Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kurtizána - 4. Kapitola

03.04.2011 (13:30) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2766×

Když jsem dorazila domů, plácla jsem sebou na postel a styděla se. Přemýšlela jsem nad celým večerem a další schůzka nepřipadala v úvahu. Copak by se on mohl zajímat o mě? Na každém prstu by mohl mít miliony krásných dívek, tak proč by měl chtít svůj čas trávit se mnou? S obyčejnou děvkou, která je vlastně už nadosmrti odepsaná? Tedy, zdroj mé obživy by se snad dal zatajit, ale ne před ním, když o mé práci už dávno věděl.

Samým přemýšlením jsem usnula a vzbudila se až kolem čtvrté odpoledne. V břiše mi kručelo, ale neměla jsem náladu vařit. Nechtělo se mi myslet na jídlo. Bylo teď mnohem zajímavějších věcí, nad kterými se mi chtělo přemýšlet. Napadlo mě poslat děkovnou smsku Gustavovi.

Ahoj.
Chtěla jsem ti jen poděkovat, protože si mi umožnil zažít místo té špinavé práce krásný večer. Takže děkuji, Gustave.

Bella

Měla jsem dostatek času, než se budu zase muset připravit do práce. Rozvalila jsem se na postel a zapnula televizi. Nic, co by mě zaujalo, nedávali, a tak jsem si do dvd přehrávače pustila starou klasiku Hříšný tanec. Vždycky jsem si u toho dokázala super odpočinout a hlavně mě tenhle film pokaždé dostal. Milovala jsem ten sladký happy-end.

Když byl film u konce, přistihla jsem se, jak usínám, a tak jsem se rychle donutila dát si sprchu. Voda mě částečně probrala, ale úplně to nestačilo. Nějaký čas jsem ještě měla, tak jsem se rozhodla pro odpočinek. Nařídila jsem si v mobilu budík na devátou a klidně jsem se poddala své únavě.

Otevřela jsem oči asi vteřinu před tím, než začal budík zvonit. Jako kdybych to věděla. Musela jsem se zasmát, protože jsem se konečně cítila odpočatě. Přesunula jsem se do koupelny, kde jsem svůj pomačkaný obličej přivedla zpět k životu studenou vodou. Dnes jsem to s líčením nepřeháněla. Poprvé jsem si do práce nevzala tak vyzývavé oblečení. Snad to mělo co dočinění s minulým večerem. Tak nějak jsem doufala, že by se to dnes mohlo opakovat.

Než jsem odešla do práce, zhltla jsem meruňkovou müsli tyčinku politou bílým jogurtem. Nezaplnila sice můj žaludek ani ze třetiny, ale na chvíli ho zabavila, tak alespoň nevydával žádné hrozivé zvuky.

Po příchodu do baru jsem jen tak naoko nakoukla do diáře. Dneska jsem na seznamu měla psané tři zákazníky - Mongomery, Shefield, Huckler. Moc jsem se nad tím nezamýšlela, protože jsem si byla skoro jistá, že mě Edward zase vysvobodí, ale jak se blížila jedenáctá, čas, kdy měl přijít pan Mongomery, má jistota opadala a nahrazoval ji děs, smutek a plno smíšených pocitů.

Bylo něco málo po jedenácté, když se za vrzajícím tónem dveří otočily hlavy všech návštěvníků. V šeru nebylo poznat, kdo vstoupil. Dnes tu bylo zakouřeno více než obvykle, a to očím rozhodně neprospívalo. Byl to muž, to bylo jisté. Kabát mu zahaloval část těla od krku až po kolena. Tvář měl skrytou pod černým sametovým kloboukem. Když ho však sundal, byl už dost blízko, takže jsem jeho tvář poznala.

„Pan Mongomery?“ zeptala jsem se opatrným hlasem pro jistotu.
„Ano, to jsem já,“ odvětil stroze.
„Laura tu dnes není, tak jsem tu místo ní jako náhrada já.“
Zvědavě si mě prohlédl a zamračil se.
„Jak mám vědět, že jsi dostatečná náhrada za Lauru, když jsi oblečená v tomhle… hábitu, nebo jak to nazvat.“ Jeho hlas zněl přísně. Přišla jsem si, jako by mě učitel káral za to, že jsem nedonesla domácí úkol.
„Já si to s Gustavem vyřídím, on si to potom vyřídí s tebou!“ dodal směrem ke mně.
„Finne, dej mi klíče od trojky,“ houkl polohlasem na barmana, který se jen svižně pohnul a klíčky mu podal.
Naposledy se na mě hněvivě podíval, chytl mě za ruku a odvlekl mě do pokoje.
„Takže, nejdřív do sprchy, a pak až do postele,“ zavelel hlasem hodným generála.

Tohle byla moje první noc tady v klubu. Doteď jsem přijímala zákazníky jako obyčejná holka u silnice. Tady to bylo něco jiného a pošpinilo to mou duši zas o něco více. Na tuhle noc nezapomenu. Pan Mongomery se na mně pořádně vyřádil. Dával mi najevo nesouhlas s tím, že tu Laura není, i když moc dobře věděl, že já za to nemůžu. Byl na mě zlý a hrubý, a než znovu zažít to, co jsem zažila s ním, raději bych se smažila v pekle. Ale můj zákazník, můj pán. Nemohla jsem se bránit, nesměla jsem.
Jediné mé vysvobození bylo, že mí dva další zákazníci nepřišli, potom co zjistili, že tu Laura není. Laura byla jejich dívka a oni jinou nechtěli.  

Když mi Gustav volal, že můžu jít domů, že Shefield, ani Huckler nepřijdou, byl naštvaný. Poznala jsem mu to v hlase. Nedivila jsem se tomu, protože přijít o dva zákazníky v jeden den byla katastrofa. Teda pro něj to byla katastrofa a pro mě, jak už jsem říkala, vysvobození.

Jakmile jsem vylezla ze sprchy, kde jsem pro jistotu byla skoro hodinu, rozplakala jsem se. Dnešní zážitek, dnešní noc úplně přehlušila zážitky z noci včerejší. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na ten hnus, co jsem zažila. Takhle se museli cítit otroci, protože to bylo charakteristické slovo pro můj zážitek.

Vzbudil mě zvonek u dveří. Hned jak jsem otevřela oči, mi došlo, že jsem usnula vyčerpáním na zemi v koupelně. Pláč mi dal zabrat. Hodila jsem na sebe župan a opláchla si obličej, ale ničemu to nepomohlo. Oči jsem měla napuchlé jako dva tenisáky. Hrůza!

Otevřela jsem dveře a za nimi, díky bohu, stála jen pošťačka a nesla pár letáků a složenek.
Až doma, když jsem se jimi probírala, jsem si všimla, že mi má kamarádka Lorellai poslala další vydání Violetinu. To mě trochu potěšilo a hned jsem se do něj začetla. Tedy, spíše jsem jím horlivě listovala a rychle hledala nějaké nové fotky mého zachránce. Měla jsem pro něj hodně přezdívek, ale tahle se hodila nejvíce.

Asi po dvou minutách listování jsem se zasekla na stránce se společenskou módou a byl tam. Byly tu s ním sice jen tři fotky, ale byly naprosto dokonalé. Ovšem na reálný obraz pana úžasného tyhle vyretušované fotky zdaleka neměly. Číst si tenhle časopis pro mě bylo vysvobozující. Alespoň na chvilku jsem si zase představovala, že kdyby všechno šlapalo tak, jak mělo, třeba bych i já jednou fotila do tohohle módního magazínu a nahradila tak nevkusně vypadající blondýnu, která se na jedné z fotek po Edwardovi nehezky plazila. Nechala jsem se unášet svými, teď už starými sny někam do neznáma a musím říct, že jsem se cítila víc než báječně.

Z mého snění mě vytrhl zvuk mobilního telefonu. Volala mi maminka. Trochu jsem se zastyděla a byla naštvaná sama na sebe, že jsem jí úplně zapomněla zavolat.
„Ahoj holčičko, je všechno v pořádku? Měla jsem trochu strach, protože nevoláš.“
„Ahoj mamko, neboj. Jsem úplně v pořádku, akorát toho mám tolik, že jsem úplně zapomněla.“
„To ráda slyším. Jsem ráda, že ti nic není. Opatruj se, drahoušku, a až si trochu odpočineš, tak se ozvi. Jinak tu byl dnes doktor a nic nového neříkal, takže se nemusíš bát. Měj se krásně, Bellinko. Mám tě moc ráda, tak pa.“
„Taky tě mám ráda, mami, tak se zbytečně neunavuj a odpočívej. Ahoj.“

Bylo mi líto, že jsem na maminku úplně zapomněla. Obětovala mi celý svůj život a já na ni zapomenu kvůli mým pitomým snům, na které stejně nemám čas. Při pohledu na Edwardovu tvář v otevřeném časopise jsem trochu zesmutnila, že se dnes neukázal. Ale přeci jen mě sám ujišťoval, že by si to rád zopakoval, tak se třeba ukáže během týdne.

Po týdnu

V neděli, když jsem byla konečně navštívit mamku v nemocnici, jsem se na chodbě srazila s jejím mladým doktorem. Pan Black mi dal nějaké informace o jejím zdravotním stavu, který se nelepšil. Navenek maminka vypadala lépe, než předtím, ale uvnitř jí bylo čím dál tím hůř.

Edward už se v klubu neobjevil, přesně tak, jak jsem si myslela. Prostě to byl jen namyšlený floutek, který mi zamotal hlavu, nasliboval hory doly a zmizel, jako mizí měsíc, když začne svítat.

Zbytek týdne jsem v klubu přežila v pořádku, nikdo z dalších zákazníku se nechoval hrubě, takže to vcelku šlo. Gustav se ohledně nepříjemného incidentu s panem Mongomerym nezmínil, takže mi spadl kámen ze srdce.

Dnes bylo pondělí a já se opět vrátila do svých starých kolejí na silnici. V sedm jsem se připravila a vyšla ke klubu, kde už na mě čekal zbytek, a vyjeli jsme. Po příjezdu na místo jsem mlčky opustila vůz, který zanedlouho zmizel v dáli. Popošla jsem k lavičce a pohodlně se na ni posadila. Dneska jsem byla v klidu, tak mě snad nic nerozhází.

Auta jezdili a míjeli mě, jako bych byla neviditelná. Jen jedno oprýskané staré mitsubischi přibrzdilo, ale nezastavilo úplně. Z okénka vykoukl chlap, který se jen hloupě uchytl a křikl na mě, že jsem kurva. Pak auto zrychlilo a zmizelo za horizontem.

Začínala jsem mít pocit, že dneska žádný kšeft nebude a přemýšlela jsem, jak to šetrně řeknu Gustavovi. Neměl rád, když se nám nedařilo a dokázalo ho to dost vytočit. Zamyšleně jsem pozorovala měsíc a ty nádherně blikající hvězdy, které dnes nešly přehlédnout.

„Ahoj,“ ozvalo se ze tmy za mnou a já ztuhla. Nikoho jsem neviděla, ale ten hlas bych poznala i poslepu.

->předchozí<-

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kurtizána - 4. Kapitola: