Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavý polibek - 1. kapitola

25.06.2010 (20:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1664×

Krvavý polibek

„Bell,“ šeptla Alice. Bylo jasné, co tím chtěla naznačit. Bylo ráno a s ním čas školy. Grr. Nesnáším školu. Nechápu, proč na tom má rodina tolik lpí, vždyť jsem už minimálně desetkrát po maturitě a většinou všechno znám líp, jak samotnej učitel…

Jediný důvod, proč tam chodím, je má rodina. Tedy, mým sourozencům je to šumák, ale Carlisle tvrdí, že tím, že navštěvujeme veřejná místa jako je škola… Prostě nám to pomáhá udržet si lidství a usnadňuje sebeovládání… blbost. Ale co, svoji rodinu miluju a nehodlám jí opustit kvůli tomu, že jsem líná a je mi proti gustu srnčí krev…

„Tak deš? Sněhurko?“ zachechtal se Emm.

„Když mi nebudeš nadávat do Sněhurky,“ odporovala jsem se smíchem. Natáhla jsem na sebe lehké sako a vydala se ven. Celá rodina na mě pobaveně zírala.

„Co je?“ zavrčela jsem a zaposlouchala se do myšlenek všech přítomných.

„Hele, co zase provedu,“ smála jsem se, protože ostatní si přehrávali scénu z hororu, na který jsem je včera donutila dívat. Emmett si začal hlasitě pískat, Rose kontrolovat ty svoje dokonalý nehtíky a Alice začala ošetřovat svoje nový autíčko.

„Hele, to není vtipný,“ ohradila jsem se a začala přemýšlet o potenciální hrozbě, která se na mě chystá. Nakonec jsem to vzdala a nasedla do auta.

***

Pomalu jsme přijížděli ke škole a já stále bezúspěšně lámala ze svých sourozenců to, co přede mnou tajili.

„Fajn, příjdu na to sama,“ zarezignovala jsem a vyhoupla se na parkoviště. Zrovna v těchto chvílích jsem děkovala za to, že jsem upír. Vylézt totiž v tak vysokých podpatkách z takhle nízkého auta… to si žádalo dost ohebnosti.

Rozhlédla jsem se po parkovišti a zrak mi ulpěl na stříbrném volvu, které dominovalo celé půlce parkoviště.

„Ale, ale…“ zamumlala jsem si pod imaginární vousy a za mými zády se ozvalo přidušené zachechtání. Takže mé uvažování se ubírá správným směrem. Prohrábla jsem si vlasy a vydala se vstříc školním uličkám. Třeba to nebude zase až tak nudný den.

„Ahoj Ang,“ zamávala jsem na Angelu, mojí nejlepší lidskou kamarádku. Byla v pohodě a taky se s ní ohromně kecalo… když jsem s ní potřebovala probrat něco ohledně obyčejných věcí… byla nenahraditelná.

„Bello!“ Rozzářila se a už si to ke mně štrádovala prostředkem chodby. „Už si viděla toho novýho?“ Vypadala, jako měsíček na hnoji, jak celá zářila.

„Edwarda! Toho novýho kluka! Je absolutně boží.“

„Ang, já ti věřim, ale nemusíš mi poslintat celou kabelku,“ odbyla jsem ji a předváděla, jak ji ždímu.

„Promiň, ale až ho uvidíš…“ Najednou jí došly slova a její zrak spočinul někde daleko za mými zády. S očekáváním jsem se otočila a no… musím říct, že s tím slintáním nebyla daleko od pravdy. Do dveří vešel kluk. No, spíš muž, kterému bylo sedmnáct. Byl vysoký, měl středně dlouhé vlasy, které vypadaly dokonale upraveně, ačkoliv mu trčely do všech stran. Měly nádhernou světle hnědou barvu s nádechem do zlatova. Jeho pokožka byla světlá, avšak k němu se to dokonale hodilo. Nakonec jeho krásu podtrhly pronikavě zelené oči.

„Ah,“ vydala jsem ze sebe.

„Neslintej,“ utahovala si ze mě Ang. Vyplázla jsem na ni jazyk a se smíchem jsem se vydala do třídy.

„Bello, ty za ním nepůjdeš?“ podivila se Angela.

„Ne, počkám si, až za mnou příjde sám,“ odvětila jsem s úsměvem.

„Jsi si jistá, že přijde?“

„Jo. Ostatní za ním budou dolejzat, ale když uvidí, že já jsem jiná, bude to chtít změnit a přijde sám… Neboj, je to ověřená metoda,“ zazubila jsem se a pohodila vlasy.

„Dobře. Dělej, jak myslíš,“ souhlasila Ang a vydala se na první hodinu. Já si vyndala věci ze skříňky a taky se chystala na hodinu. Jenomže, uslyšela jsem nechutné myšlenky ostatních holek a neznámý tlukot srdce. Fajn, tvoje šance… pomyslela jsem si a otočila se zády k němu. Udělala jsem několik pomalých kroků a nakonec omylem zakopla a roh odpadkového koše.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nějaký, mně neznámý hlas a okolo pasu mě objaly dvě, příjemně teplé ruce.

„Jo, jasně, dík… Jsem úplně blbá,“ nadávala jsem si a najednou jsem se zasekla. Proč mu nevidím do hlavy? Proč sakra neslyším jeho myšlenky?

„Opravdu?“ zeptal se a jeho hlas zněl ustaraně.

„Jo, opravdu,“ usmála jsem se a podívala se do těch jeho dokonale zelených očí.

„No, tak jo… Ehm, já jsem Edward,“ představil se a podělil se se mnou o ten nejroztomilejší úsměv na světě.

„Bella,“ odpověděla jsem a přijala nastavenou ruku.

„No, Bello… jsem tady nový a docela by mě potěšilo, kdyby mi někdo ukázal, kde co je… a tak,“ pokrčil rameny.

„Jasně, kde máš hodinu?“

„U pana Herrisona, biologii,“ usmál se a v očích mu cosi zablesklo. Sakra, proč mu nedokážu číst myšlenky?

„Hm, tak to ji máme dohromady,“ usmála jsem se a společně jsme se vydali do spárů biologické učebny.

„Csss… se vyválí v odpadkáči a hned ho sbalí…“ pomyslela si Jennyfer, která, jak jsem si všimla, se okolo něho předtím motala. Lehce jsem se otočila a věnovala jí vítězný úsměv. Měli jste vidět, jak se tvářila…

***

„Tak co, Bello,“ pošeptal mi do ucha Emmett, když jsem ho míjela na chodbě.

„Coby,“ dělala jsem blbou a upravila si svojí hnědou hřívu. Emm jenom zakroutil hlavou a s pobaveným úsměvem na rtech odkráčel.

Po škole jsem se vydala do svého auta. Zbývající členové rodiny odešli už dřív, protože si chtěli zajít na lov. Hodila jsem kabelku na místo spolujezdce a pomalým krokem jsem začala obcházet auto. Očkem jsem koukla po Edwardovi, který zrovna nasedal do auta a chystal se odjet. Nevšímala jsem si ho a nastoupila do toho mého miláčka.

Doma jsem zaplula rovnou do pokoje. Tam mě ale čekalo překvapení.

„Baf!“ zaječela Alice.

„Fuj! Co tady děláš?“ vyjekla jsem. Hrozně jsem se jí totiž lekla.

„Takže jsem měla pravdu,“ smála se.

„S čím jako?“

„Že se ti líbí Edward,“ hihňala se.

„A to si vydedukovala z…?“ povytáhla jsem obočí.

„Bello, zlatíčko. Nevím, jestli si to zaregistrovala, ale jsi upír,“ spustila Alice a zadržovala výbuch smíchu. „No, takže z toho vyplívá, že by ses neměla ničeho lekat. Tvoje smysly by měly být dokonalé… A protože ses lekla, znamená to, že na něho myslíš,“ pokrčila rameny. „Vidíš? Je to prosté,“ zahihňala se.

„Ne, to že jsem se lekla, je příčinou toho, že jsi měla být na lovu a já nečekala, že tady budeš okounět v mém pokoji,“ vyplázla jsem jazyk. „A z toho vyplívá, že tě tady nechci,“ ukázala jsem na dveře. „Prosím,“ sykla jsem sarkasticky.

„No jo… mně to přiznávat nemusíš, ale sobě to přiznáš. Ať chceš, nebo ne…“ usmála se ještě a vypadla. Uniklo mi zavrčení.

„Vrčením to nezapřeš,“ zvolala ještě a zabouchly se za ní dveře. Css? Já? Že by se mi Edward líbil? Jasně, je to hezkej kluk, to jo, ale v tom smyslu, jako že by… nikdy. Mohla bych s ním klidně pár týdnů, měsíc chodit, ale nedokázala bych se do něho zamilovat. To ne!

Popadla jsem nějakou knížku a sedla si do houpacího křesla, které bylo dole v hale. Bylo to o muži, který na začátku dvacátého století lovil perly. Hned svojí první plavbu našel jednu. Byla krásná, velká, bez kazu… dostal by za ni tolik peněz, že by do konce života nemusel hnout prstem… ale chlubil se s ní, takže se ráno probudil s kocovinou a perla nikde…

„Bože…“ poznamenala jsem a zaklapla knížku. Přemýšlela jsem, že bych zašla na lov, ale byla jsem tam nedávno… ještě jsem neměla hlad.

Nakonec jsem se vydala do města. Oblékla jsem si jeden vyzývavější kousek a vyrazila.

Rozhodla jsem se pro jeden bar v centru. Byl to jeden z těch, kde nejde jenom o to, pořádně se střískat (I když to taky). Hrála tam hudba a tancovalo se, občas se vyhlásila nějaká soutěž.

Jeden týpek mě přemluvil k partičce karet. Samozřejmě jsem vyhrála.

„Ehm, můžu se přidat?“ ozval se za mnou sametový hlas.

„Edwarde?“ zdvihla jsem obočí.

„Ahoj, Bello,“

„No, tak já vás asi nechám,“ poznamenal… no, vlastně se ani nepředstavil a vypařil se.

„Můžu?“ ukázal prstem na volné místo vedle mě. Přikývla jsem.

„Ehm, tak… co tady děláš?“ zeptala jsem se nevinně.

„Nevím, chtěl jsem to tady prozkoumat, ale na nic zajímavýho jsem nenarazil, až na tenhle bar…“ pokrčil rameny.

„Aha,“ pronesla jsem inteligentně. Edwardovi trochu cukly koutky.

„No, co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli.

„No… můžeme si třeba zatancovat,“ navrhla jsem a už se nade mnou tyčila jeho obrovská postava, která mě žádala o tanec.

„To si nechám líbit,“ přikývla jsem a doslova ho odtáhla na parket.

Po pěti minutách, se zdál nějak hotovej. „Ale, ale… že by pán neměl fyzičku?“ utahovala jsem si a ještě přidala v tempu.

„No, fyzička by byla, ale na tebe nemám… ty snad ani nejsi člověk. Jsi robot!“ ušklíbnul se a přemohl se, aby mi dokázal, že ještě může.

„Ne, nejsem robot. Já jsem krvelačný upír, který se nikdy neunaví…“ zachechtala jsem se.

„Hm, upírka… To bych si nechal líbit,“ zamumlal.

„Nezlob mě…“ povytáhla jsem obočí a lehce vycenila dokonale bílé zuby. Opět jsem se začala vlnit do rytmu. Zvláštní. Odpoledne ho poznám, zdá se jako celkem slušný kluk a najednou (pokud jsem to dobře pochopila) mě zve do postele?

„Kdo si hraje, nezlobí,“ poznamenal a bylo mu na očích vidět, jak se odhodlává k prvnímu kroku. Rozhodla jsem se ho trochu potrápit. Zadívala jsem se mu do očí a mírně se naklonila jeho směrem, abych mu dala najevo, že o něho stojím… Když už byly naše rty téměř spojné, propukla jsem v záchvat smíchu a Edwarda rázně odstrčila. Nechápavě na mě zíral.

„No co… Myslíš si, že tě nechám po prvním tanci, abys sis se mnou dělal, co chceš?“

„No, jsem na to zvyklej,“ pokrčil téměř zahanbeně rameny.

„Chudáčku… ale to ti přeci nesmíme srazit ego…“ uchechtla jsem se a jemně ho políbila na tvář. Když se nedostavila odpověď, polibek jsem opakovala, tentokrát však na pusu. To už se nenechal dvakrát pobízet a my se ocitli uprostřed divokého tance.

„Chceš jít ke mně?“ zeptal se, asi tak po pěti minutách.

„Vypadám na to?“ ušklíbla jsem se a zasténala.

„Jo, vypadáš.“ Vzal mě do náruče a nesl neznámo kam. Tedy, možná známo… bylo to dvě stě metrů rovně, potom po levé straně a na konec ulice a pak zatáčka doprava… Neznámo kam zní líp.

„Vítej v mém království,“ prohodil, ale na prohlídku mi nezbyl téměř čas. Zaměstnal mě totiž on.

Hrubě mě pohodil na postel, mě to však spíš pobídlo. Nejprve jsme se opět líbali. Edward se mi dobýval pod podprsenku, přestože jsem na sobě měla pořád fialovo-stříbrný topík.

„To asi nepůjde,“ prohodila jsem a pomohla si z trička sama. Pak jsem z něj pomohla i Edwardovi. Pomalu mi přejížděl po ledové a tvrdé hrudi. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Jenom mi stále opakoval: Ty moje upírko.

Už jsme se zbavili všeho oblečení a konečně se schylovalo ke zlatému hřebu, jenomže on se zastavil.

„Co je?“ zasténala jsem vzrušením.

„Jsi přeci upírka. Chci být tvojí obětí,“ zasténal rozkoší a začal mi drtit rty. Stále byl ke mně přicucnutý, takže jsem si nejdřív ani nevšimla, že si z nočního stolku vedle postele, vzal propisku.

„Napíšeš mi číslo na kalhotky a vypaříš se?“ utahovala jsem si.

„Ne, něco lepšího. Jdu ti obstarat večeři,“ zasténal zase, když jsem ho přejela po svalnaté hrudi.

„O čem to blábolíš?“ zamumlala jsem mezi polibky. Pousmál se a propisku si zarazil do předloktí. Naštěstí neprorazil.

„Co blbneš?“ vyjela jsem a v tu ránu bylo po romantice. Alespoň pro mě.

„No tak, Bells. Něco si užijeme… pít přitom krev je prý děsně sexy,“

„Jak pro koho,“ odsekla jsem a začala se jemně vyprošťovat zpod jeho těla.

„Ne, prosím, vezmi si mě!“ zařval a vší silou si zarazil ostrý hrot propisky do paže.

„Ne!“ vyjekla jsem, jenomže to už mě začala v nose vábit lidská krev. Jak dlouho jsem neměla člověka? Dlouho… začala jsem se třást, jak se ve mně strhnul vnitřní boj. Chtěla jsem. Moc, ale nemůžu ho jenom tak zabít… nebo můžu? Můžu! Ne!

Stále jsem to v sobě přemáhala, zatímco Edward mě vystrašeně pozoroval. Musely mi zčernat oči žízní, protože vypadal, jakože nemá daleko do útěku… Ačkoliv jsem moc chtěla, aby utekl, mé tělo to nedovolilo. Nyní ležel on, uvězněný pode mnou a jeho vystrašená očka mě pozorovala.

„Bello!“ pípnul tiše.

„Říkala jsem, ať to neděláš,“ vydala jsem ze sebe třesoucím se hlasem a nakonec mě to ovládlo. Ovládlo mě to a já své rty přiložila k jeho drobné rance na předloktí.

Edward blaženě zasténal. Co? Ono se mu to snad líbí? Nemohla jsem mu to mít za zlé… mně se to taky líbilo a jak! Jenomže po chvíli mi ta trocha krve nestačila. Přesunula jsem se na krk a prokousla tu jemnou kůži, pod kterou pulzovala krev.

„Ne!“ Slyšela jsem ještě zakřičet, ale to už byl v bezvědomí. Proud a tlak krve slábl. Já však neměla dost. Chtěla jsem víc! Mnohem Víc!

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou vstrašený hlas a potom jak mě někdo odhodil o několik metrů dál do rohu místnosti. Zlostí jsem zasyčela. Je to moje oběť a já jsem ji chtěla zpátky.

Během setiny sekundy jsem se opět tyčila nad jeho bezvládně ležícím tělem a chtěla dokončit to, co jsem začala. Bránily mi v tom však tři páry silných, upířích rukou.

„Nechte mě!“ vrčela jsem.

„Ne! Bello! To nesmíš! Nejsi přeci taková!“ uklidňovala mě Alice, která jak vidno taky trochu bojovala s tou vůní… Nakonec ho ale vzala do náruče a se zadrženým dechem ho odnesla pryč. Já tam zůstala uvězněná v Emmettově, Carlislově a Rosiině obětí.

„Bello, zlatčko,“ uklidňoval mě Carlisle, který už mě nedržel. Pouze měl dlaně zdvižené a nachystané opět mě stisknout.

„Už je to tobrý,“ zalhala jsem. Oni mi to však neuvěřili, takže mě svíjeli dál.

„Jak… jak,“ pípla jsem.

„Alice to viděla a viděla taky, jak bys byla nešťastná, kdybys to udělala,“ vysvětlil mi Carlisle.

„Díky,“ polkla jsem a opravdu už se mi mé tělo zdálo pod kontrolou. Tedy, pod kontrolou, která není nebezpečná vůči lidem. Oni to vycítili, takže jsem tam zůstala stát sama.

„Bello, chápu, že si to udělat nechtěla, takže ti to nemám za zlé,“ spustil Carlisle, stále ostražitý.

„Děkuju…“

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavý polibek - 1. kapitola: