Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska co mi dává křídla 10. kapitola

04.02.2019 (12:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1718×

Celá rozzuřená jsem zalezla do své ložnice, natáhla se na posteli a začala počítat ovečky, dokud jsem neusnula.  I ten spánek mi byl čert dlužný…                         

Současnost

„Pojď za mnou, tudy,“ utíkala jsem za neznámým mužem, kterého jsem dnes poznala.  

„Bello, stůj!“ ozvalo se mi najednou za zády. Na místě jsem strnula a otočila se tím směrem. Muž mě popadnul za ruku a táhnul dál. Klopýtala jsem, ale nespouštěla oči z Edwarda, který měl v očích vepsanou bolest.

„Pusťte mě!“ zasyčela jsem směrem k muži. Neposlechl, ani když jsem se mu snažila vytrhnout.

„Vím všechno, Bello!“ Chtěla jsem za ním běžet a utěšit ho. Vypadal tak zdrceně. Jenže najednou se neznámý muž zastavil a pohlédl na mě.

„Teď mu padneš k nohám?“ procedil skrz zuby.

„Nech ji být!“ ozval se Edward blíž k nám. Stál už jen pár kroků od nás a zuřivě si mého únosce měřil pohledem.

„Máš snad málo? Vzal jsi mi Rachel, celý můj svět! Ta ti nestačí? Měl by ses vzpamatovat! Nebo se aspoň rozhodnout koho si zvolíš, protože takhle ničit životy všem kolem tebe nemůžeš!“ vrčel muž na Edwarda. Vypadal úplně stejně, jako na večerní oslavě, akorát na sobě neměl smoking, ale pouze obyčejné džíny a volné triko. Oba zrychleně dýchali a stáli v obranném postoji. Jedinou překážkou mezi nimi jsem byla já. Cítila jsem, jak mi srdce běží na plné obrátky a snaží se utéct z mé hrudi někam daleko.

„Ty moc dobře víš, že to takhle není. Rachel se rozhodla sama, necítí to, co ty. Moc dobře to víš! Vaše pouto není tak silné, aby utvořilo lásku. Věděl jsi to dřív, než jsi ji stvořil! Víš, že se pouta můžou změnit, ale ne tak moc! Na začátku mezi vámi dvěma nebylo vůbec nic!“ zírala jsem na Edwarda a přemítala si, co právě řekl. Ten muž stvořil Rachel, aby mu dělala družku? Těkala jsem očima z jednoho na druhého a sledovala jejich zkamenělé postavy stojící proti sobě.

„Kdyby ses do toho nevložil ty, mohlo by se to stát! Ne tak silné, ale mohlo by! Už jsem byl na dobré cestě, ale tys mi ji vzal a za to já tobě teď vezmu ji!“ napřáhnul muž ukazováček na mě a já zatajila dech. Opět se rozešel někam do neznáma a mě táhnul s sebou. Viděla jsem tu bolest, která se Edwardovi promítala v očích.

„Vím, že Bethany je má dcera.“ To bylo to poslední, co jsem slyšela, pak jsem se octla v naprosté tmě. Ta však netrvala dlouho a já se ocitla na úplně jiném místě. Silně tady pršelo a foukal studený vítr. Když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že jsem na nějakém útesu. Vlny pod mýma nohama se rozbíjely o kusy skály, které sem tam vyčnívaly z moře nad hladinu a vypadaly naprosto vražedně. Otočila jsem se kolem své osy a zjistila, že za mnou stojí Bethany.

„Drahoušku?“ vykročila jsem směrem k ní, ale ona o krok ucouvla a zúžila oči do malých štěrbin.

„Mluvila jsem s tátou,“ naklonila hlavu na stranu a nepřestávala se na mě dívat.

„S tátou?“ polkla jsem na sucho. „Kdy? A hlavně, kde jste spolu mluvili?“ Opovržlivý výdech ji vyšel z úst a ona několikrát otočila hlavou zprava doleva, jako by mi tahle situace měla být naprosto jasná.

Najednou tam byli všichni. Edward objímal Beth kolem ramen a z její druhé strany se postavila Rachel. Usmívali se. Nebyl to však milý úsměv, byl to takový ten zákeřný, ten co se vám vryje pod kůži a vy víte, že se stane něco zlého.

„Tomu neuvěříš mami, dal mi auto!“ vykřikla celá šťastná Beth a vytáhla ze zadní kapsy kalhot obří bambuli, na které se houpal klíč a znak auta. Dostala od něj Mercedes.

„To je od tvého otce moc pěkné, holčičko,“ krčila jsem se. Bylo mi nepříjemně z celé této situace. Vítr se mi opíral do těla a já cítila veškerý chlad, který mnou prostupoval, jako bych snad byla průhledná.

„Tak si říkám, jestli mi budeš nějak chybět,“ založila si Beth ruce na prsou a přistoupila blíž. Já vyděšeně těkala mezi ní a Edwardem stojícím v její těsné blízkosti. „Ale to nezjistím, dokud to nezkusím.“

Hned poté, jakoby se zpomalil čas. Přiskočila ke mně a vší silou se mi zapřela do ramen. Díky tomu jsem já ztratila rovnováhu, udělala několik kroků dozadu a poté ztratila půdu pod nohama. Padala jsem a padala, čekala jsem na tvrdý náraz do skal pode mnou, nebo dopad do vody, ale nic z toho se nestalo. Jenom jsem padala a padala a slyšela smích těch tří nahoře.

…

Prudce jsem vyletěla do sedu a chytila se za hrudník. Byla jsem dezorientovaná a než si mé oči přivykly na prostor a světlo, zabralo to pár vteřin. Snažila jsem se uklidnit a popadnout dech, bohužel se mi to nedařilo.

„Noční můry, to ti scházelo,“ brblala jsem si pod nosem a podívala se na budík stojící na nočním stolku vedle postele. Ostré červené světlo mi hlásalo půl čtvrté ráno, no já měla za všech okolností po spánku. Přitáhla jsem si nohy pod bradu, objala si je rukama a hlavu položila na kolena. Mírné pohupování dopředu mě uklidňovalo a zpomalovalo tak mé splašené srdce, které ještě před pár chvílemi chtělo vyskočit z mého hrudníku.  Připomnělo mi to období, kdy jsem čekala Beth.

Minulost

„Bells!“ rozrazil Jacob dveře od mého pokoje. Probudila jsem se s křikem a celá zpocená. Vlasy se mi nepříjemně lepily na čelo a do očí se mi nahrnuly slzy. Přispěchal k posteli, chytil mě do náruče a začal hladit po vlasech. Od vršku hlavy až k pasu, kam mi vlasy spadaly. „Ššš, ššš,“ jemně se mnou pohupoval a čekal, až se uklidním.

„Já tohle už nechci,“ vzlykla jsem do jeho ramene a přitiskla k sobě oči, ze kterých se vyřinulo několik dalších slz. Nikdy se mě neptal na to, co se mi zdá. Jednou to zkusil, ale já mu to neřekla, tak se od té doby neptal. Věděl totiž, že až budu chtít, řeknu mu to sama.

„Bells, jsou to jenom sny,“ chlácholil mě dál. Trpěl mi tohle téměř každou noc, kdy jsem se s křikem budila a on mě chodil utěšovat. Nikdy bych to nezvládla tak dobře, jako s ním. „Už je to v pohodě?“ odtáhnul se ode mě a zahleděl se mi do tváře. Sklopila jsem zrak a jemně přikývla. Chtěl se zvednout a odejít, já ho však chytila za ruku a donutila zůstat sedět.

„Zůstaň se mnou, prosím, nechci tady být sama.“ Cítila jsem jemné stisknutí ruky.

„Dobře, tak si pojď lehnout,“ rychlým pohybem si lehnul na postel a nadzvednul peřinu, abych se do ní mohla zabalit. Jacob fungoval jako vyhřívací poduška. Jeho tělo vyzařovalo tolik tepla, že jsem mohla být celá odkrytá a stejně mi bylo teplo. Proto jsem si peřinu přehodila jen přes boky a břicho a zbytek těla nechala odkrytý. Lehla jsem si zády k němu, on mi přehodil ruku přes pas, dělal mi jemné kroužky na předloktí a já, šťastná, že ho mám vedle sebe, jsem mohla v poklidu usnout.

Když zrovna musel mít noční hlídku ve smečce, vždycky se postaral o to, abych nebyla sama. Proto jsem se takto párkrát ocitla i v náručí Quila či Embryho. To byly večery, kdy jsem se snažila můry zahnat, jak jen to šlo. Už tak jsem si přišla jako někdo, kdo je otravuje a zdržuje od běžného života. Vmísila jsem se jim tady jako nějaký vetřelec a oni ke mně byli tak milí a ochotní. Díky hormonům jsem i tenhle fakt mnohokrát obrečela. Budu jim všem vděčná do konce svého života. Budu jim vděčná dvojnásobně, za mě i za Beth, protože tady ani jedna z nás nemusela v tuto chvíli být, nebýt jich. Největší zásluhu na tom, že jsme obě v pořádku, měl Raven. Staral se o mě od začátku až do samého konce. Mnohokrát jsem Jacobovi říkala, že mu závidím, že má kolem sebe takové lidi. Vždy mi řekl, že je nemá jenom on, ale teď už i já. Svým způsobem to byla pravda, jelikož jsem po dobu těhotenství a doby poté, než jsme se stěhovali sem, do Seattlu, strávila s Quiletty hodně času. Všichni do jednoho mi přirostli k srdci. Rezervace bylo místo, kam jsem se i s Bethany vždy ráda vracela a zůstane tomu tak po zbytek života. Správně bychom tam neměly mít ani jedna přístup, jelikož existují určité smlouvy a pravidla, které nařizují smrt všem cizincům, jak to nazval Billy. Ale pro mě a mou dceru zde byla výjimka a to ta, že Jacob a Beth byli jako jedna duše, jedno tělo.

Současnost

„Isabella Swanová, prosím,“ zvedla jsem neznámé číslo.

„Dobrý den, slečno Swanová, mé jméno je Gregor Bail, rád bych si vás najal jako koordinátorku pro takovou malou, dejme tomu, oslavu. Nedávno jste pomáhala při přípravách oslavy pro mé známé, Andre mi na vás poskytnul kontakt,“ představil se mi neznámý a uvedl mě do situace. I když se mi nezdálo, že by Andre rozdával mé číslo na počkání a ještě pro tyto účely.

Byla jsem zaskočena, ale pan Bail se nedal přemluvit k tomu, aby to nechal zařídit Andreho, jelikož on je tady přece ten odborník, já byla vždy jen jako jeho pomocná ruka. Domluvili jsme se na schůzce, na které mi objasní všechny detaily pro oslavu, kterou chtěl uspořádat. Mělo se jednat o nějaké malé shledání starých známých. Údajně se mu líbilo mé pracovní nasazení, které u mě zahlédnul tehdy na Cullenovic oslavě. Byla jsem překvapená, když o tom začal mluvit. Jediné čeho jsem se obávala, bylo to, že pokud je to přímý známý Cullenových, s největší pravděpodobností to nebude člověk.

Sbalila jsem si vše potřebné a vydala se na schůzku za panem Gregorem. Dorazila jsem na místo o něco dřív, než bylo v plánu, proto jsem se usadila a objednala si kávu. Vytáhla jsem si notebook a podívala se na maily.

„Dobrý den, slečno Swanová, mám tady s vámi domluvenou schůzku,“ ozvalo se náhle. Vykoukla jsem zpoza monitoru a zamračila se.

„Jednou vám to zřejmě nestačilo, jak vidím.“

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 10. kapitola: