Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska bolí - 2. kapitola

14.12.2010 (16:30) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3187×

Po prázdninách jsem nastoupila do prvního ročníku na místní Střední školu Forks. Ale bylo tu ještě něco jiného, čekala jsem na to roky. Protože kdyby se to opravdu stalo, byla by tu možnost, že upír jsem jen zčásti. Že ve mně převládá ta lepší část. Část lidská, zděděná po matce. Část po otci společně s jeho prokletím i požehnáním. A upíří jed je ve mně zanedbatelném množství, které mi propůjčuje jen jejich kladné vlastnosti.

Již jsme byli stejně staří spolu se Samem, proto jsme začali chodit ve stejný rok na stejnou a zároveň jedinou střední školu ve Forks. Do stejné třídy, byli jsme nerozlučitelní, zapsali jsme se na stejné předměty. Někdy nás děsilo, že již nikdy nebude nikoho, kdo bude chránit rezervaci a lidi okolo ní. Zbyli jsme tu jen my dva: já a Samuel, kdo nosí v sobě vlčí gen. Nebavili jsme se o tom, ale cítili jsme to v sobě, kdykoli jsme se bavili na téma „přeměna“.  Proto jsem se cítila nehorázně štastná, když jsem se po prvé přeměnila a Sam spolu se mnou. Já jsem byla celá černá, jen sem tam opravdu nepatrný hnědý chlup. Samuel má hnědé vlasy, tak i v podobě měl svou srst hnědou. Já černá vlčice, on hnědý vlk. Ovšem já mám dlouhé vlasy po pás, a tehdy se mi Samuel smál po první přeměně ve vlka. To jsem si nehodlala nechat líbit! Vypálila jsem po něm. Prali jsme, pochopitelně ne s úmyslem zabít, nýbrž jen pro radost. Svým vyváděním jsme před dům vylákali Charlieho a Sue. Naskytl se jim pohled na dvojici skotačících vlků ve sněhu. Tehdy celý den padal sníh. Pak stejného dne ani mokrý sníh, který mi padal za kabát, mi nezabránil, abych se mohla 24. prosince, den před rozdáváním dárků, šla podívat na hrob Isabelly a Jacoba Blackových. Pěstovala jsem to jako svoji tradici, nebylo toho určitého dne, abych se na ně nezašla podívat.

Nikdo nechápal, proč tam chodím zrovna o tom šťastném svátku. Bezpochyby to trochu chápal Samuel, ale neschvaloval mi to. Navíc jsem jim tím ubližovala, protože Charlie a Sue mě vychovali jako svou dceru. Samuel mi to připomínal někdy dost neohrabaně.

Z domu jsem vyšla jen tak nalehko. Měla jsem na sobě halenku, bílé kalhoty, tenkou mikinu a tenký hnědý kabát. Ohlédla jsem se naposledy. Dům byl pořád stejný, jen u něho stály dvě auta. Moje a Samuela. Charlie už do práce nechodil, Sue neměla zapotřebí někam jezdit, pracovala doma. Zůstávala doma s dědou, ale já a i Samuel mu říkáme táto. Zůstalo nám to z dětství, kdy bylo zbytečné vysvětlovat nechápajícímu kojenci, kdo doopravdy je váš rodič, a že již tu s vámi nemůže být.

„Počkej, Vero. Vero!“ Ach! Tak to se stávalo každý rok. Samuel se vždy se mnou pohádal, proč to všechno dělám. A pak za mnou vždy přiběhl na poslední chvíli. Jako pejsek.

„Čekám,“ procedila jsem skrz zuby. On mě ignoroval, byl zvyklý. Dohonil mě za chvíli. Byli jsme oba ticho, každý přemýšlel o něčem jiném. Možná. Šli jsme na místní hřbitov.

„Samueli, víš, jak dlouho čekám, že to pochopíš? Právě ty!“ Má otázka proťala ticho. Jeho pohotová odpověd ukázala, že jsme opravdu přemýšleli o tom stejném. Nemýlila jsem se moc.

„Já vím. Jen já… Vždy si myslím, že už to chápu. Ale pak něco uděláš, něco se stane, a to pak musím začít stavět skládanku od začátku. Jsi děsně složitá osobnost.“ Věděla jsem to, že to nepochopí. Já si dávám smrt mých rodičů za svou vinu, a kdybych nebyla, nezemřeli by. Ale on? Samuel? Ne, u něho to nebylo stejné, jen podobné. Navíc kluci mají větší tendenci se z toho dostat. Přijde mi, že holky všechno víc prožívají. I když mi Sue a Charlie vytýkali, že se chovám jako kluk.

Naprosto všechno bylo v pořádku, než jsme došli na hřbitov. A oni byli tam. Kdo že? Přece Cullenovi. Jak si to mohli dovolit, jen tak sem přijít? Tvářit se, že za nic nemůžou…  Nemají se mnou slitování? Zatnula jsem pěsti. Musím se ovládat, nebo jim určitě něco udělám. Moje krev volala po pomstě!

„Co tu dělají?“ Můj hlas měl vysokou oktávu. Rychle jsem zastavila Sama rukou, ať dál nechodí. Pak Samuel nakrčil nos. Jó, tak upíři mu tak hrozně páchnou? Já jsem taky poznala jejich provázející pach, který se táhne za jejich osobou.

„Nevím. Co budeme dělat?“ Já jsem byla starší než Samuel. Tak jsem měla právo na vedení smečky, čehož jsem se nevzdala jako můj otec. Ale co je to za smečku s dvěma členy? Z něhož je jeden alfa a druhý beta? Proto svou otázku směřoval na mě. Cullenovi stáli u jejich hrobu. Dva. Holka, elf. Kluk, bronzové vlasy. Kdo to asi mohl být? Hned mě posílil ještě větší vztek! Ale ano, vzpomínám si. Okouzlil ji hned první den, co se oni dva setkali. Už nikdy potom nedokázala odtrhnout od něj oči. Krátké bronzové vlasy, světle hnědé oči jí imponovaly. Jeho mladší sestra se jmenovala Alice, podobala se podle jejích slov elfce, jejímu přirovnání jsem dal za pravdu.

„Jdu si to s nimi vyřídit,“ hlesla jsem se k němu. Nic nenamítal. I on se chtěl s nimi setkat. Bylo mi jedno, na co se jich chtěl zeptat, nebo se s nimi dokonce bavit. Ale já jsem se chtěla za to všechno na ně vyřvat, když už je nemůžu zabít, protože mají velkou a láskyplnou rodinu upírů, kterým by bylo líto ztráty některého z jejich členů. Oni dva náš pach taky zanedlouho ucítili, když se zrovna vítr malinko zvedl a zanesl jim naši vůni k jejich nosu. Doslovně. Byli ostražití, ale vyčkávali, až k nim dojde. Taková troufalost! Nutno podotknout, že jsem měla na hlavě kapuci a měla jsem štít v pohotovosti. Ani Edwardova nebo Aliciina moc na mě nepůsobila. Štít jsem po snažení roztáhla i na Jacoba. Jejich obličeje byly trochu vystrašené, nechápavé. Vůbec jsem se jim nedivila, ale nelitovala. Když jsem k nim došla, měla jsem dosud kapuci.

„Kdo jste?“ První otázky se ujala Alice. Zůstala ostražitá, nikdy neměla dobré vztahy s měniči. Díky nim nemohla vidět žádnou budoucnost. Proto hned usoudila a uhodla, co jsme, měniči. Chtěla jsem se podívat, jestli skutečně vypadá jako elf. Chyba. Podívala jsem se vzhůru do její tváře. Spadla mi kapuce. Opravdu vypadala jako elf. Měli pravdu. Ale mou pozornost strhl on. Edward Cullen ze sebe vydal nějaký zvuk. Zalapal po vzduchu, i když ho vůbec nepotřeboval. Jeho oči mě zkoumaly, tvář měl soustředěnou, pak se nakonec zamračil a nasadil otupělý výraz, jako když jste…

Byl krásný, bronzové vlasy. Odfrkla jsem si, krása k upírovi patří. Kdyby mě zajímal kdejaký hezoun, můžu si pro nějakého zajít do Voltery.

„Bello…“ Jeho hlas byl tichý, ale pro mé ucho slyšitelný. O krok jsem ustoupila. Hodila jsem po něm pohledem. Jak si to může dovolit? Vyslovit pouhé její jméno, jméno mé matky?! Nasadila výraz naprostého znechucení.

„Není to Bella, Edwarde!“ otočila se k němu Alice. Nejspíše chtěla, aby se vzpamatoval, aby mohla s námi mluvit co nejdelší dobu. Copak by neměl Edward mít rychlejší myšlení? Predátor je přizpůsobený pro každou příležitost.

„Já jsem Vera, to je Sam.“ Samuel se tehdy zamračil, už zase jsem mu tak řekla. Začala jsem převážně odpovídat na Aliciny otázky. Díky tomu jsem si ji aspoň začala zamilovávat, a sebe nenávidět. Nechtěla jsem mít nic společného s žádným z Cullenů.

„Ty jsi její dcera?“ Edward se hned za malý, ale pro mě dlouhý moment vzpamatoval. Měla jsem vlasy jako moje máma, jen měly černou barvu po otci. Ještě mi po ní zůstaly oříškové oči. Zřejmě proto jsem ho a možná i ji trochu vykolejila z rovnováhy.

„Ano.“ Chtěla jsem jim něco udělat, ale nějaká síla mi v tom bránila. Bála jsem se tomu poddat. Nechala jsem to být.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě Alice.  Já pochopila, že nemá na mysli jméno. Nýbrž čím doopravdy jsem.

„Sam je měnič, po jeho otci. Ale ty…“ dodala. Nechala mě, ať to dokončím.

„Člověk, měnič, upír.“ Dostali jsme se k mému malému problému. Kam vlastně patřím? Tahle otázka mě trápila, když jsem byla ještě hodně malá. Tehdy jsem chtěla být obyčejný člověk. Nechtěla jsem se měnit, nebo zabíjet lidi kvůli krvi. Teď vím, že jsem tím, čím jsem. Jsem Vera Black, měnič. Přijala jsem své dědictví.

„To nechápu.“ To on se musel zrovna ozvat.

„To ani nemusíš, je toho pro tebe příliš moc. Navíc to vůbec není vaše věc.“ Mluvil jakoby nic, vyptával se na věci, do kterých mu nic nebylo. Periferně jsem si vyšla, že jsem se začínala třást, vztekem. Doufám, že víte, co teď právě přijde. Stalo se to rychle.

„Vero! Co to děláš? Uklidni se!“ Samuel nechápal, proč jsem se tak snadno rozčílila. Bylo pozdě. Stála již před nimi černá vlčice. Přestože Edward a jistě i Alice viděli vlka, zalapali po dechu. Zjevně si nemysleli, že jsem tak impulzivní. Nebo to mohlo být mou krásou. Všichni, kdo mě mohli vidět ve vlčí podobě, mi svorně tvrdili, že jsem ještě krásnější. Ovšem vlasy po pás jsem musela zavrhnout, a nechat si vlasy ostříhat po ramena, i tak to pořád nestačilo. Jednu nevýhodu to má, přestane mi fungovat štít. Může za to ta přeměna. Nejspíše je to tu proto, abych mohla bez zábran komunikovat se smečkou. Jenže to byla zrovna ta nejnevhodnější doba! Totiž… proběhla mi hlavou jedna myšlenka.  Proč jsem na Edwarda naštvaná? Opustil přeci mou matku, ne mě. Za matčinu i otcovu smrt může Victoria. Víte, již když jsem trochu rozuměla, co mi dospělí říkají, začali mi vypravovat příběhy z rezervace místo pohádek. O rodičích, o Edwardovi, jeho kráse, o elfce jménem Alice, o našich předcích. Nikdy mě neuspávaly běžné pohádky, proto se uchylovali ke krajnímu řešení. Ta myšlenka byla jako z čistého nebe, určená pro jeho uši. Napadlo mě, zda to já nejsem na Edwarda naštvaná… Ale nevím proč, a kvůli čemu. Vůbec jsem to nechápala, ani Edward. Mámu naštval, já neměla důvod. Obviňovala jsem ho, že se měl vrátit již, když jsem se narodila, aby tu mohl…

Alice se z něho pokoušela něco dostat. Zbytečně. Pak si něco začali říkat Alice a Samuel. Podrazák! Ublíženě jsem zakňučela. Odběhla jsem od nich, běžela jsem domů. Moje oblečení bylo roztrhané na kusy. Sakra! A to se mi líbilo. Cestou jsem cítila na sobě něčí pohled. Nahánělo mi to na mém kožichu zimu. Což byl holý nesmysl, protože mně jako kříženci ještě nikdy zima nebyla.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska bolí - 2. kapitola: