Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kurtizána - 3. kapitola

20.03.2011 (21:30) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2864×

Posadil se na volnou židli vedle mě. „Dobrý den, slečno.“
„Co tu chlap jako vy pohledává,“ řekla jsem až moc ostře. „Ježíš, pardon,“ zastyděla jsem se za to, co mi právě vyklouzlo z úst. Zahanbeně jsem odvrátila tvář a zabodla svůj pohled do země.

„Moc rád vám odpovím, milá slečno. Přišel jsem, abych si trochu užil života. Potřebuji nějakou společnici.“ Zvědavě jsem se na něj zadívala. Společnici? V jakém slova smyslu? Nechtěla jsem se ho ptát. To byla jen a jen jeho věc.
„Víte, ty nejkrásnější ženy se vždy zahazují v takových podnicích jako je tento. Proč to vlastně děláte?“
„Protože mi nic jiného nezbývá.“
„Jak to myslíte, smím-li se ptát?“
„Matka má rakovinu a léky jsou moc drahé a pojišťovna je nehradí. Musela jsem vymyslet něco, abych byla schopná jí pomoct.“
„Zajímavé.“
Věnoval svůj oslnivý pohled číšníkovi, který se ptal, co si objedná.
„Pro mě kolu. A pro slečnu...?“ zakončil svou větu otazníkem a podíval se na mě.
„Pro mě nic, za chvíli mi přijde zákazník.“
„Dobře, tak jen kolu,“ řekl číšníkovi a opět se na mě zadíval.
„Kolik vám za to dá, ten váš zákazník?“
„Podle toho, co bude chtít.“
„Dám vám víc.“
„To nedělejte.“ Usmál se.
„Já bych po vás ale určitě nechtěl to co on.“
„A co byste chtěl?“
„Povídat si s velice krásnou a milou dívkou, jako jste vy. Jsem ochotný vám dát jednou tolik co on.“
„To je hezké, ale můj šéf by to nedovolil. Teda alespoň myslím. Ten muž, co přijde, je stálý zákazník Lary, která onemocněla a já ji musím zastoupit. Myslím, že by šéf nechtěl přijít o stálého klienta. Navíc pan Hochter by zuřil, kdyby mě tu za pět minut nenašel.“
„Dám vám i vašemu šéfovi peněz, kolik bude chtít, jen to zkuste. Zkuste mu zavolat. Nebo mu zavolám já, to bude lepší.“
„Vy ho znáte?“ zeptala jsem se udiveným hlasem.
„Jistě že ho znám.“ Přimáčkl si telefon k uchu a já na něj jen zírala s otevřenou pusou. Čím mě ještě dneska překvapí? Mezitím, co telefonoval, jsem si v hlavě snažila srovnat, co že tady pohledává. Muž, který musí mít na kontě miliony, se přišel podívat a pobavit do takového pajzlu, jako byl tenhle, a snažil se mě vysvobodit ze spárů toho nechutně slizkého Hochtera. Přišel mi jako anděl, nejen že tak vypadal, ale i se tak choval. Byl to gantleman. Takoví se v dnešní době málokdy najdou.
„Domluveno, Gustave, děkuji ti.“
„Tak?“ zeptala jsem se nedočkavě.
„Za menší úplatek si vás prý můžu odvést kdykoliv a na jak dlouho budu chtít.“
„Úplatek?“
„Ano, ale s tím si nelamte hlavu, Bello.“ Zarazila jsem se, jelikož znal mé jméno.
„Odkud víte, jak se jmenuji?“
„Váš šéf hned věděl, o koho jde, když jsem mu zavolal, mluvil o vás jako o Belle. Mohu vám tak říkat?“
„Samozřejmě,“ usmála jsem se, „kam vyrazíme?“
„Co třeba na večerní procházku kolem pobřeží. Dneska krásně svítí měsíc. Ale nejdříve vás zavezu domů, abyste se lépe oblékla.“
Zastyděla jsem se za svůj oděv, ale tahle chvíle mi přišla jak z filmu. Tak krásná a romantická. Nikdy v životě se mi žádný muž nelíbil tolik co on. Navíc byl tak šarmantní a elegantní, pohledný a zajímavý, úžasný a hlavně se o mě zajímal. Záleželo mu na tom, abych nemusela jít s někým za peníze. Teda on mi samozřejmě také platil. Kdyby to záleželo na mně, nikdy bych ty peníze nepřijala, ale bohužel tohle byla moje práce a Gustav by mě bez peněz asi přizabil. Nebo by mě možná zabil úplně.
Při cestě autem bylo ticho. Jediný slyšitelný zvuk vydával vrčící motor. Nenápadně jsem pokukovala po panu úžasném. Fascinovala mě jeho krása. Bronzové, nedbale upravené vlasy mu dokonale zvýrazňovaly ostré křivky sněhově bílého obličeje. Své, až neuvěřitelně zlaté, oči upíral na silnici a ústa měl semknuté do tenké linky. Barva jeho kůže byla sice nezdravě světlá, ale celkově prostě působil božsky.

Neustále jsem nechápala, proč náš klub navštívil. Na kontě musel mít miliony a jít se pobavit do, alespoň pro něj, tak malého a levného klubu muselo mít nějaký jiný cíl. Mohl si přece dovolit navštívit mnohem luxusnější místo.

„Tady doleva,“ prolomila jsem to ticho, když jsme se blížili k mému baráku.
„Hned jsem zpátky,“ řekla jsem a on jen tiše přikývl. Opatrně jsem zavřela dveře nablýskaného Volva a odemkla vchodové dveře. Svižně jsem vyběhla schody, brala jsem je po dvou, jelikož jsem chtěla být co nejdříve zpět v jeho blízkosti. Jeho přítomnost mi dovolovala alespoň částečně zapomenout na realitu. Na to, jaká troska ve skutečnosti jsem a co je hlavní náplní mé práce. Znali jsme se ani ne hodinu, ale mně přišlo jako bych ho znala věčnost. Nevěděla jsem o něm nic, ani se mi oficiálně nepředstavil, ale já si dokázala představit věčnost po jeho boku. Neuvěřitelné, ale fascinující. Doufala jsem, že ho dnes nevidím naposledy.

Rychlostí větru jsem ze sebe scházela ty děvkovské šaty a navlékla na sebe vínové tílko a plátěnou černou sukni. Jelikož venku přituhovalo, oblékla jsem na sebe ještě džínovou bundu a pro jistotu si místo připravených sandálů vzala uzavřené baleríny s mašličkou. Vlasy jsem prohrábla kartáčem a dva pramínky si sepla vzadu sponou. Rudou rtěnku jsem setřela do papírového ubrousku a nahradila ji bezbarvým leskem. Zamkla jsem a klíče hodila zpět do kabelky.
Trochu jsem znervózněla, a tak jsem si prodloužila chvilku čekáním na výtah. Ve výtahu jsem v malém zrcadle naposledy zkontrolovala svou vizáž a vydala se užít si krásný večer.

Když jsem nasedala do auta, už nebylo hrobové ticho. Z malých reproduktorů na dveřích se linul tichý zvuk klavírní skladby.
„Hmm, velice pěkný výběr,“ dovolila jsem si podotknout.
„Děkuji. Líbí se vám vážná hudba? Já ji zbožňuju.“
„Někdy si ji ráda poslechnu. Dokonale se u ní přemýšlí a dokážu se u ní naprosto uvolnit.“
„A tuhle znáte?“ zeptal se a přepnul asi o tři písničky dále.
„Debbussy.“
„Správně,“ řekl a spokojeně se usmál, „tu mám nejraději.“
„To je náhoda. Také je moje nejoblíbenější, Edwarde.“
Věnoval mi nádherný úsměv spolu s dokonalým pohledem. Kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. Musela jsem odtrhnout pohled a zadívala jsem se na silnici. Do tváří se mi začala horlivě řinout krev. Potichu se uchechtl, jak kdyby to v té tmě mohl vidět. Jeho zvonivý smích byl pohlazením pro mé uši. Nechápala jsem, jak někdo může být tak nelidsky dokonalý.
„Bello, můžu se vás na něco zeptat?“
„Prosím, nemohli bychom si tykat?“
„Velice rád. Tak tedy, Bello, můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Odkud znáš mé jméno?“
„Každý zná tvoje jméno, Edwarde. Jsi módní ikona, řekni mi, kdo by tě asi tak neměl znát.“
„Jsi první, co mě tu poznala. Má tvář se objevuje v magazínech, které vám tu nevycházejí.“
„Máš pravdu. Znám tě z předních stránek Violetinu. Posílá mi ho každý měsíc kamarádka, která ve Francii bydlí.“
„Tak to potom jo.“
„Můžu mít jednu otázku já?“
„Jistě,“ řekl a dodal ten svůj neodolatelný úsměv.
„Proč jsi přišel zrovna do našeho klubu a proč jsi mě zachránil od té hrozné práce, kterou musím vykonávat každý den?“
„Přišel jsem, protože jsem hledal někoho mladého a krásného a našel jsem tebe. Takže jsem cíl své cesty úspěšně splnil. A proč jsem tě zachránil? Protože moc dobře vím, že to co děláš jen kvůli lásce ke své matce, protože chceš, aby tu byla co nejdéle. Každý ví, že to neděláš dobrovolně, jako většina ostatních dívek, které dělají to samé co ty.“
„A jak to můžeš vědět?“
„Prostě to vím. Já bych ti chtěl pomoct, Isabello.“
„Neříkej mi tak, nesnáším to.“
„Promiň. Jen jsem tím chtěl zdůraznit, že to myslím vážně.“
„A jak bys mi chtěl pomoct?“
„To nech zatím být, nechci tě nějak předčasně nadchnout, kdyby to snad nevyšlo. Vyčkej času a všechno se dozvíš. Jsi krásná, mladá dívka, která si zaslouží lepší život.“
„Prosím?“
„Bello, nech to být.“
„Ale mě to zajímá,“ nedala jsem se odbýt. Týkalo se mě to, měl se mnou nějaký úmysl, tak je snad logické, že jsem chtěla vědět všechno.
„Prosím, nechtěj to zatím vědět. Stejně ti to neřeknu a tímhle jen znepříjemníš celý náš večer.“
„A není to snad jedno, stejně tohle všechno není upřímný. Trávíme spolu večer, ale ty za to platíš. To je prostě nenormální. Vůbec nechápu, jak můžeš platit za to, abychom si celý večer povídali, navíc, když mi ani pořádně neodpovíš na žádnou z mých otázek.“ Rozčílilo mě to, ale on si mě evidentně udobřovat nechtěl.
„Bello, vytáhl jsem tě z toho pajzlu a platím za to, abys nemusela dělat tu špinavou práci. Ty mi akorát vynadáš. Jedno prosté děkuiu, by úplně stačilo.“
„Ale proč jsi to udělal? Chceš mi pomoct, protože bych si dobrovolně tuto práci nevybrala, ale jak mi chceš pomoct? To mi neřekneš? Ale týká se mě to a já to chci vědět!“ Dá se říct, že jsem na něj křičela. Nechápavě se na mě díval a já si uvědomila, co jsem provedla.
„Promiň.“
„V pořádku,“ řekl, ale jeho výraz se nezměnil. Zamyšleně na mě koukal, pak se otočil a odcházel směrem k pláži.
„Pojď,“ řekl, když se otočil a mávl na mě rukou.
Tiše jsem se za ním vydala a přemýšlela nad svou nevděčností. Úplně cizí člověk, navíc taková osobnost jako on, se mi snaží pomoct a já se chovám jak nějaká tupá, naivní nána. Bylo mi na nic ze sebe samé.
Když jsem ho došla, omluvila jsem se.
„Promiň,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, „je mi moc líto, že jsem se zachovala jako kráva. Moc si cením dnešního večera. Nikdo pro mě tohle ještě neudělal. Nikomu nikdy nezáleželo na tom, že tu práci dělám nedobrovolně. Ty jsi první. Jen mě zajímalo proč. Ještě jednou prosím, přijmi mou omluvu.“
„Bello, to je v pořádku. Chápu tvé rozhořčení a odpovím ti. Chci ti pomoci, protože se mi líbíš. Jsi velice zajímavá a krásná dívka a myslím, že je škoda zahazovat se v takovém pajzlu. Dej mi příležitost a já se pokusím ti pomoct.“
„A neřekneš mi jak?“ zkoušela jsem to dál.
„Ne, prosím, vyčkej času.“
„Dobře. Oceňuju tvou snahu.“
Odměnil mě oslnivým úsměvem a já se rozplývala.
Zbytek večera jsme si jen povídali o nesmyslných a nepodstatných věcech. Že už není noc, ale ráno, jsem poznala díky vyjasňující se obloze.
„Teda, takhle úžasný večer jsem ještě nezažila,“ vydechla jsem užasle.
„Já také ne. Věř mi nebo ne, ale nikdy mi s nikým nebylo příjemněji. Rád bych si to zopakoval.“
„To já taky,“ řekla jsem nadšeně.
„Teď už ale budu muset jet, mám nějaké jednání. Odvezu tě domů a myslím, že bychom se večer mohli znovu vidět. Mimochodem, kolik ti dlužím?“
„Áá,“ úplně jsem zapomněla, že tenhle večer byl vlastně součástí mé práce. Nechtěla jsem na to myslet. Přála jsem si, aby to bylo obyčejné, aby to s penězi nemělo nic společného. Chtěla jsem, aby tenhle zážitek měl něco společného se mnou a ne s mou prací.
„Můžu tě o něco poprosit?“ zeptala jsem se nesměle.
„Jistě.“
„Mohl by sis to vyřídit s Gustavem sám? Zkazilo by mi to tenhle nezapomenutelný zážitek. S tebou to byl krásný večer, ale představa, že mi za něj platíš, mě děsí.“
„Samozřejmě, ale klidně bych si tohle zopakoval i mimo tvou pracovní dobu. Když mi výjde můj plán, a snad výjde, budeme spolu trávit mnohem víc času a nebudu za to muset platit.“ Řekl to s takovým pobavením, až to přišlo vtipné i mně, i když nebylo. Znělo to tak přesvědčivě, avšak moc reálné to být nemohlo. Představa, že by mě Gustav z práce uvolnil, aniž by mu za to někdo zaplatil, nepřicházela v úvahu. Měl mě rád, ale peníze víc.

Zastavil přesně na tom samém místě jako předtím.
„Byl to krásný večer, Bells.“ Páni, jak že mi to řekl? Bells? Takhle mě ještě nikdy nikdo nenazval. Má malá zkažená dušička jásala radostí.
„To byl.“
„Děkuji.“
„Ne, Edwarde, to já děkuji tobě.“ Otevřela jsem dveře, ale než jsem z auta vystoupila, naklonila jsem se k jeho tváři a letmo ho políbila. „Opravdu ti děkuji, jsi první muž, se kterým jsem zažila něco jiného než sex,“ řekla jsem a sama se zarazila nad nerozvážností svých slov. Opět jsem zrudla. Tentokrát jsem musela být rudá až na pr…
„Tys nikdy neměla obyčejný vztah?“
„Ne. Měj se.“ Rychle jsem zabouchla dveře s takovou silou, že jsem dostala strach, abych mu auto nějak nepoškodila, ale stud byl silnější, a tak jsem bez sebemenší kontroly zmizela uvnitř baráku nelidskou rychlostí.

->předchozí<-

->další<-

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kurtizána - 3. kapitola: