Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » L´étoile filante - 5. kapitola - Cesta do Thajska

12.11.2009 (17:15) • Nytte • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1601×

L´étoile filante – 5. kapitola – Cesta do Thajska

Na konec jsem se jí ani nedočkala, protože jsem spala jak dřevo. Uložili mě do pokoje pro hosty a nechali pořádně prospat. Ráno jsem se probudila rozhodnutá, že zavolám Gabi a najdu Emmeta. To je můj úkol pro dnešní den...

...

Ouha, kde jen mám ten telefon… „Máš ho na nočním stolku Is.“ ozvala se Alice z vedlejšího pokoje. „Díky Al.“

Vytočila jsem Gabrielino číslo a čekala. Je se svou rodinou v Africe, tak snad bude mít signál. „Ahoj Isabello“ uff, zvedla mi to.

„Ahoj Gabi, prosím tě, měla bych pro tebe jeden malinkatý úkol. V nejbližší době se má do mé rodiny přidat jeden člen a já jsem na něj strašně zvědavá a nechce se mi čekat. Mohla by jsi mi prosím zjistit, kde se právě nachází. Našla bych si ho sama…“

„Jistě, to není problém, za hodinku ti zavolám. Jak se jmenuje?“

„Je to upír a jmenuje se Emmet.“ Tak to jsem zvědavá, co s ní tato informace udělá…

„Isabello tobě byla přiřazena rodina upírů?“ nevěřila mi a to se divím. Všichni ví, že jsem divná a věci kolem mé osoby jsou také divné. „Jo, jsou moc milí. A nedělej, že tě to překvapuje, znáš mě přece. Tak se dej do práce a do hodinky od tebe čekám odpověď. Papa“

Tak to by bylo vyřešené. Mám hodinku volna, tak jsem začala přemýšlet, jak jí využiji. Alice i Rose jsem se už ptala na jejich vztah s klukama, tak už mi chybí jen Esme. Kdepak asi bude? „Je v kuchyni Is a nemáš zač.“ ozvala se opět Alice. „Díky Al.“ Nevím, jak si na ní zvyknu. Ta její budoucnost mě jednou dostane do hrobu… ale to vlastně nejde, tak nic…

Vydala jsem se za Esme do kuchyně, právě něco kuchtila. „Ahoj Esme, copak vaříš?“

„Dobré ránko Is. Dělám ti snídani,“ pousmála se na mě. „Jé děkuji, to jsi moc hodná. Esme, jak jste se s Carlislem seznámili?“

V tu chvíli přestala pracovat a zasnila se: „Bylo to asi tak před 70ti lety. Carlisle byl už dávno upír a já také. Seznámili jsme se na Vánočním plese Nemocnice Sv. Marka v Římě. Carlisle tam v té době pracoval a já jsem navrhovala nové křídlo nemocnice. Také mě na ten ples, jako čestného hosta, pozvali. Byla to nádhera. První polovinu večera jsem se sice nudila, ale potom jsem ho zahlédla. Bavil se s ostatními doktory. Jako kdyby vycítil můj pohled, otočil se na mě a už jsme se od sebe nemohli odtrhnout. Protančili jsme spolu zbytek plesu a potom jsme šli rovnou do mého domu. Už nikdy jsme se od sebe nevzdálili, pokud to nebylo nutné. Od té doby spolu žijeme a asi po třech měsících jsme měli malou soukromou svatbu. Bylo to moc krásné. Carlisle je má druhá polovina. Nedokážu si představit věčnost bez něj.“

Na chvíli bylo ticho, každá jsme byly ve svém světě. Esme na Vánočním plese v Římě a já přemýšlela nad příběhy, které jsem si během dneška a zítřka od ženské části rodiny vyslechla. Zajímal by mě i postoj mužů, ale na to je času dost. Zjistila jsem, že rodina se velmi miluje a to mě utvrzovalo v tom, že je musím chránit stůj co stůj. Nikdo jim nesmí ublížit. Kdyby se někomu z nich něco stalo, byl by to konec Cullenů. Potřebují mě…

Poté mě vyrušil telefon. To musí být Gabi a taky, že jo. „Gabi, tak co jsi zjistila? Kde je?“

„Ahoj Isabello, bylo to malinko pracnější, vzhledem k jeho upírství. Nejsem zvyklá hledat upíry, ale povedlo se. Momentálně je v Thajsku.“ To mi na upíra moc nesedělo… co by dělal v Thajsku. Je tam teplo a svítí tam slunce.  „Gabi jsi si jistá? Co tam dělá?“

„Jezdí na slonech…“

„Co že dělá? Jezdí na slonech?“ Páni, to bych taky někdy ráda zkusila. Musím ho tam stihnout, třeba mi nějakého slona půjčí. „Kde je Gabi přesně?“

„Přesně se nachází v oblasti Khao Lak. Musíš letět do Bangkoku z LA, potom tě čeká přelet do Phuketu a pak je to asi jen lidská hodinka jízdy autem na sever. Tam ho najdeš. Hele pošli mi pohled, v Thajsku jsem ještě nebyla. Užij si to. Pa Isabello,“ a položila mi to.

OK, takže Thajsko. Také jsem tam nikdy nebyla a na ty slony se opravdu těším. Musím vyrazit co nejdříve, abych ho tam stihla a nemusela ho nějak nahánět po světě. Teď jen oznámit ostatním, že asi týden budu pryč: „Rodinko, prosím pojďte všichni do obývacího pokoje, musím vám něco oznámit.“ Všichni tady byli během vteřinky. „Takže musím si odjet pracovně na týden do pryč. Kdyby se něco dělo, tak mě kontaktujte přes myšlenky. Buď přijedu já nebo pošlu někoho na pomoc, kdybych byla ještě daleko. A teď malinkatý kvíz, jestli uhádnete, kam se chystám.“ Pousmála jsem se a otočila se zády. Pomocí schopnosti jsem si změnila vzhled a oblečení tak, abych vypadala jako obyvatelka Thajska. Když jsem se na ně otočila zpátky, koukali dost vyjeveně. Tentokrát si vzala slovo Alice: „Mám tvojí další schopnost. Umíš měnit vzhled! Jo! Jsem dobrá! Uhádla jsem! HEČ!" A začala tančit po stole.

Poznámku si neodpustil Edward: „Alice, tohle nebylo těžké uhádnout, tak se uklidni.“ Alice se na něj podívala jako bůh pomsty a posadila se. Cítila jsem, jak jí Jasper poslal uklidňující vlnu. „Ano, máš pravdu Al a teď hádejte, kam se chystám.“

Edward: „Čína!“ Rosalie se na něj divně podívala: „Edwarde, myslím, že jsi hodně mimo. Já tipuji Vietnam.“

Jasper: „Japonsko?“ No ten je taky pěkně mimo, říkala jsem si v duchu. Alice ani nehádala, byla ráda, že uhádla mou schopnost a to jí stačilo. Podívala jsem se na Esme…

Esme: „Thajsko“ Usmála jsem se na ní, byla jsem ráda, že to uhodla právě ona. „Esme má pravdu, gratuluji. Blízko byla také Rose, ale kluci… vy jste byli vedle jak ta jedle. Ale opravdu totálně mimo. Měli byste po nocích studovat asijské národy a ne jančit s holkama.“ Za to jsem si vysloužila naštvané pohledy. Ach jo, neumají smysl pro humor, povzdychla jsem si v duchu…

...

Na letišti v Seattlu jsem byla za chvíli. Cestou se mi podařilo ztratit všechny letenky, které jsem si doma vytiskla. To jsem prostě celá já. Musela jsem je asi hodinu přemlouvat, aby mi vydali nové. Naštěstí mám výbornou paměť, tak jsem si pamatovala i čísla letenek. Čeká mě velmi dlouhá cesta.

...

Když jsem konečně po několika hodinách a přestupech vystoupila na letišti v Phuketu, byla jsem šťastná. Půjčila jsem si auto a jela do oblasti Khao Lak. Trvalo mi to na můj vkus hodně dlouho, asi půl hodiny. Silnice byla ucpaná, tak jsem nemohla jet tak rychle. Našla jsem si k ubytování krásný hotýlek přímo u pláže, kde jsem cítila nějakého upíra. To musí být on. Určitě to bude on. Je to taková nádherná vůně… Teď ho jen vyhledat. Na recepci jsem se zeptala, kde je nejbližší sloní půjčovna. Jo je to divný název, ale já ani nevěděla, jak to říct jinak. Naštěstí mě pochopili a bylo to asi jen 5 minut od hotelu směrem do džungle. Našla jsem to velice rychle, když v tu chvíli jsem ho ucítila. Byl tady. Pořádně jsem se rozhlédla, když mě to praštilo do očí. Je to on. Seděl na tom největším slonovi, jakého jsem kdy viděla. Byl obrovský. Ne ten slon, ale upír. Na tváři mu hrál veliký a upřímný úsměv a díval se mi přímo do očí. „Bůh“ uklouzlo mi. V tu chvíli se začal smát na celé kolo, nebo spíše na celé Thajsko, až ze slona spadnul. Byla jsem rudá až za ušima. Samozřejmě, že mě slyšel, když je to upír. Šla jsem k němu: „Ahoj, jsem Isabella. Omlouvám se, jsi v pořádku viď? Jmenuješ se Emmet?“ Pořád se válel na zemi a povídá: „Ahoj Isabellko, jmenuji se Bůh.“ A smál se dál. No jo pán má asi rád srandičky. To se mi líbí. Když viděl, že se směji s ním, tak se zarazil: „To je divný. Jsi první člověk nebo co to jsi, který se směje, když si z něj dělám legraci. S tebou holka bude ještě zábava. A jak víš, kdo jsem?“ Posadila jsem se k němu na zem a v rychlosti mu řekla celou mojí historii a proč ho hledám.

...

„Tak Emmete, teď už víš všechno. Půjdeš se mnou k rodině do Ameriky? Přidáš se k nám?“

Zjistila jsem, že ani nepřemýšlí nad tím, co řekne. Prostě to řekne hned a všechno. Líbí se mi to, žádné tajnosti. „Jako teď hned?“ a koukal na mě dooost smutně. „Já si chtěl ještě zajezdit na sloníkovi.“ Vypadalo to, že snad začne brečet. To mě uzemnilo a dostalo. Něco mě k tomu upírovi táhlo. Ještě nikdy jsem to necítila. A to jsem s ním strávila sotva půl hodiny. „Neboj Emmete. Co by si řekl tomu, kdybychom odjeli tak za týden?“ Oči se mu rozzářily a v tu chvíli to byl zase veselý Emmet. Pokračovala jsem dál: „Myslíš, že bych mohla jet s tebou? Ještě jsem na slonovi nikdy nejela, tak netuším, jak na to.“ Usmál se na mě svým velkým úsměvem: „Ale že váháš Isabello, s takovou pěknou hvězdičkou jsem na slonovi ještě nejel“ Jak mi to řekl? Hvězdičko? Musí umět francouzsky, protože starlette znamená hvězdička. Od něj to zní tak krásně… Chci aby mi tak říkal. Ale povědět mu to nemůžu, to by vypadalo dost divně: „Říkej mi Is, jako ostatní v rodině. Je to kratší.“ Zamyslel se… to je poprvé, co jsem poznala, že také myslí… „Ne, nebudu ti říkat Is. Jsi moje hvězdička a tak ti budu říkat.“ Mrknul na mě: „A ty mě můžeš říkat Bože“ a zase se nahlas rozřechtal. Hurááá, chce mi říkat hvězdičko. V tu chvíli jsem byla šťastná, jako ještě nikdy. A to jsem ještě netušila, co mě s ním čeká za veselé příhody a dobrodružství…

6. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: Nytte (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek L´étoile filante - 5. kapitola - Cesta do Thajska: