Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 8. kapitola

15.08.2010 (21:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6770×

Květiny pro Bellu – 8. kapitola

Přidala jsem do kroku. Už jsem potřebovala mít tu kapitolu, která nesla název Lucas, jednou provždy za sebou.

Vešla jsem do svého pokoje. Lucas ještě spal. Sedla jsem si do křesla a pozorovala ho. Ležel na břichu a na sobě měl jen boxerky. Na jeho snědé pokožce se mu lesklo pár kapek potu. Pravidelně oddechoval, ale co chvíli sebou škubnul. Že by se mu něco zdálo?

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla a přemítala, co všechno se událo.

„Bello…“ vydechl najednou Lucas. Zdálo se mu snad o mně? Co se mu tak asi mohlo zdát?

Bylo půl jedenácté. Nejvyšší čas ho vzbudit. Sice jsem si nebyla jistá, zda už bude schopen řídit, ale když si dá sprchu, snídani a kafe, mohlo by ho to probrat. Vstala jsem, došla k posteli a lehce jsem s ním zatřásla.

„Lucasi, vstávej.“

„Ještě chvíli, prosím,“ zamumlal.

„Měl jsi přijít dřív,“ řekla jsem rázným hlasem. V tu chvíli otevřel oči a s námahou se posadil na posteli. On byl snad stále ještě pod vlivem alkoholu. Kolik toho musel vypít?

„Bello? Děje se něco?“ zeptal se udiveně. Teď mi začne tvrdit, že si na nic nepamatuje?

„Běž se osprchovat a pak přijď do kuchyně. Nachystám ti něco k snídani,“ dávala jsem mu instrukce. „Čeká tě dlouhá cesta,“ dodala jsem ještě.

„Počkej, jak dlouhá cesta? My někam pojedeme?“ ptal se nechápavě.

„Ale no tak. Prostě se sbalíš a pojedeš domů,“ vysvětlovala jsem mu. Vytřeštil na mě oči a seskočil z postele. Jenže mu nedošlo, v jakém stavu je, takže zavrávoral a dosedl zpátky na postel.

„Moje hlava,“ povzdechl si.

„Jo, těžká rána opilcova. Dej si sprchu, ta tě probere.“

„Bello, já jsem myslel, že něco podnikneme. Vždyť je teprve sobota.“

„Nemám náladu, Lucasi. Zvedni se z té postele, nemám na tebe celý den,“ řekla jsem mu káravě.

„Zlato, co se stalo?“ Když jsem zaslechla to jeho zlato, připomnělo mi to scénku z noci, ve které hrál hlavní roli on a ta holka z diskotéky.

„Stalo se toho hodně, zlato, takže pohni kostrou.“ Docházela mi trpělivost.

„Tak já jdu, ale pak si o tom ještě promluvíme, jo? Nechápu, co jsem udělal, že jsi na mě taková,“ řekl lítostivě. Jasně, ještě se tu rozbreč. Lucas se zvedl z postele, teď už pomaleji. Vzal si ručník, který jsem mu podávala a u toho se ke mně nahnul, asi pro pusu. Uhnula jsem mu, otevřela dveře od pokoje a on se vydal do koupelny. Něco si po cestě mumlal, ale nerozuměla jsem ani slovu.

Otevřela jsem pořádně okno, aby se vyvětral ten smrad z pokoje. Pak jsem se převlékla do domácích kalhot a trička a sešla jsem zase do kuchyně. Mamka seděla v obýváku a sledovala nějaký seriál. Jen jsem jí řekla, že jdu udělat snídani a ona se zase zaměřila na obrazovku. Otevřela jsem ledničku. Co bych mu tak připravila k snídani? Omeletu s jedem na krysy? Ale fuj, Bello, pokárala jsem se.

Vzala jsem si potřebné ingredience na omeletu. Po chvíli už jsem slyšela kroky na schodech. Lucas nakoukl do obýváku a milým hlasem pozdravil mamku. Ta mu k mému překvapení odpověděla jen tak na půl pusy. Lucas se přišoural do kuchyně, sedl si ke stolu a já před něj položila talíř s jídlem, a také hrnek kávy. A to byla poslední věc, kterou jsem pro něj byla ochotná udělat.

Viděla jsem mamku, jak se nahnula z obýváku a měřila si Lucase pohledem. Že by jí konečně došlo, co jsem jí ráno říkala? Pochopila, co je Lucas zač? Vypadalo to tak. Doufala jsem, že přestala z mého rozchodu s Lucasem vinit Edwarda.

Posadila jsem se vedle Lucase a sledovala ho, jak do sebe souká jídlo. Jako bych ho popoháněla, aby už to měl snězené.

„Musíš na mě koukat, když jím?“ zeptal se podrážděně.

„Jo,“ zněla moje odpověď. A ještě jsem ji podtrhla úsměvem.

„No, paráda,“ houkl a dál pokračoval v pojídání omelety. Připadalo mi, že to schválně protahoval. Bál se snad toho, co mělo následovat?

Začala jsem si poklepávat rukou o desku stolu, protože už mě nebavilo ho pozorovat. Jen si strčil do pusy poslední kousek, vzala jsem mu z ruky vidličku a ze stolu talíř. Umyla jsem obojí ve dřezu a postavila se před něj.

„Co si teď udělat takovou malou procházku? Mohli bychom jít třeba k lesu,“ navrhla jsem mu. V očích se mu zajiskřilo. Nevím, co si představoval, že tam budeme dělat. Nechtěla jsem náš rozchod řešit v domě, proto ta procházka.

Vzala jsem si bundu, obula si tenisky a vyšla jsem před dům. Jen se za námi zavřely dveře, vyrazila jsem za dům, přes louku, směrem k lesu. Otočila jsem se, abych zkontrolovala, že jde Lucas za mnou. Na kraji lesa jsem se opřela o strom a čekala, až se došourá. Zase se táhl jak s fůrkou hnoje.

„Bello, teď už mi konečně řekneš, co se děje? Fakt netuším, o co jde,“ pronesl, jen co se zastavil kousek ode mě.

„Netušíš? Tak to je mi líto. Každopádně… Ráda bych, aby ses sbalil a ještě dnes odjel. Nejlépe hned poté, co to tady dokončíme,“ vysvětlila jsem mu situaci. Zíral na mě a zase se tvářil nechápavě. Buď to na mě hrál, nebo si skutečně nic nepamatoval.

„Můžeš mi, prosím, říct, co se včera stalo tak hrozného, že mě teď posíláš domů? Co jsem udělal? Nějak si nemůžu vzpomenout,“ prosil mě. Přemýšlela jsem, zda mu mám věřit, že si na nic nevzpomínal.

„S kým jsi byl celou dobu na diskotéce?“ začala jsem opatrně. Nechtěla jsem na něj hned vyrukovat s tím, že jsem ho viděla s nějakou holkou.

Přimhouřil oči a bylo na něm vidět, že mu nebylo zcela jasné, kam tou otázkou mířím.

„No, s tebou, s Cullenovými,“ řekl, „a pak jsem se seznámil s takovou partou a s těma jsem pil na baru.“

„Zajímavé, jen bych tě poopravila. Se mnou jsi tam byl asi tak pět minut. A když říkám se mnou, myslím tím, že jsi seděl vedle mě. Šla jsem si pak na chvíli zatancovat, a když jsem přišla z parketu, ty jsi byl v trapu.“

„Asi jsem si jen odskočil. A bylo tam dost lidí, tak jsi mě mohla přehlédnout.“

„To jsem mohla,“ přiznala jsem. „A ta holka patřila také k té partě?“ zeptala jsem se ho a čekala na jeho reakci.

„Holka? Jaká holka?“ ptal se udiveně.

„Tričko, krátká mini, docela hezká…“ připomínala jsem mu ji. Výraz jeho obličeje se náhle změnil.

„To ti určitě nakecal on, že jo? Chce nás rozeštvat. Já s ní nic neměl, věř mi!“ vyhrkl naštvaně.

„On? Kdo on? A co mi měl vůbec nakecat?“ Dělala jsem blbou. Však ty se prozradíš.

„On, Edward. Kdoví, co ti o mně a té holce nakecal. Jen jsme si povídali, nic víc nebylo,“ obhajoval se. Tak to jsem měla asi vidiny, milý Lucasi. Trochu mě překvapil, že si myslel, že nás chtěl Edward rozeštvat. Co ho vedlo k takové úvaze?

„Edward? Co ten s tím má společného? Proč ho sem pleteš?“ ptala jsem se ho klidným hlasem. „Já se tě ptala, zda ta holka patřila také k partě, se kterou ses opíjel na baru.“

Nadechl se a zamrkal. „Jo tak. Ne, tu jsem potkal…“ řekl a jakoby se snažil vymyslet, kde ji potkal, „když jsem hledal tebe,“ dodal. Zasmála jsem se.

„Jen abych si to ujasnila. Ty jsi mě hledal a u toho jsi potkal nějakou holku. A v tu chvíli jsi zapomněl, že jsi mě chtěl najít a začal ses věnovat jí, je to tak?“ říkala jsem mu s úsměvem. Celá tahle situace nebyla k smíchu, ale já si prostě nemohla pomoct.

„Nezapomněl. Jen jsem se s ní zakecal… Ten čas tak rychle utekl a najednou bylo moc hodin a ty nikde.“

„Zakecal? Hmm. No, myslím, že už jsem toho slyšela dost. Přestaneme chodit kolem horké kaše. Viděla jsem tě, zlato,“ řekla jsem mu s ledovým klidem. Už mě ty jeho vytáčky začaly unavovat.

„Co… jsi viděla?“ koktal. „Nemohla jsi nic vidět, dával jsem si pozor na to, aby nás nikdo nevi-“ nedořekl a položil si ruku na pusu. Došlo mu, že toho prozradil víc, než původně chtěl. Vítězoslavně jsem se na něj usmála. Konečně jsme byli u jádra pudla.

„Bello, já… Byl jsem opilý, nevěděl jsem, co dělám,“ začal mi vysvětlovat. „Odpusť mi to, prosím. Už se to nikdy nestane.“ Neslyšela jsem od něj něco podobného včera odpoledne?

„Lucasi, nechci vůbec vědět, co jsi dělal na večírcích v Seattlu, ale podle toho, co jsem viděla v noci, si to dokážu živě představit,“ pronesla jsem, a když se nadechoval, že něco řekne, položila jsem mu prst na pusu. „Mlč. Nechci už poslouchat další sliby. Přestala jsem ti věřit. A nezbývá mi nic jiného, než náš vztah ukončit.“ Vykulil na mě oči a dokonce se mi zdálo, že se mu v nich zaleskla slza. Hned v zápětí se napřímil a zasyčel.

„To si jen myslíš, holčičko,“ říkal a šermoval mi prstem před obličejem. „Nic se ukončovat nebude. Ty jsi moje holka a tak to i zůstane!“ zakřičel. Trochu jsem se lekla, jestli mi třeba fyzicky neublíží. Ale když jsem viděla, jak se v něm perou emoce, a došlo mi, že tenhle výstup je jen jeho obrana, uklidnila jsem se.

„Ty jsi to asi nepochopil. Já se s tebou rozcházím. Zklamal jsi mě a já už s tebou být nemůžu.“ Mluvila jsem klidně a kladla důraz na každé slovo.

„Bello, to nemůžeš. Já tě miluji. Co si bez tebe počnu? To nemůžeš udělat,“ plácal.

„Miluješ? Než jsem odjela, věřila jsem ti, že mě miluješ, ale teď? Všechno jsi zničil. A hlavně, já už tě nemiluji.“ Byla jsem si jistá tím, co jsem mu říkala, ale… Jak ze mě mohla veškerá láska k němu tak rychle vyprchat? Milovala jsem ho, než se začal chovat tak, jako kdybych vůbec neexistovala.

Nepomohlo tomu trochu i to, že jsem se nechala pobláznit Edwardem? Že by měla mamka nakonec pravdu? Na mysl mi vytanula její slova:

Je v tom snad někdo jiný? Jedno pobláznění by ti nemělo narušit stávající vztah.

Zkusila jsem si představit, jak by to vypadalo, kdyby se Lucas choval stále tak, jak jsem si ho pamatovala ze Seattlu.

V květinářství bych potkala Edwarda. Líbil by se mi. Našla bych od něj květiny. Lichotilo by mi to. Pak by přijel Lucas. V květinářství by se mě pozorně zeptal, co bych chtěla za květinu. Koupil by mi slunečnice. Alice by ho nezajímala. Možná bychom se pak u mě v pokoji pomilovali. Večer by se věnoval jen mně. Zatancovali bychom si spolu…

Kdyby to bylo takhle, neměl by Edward šanci. Vnímala bych ho, líbil by se mi, podlamovala by se mi kolena při setkání s ním, ale to by bylo vše. Možná bych se mu začala vyhýbat, abych odolala pokušení.

Před očima se mi objevila jeho tvář, jeho smutek v očích a následně úsměv na tváři… Skutečně bych dokázala odolat pokušení? Ač nerada, musela jsem si přiznat, že jsem na tuhle otázku neznala odpověď.  

„Bello?“ slyšela jsem Lucase.

„Promiň, jen jsem se zamyslela,“ omluvila jsem se mu. Přeslechla jsem něco?

„To jsem si všiml,“ řekl uraženě. „Tak jak to vyřešíme?“

„Lucasi, není co řešit. Už jsem se rozhodla. Stejně… Oba jsme tušili, že bude ta dálka mezi námi problém. Prožila jsem s tebou krásné dva roky. Ale je čas jít dál.“

Koukal na mě a kroutil u toho hlavou. „Bello, prosím. Dej mi ještě šanci.“

„Už to nejde. Svoji šanci jsi promarnil,“ stála jsem si za svým. Nadechla jsem se a vydala se k domu. Po chvíli jsem se zastavila, protože jsem za sebou neslyšela kroky. Otočila jsem se k lesu a viděla Lucase, jak sedí na pařezu s hlavou v dlaních. Najednou mi ho bylo tak nějak líto. Nedělej to, Bello, nabádal mě hlas v mé hlavě. No jo, mohl si za to sám. Otočila jsem se zase k domu a dala se do kroku.

„Kde je Lucas?“ zeptala se mě mamka, když si všimla, že jsem se vrátila sama.

„Někde za mnou,“ řekla jsem jí stručně.

„Bello, přemýšlela jsem nad naším ranním rozhovorem. Vím, že ti Lucas ublížil. Ale seš si stoprocentně jistá, že mu nechceš dát možnost, aby svoji chybu napravil?“ ptala se mě a přitom si skousla ret. Od kdy byla moje matka tak nechápavá? Vždy mi rozuměla, chápala moje rozhodnutí, která jsem učinila. Co to s ní teď bylo?

„Mami, jsem si stopro jistá. A pokud to nedokážeš přijmout, tak to je mi líto,“ pronesla jsem, nechala ji tam stát a rozběhla se po schodech do svého pokoje.

Padla jsem na postel a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Ani jsem nevěděla, proč vlastně brečím. Možná to byly poslední slzy pro Lucase. Věděla jsem, že ze svého rozhodnutí neustoupím, ale až teď mi docházelo, jak to bylo definitivní. Nikdy nebudu litovat těch dvou let, které jsem s ním strávila. Možná mu i časem odpustím to, jak mi ublížil. Teď jsem ale potřebovala, aby odjel… Potřebovala jsem si od něj odpočinout. Nevidět ho, nemyslet na něj… Nepřemýšlet nad tím, co mohlo být jinak…

Otevřela jsem oči. V rychlosti jsem se posadila, až se mi trochu zamotala hlava. Rozhlédla jsem se po pokoji. Lucasovy věci byly pryč. Já jsem usnula? Podle mobilu byla jedna. Proč mě nevzbudil?

Vyběhla jsem z pokoje a seběhla schody. Otevřela jsem vchodové dveře a jeho auto bylo také pryč.

„Jestli hledáš Lucase, tak ten asi před hodinou odjel. Nechtěl tě budit,“ volala na mě mamka z obýváku. „Nechal ti tady dopis,“ dodala.

„Mluvila jsi s ním?“ zeptala jsem se jí, když jsem došla až k ní.

„Jen chvíli. Potvrdil mi, co jsi mi řekla ráno. A litoval všeho, co ti provedl.“ Natáhla jsem k ní ruku a vzala si od ní přeložený papír. Napadlo mě, jestli to četla.

„Díky,“ řekla jsem jí a šla si sednout do kuchyně.

„Bello, chtěla jsem ti jen říct, že jsem pochopila jednu věc,“ ozvala se mamka a mě to donutilo jít zpátky do obýváku. „Lucas je fajn kluk, ale… je ještě nezralý na nějaký vážnější vztah. Když jste byli spolu, nikdy jsem si toho nevšimla. Jakmile jsme se odstěhovali ze Seattlu a on zůstal sám, zjistil, že je ještě mladý na to, aby se vázal. Miloval tě a věřím tomu, že tě stále miluje, ale řekla bych, že už je to taková ta láska ze zvyku. Nevím, jestli mi dobře rozumíš. Zkrátka zjistil, že má spoustu možností, že se líbí holkám… A rozhodl se toho využít. Mrzí mě, že tě ranil, ale když se na to podívám z jeho pohledu, chápu ho,“ dokončila svoji řeč. Zírala jsem na ni. Ona ho snad hájila?

„Mami, i já tohle všechno chápu. Proč ale sakra neřekl: Bello, promiň, ale zjistil jsem, že je život někde jinde, jak s tebou. Nechci mít ještě v osmnácti vážný vztah. Rozejdeme se… Rozumíš? On tohle neudělal a raději mě za mými zády podváděl! V tom je ten problém!“ křičela jsem na ni. Máma na mě koukala a nebyla schopná slova. Pravděpodobně to bylo poprvé, co jsem na ni křičela. Zakroutila jsem hlavou, popadla bundu, dopis jsem si strčila do kapsy a vypadla z domu. Chtěla jsem být sama. Utíkala jsem k lesu a cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Zase.

Tentokrát jsem se nezastavila jen na kraji. Běžela jsem lesem, každou chvíli jsem klopýtla, jak jsem přes slzy neviděla pořádně na cestu. Když už se mi nedostávalo kyslíku, píchalo mě v boku a nohy mě sotva nesly, zastavila jsem se a svezla se na zem. Bylo mi jedno, že budu špinavá. Snažila jsem se uklidnit, ale z očí se mi řinuly stále nové a nové slzy. Copak už jsem jich za poslední den nevyplakala dost?

Proč mi máma nerozumí? Vždycky měla Lucase ráda a stačil jí jeden rozhovor s ním, abych pak vypadala jako ta špatná já. A on si pak odjede a nechá mi dopis, ve kterém… Dopis. Uvědomila jsem si, že ho mám v kapse.

Otřela jsem si slzy a vylovila ten složený kus papíru. Zhluboka jsem se nadechla a začala číst:

Lásko,

vím, že jsem všechno pokazil. Věř mi, že jsem Ti nikdy nechtěl ublížit.

Když jsi odjela, hrozně se mi po Tobě stýskalo. Ale také jsem zjistil, že mám najednou spoustu volného času. Ne, že bych svůj čas s Tebou netrávil rád. Ale teď jsi tu nebyla a já jsem přemýšlel, co podniknu. Kluci se chystali na nějaký večírek a já jsem si řekl, proč ne? Přece nebudu sedět doma a nudit se. Na večírku to bylo bezva. Hned druhý den jsem vyrazil na další. A tam jsem si uvědomil, že mi vlastně tohle bláznění s klukama, nezávazné bavení se s holkama… hrozně chybělo. Po celou dobu, co jsme byli spolu, jsem myslel, že není nic lepšího, než mít holku, Tebe, kterou miluji, a která miluje mě.

Stále Tě miluji, Bello, ale zároveň se už nedokážu vzdát toho svobodného života, který jsem začal žít. Když jsem se chystal za Tebou do Forks, byl jsem přesvědčený o tom, že Ti tohle všechno budu schopen říct. Ale nedokázal jsem to. To s Alice byla jen hra. Chtěl jsem, abys na mě byla naštvaná a rozešla se se mnou. Dala mi svobodu. Když jsem ale začal tušit, že by se to mohlo skutečně stát, litoval jsem svého rozhodnutí. Nechtěl jsem o Tebe přijít. Na to jsem Tě moc miloval a miluji.

Co mě ale překvapilo, byly Tvoje pohledy na Edwarda. Když jsem Ti říkal, že jsi ho hltala pohledem, myslel jsem to vážně. Tak to na mě působilo. A to už jsem začal tušit, že pokud budu dělat kraviny, ztratím Tě.

A pak jsme šli na diskotéku. Aniž bych chtěl, probudilo se tam moje já, které si rádo užívalo svobody, a já tomu nedokázal zabránit. To už nebyla hra. To bylo moje nové já. Takové, které jsi v Seattlu neměla možnost poznat. Sám jsem do té doby, dokud jsi neodjela, nevěděl, že jsem něčeho takového schopný. Ublížil jsem Ti. Ale tentokrát to nebylo úmyslně. Alkohol mi pomohl se poddat tomu, co jsem chtěl. Hrozně mě to mrzí. Vím, že to nemůžu nijak napravit. Zklamal jsem Tě.

Děkuji Ti za Tvoji lásku, kterou jsi mi dávala. Miluji Tě a ještě dlouho to nebude jinak. Omlouvám se za svoje chování, i když je mi jasné, že mi jen tak neodpustíš.

Sbohem, má Lásko.

Stále jen Tvůj

Lucas

Přečetla jsem si dopis ještě jednou a zaplavila mě nová vlna smutku. Ale také jsem byla naštvaná. Věřila jsem, že tahle slova, co mi napsal, myslel upřímně. Odpustit jsem mu ale nemohla. Ne teď. Možná to pro něj bylo těžké, ale musel na mě hrát divadlo? Musel to nechat dojít až tak daleko, abych se teď cítila zlomená?

Chtěl o mě bojovat s Edwardem. Neměla jsem ani tušení, že bral Edwarda jako svoji konkurenci, soka v lásce.

Složila jsem dopis a strčila ho zpátky do kapsy. Otřela jsem si slzy z obličeje, několikrát jsem se zhluboka nadechla a rozhlédla se, kde vlastně jsem. Všude kolem mě byl les. Paráda, s mým orientačním smyslem nedojdu domů ani pozítří. Pomalu jsem se vydala směrem, kde jsem předpokládala, že se nacházel náš dům.

Vdechovala jsem vůni lesa. Občas jsem zaslechla ptáky ve větvích stromů. Bylo to uklidňující.

Kapitola s názvem Lucas byla ukončena. Po dnešní noci jsem si myslela, že budu nadšená. Ale nebylo to tak. Měla jsem svíravý pocit v hrudníku a ani hlasy v mé hlavě nejásaly. Překvapivě mlčely. Zbabělci.

Asi po půlhodině bloudění lesem jsem před sebou konečně zahlédla světlo. Rozběhla jsem se tím směrem a skutečně. Sice jsem z lesa vyběhla o něco výš, než jsem do něj vbíhala, ale viděla jsem náš dům a s úlevou jsem si oddechla.

Pomalu jsem se blížila k domu a do mých myšlenek se náhle vloudil Edward. Vztah s Lucasem jsem měla vyřešený, takže nic nebránilo tomu, začít si něco s Edwardem. Najednou jsem ale nevěděla, zda to chci. Bylo správné jít ze vztahu do vztahu? Neléčila bych si Edwardem rány, které ve mně zanechal Lucas? Ano, byla jsem do něj zamilovaná, ale stačilo to? A co čas? Hrál proti nám. Prázdniny utečou jako voda. Co pak?

S hlavou jak pátrací balón jsem dorazila domů.

„Bello, omlouvám se,“ vychrlila na mě mamka, jen jsem vstoupila do obýváku. Měla opuchlé oči. Brečela. Šla jsem k ní a objala ji.

„I já se omlouvám. Nechtěla jsem na tebe křičet,“ zašeptala jsem. Ještě chvíli jsme se objímaly a pak mě mamka pustila a zeptala se, zda si dám oběd. Táta se prý stavil jen na chvíli, naházel do sebe jídlo a zase musel do terénu.

Sedla jsem si ke stolu v kuchyni, mamka mi nandala oběd na talíř a sedla si naproti mně.

„Táta už o tom ví?“ zeptala jsem se jí. Věděla jsem, že jí bude jasné, na co se ptám. Mlčky kývla hlavou.

Jakmile jsem dojedla a umyla po sobě talíř a příbor, přesunuly jsme se obě k telce do obýváku. Sledovaly jsme nějakou komedii, která mě moc nebavila. Zvedla jsem se a řekla mamce, že si jdu poklidit do pokoje.

Jen jsem vešla k sobě, zůstala jsem stát jak opařená ve dveřích.

„Mami, byl tu někdo, když jsem byla pryč?“ zavolala jsem na ni.

„Jak to myslíš? Jen táta, jinak o nikom nevím,“ odpověděla mi nechápavě. „Stalo se něco?“

„Ne, v pohodě,“ houkla jsem na ni. Vešla jsem do pokoje a přibouchla dveře.

Moje kroky vedly k posteli. Sedla jsem si na ni a vzala do ruky kytici slunečnic. Jak se sem dostaly? Podívala jsem se k oknu, bylo otevřené. S kyticí v ruce jsem se vyklonila ven. No to ne! Přece nešplhal po domě, vždyť se na něm ani nebylo čeho chytit. Nechápala jsem to. Umí snad létat? Blbost. Sedla jsem si znovu na postel a prohlédla si květiny. Třináct. Moje šťastné číslo. Moment… Podívala jsem se lépe a mezi květy jsem zahlédla malou žlutou obálku. V těch květech se úplně ztrácela. Vylovila jsem ji z nich, položila kytici na postel a z obálky jsem vytáhla miniaturní kartičku. Stálo na ní:

Když vidím Tvé slzy, trhá mi to srdce.

E.

Zalapala jsem po dechu. Něco podobného mi řekl v noci. Viděl mě snad znovu brečet?

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O víkendu jsem měla víc času, tak jsem psala jako drak - až mě bolí prsty. Ale co bych pro vás neudělala, že? :-) Každopádně přes týden chodím do práce, takže netuším, kdy se mi podaří napsat další kapitolku.

Mám potřebu se vyjádřit k postavě Lucase. Ublížil Belle, to je bez diskuze. Ale ze zkušenosti, nejen vlastní, vím, jak někdy dokáže dálka mladé (a nejen mladé) lidi odcizit. Najdou si jiný smysl života a stávající vztah tím pak trpí. Dopisem, který napsal Lucas Belle, jsem ho chtěla trochu „očistit", aby nepůsobil až tak záporně. Doufám, že se mi to alespoň trošku povedlo.

Jak se bude dál vyvíjet příběh Belly a Edwarda, na to si budete muset počkat do dalších kapitol.

Děkuji vám za pozornost a budu se těšit u další kapitolky.

EdBeJa

7. kapitola • 9. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 8. kapitola: