Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kurtizána - 5. kapitola

27.04.2011 (21:30) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2049×

„Vrátil jsem se pro tebe, tak, jak jsem slíbil.“
„Edwarde?“ Jakmile jsem vyslovila jeho jméno, osvítil měsíc jeho tvář, která se zablištila. Promnula jsem si oči, začínala jsem totiž blouznit.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se opravdu udiveným hlasem.
„Chtěl jsem ti pomoct a pořád chci. Přišel jsem, abych to udělal.“
„Nestojím o tvou pomoc!“ sykla jsem na něj rozhněvaně. Naštvalo mě, když se minulý týden objevil v přímém přenosu z Itálie. Naštvalo mě, že mi dělal naděje, že se ještě ukáže a pak bez rozloučení nebo sebemenší zmínky odjel.

„Proč?“ Jeho hlas zněl ustaraně a lítostně. To mě trochu obměkčilo.
„Volal ti snad? Tohle ti přece nemůže zakázat!“ Teď už zněl spíš zuřivě.
„Co prosím? Vůbec nechápu, o čem mluvíš.“
„Mluvila jsi s Gustavem?“
„Jo. Během minulého týdne několikrát.“
„Takže víš, proč jsem se v klubu neukázal?“
„Ne. O tobě se ani jednou nezmínil.“
„Dobře. Tak pojď se mnou. Já ti to vysvětlím.“
Chytl mě za ruku, ale ne hrubě, chytl mě něžně a trochu mě zatáhl směrem k autu. Šla jsem dobrovolně. Nějak jsem mu neuměla odolat.

Nastoupili jsme do jeho stříbrného volva a s tichým zavrčením motoru jsme vyjeli. Kam jedeme, to jsem neměla tušení.

„Takže?“ zeptala jsem se naléhavě. Dlužil mi hodně vysvětlení.
„Dobře. Minulý týden, když jsme spolu byli na pláži a já tě pak zavezl domů, jsi psala Gustavovi. Je to tak?“
„Jo.“
„On z tvé smsky, že sis ten večer užila, pochopil, že se mezi námi něco stalo, a okamžitě mi volal, že to jsme si nedomluvili, že jsem mu tvrdil, že si s tebou chci jen povídat. Nevěřil mi, když jsem se mu jeho umanutou myšlenku snažil rozmluvit.“
„No, to moc nechápu.“
„Bello, ty jsi to asi nikdy nepochopila, a vůbec se ti nedivím, protože já bych to být tebou taky nepochopil, ale Gustav je do tebe blázen. Byl by ochotný pro tebe udělat cokoliv. I když je to nepochopitelné, protože já si myslím, že kdyby tě miloval, tak tě nenechá dělat tuhle práci, ale on to asi bere jinak. Myslel si, že jsme spolu něco měli a začal se bát, že by sis to mohla vyložit jinak, než jako práci. Myslím vztah mezi námi dvěma.“
„A on nějaký je?“
„Čistě hypoteticky možná tak kamarádský, ale to on neví. Respektive to nechce vědět. Prostě si myslí, že jsme spolu spali a ty, že ses do mě zamilovala. Nejen, že mě asi chce zabít, ale radši ani nechci pomyslet na to, co by udělal s tebou.“
„Já to nechápu. Proč by mu mělo vadit, čistě hypoteticky, kdybychom spolu spali, když mě nechal spát s miliony jinýma?“
„No, protože ví, že to děláš s velkou nechutí a bohužel si myslí, že ses do mě zamilovala. To je to, co mu vadí. Nechce, aby ses do někoho zamilovala. Víš, on to bere tak, že tě vlastní. Ty jsi jeho. Stejně jako ty ostatní ženský, ale ty jsi pro něj jednička. Jsi jeho Bella. Takhle to on vidí a nenechá si tě jen tak vzít. Možná sis toho nikdy nevšimla, ale on není jen tak obyčejný. Není radno si s ním zahrávat.“
„Já nevím co říct, tohle mě teda docela dost zaskočilo.“

Začala jsem přemýšlet, protože mi tohle všechno nedávalo smysl. Gustav byl zvláštní člověk a měl zvláštní chování, ale jestli mě miluje, tak se chová nepochopitelně. Hnusně!
Je to hnusák, stejně jako všichni chlapi, kteří mají něco společného s tou špinavou prácí, kterou on dělá. Prodává holky jako kus masa. Je mu úplně jedno jak dopadnou, hlavně že on má peníze.

„A kam jako jedeme?“
„Na letiště.“
„Co prosím? Mohl bys přestat mluvit ve zkratkách?“ začínala jsem být trochu hysterická.
„Jedeme na letiště a soukromým letadlem odletíme ihned do Benátek. Tam přespíme na hotelu a zítra poletíme první třídou do Paříže. Tam dostaneš práci, která ti zajistí ještě větší peníze, než si měla doposud. Takže jeden problém je vyřešen, a zadruhé se tam schováme, tedy alespoň dočasně, před Gustavem, který už je na cestě sem a bude nás tu oba hledat. A to by mělo snad vyřešit i druhý problém. Budeme mít dost času si promyslet, kam se před ním ukrýt.“

„Já nemůžu jen tak odletět. Mám tady nemocnou mámu, která má před sebou posledních pár měsíců života. Nechci je strávit bez ní. Chci tu pro ni být do poslední chvilky.“ Dál jsem mluvit nemohla protože jsem začala hlasitě vzlykat. Tak nějak jsem propadla svým rozbouřeným emocím, které mě pohlcovaly už dlouho. Konečně jsem je mohla vyventilovat.

„Slibuji ti, že se do týdne vrátíme a nějak rozumně to tu vyřešíme. Zítra ale musíme být v Paříži, protože jsem nám tam domluvil kšeft. Když se budeš líbit, máš práci jistou.“ Pořád jsem nechápala, co má na mysli. Trochu jsem se začínala bát, když jsem viděla jeho ďábelský úsměv. Stále jsem brečela, ale už jsem byla schopná mluvit.

„Za ty peníze, které vyděláš během těchto pár dní, budeš moct zaplatit ty léky, a společně se sem spolu vrátíme, abys je mohla mamince dát. Nakonec by ji pak mohli dopravit do nemocnice ve Francii, znám se s jedním skvělým doktorem, který by jí tam poskytl komfortní služby a myslím, že by se tam cítila lépe, než tady v obyčejném nemocničním prostředí.“

„Edwarde Cullene! Já vůbec nevím, o čem to mluvíš! Kde bych asi tak vzala peníze, které by zaplatily prášky a zároveň i převoz mé matky do Francie? Nejsi ty trochu blázen?!“

„Dobře, řeknu ti to tedy celé znovu. Zítra ve tři odpoledne máme domluvenou schůzku s Giselle Bouvierovou, šéfredaktorkou časopisu Violetin. Na schůzce se tě zeptá na pár základních otázek. Když se jí budeš líbit, tak hned druhý den v deset dopoledne nafotíš ty a já, takže my nafotíme photoshoot na přední stránku. Peníze z toho ti dostatečně vystačí na obě dvě věci a přední strana Violetinu ti zajistí i práci jako modelce. Spokojená?“

„Cože?“ znovu jsem se rozplakala. Akorát teď nevím, jestli jsem zuřila, anebo skákala radostí. Pořád jsem měla smíšené pocity, ale teď mi bylo úplně jedno, že jedu v cizím autě se skoro cizím mužem a odlétám s ním někam do pryč. On mi domluvil práci jako modelce. To se mi nechtělo věřit. Nemohla jsem tomu uvěřit a nemohla jsem myslet na nic jiného. Na chvíli jsem zapomněla na všechny své strasti a trápení.  Ale ty peníze? Peníze, za které dopřeju mamince všechno, co doteď mít nemohla? Tohle musí být sen, a jestli není, tak je to nejlepší den mého života.

„Děkuju,“ vypadlo ze mě společně s milionem dalších vzlyků.
„Takže souhlasíš?“
„Ještě aby ne,“ dodala jsem a usmála se. Rázem jsem zapomněla na všechny své problémy, tedy až na Gustava. Ale moje nadšení bylo větší, než strach z něj, a tak jsem nadále radovala z té ohromné příležitosti a z toho, co mě čeká.

Hlava mi klinkala ze strany na stranu a s vlasy si pohrával jemný větřík. Párkrát jsem zamrkala a zachvěla se. Vyvalila jsem oči, když jsem zjistila, že mě Edward nese v náručí. Jeho ledové paže mě nesly zlehka, jako bych byla pírko. Rozmýšlela jsem se, jestli upozorním na to, že jsem se vzbudila, nebo využiju toho krásného pocitu a budu dělat, že stále spím. Rozhodla jsem se být férová.

„Můžeš mě pustit,“ řekla jsem slabě ochraptělým hlasem.
„V pořádku, ještě spi. Nechtěl jsem tě vzbudit. Už budeme v letadle. Tam to bude zas o něco pohodlnější.“

Zavřela jsem tedy oči a nesnažila se přemluvit ho, aby mě postavil zpátky na zem. Tohle bylo lepší. Po chvíli jsem pod sebou ucítila měkkou sedačku, ale byla jsem natolik ukolébaná a uhoupaná, že jsem se ani neobtěžovala podívat a poddala jsem se hlubokému spánku.

Když jsem otevřela oči, vyděsila jsem se. Ta výška, kterou jsem viděla z okýnka a která nás dělila od pevniny, mi zamotala hlavu. Musela jsem znova zavřít oči a párkrát se zhluboka nadechnout, než jsem se opět uklidnila. Při tomhle uklidňovacím procesu jsem přemýšlela, kde to jsem a co přesně tu dělám. Nebyla jsem si jistá, jestli to všechno není jen sen, dokud si ke mně nepřisedl Edward.

„Spíš už pěknou dobu, musela jsi být pořádně unavená.“ Jakmile promluvil, srdce se rozběhlo na milion otáček, krev se mi horlivě hrnula do tváří a pod kůží mi projel mráz. Tohle se mnou dělal jeho dokonalý hlas.
„Hm,“ špitla jsem tiše a stále se nemohla vzpamatovat z jeho přítomnosti, „měla bych zavolat mámě, aby věděla, proč nepřijdu.“
„Už jsem všechno zařídil. Bude čekat telefonát okolo osmé hodiny večer. Vyhovuje to?“
„Ty jsi jí volal?“
„Volal jsem do nemocnice.“

Po pravdě řečeno mě to vlastně ani tolik nezaskočilo. Bylo sice naprosto nepředvídatelné, co udělá, ale asi to měl celé pořádně promyšlené. Jak jsem tak přemýšlela, skoro jsem si ani nevšimla, že se Edward na malou chvilku ztratil, ale asi to nebylo nadlouho, protože byl vmžiku zpět a nesl tác plný jídla.

„Tu máš, musíš být hladová. Něco si vezmi.“
Automaticky jsem sáhla po čokoládové tyčince a na tři sousta ji zhltla. Měla jsem hrozný hlad, to uhodl.

„Děkuju, nějaké jídlo mi bodne,“ prohodila jsem jen tak naoko a doplnila to zářivým úsměvem.
Postavil tác plný převážně ovoce na stolek přede mnou a na chvilku se omluvil. Jakmile zmizel za rohem, začala jsem se ládovat, div jsem nepraskla.

Nasoukala jsem do sebe dva tousty s marmeládou a k tomu jsem snědla misku jahod se šlehačkou. Když se Edward vrátil, nesl dva kelímky. Jeden mi podal.
„Cappuccino?“ Děkovně jsem se na něj podívala a naklopila do sebe celý kelímek.
„Jsi moc hodný, jsem úplně nacpaná.“
„To je dobře.“

Přisedl si ke mně a pomalu usrkával svůj nápoj. Zřejmě mu to moc nechutnalo, což jsem nechápala, protože mně cappuccino přišlo fantastické, ale je možné, že měl k pití něco jiného.

„Za chvíli budeme přistávat.“ Podotkl stále tím příjemným hlasem a zvedl se. S omluvným úsměvem zamířil k pilotní kabině a tiše v ní zmizel. Otočila jsem se k okénku a sledovala, jak se pomalu ale jistě blížíme zpátky k povrchu zemskému a byla jsem ráda, protože jsem raději měla pevninu pod nohama. Bylo to pro mě stabilnější a pohodlnější.

Trochu jsem nadskočila, ale jen nepatrně, když letadlo dosedlo na runway. Edward vylezl z kokpitu a v ruce nesl kožený kabátek.
„Na, vezmi si ho. Venku je docela zima, pouhých deset stupňů.“
„A ty máš co na sebe?“
„Já to přeběhnu,“ podotkl, jako by to mělo být nadmíru jasné. On přeci nepotřebuje bundu. Musela jsem se ušklíbnout.

Když jsme vylezli z letadla, opravdu se mi postavily všechny chlupy na těle, jaká mi byla zima. Vítr silně foukal, tak mi nezbylo nic jiného, než si stáhnout vlasy do neupraveného culíku, protože bych jinak nic neviděla.

Rozběhli jsme se a snažili se co nejdříve dostat do letištní haly. Když se nám to podařilo, vítězně jsem si oddychla. Edward mě dovedl do malého bistra, usadil mě ke stolku a došel objednat pití. Přinesl mi malinovou minerálku a sobě nic.

„Za malý moment přijde servírka, aby sis mohla dát něco k jídlu. Tady máš jídelní lístek.“ Podal mi bílý kus papíru nedbale zalepený v průsvitné fólii.
„Zatím si skočím pro věci, budu tu za chvilku.“
„Dobře.“ Naposledy jsem se na něj rozpačitě usmála, než zmizel mezi ostatními lidmi.

Prohlížela jsem si nabídku jídel, ale nic mě moc nezaujalo. Samé těstoviny a špagety na milion způsobů. Zabrousila jsem do nabídky zákusků a hned jsem měla jasno. Zaujala mě palačinka s banánovým krémem, politá čokoládou a šlehačkou. To bude určitě mňamka.

„Buona giornata, co vám mohu nabídnout,“ zeptala se mě kostrbatou angličtinou servírka. Zaujala mě její vizáž. Černé vlasy s růžovými melíry, které nešly přehlédnout, se jí nedbale pohupovaly okolo buclatých tváří. Ofinu měla seplou ke straně malou sponkou ve tvaru lebky. Podél baculatých tváří měla spuštěné dva dlouhé prameny a zbytek vlasů bylo ostříhaných na ježka. V nose jí visel kroužek, čímž s prominutím připomínala krávu. Oči zářivě zvýrazňovala černá linie a řasy svítily křiklavě modrou řasenkou. Doopravdy nevkusný vzhled, který bil do očí.

Na chvíli jsem se zarazila a úplně mě to rozhodilo.
„Slečno?“ zeptala se trochu nabručeným hlasem.
„Pardon. Dám si tu palačinku s banánovým krémem a k tomu jablkový koláč. A, prosím, jedno malé espreso.“
„Dobře, za chvilku to bude.“ Zastrčila si do ucha sluchátko a skoro prázdnou a tichou místnost zaplnil řev nějaké metalové kapely. Ještě chvíli jsem na ni nevěřícně koukala, než jsem si všimla, že už se Edward vrátil.

Seděl naproti mně nehybně jako socha a propaloval mě pohledem. Jeho tmavé oči se mi vpíjely pod kůži. Byl to nepříjemný pocit.

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kurtizána - 5. kapitola: