.“

„Jaké kroky? Utečeme odtud? Nebylo by jednodušší, kdybys mu to řekla? Stejně už je pozdě. Je dospělá!“ rozčiloval se dál.

„Mám určité důvody, díky kterým se to on nikdy nedozví, ano? Je to mé přání.“

„Jaké důvody, Bello?! Proč mi ty důvody neřekneš? Celou dobu vím, že jsi mi něco zatajila a já nechápu, proč mi to nechceš říct. Ty o mě víš všechno, já bych pro tebe a pro Beth udělal cokoliv na světě. Jenže ty…“ Odmlčel se, jelikož se Beth pohnula a protáhla.

„Jdeme spát?“ zamžourala na něj rozespale. „Co se děje?“ vylekala se, když viděla jeho pohled. 

„Jen menší slovní potyčka s tvou tvrdohlavou matkou,“ zvednul se a napřáhnul k ní ruku.

„Beth, o nic nejde. Tvůj přítel je jen hrozně majetnický. Ale nic si z toho nedělej, to on byl dřív, než ses narodila. Že?“ usmála jsem se na něj kysele. Na to už mi nic neodpověděl a odtáhnul mou dceru pryč. „Tak si polib prdel,“ zahudrovala jsem si pod nosem a hned na to se ozvalo hlasité zabouchnutí dveří. Měl by si uvědomit, že je to moje dcera a já jsem ta, co má největší právo rozhodovat o tom, co s ní bude. Nehledě na to, že tohle se týká jejího otce.

Celá rozzuřená jsem zalezla do své ložnice, natáhla se na posteli a začala počítat ovečky, dokud jsem neusnula.  I ten spánek mi byl čert dlužný…                   

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 9. kapitola: