Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 9. kapitola

21.09.2011 (08:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3455×

9. kapitola - Ať žije párty!

Nasedli jsme do auta - tentokrát to bylo červené Ferrari  –  a vyrazili směr noční klub. Byla jsem strašně nedočkavá, ale taky jsem se bála. Co když tam třeba bude nějaký úchyl? Ale co mě to napadá… Úchyl není pro kluky žádnej problém, ale co když tam něco vyvedu? Ne, rozhodně se nesmím opít, protože to by jinak asi dopadlo hodně zle. Nedovedu si představit, že bych tak, jak to ve filmech dělají opilí lidé, třeba tancovala na stole. Takovou ostudu bych asi nepřežila, protože já tancovat vůbec neumím.  I když by mi to asi bylo stejně jedno, protože druhý den bych si na nic nepamatovala. Jaké to tam jen asi bude… Doufám jen, že to nebude jedna z těch zakouřených a zasmraděných  putik, které znám z filmů. Ale to by mi snad kluci neudělali. I když… kdo ví, čeho jsou Alec a Demetri schopni? No já rozhodně ne.

Jeli jsme sotva pár minut a Demetri už parkoval v jedné tmavé uličce. Jak se tam to auto vešlo, mi bylo záhadou, ale nějak jsem to vypustila, protože jen, co jsme zastavili, už mě Alec popostrkoval ke dveřím, nad kterými barevně blikal neonový nápis. Podle něj se klub jmenoval Ubriaco nonna. Ten název se mi líbil, tak nějak pěkně zněl.

„Ten název je moc hezký,“ konstatovala jsem jen tak mimochodem. V tom se ale Demetri, Alec a dokonce i Felix strašně rozchechtali. Skoro spadli na zem, jak se smáli. Já teda absolutně nechápu, co jim přijde tak k smíchu, ale budiž, já si počkám, až se uklidní.

„B-bello! Ví-víš co ten název z-z-znamená-ná?“ vykuckal ze sebe po chvíli smíchu Demetri.

„No… To nevím,“ odpověděla jsem pravdivě. A na to se shrnula nová salva smíchu. Chtě nechtě jsem se musela zasmát s nimi, jinak to nešlo. Byl na ně tak skvělý pohled… Po dalších minutách, co se zklidňovali, se všichni narovnali, a bylo na nich vidět, že mají stále co dělat, aby se nesmáli. Čekala jsem na vysvětlení, z čeho dostali takový výbuch smíchu. Slova se ujal výřečný Demetri.

„Ehm… Takže ty říkáš, že se ti ten název líbí?“ ptal se a stále se u toho šklebil.

„No jasně, zní to dobře.“

„Víš… Ten název… Když se ti tak líbí, tak já ti řeknu překlad. Ten klub se jmenuje Ožralá babka,“ poslední slova ze sebe vykuckal a zase se dal do smíchu. Mě polila červeň. Super, Bello, teď ses parádně ztrapnila. Líbí se ti název Ožralá babka, super… Kdo ten název vůbec vymyslel?

Už před vchodem jsem slyšela moderní taneční hudbu. Alec mě cpal do dveří a Demetri ho ještě popoháněl. Moje prosebné pohledy, které patřily Felixovi, aby mě od nich vysvobodil, přišly naprosto vniveč, protože ten je naprosto ignoroval a ještě se mi smál. No jistě, můžu si za to sama. Jak taky jinak…

Vešli jsme do moderního tanečního klubu. Docela mě udivilo, že po nás nechtěli lístky nebo občanky, nebo něco takového. Jen u dveří jsem dostala razítko na ruku a Kluci už mě táhli do chumlu trsajících lidí, kteří byli snad úplně všude. Ozařovala mě barevná světla, která tu všude blikala. Hudba hrála tak nahlas, až jsem cítila vibrace, které vydávala. Všichni tančili, každý jinak, ale přesto stejně. Jako by je vibrace z hudby rozpohybovaly. Ono to tak vlastně bylo. Ovládala je hudba a tanec. Vlastně to nebyl ani tanec, jen takové trhavé pohyby tělem a nějaký pohyb nohama, nevím jak to popsat. Ale já neumím ani to, natož tancovat jako na plese. Kéž bych uměla tančit… Bože! Ples! On bude ples! A já tam mám jít taky! Vždyť neumím tancovat! Já nikam nemůžu…

„Bello, co se děje?“ křičel mi do ucha Felix, protože jinak by mu nebylo rozumět.

„Vzpomněla jsem si na ples,“ šeptla jsem.

„No a?“

„No… víš… já neumím tancovat,“ přiznala jsem se sklopenou hlavou.

„Vůbec?“ podivil se Alec a Demetri se vedle něj taky udiveně díval. Zavrtěla jsem hlavou, jakože ne.

„Hmm, tak to by mohl být problém…“ Jo, to by teda mohl. Pomyslela jsem si sarkasticky.

„Neboj, Bello, my tě to naučíme!“ hulákal rozjařený Demetri a Alec vedle něho přikyvoval. Oni dva ale byli dvojka. Jen jsem zavrtěla hlavou. Už to nemělo smysl. Ten ples je už zítra. Do zítra se nic nenaučím. A tancovat prostě nebudu. Nehodlám tam ztrapnit sebe a ještě celou Volterru. Vlastě by bylo úplně nejlepší, kdybych tam vůbec nešla.

„Já tam nepůjdu,“ vyslovila jsem svou poslední myšlenku.

„Ale ano, Bello, půjdeš,“ půjdeš, řekl nekompromisně Alec a táhnul mě směrem k baru. Počkat… k baru? Proč mě sakra táhne k baru? Nechce mě snad opít, že ne? Já toho ještě nikdy moc nevypila.

„Notak, Bello, jak by to vypadalo, když by se všichni bavili a ty jsi byla zalezlá v komnatách? Přece bys nás tam nenechala samotné,“ přidal se tentokrát Felix.

„Já tu zábavu oželím a vy si nějakou zábavu určitě najdete.“

„Ale tady přece nejde o nás. Co Aro? Co ten tam bude dělat sám? Vždyť on tě nahoře v komnatě ani nenechá. Potřebuje tě tam, nehledě na to, že tě tam chce. Notááák,“ protáhl Demetri.

„Když já nevím…“

„Víš co? Tak teď to jednoduše necháme plavat a budeme se bavit!“ zahulákal Alec a mrknul na Felixe s Demem. Mrknul? Proč by na ně mrkal? To se mi zase určitě jenom něco zdálo.

„Tak, Bells, co si dáš?“ optal se mě Felix, jen co jsme dosedli za bar.

„No já nevím. Ehm… vodu?“

„Vodu? To si děláš srandu?! Tady jsme na diskotéce a ne v domově důchodců, abys pila vodu! Já vím, že ten název klubu může být matoucí, ale i tak -“ Víc už toho Demetri říct nemohl, protože se opět rozesmál. No jo, bar, co se jmenuje Ožralá babka je asi kuriozitou, kterou Demetri jen tak nepřekousne. Ale stejně by mě zajímalo, který blázen pojmenuje bar Ožralá babka.

„Kluci, víte co? Stejně by mě zajímalo, jaký cvok ten bar takhle pojmenoval. Přece jenom… normální člověk nepojmenuje svůj bar Ožralá babka,“ řekla jsem a tím jsem je zřejmě dorazila, protože se skoro váleli po baru.

„Ha, ha, ha, to je vážně k smíchu, tak se ten bar jmenuje Ožralá babka. No a co má být.“

„Ne, ne to nejde, my jen -“

„My jen že… že… že s tím cvokem sdílíš komnaty!“ vydávil ze sebe Dem, a svalil se na bar.

„Cooo? Ten název vymyslel Aro? Aro?  To si ze mě jen děláš legraci! Ten bar patří vám?“

„Jo!“ ozvali se všichni tři. Byli by se smáli až do teď, kdyby k nám nepřišel barman.

„Co si dáte, slečno? Opak tu dělá tak krásná mladá dáma sama?“ zeptal se oplzle. Demetriho, Felixe a Aleca si zřejmě ani nevšimnul. On mě tu snad normálně balí. Fuj, hnusák. Na takové chování jsem nebyla zvyklá, tak jsem zarytě mlčela. Teď už vím, proč Aro chtěl, abych měla někoho na ochranu. Úchylů je všude plno. Kluci se stále ještě otřásali smíchy, tak si ho ani nevšimli.

„Ale copak, kvě -“ Neměl žádnou šanci říct něco dalšího. Protože Felix ho držel pod krkem a potichu hrozivě vrčel.

„Dávej si pozor, Sergio! Tohle ty děláš v pracovní době? Radím ti dobře, už se naším směrem nepřibližuj. A jestli tě jednou jedinkrát uvidím na ni pohlédnout, víš, co tě čeká! Pokud si dobře pamatuji, hodně nám dlužíš, tak si dávej pozor, aby to, co si na oplátku vezmu, aby to nebyl tvůj život!“ vrčel mu u ucha a pak ho od sebe odstrčil. No… odstrčil, spíše tak napůl odhodil. Sergio letěl asi metr vzduchem a pak dopadl na malý stoleček plný flašek s alkoholem. Au, to muselo asi bolet. Neubránila jsem se tichému uchechtnutí. Tak takhle dopadne každý, kdo se pokusí o něco špatného. Okolí, měj se na pozoru. Mezitím, co jsem hloubala ve své hlavě, už Felix seděl vedle mě na barové stoličce a vypadal v celku normálně. Tedy krom toho, že z toho barmana nespouštěl oči a vraždil ho pohledem.

„Tak si dáme panáka, ne?“ ozval se právě v pravý čas Demetri.

„Panáka? Jako že si dáte i vy?“

„Jasně!“ přikyvoval Alec.

„Ale to přece musí bejt hnusný,“ nevěřila jsem jim.

„My neříkáme, že to není hnusný,“ poznamenal Felix, který už se tvářil celkem uvolněně.

„Jen je to prostě taková rutina. Je to automatický, přijdeš do baru, dáš si panáka. A navíc je to celkem uvolňující. Na nás alkohol nepůsobí jako na lidi. Malé množství neudělá nic. Trochu větší nás uvolní, zlepší náladu. Ne že krev by náladu nezvedla, ale ne vždy je nálada na zabíj-“

„Zavři zobák!“ utnul Felix rozpovídaného Demetriho ránou po hlavě.

„Jaú! Co děláš?!“

„Nemyslíš si, že je poněkud nevhodné mluvit v přeplněném baru a navíc před Bellou o upířím způsobu obživy?“ otázal se ho největší člen z naší skupiny s okázalým nezájmem a špetkou sarkasmu.

„No, to asi jo. Sorry,“ zahučel a plesknul ho po rameni. Bože… bůh ví, kolik let staří upíři a chovají se jako malé děti.

„Sergio!“ zavrčel Alec.

„A-ano?“

„Dones nám sem čtyři vodky!“

„Jistě…“ zahuhlal a už před nás podával čtyři frťany s čirou tekutinou, která vypadala jako voda. Bohužel, voda to nebyla.

„Na zdraví!“ zaburáceli kluci a vzali svoje skleničky.

„No honem, Bello, nesnaž se to odkládat, stejně ti to nepomůže, tak šup!“ Ani nevím jak, ale najednou jsem do sebe obracela tu průhlednou tekutinu. Bylo to… zvláštní. Najednou jsem se rozkašlala a nemohla jsem popadnout dech. Jako by mi v krku hořelo. Sakra… Co to je? Alec s Demetrim mě poplácávali po zádech a strašně se tomu smáli.

„Tak, Bello, máš za sebou svoji první vodku, jsem na tebe pyšný!“ zahlásil Demetri a obrátil se zpátky k barmanovi.

„Další!“

„Co? Ne, další už ne. Vážně, já se nechci ztřískat.“

„Neboj, to vytancuješ,“ uklidňoval mě Felix, ale účel minul účinek. Místo toho, abych se uklidnila, to bylo ještě horší.

„Tancovat? Já? Ne… to teda ne, ani ná-“

Neměla jsem žádnou další šanci protestovat, protože Alec mě táhnul na parket. Vzpírat jsem se mohla, jak jsem chtěla, ale stejně jsem proti němu nic nezmohla. Právě hrála nějaká rychlá písnička a on mě táhnul do největšího chumlu lidí, co tu byl, ale sotva jsme tam došli, tak písnička skončila.

„Vidíš? Konec písničky, takže tancovat nemusím. Já se bez toho vážně obejdu, neboj.“

„Neboj se, ty se bez toho rozhodně neobejdeš, protože ty tancovat budeš. Žádné strachy, bude další písnička, chvilku si počkej.“

A vážně, jen co to dořekl, už se opět rozezněla hudba. Ale tentokrát to nebyla žádná hudba, u které když se tancuje, tak to vypadá, že dostáváte elektrošoky, tohle byla klidná, pomalá a plouživá písnička. Fajn, aspoň že tak, na tohle se mnou tancovat chtít určitě nebude. Pomalu jsem se chtěla vydat zpět k baru, ale zadržela mě Alecova studená ruka, která si mě přitáhla k němu do náruče. Jestli jsem si naivně myslela, že mě pustí, tak to jsem byla na velkém omylu. Připadala jsem si tam s ním jako prkno. Jako vyděšené prkno, co neumí tancovat.

„Uklidni se,“ zašeptal mi můj taneční partner. Já bych se uklidnila ráda, jen kdyby to šlo…

„Klid, zavři oči, vnímej hudbu. Představ si…“ přemýšlel, co bych si tak měla představit. Nevím teda, k čemu chce tuhle písničku přirovnat, abych si to mohla představit. Nechtěla jsem, ale poslechla jsem ho. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do písničky. Zpěvaččin hlas v jemné melodii se rozléhal po celé místnosti.

„Představ si třeba, že plaveš v moři a lháváš se unášet na vlnkách. A ty vlnky jsou ta hudba. Ano, tak je to dobře, vždyť tancuješ skvěle, tak nevím, co pořád máš!“ Otevřela jsem oči a cítila se zvláštně, tak nějak svobodně. Pohyby, ve kterých se vlnilo moje tělo, byly naprosto přirozené. Podívala jsem se na Aleca.

„Děkuju,“ usmála jsem se, „děkuju, žes mě naučil tancovat ploužák.“

„Bello, já jsem tě nic nenaučil, ty umíš tancovat, jen si tu neuvědomuješ, a navíc se tance bojíš. No… i když s tvojí šikovností je to možná dobře.“ Pleskla jsem ho po zádech a zjistila jsem, že u nás stojí Demetri.

„Hele, neuzurpuj si ji! Já si chci s naší chráněnkyní taky zatancovat!“ brblal.

„Zarezervuj si další písničku, teď tancuju já!“ odbyl ho Alec. Demetri vypadal docela zaskočeně, ale nakonec se mu na tváři usadil spokojený výraz.

„Ostatně, proč ne, klidně si zamluvím další tanec, ale ty… Na to, jak seš malej, si docela dost vyskakuješ. Bello, zatancuješ si se mnou další písničku?“ spojil všechny informace v jeden monolog, takže zpatlal všechno dohromady.

„Dobře, ráda.“

„Tak fajn,“ zašvitořil a zase odhopkal. Bože…

Písnička pomalu končila a já se byla docela ráda, že si půjdu zase sednout. Sice jsem v tanci našla nějaké zalíbení, ale pořád jsem si nebyla jistá, že se někde nerozplácnu. Ale naneštěstí se Demetri přihlásil o svůj rezervovaný tanec. Nejdříve do mě u baru naklopili dalšího panáka, objednali nějaký koktejl a už jsem si to opět mířila na parket. Tentokrát ale celkem dobrovolně a s Demetrim. Alec byl skvělý tanečník, jak asi tancuje tahle veselá kopa?

„Pak si tě zamlouvám já!“ křikl za námi ještě Felix. Zamlouvám… Copak jsem stůl, aby si u mě někdo dělal reservé? Začíná to tu být čím dál tím víc padlé na hlavu. Nejdřív bar, co se jmenuje Ožralá babka, pak se dozvím, že ten strašný název vymyslel Aro, potom Felix skoro přizabije barmana za jeho oplzlé řečičky a nakonec tu piju a tancuju, jako by to bylo naprosto normální. No, pro někoho to normální možná je, ale pro mě tedy ne.

S Demetrim jsme se vlnili v pomalém rytmu hudby a já si bezděky položila hlavu na jeho rameno, začaly se mi totiž klížit oči. V tomhle ohledu je tanec s Demetrim lepší, než s Alecem, protože, když mám ty boty na podpatku, tak je Alec asi o dva centimetry menší než já. Pomalá hudba, líbezná melodie a houpavý pohyb ze strany na stranu mě pomalu kolébaly ke spánku.

„Nespi! Písnička už skončila,“ ozval se u mého ucha známý hlas.

„Co, cože?“

„Prosím tě, pojď,“ nakázal mi a prodíral se davy lidí. Přitom mě samozřejmě táhnul sebou.

„Jsi unavená,“ konstatoval Alec se známkou zklamání. Kruci… Nemůžu jim přece zkazit večer, těšili se sem jako malé děti a já jim tu potom usnu. Nebudu přece kazit partu. Rychle jsem začala vymýšlet nějakou výmluvu.

„Ne, to ne, já nejsem unavená jen… jen mně prostě uspávají pomalý písničky, nic víc!“ Zářivě jsem se na ně usmála a snažila se vypadat co nejvíce aktivně. Můžu jen doufat, že si nevšimli mého malého zaváhání…

„Bello, vá-“

„Ne! Já jsem v pohodě, pojďte si dát raději něco k pití. Objednávali jste nějaký koktejly, ne?“

„A heleďme se, ona se nám tu začíná odvazovat! To bude super večer!“ zahulákal Demetri, čímž mě naplno probral. Posadila jsem se na barovou stoličku mezi Felixe a Aleca. Demetri šel mezitím trdlovat na parket s nějakou blondýnou, která vypadla, že dostane hysterák, jestli si s ním nezatancuje. Tak se Demetri na nátlak jedné prsaté bloncky a dvou upírů vzdal a uznal, že jeden tanec by jí mohl věnovat. Ale pod nos si pořád brblal, že tyhle holky, co si peroxidem vypálili mozek a dva pitomci se jmény Alec a Felix mu pořád jenom otravují a znepříjemňují existenci. Byl na něj celkem komický pohled.

„Takže…“ nakousnul Felix, „říkáš, že jsi při tanci schopná usnout?“ Při posledních slovech se tak divně šklebil. Očividně zadržoval smích.

„No, jo… když jsou to ploužáky,“ přisvědčila jsem. Felix si mě měřil zvláštním pohledem. Věděl, že jsem lhala, věděl, že ve skutečnosti jsem vážně docela unavená, protože on na mně pozná skoro všechno, ale díky Bohu to nijak neřešil. Vděčně jsem se na něj usmála. Klubem se rozezněla retro písnička od Christiny Aquilery – Candyman a Felixův úsměv se rozšířil. Vstal ze stoličky a koukal na mě. Já na něj naproti tomu zírala jako tele, naprosto nechápajíc, co po mně může asi tak chtít.

„Tenhle tanec je můj, tak pojď,“ prohlásil a vzal mě za ruku, že mě odvede na parket. Tancovat? Na tohle? Já? No to snad ne! To nedopadne dobře…

„Cože? Ne, já na tohle tancovat neumím! Vždyť to je moc rychlý a navíc je to retro!“ snažila jsem se z toho nějak vyvlíknout. Vždyť si při tom zlomím nohu. Felix viděl můj strach. Vytáhnul mě ze stoličky a vedl mě na parket. Bože, to dopadne…

„Neboj, povedu tě. Tancuju celkem obstojně, přece jen, měl jsem téměř tisíc let na to, abych se to naučil. Neboj se, nenechám tě spadnout. Budeš tancovat s upírem, takže se nemáš čeho bát.“ Tomu jsem se musela zasmát. Jistě upír… nemám se čeho bát. Vím, jak to myslel, ale stejně jsem se tomu nemohla nezasmát. Ale… tisíc let… wow! Tolik bych mu nehádala.

Na parketě zůstalo o mnoho méně lidí, než při ploužácích, nebo když hrála Lady Gaga. Párů, nebo chumlů lidí tu bylo daleko míň. Felix mě roztočil po parketě a hned na to mě zase chytnul. Hudba do mě narážela, vsakovala se mi do kůže, až se stala součástí mně samé. Potom už šlo to tancování celkem snadno. Tohle bylo o mnoho lepší než uspávací ploužák. Při tomhle se člověk vybije a vyblbne. Ani jsem si to neuvědomila, ale kolem mě a Felixe se utvořil velký shluk lidí, kteří se na nás koukali a tleskali nám do rytmu. Proč stojí kolem nás? To tu nikdo jiný netancuje? Rozhlédla jsem se kolem sebe a pár lidí tančilo, ale bylo to spíš takové to svíjení, ale to, co jsme dělali my, bylo vážně retro. Takhle se na tuhle písničku mělo tancovat. Najednou jsem na sebe byla strašně pyšná. Taky jsem byla strašně ráda za ty moje upíří cvoky. Pardon, ochránce. Písnička skončila a já byla strašně splavená a zadýchaná. Lidé kolem nás tleskali a Felix nás prodíral davem k baru.

„Bože, mám strašnou žízeň,“ postěžovala jsem si, když jsem konečně zase seděla.

„Na, vem si moji Tequillu,“ podával mi malou skleničku s čirým obsahem. Na nic jsem nečekala a prostě jsem to do sebe kopla. Všichni tři na mě zírali, jako bych právě spadla z višně.

„Ještě jednu, prosím, anebo radši dvě!“ poručila jsem barmanovi. Byla jsem teď nějaká rozjetá.

„Týjo, Bello, jsi nám neřekla, že tanec je tvé druhé jméno a alkohol taky,“ rýpal do mě Demetri, mezitím, co mi barman naléval další dva panáky Tequilly. Jen jsem nad ním mávla rukou a zase do sebe vyprázdnila obsah obou dvou pidi sklínek.

Začínala jsem se cítit zvláštně, bylo mi strašný horko a měla jsem chuť tancovat a už se nikdy nezastavit. Nevím proč, ale hodně věcí mi přišlo k smíchu. Kluci se smáli se mnou, takže to bylo v pořádku. Asi.

A tak najednou čas plynul, že jsem si to ani neuvědomovala, tancovala jsem, pila jsem, jednou to byla vodka, pak zase Tequilla, dala jsem si i čtyři Mojita, kluci mě varovali, že mi bude špatně, ale jako by mě neznali, stejně jsem udělala to, co jsem sama chtěla, smála jsem se a z ničeho nic už byl čas jet zpátky. V klubu už zbývala jen malá hrstka lidí a my jsme byli mezi nimi.

„Bello, pojď, musíme zpátky!“

„Ale já néééchcííí!“ vřískala jsem jako o život.

„Aro se bude zlobit,“ přesvědčoval mě Felix, ale popravdě, to co mi říkal, mi bylo šumák. Svět byl hezky barevný, krásně se se mnou točil a mně se to prostě líbilo.

„Nebude! Já mu to vysvětlím!“ Moje prosebné pohledy na ně zřejmě neplatily. Felix mě vzal do náruče a nesl do auta. Měl docela problém, aby se mu to povedlo. Trošku jsem se zašprajcla ve dveřích, ale nakonec mě tam přece jenom nějak poskládal, i když nevím jak. Ale tím, že jsem tak nějak zabrala víc prostoru než obvykle, musel Alec pěšky. Jej, ten se teda nemá! Patří mu to, nemá si ze mě nikdy dělat srandu. Demetri řídil jako blázen a mně se začalo dělat pomalu ale jistě špatně.

„Zastav!“ Slyšela jsem ještě těsně před tím, než jsem ze sebe dostala notnou dávku toho, co jsem vypila. Naštěstí zastavil dřív, než jsem stihla pozvracet auto. Nevím, kde jsme byli, ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo, že teď, když jsem trochu odlehčila svůj žaludek, už mi bylo lépe.

„Fuj!“ odfrknul zhnuseně Demetri.

„Fuj,“ přisvědčila jsem stejným tónem.

„Můžeš jet, ale prosím, trochu pomaleji,“ dodala jsem po chvíli hlubokého dýchání čerstvého vzduchu. Nikdo nic neříkal, jen auto se opět dalo do pohybu. Tentokrát vážně o dost pomaleji, než jsme jeli před tím. Někdo se tu očividně bál, abych mu neušpinila auto. To by mě zajímalo, čí to auto vlastně je. Demetriho? Felixe?

„Vystupovat,“ zavelel Felix a otvíral mi dveře. Vystupovat? Se zbláznil, ne?

„Co? To si ze mě jako děláš srandu, ne? Nebudu přece vystupovat z auta, když jede! Nejsem blázen!“

„Bello, to auto už nějakou chvilku stojí,“ snažil se mi domluvit.

„Stojí? Co stojí? Jé podívej, ta garáž se tak hezky houpe! Co je to za efekt?“ ptala jsem se, jako bych to ani nebyla já.

„To je efekt zvaný alkohol,“ promluvil někdo větší kousek od nás. Musela jsem trochu víc zaostřit, abych zjistila, kdo to je, ale ani to mi moc nepomohlo. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, tak jsem ho prostě neznala.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se a najednou s velkým zájmem. To bude fajn! Budeme poznávat nový lidi!

„Chceš říct, že mě neznáš?“ řekl ten někdo a začal se pochechtávat. Jen jsem přesvědčeně zavrtěla hlavou, což ho rozesmálo snad ještě více.

„Tak se podívej trochu pořádně,“ poradil mi. Znovu jsem si ho prohlédla. Štíhlá postava, černý hábit, rudé oči, blonďatá hlava. Blonďatá hlava?! Co?

„Caius?“ dostala jsem nakonec ze sebe po hodné chvíli usilovného přemýšlení.

„Trefa do černého!“ zahlásil Alec, který se tu z ničeho nic zjevil skoro jako duch. Húúú, asi bych se měla bát… Jenže tak nějak to prostě nejde. Bože, s těma upírama je ale sranda.

„Pojďte, bratr už vás čeká ve velké síni.“

„Kde?“ zeptala jsem se jako totální trotl.

„Ve velké síni!“ zavrčel na mně. Nějak mě to vykolejilo a začalo mi být do breku. Nějak se mě to dotklo, možná mě to vyděsilo. Nevím, nejsem schopna to posoudit.

„Proč na mě vrčí?“ Felix se na Caia škaredě podíval, protože jsem začala natahovat k pláči.

„Belli, já tě teď vezmu do náruče a poběžíme, abychom tam byli rychleji, ano?“ Jen jsem pokývala hlavou a vůbec jsem neřešila to, že na mě mluví jako na malé dítě. Jen jsem pokývala hlavou, jako že mi to nevadí.

„Prosím tě, hlavně mě nepozvracej.“ Ale mně už je dobře, proč bych na něj měla zvracet? Vyšvihnul si mě do náruče a už mě ovál studený vítr a cítila jsem, jak se Felix pohybuje od toho, jak rychle běží. Za několik málo sekund už mě osvěcovalo světlo z loučí ve velkém sále. Skoro nikdo tam nebyl. Jen kousek od trůnů stála Heidi, vedle ní Corin, Demetri, který se tam objevil, ani nevím jak, a na prostředním z trůnů seděl Aro.

„To je dobrý, můžeš mě postavit,“ zažvatlala jsem směrem k Felixovi.

„Ehm… vzhledem k tvému stavu… zkrátka si nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Stavu? Jakém stavu? Já jsem v normálním stavu. Žádný jiný stav se nekoná!“ snažila jsem se od něj vykroutit, ale nechtěl mi to dovolit.

„Pusť mě,“ zaprosila jsem.

„Ne.“

„Tsss! A to si jako říkáš Roztomilouš! Ani na zem mě nepustíš!“

„Co? Co?“ Felix nechápal, co se děje, Demetri s Heidi a Corin se mohli smíchy potrhat a Aro na mě koukal, jako na svatý obrázek. Jen nevím, jestli v dobrém nebo ve zlém. Nakonec se Roztomilouš umoudřil a nakonec mě na zem pustil.

„A ty se taky nesměj, ty jsi Rozcuch!“ vyňafla jsem na Demetriho, který najednou vypadal stejně jako Felix před chvílí.

„Já nejsem Rozcuch!“ snažil se bránit.

„Tak jsi Racochejl!“

„Bello,“ zazněl sálem hlas, díky kterému jsem se přestala soustředit a přímou cestou jsem se poslala k zemi. Naštěstí mě ten dotyčný, dík kterému byla tato drobná nehoda zaviněna, stihl zachytit dřív, než jsem si lidově řečeno, stihla rozbít držku.

„Já ti říkal, že to není dobrý nápad,“ peskoval mě Felix, teda spíš Roztomilouš.

„Ale já za to nemůžu, Roztomilouši, to on,“ ukázala jsem na Ara, „kdyby nepromluvil, tak bych se soustředila na nohy místo na něj. Copak já můžu za to, že na mě má nějakej moc silnej vliv? Jo… asi budu zfetovaná, tím to bude,“ brblala jsem ke konci spíše už sama pro sebe.

„Za prvé, Sněhurko, já nejsem Roztomilouš, za druhé, o tom vlivu bych ti něco řekl, ale nerad bych rýpal do vosího hnízda a za třetí, pokud vím, něčeho, z čeho bys mohla být zfetovaná, ses ani nedotkla, jsi jen ztřískaná a absolutně nevíš, co mluvíš. Už jen pro to, cos tady před chvílí řekla. To bys totiž ve střízlivosti před někým nikdy nevypustila z pusy,“ odříkával mi jako básničku do školy a já jsem nechápala, o čem to mluví. Jediné, co ze mě vypadlo, bylo:

„Sněhurka?“

„Bello,“ promluvil opět anděl s ďáblem v jedné osobě, „pojď si lehnout, musíš být unavená. Jsem moc rád, že jsi objevila svůj taneční talent, ale teď už si jdi opravdu lehnout.“ Zavrtěla jsem hlavou, jako že se mi spát ještě nechce. Místo toho by mě zajímalo, jak zjistil o mé taneční show. Až potom mi docvaklo, že Aro je čtenář myšlenek.

„Kdy jste si podali ruce?“ zeptala jsem se taky tak trochu pro to, abych ho odvedla od té nudné činnosti. Spaní. Proč jsou všichni upíři tak úzkostliví?

„Před malou chvilkou. Víš co? Tak Felix půjde s tebou,“ přemlouval mě, jako bych byla neposlušné dítě.

„Ne.“

„Proč ne? Musíš se trochu vyspat, zítra začíná ples.“

„Nechci spát!“ stála jsem si za svým, i když se mi klížily oči. Nic neříkal, ale zřejmě něco udělal, protože Felix s ostatními mi dali dobrou noc a najednou tu nebyli. Tomu já říkám rychlovka. To má někdo výhod… Nemusí spát, jíst, může rychle běhat má sílu větší než superman, někdo má i super dar. To je vůči lidem tak nefér. Možná.

„Tak co chceš dělat, když ne spát?“ Odpověď jsem neměla. Cokoliv, jen ať nemusím do postele. Ne, že by se mi to tam nelíbilo, ale na spaní je ještě moc brzo. Pokrčila jsem rameny a Aro jen bezmocně zavrtěl hlavou, což mě strašně rozesmálo.

„Umíš hrát šachy?“

Zavrtění hlavou.

„Dámu?“

„Trošku,“ přiznala jsem, „ale moc mi to nejde.“ Po tváři se mu rozlil úsměv. Mohl být… úlevný? Možná. Na vteřinku zmizel a pak stál u svého trůnu i s malým stolečkem a další velkou polstrovanou zdobně vyřezávanou židlí, která by se dala pokládat za menší trůn. Pomalu jsem se k němu došourala a těžce dosedla na židli.

„Jaké chceš? Červené, nebo bílé?“

„Červené? Nemá tam být černá?“

„Ano, to by asi měla, ale ty šachy jsou hodně staré a tehdy byly místo černých figurek červené,“ vysvětlil mi s úsměvem, který jsem tak milovala. Milovala? Stop, holka, brzdi…

„Tak červené!“ vyhrkla jsem naprosto bez přemýšlení.

„Proč červené?“

„Červená je divoká!“ pokývala jsem hlavou a Aro na mě jen němě zůstal zírat.

„Co to tam s tebou udělali?“ bědoval si spíše sám pro sebe. Já se tomu jenom zasmála.

„Neboj, zítra už to bude dobrý, možná že už za pár hodin,“ snažila jsem se ho nějak uklidnit, tak jsem ho přitom pohladila po ruce. Prudce zvednul hlavu a propaloval mě očima.

„P-promiň,“ zakoktala jsem a ruku stáhla, ale on mi to nedovolil, chytil mě za ni a krásně se usmál, až pak mě pustil.

„Dobře, tak tedy hrajeme!“ zavelel po chvíli ticha. Já jsem byla asi mimo, protože jsem si ani nevšimla, že figurky už jsou rozmístěné, ale to je ta upíří rychlost. Hra tedy začala. První kolo mě naprosto rozdrtil, druhé taky, třetí jsem ho skoro porazila a pak už se se mnou táhla jen dlouhá série proher. Taky si někdy zkuste hrát dámu s někým, kdo tu hru hraje tři tisíce let! Hráli jsme celkem dlouho, po šestnácté hře jsem to přestala počítat.

„Kolik je hodin?“

„Něco kolem třetí,“ odpověděl nezaujatě, po sedmé hře ho to začalo nudit, bylo to na něm vidět, ale chtěl mi udělat radost. Pár posledních chvil už se začínám ovládat, alkohol asi vyprchává.

„Ráno?!“ Přikývl. Sakra!

„Tolik? Ehm… asi bych měla jít spát, že?“ Jeho pohled už nebyl tak unuděný, jako předtím, bylo na něm vidět, že je rád, že jsem na spánek konečně ochotná přistoupit. Zvedla jsem se ze židle a chtěla vzít ten stoleček, abych alespoň s něčím pomohla a nebyla tu jen na starosti, ale to jsem neměla dělat. Roh stolu byl dost ostrý a to bych nebyla já, abych si o něj nerozřízla ruku. Do nosu mě udeřil pach rzi a soli, jako na povel se mi začalo dělat špatně a svět se se mnou začal otáčet. Už se mi to ale nelíbilo, jako před tím, když jsem byla opilá.

Tak moc jsem se zabývala tím, abych neomdlela, že jsem si ani pořádně neuvědomila, že jen pár centimetrů ode mě je upír, kterému teď už jistě hoří hrdlo…

Ahojky, tak mě tu máte zas, v první řadě bych se vám chtěla omluvit, že kapitolku přidávám tak pozdě, ale měla jsem své důvody. Internát a škola. Nicméně, kapitolka je sice přidaná pozdě, ale snad jsem vám to vynahradila v délce, protože dnešní kapča má skoro 5000 slov. To se mi ještě nepovedlo u žádné povídky. Takže... snad se vám to líbilo a zanechte mi tu, prosím, nějaké komentíky, stačí smajlík. Chci vědět, jestli s povídkou má cenu pokračovat, děkuji. Věnováno Coře, za pomoc a podporu. :) :*

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 9. kapitola: