Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Larmes - 2.část

04.11.2009 (20:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5717×

Moje ruka se mu snažila vyškubnout, ale jeho stisk nepovoloval, spíš sílil. Přestal se ovládat, začala jsem mít strach. Sykla jsem bolestí, kterou způsoboval jeho stisk.

„Pust, to bolí. Edwarde!“ vykřikla jsem bolestí. Pokud brzy nepovolí zlomí mi zápěstí. Podíval se mi do očí. Jako by v nich něco hledal a byl zklamaný, co tam našel. Jeho prsty sklouzly po mém zápěstí dolů a já byla volná. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se ke dveřím jeho pokoje.

…

Seděla jsem opřená o dveře asi už několik hodin. Vypovídalo o tom moje ztuhlé tělo a neustálé mravenčení v nohou. Nadechla jsem se a podepřela se rukama o zem. Něco mě nepříjemně zatlačilo do dlaně. Chytla jsem to do konečků prstů a zvedla na úroveň očí. Byl to střep od vázy, kterou jsem hodila na dveře kvůli Edwardovi. Byl nalomený, tak jsem ho dolomila. Vytvořila se tam špička. Nevím proč, ale dotkla jsem se jí prstem. Na dotyk to štíplo. Zvedla jsem se ze země a stále hledící na střep jsem si sedla na postel. Na špičce se odrážel paprsek od slunce procházející oknem. Vyhrnula jsem si dlouhý rukáv na paži a dívala se na své žíly vystouplé na zápěstí.

„Bello!“ křičel za dveřmi Edward a bouchal do dveří. „Bello! Ať tě to ani nenapadne! Okamžitě to polož!“ křičel dál Edward a nepřestával bouchat do dveří. Věděla jsem na co naráží, ale neposlouchala jsem ho.

„Okamžitě ten střep pusť! Dělej, nebo ty dveře vyrazím!“ křičel hrozivě. Ještě nikdy takhle na mě nekřičel. Měla jsem pomyslet na Alici, že bude mít vizi jak si řežu žíly, jen co jsem na to pomyslela. Vzala jsem si jeden ze střepů a odchodila jsem ho na zem. Dopadl na podlahu s tichým cinknutím. Edward si za dveřmi oddychl a přestal mlátit do dveří.

Na nic jsem nečekala a do pravé ruku uchopila střep, přiložila jsem si ho k zápěstí a přitlačila. Ostrá hrana protrhla kůži a na mou ruku se vylila tmavě rudá krev. Cítila jsem pach rezi a soli, zamotala se mi hlava. Musela jsem si připomínat abych dýchala pusou.

Rozrazily se dveře a v nich stál Edward. „Bello,“ hlesl zhrouceně a rozběhl se ke mně. Vložil pode mě chladné ruce a opatrně mě zvedl. Běžel upírskou rychlostí do Carlisleovi pracovny. Ten seděl za stolem a četl knihu. Okamžitě, co jsme vstoupili do pracovny, zvedl hlavu a s úděsem v očí se na mě podíval.

„Sakra!“ Zaklel mezi zuby a už nám otevíral dveře do jeho improvizované pracovny. Hlavu mu projela vzpomínka, kdy jsem tady byla poprvé. Donutil mě abych si lehla, vpíchli mi léky na uklidnění, aby mohly zabít moje dítě. Ta vzpomínka mnou projela jako elektrický proud. Cítila jsem odpor k jeho náruči, necítila jsem se tam bezpečně. Nechtěla jsem tam být.

„Pusť mě!“  řekla jsem mu a zapřela jsem se o jeho hruď vší silou, co jsem v sobě posbírala. Byl překvapený mou reakcí, ale nepouštěl mě.

„Pust mě. Hned!“ vykřikla jsem na něj. Chtěla jsem se vymotat z jeho náruče.

„Bello, nepustím tě. Musíme tě ošetřit. Nech mě udělat pro tebe to nejlepší,“ zaprosil mě. Zůstala jsem na něj zírat. Je to pro tebe to nejlepší. Ta věta se mi ozývala v hlavě pořád dokola. Bodala mě do srdce jako milion žiletek. Jako ledová voda, která mi zabraňuje dýchat. Tohle mi řekl, když mi vzal moje dítě. Mám strach, bojím se co přijde dál.

„Ty… se mě bojíš?“ zeptal se Edward s bolestí v hlase. Udělal se mi v krku knedlík, který mi stěží dovolil se nadechnout. Chtěla jsem mu říct, že ne, ale nebyla jsem si tím tak jistá.

„Miláčku, já ti neublížím,“ řekl něžně a já nevím, proč jsem mu uvěřila. Vím, že by mi neublížil, ne úmyslně, ale přesto se ve mně skrýval strach. Položil mě na lehátko a Carlisle mi hned začal ošetřovat ránu na předloktí. Vyčistil ji a obvázal obinadlem.

„Tady máš. Spolkni to,“  poručil mi  vážně Carlisle a položil mi do dlaně prášek. Potřebuju to zapít vodou, jinak to nespolknu. Rozhlídla jsem se kolem, ale žádnou vodu jsem neviděla.

„Já…“ začala jsem opatrně, ale Carlisle mě rozzlobeně vyrušil, dřív než jsem stačila doříct větu.

„Sakra Bello, spolkni to!“ vyjel na mě. Nikdy jsem ho takhle neviděla, vždycky byl klidný, nad věcí. Uměl si zachovat chladnou hlavu a všechno poklidnou cestou vyřešit.  Měřil si mě pohledem, udiveně jsem na něj zírala. Tohle všechno s nimi dělám já. To já za to můžu.

„Bells, prosím,“ šeptl sklíčeně Edward a dal si obličej do dlaní. Oni si myslí, že to nechci spolknout, že budu zase dělat problémy…

„Potřebuju to zapít,“ šeptla jsem potichoučku. Snažila jsem se být co nejmenší, aby mě ani upírské oko nespatřilo. Edward se beze slova zvedl a vmžiku byl opět zpátky se sklenicí s vodou.

„Děkuju,“ pípla jsem. Položila jsem si prášek na jazyk a lokla si vody. Až teď jsem si uvědomila, že mám pořádnou žízeň. Vypila jsem celou sklenici najednou.

„Můžu do pokoje?“ zeptala jsem se nevině. Necítila jsem se tady dobře, pořád mi to tady připomínalo moje miminko, na nic jiného jsem tady myslet nedokázala. Edward si vyměnil pohled s Carlislem, ten jen kývl na souhlas. Sedla jsem si a přehodila nohy přes okraj. Edward mi položil ruku na ramena a druhou vsunul pod má kolena. Přitáhl si mě na jeho hruď a vyšel z té improvizované nemocnice. Položila jsem si svou hlavu na jeho klíční kost a opřela čelo o jeho krk.

„Zvládla bych to sama. Přes malou chodbičku jsem ještě schopná přejít bez vaší pomoci!“ řekla jsem mu ostře. Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle, ale omlouvat se za to nebudu!

„Za chvíli začnou působit prášky,“ řekl klidně. Nenechal se zvyklat mým ne moc zrovna přívětivým tónem. Zachoval si kamennou tvář… jako vždycky. Otočil se na mě a dotkl se tváří mého čela. Jeho kůže mě příjemně chladila.

Bez problémů otevřel dveře od jeho pokoje a vešel dovnitř. Nesl mě k posteli, na zemi už střepy nebyly, musel to někdo uklidit. Vsadila bych se, že Esme. Položil mě na postel, zabalil do deky a sám si sedl do bílého křesla u postele. Vzal mou ruku do své a hladil její hřbet. Nebylo mi to příjemné, měla jsem nutkání se vyškubnout, ale nechtěla jsem mu ublížit, určitě by ho to ranilo a to jsem po dnešku nechtěla, trpí už dost. Zavřela jsem oči a čekala jsem, kdy začnou působit prášky.

„Bello?“ zašeptal zlomeně. Automaticky jsem otevřela oči a dívala se na něj. Obličej měl bolestně stažený. Viděla jsem jak přemýšlí, jestli se má zeptat nebo ne.

„Proč jsi to udělala?“  zeptal se po chvíli. Škubla jsem sebou, neměl se ptát. Odvrátila jsem od něj zrak a zabodla ho do bílého stropu nad sebou.

„Nechci to tom mluvit!“ řekla jsem. Věděla jsem, že je to lež. Tolik jsem se chtěla někomu říct. Aby pochopil mou bolest, nebýt na to sama. Ale copak mě můžou pochopit?Navíc, co bych jim řekla? Chtěla jsem si způsobit fyzickou bolest, abych si pomohla od té psychické, tohle jsem mu říct nemohla, měl by mě za blázna.

„Slib mi, že už to neuděláš,“ prosil mě. Podívala jsem se zpátky na něho, viděla jsem jeho obličej zničený bolestí, už se to nesnažil ani přede mnou skrývat. Bodlo mě u srdce, tuhle bolest mu způsobuji já!

„Slibuju,“ řekla jsem pouze, nic víc mě nenapadlo, a když mu to udělá radost, proč ne.

„Děkuju.“ V jeho hlase jsem slyšela více naděje. Zvedl se z křesla a posadil se na kraj postele k mému boku. Zajel mi rukou do vlasů, začala jsem tušit co chce udělat. Tohle vždycky dělal, když mě chtěl políbit, ale já jsem na to teď nebyla připravená. Začal se ke mně naklánět. Ruka mi začala cukat, abych ho zastavila, ale nechtěla jsem ho ranit, proto jsem jí zatnula do pěsti. Cítila jsem jeho dech jak mi na tváří způsobuje husí kůži. Měl obličej jen pár centimetrů od mého. Svými rty se dotkl mého čela. Zavřela jsem oči a sevřela víčka pevně k sobě.

„Miluju tě,“ zašeptal, když se odtáhl. Nebyla jsem schopná slova, dříve bych mu odpověděla stejně, protože jsem to tak cítila, ale cítím to teď taky? Miluju ho ještě? Asi ano, to bych tu už nebyla, ale do jaké míry, jak moc. To nevím, budu potřebovat čas, než to zjistím. Otevřela jsem oči a pohleděla to těch jeho. Byli jako tekuté zlato, ale byla tam bolest. Vpíjel se do mě pohledem a já se začala v jeho očích utápět. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. Moje srdce začalo být rychleji, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. S velkým přemáháním jsem se odtrhla od jeho očí, zadívala jsem se na strop nade mnou.

„Odpočiň si,“  zašeptal a pohladil mě po tváři. Nepatrně jsem ucukla, ale on si toho všiml. Viděla jsem jakou mu to způsobilo bolest, ale nedokázala jsem se přinutit, abych mu odpustila. Zvedl se z postele a posadil se zpátky do křesla. Chytl si mou ruku a položil se ji do své dlaně. Na dotyk studila, ale mě to nevadilo, sice mi to nebylo příjemné ale ani nepříjemné. A i kdyby mi to bylo nepříjemné, neměla jsem sílu se mu vyškubnout. Nevím jestli jsem neměla sílu z těch prášků, co mi dali a nebo jsem to podvědomě nechtěla.

Začaly se mi klížil víčka a pro mě bylo čím dále těžší je držet od sebe. Když jsem uznala, že je to marný, nechala jsem je spadnout přes sebe a nechala je zavřené. Nechtěla jsem usnout, vím, že se mi vrátí ten „sen“, ale nemohla jsem tomu zabránit.

,,Bello, je to pro tebe to nejlepší,“  prosil mě Edward.

„Ne! Nesahej na mě! Edwarde pusť mě!“ křičela jsem ještě víc, ale sním to ani nehlo. Zaryla jsem mu nehty do kůže, ale způsobila jsem tím jen, že jsem si je zlámala.

„Nemůžeš ho zabít! Je naše!“ Bojovala jsem dál za něj. „Nenávidím tě, Edwarde Cullene! Nenávidím tě!“

Trhla jsem sebou a vyzdvihla jsem se do sedu. Pevně jsem držela řev sobě, až mi hrudník cukal do nepřirozené pozice. Cítila jsem, jak se mi oči zaplnily slzami, které co nevidět přetečou na mé hořící tváře. Co nejrychleji jsem si rukou, která se stále klepala a nechtěla přestat, zakryla ústa, abych nevykřikla. Dívala jsem se strnule na dveře a snažila jsem se uklidnit.

„Přemýšlel jsem o psychologovi, třeba by jí to pomohlo.“ Slyšela jsem za dveřmi hlas. Nepochybovala jsem o tom, že mluví o mě. Poslední dobou se bavili pouze o mě. Nepůjdu k žádnému poradci, tam mě nedostanou. Ale co jedna malá chudinka jako já zvládne proti sedmi upírům? Myslím, že to vím moc dobře… Nic.

„Taky jsem o tom přemýšlel. Nevím si s ní rady, vůbec semnou nekomunikuje.“ Řekl další hlas. Byl Edwardův, poznala jsem ho hned při prvním slově, jeho medový nádech, který mě vždycky odzbrojil, bych poznala kdekoli.

„Vzal si jí to nejdůležitější, to bych pochopil, ale ta sebevražda mi nejde do hlavy. Zeptal si se jí, proč to udělala?“  pokračoval Carlisle. Mají mě za psychopata, který si při každé příležitosti sáhne na život. Vím, že mi nevěřili ani to, že jsem skočila z toho útesu, v La Push, když odešel, kvůli adrenalinu, natož kvůli jeho hlasu. Těžko by mi uvěřili důvod, který mě k tomu vedl teď. Postupem času ztrácí svou lidskost. Nemám jim to za zlé. Bude lepší mlčet. Možná jako jediná mě tady může pochopit Esme…

„Jo,  nechce o tom mluvit,“ odpověděl mu s velkou bolestí v hlase Edward. Ani on mi nerozumí, vůbec mě nechápe. Carlisle si smutně povzdychl.

„Je mi jí líto.“ To jsem právě nechtěla, aby mě všichni litovali. Působí mi to ještě větší bolest. Pořád musím v jejich očích vidět lítost, pokaždé když mě vidí. Ničí mě to víc, než samotná bolest v mém těle.

„To mě taky. Nejhorší je, že jsem jí to způsobil já, Carlisle. Já jsem vinen za její bolest. Ale na toho psychologa se jí zeptám, budu muset opatrně. Asi bude vyvádět.“ Dotkl se kliky, která malinko klesla dolů. Oni mě mají za ubohou chudinku, která potřebuje pomoct. Už si semnou nevědí rady, budu muset odejít. Chci odejít. To jsem věděla jistě.

Předchozí // Další

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Larmes - 2.část: