Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 8. kapitola

08.08.2011 (18:30) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3212×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Diskotéka… Neměla jsem se nechat uvrtat, ale můžu si za to sama. Felix byl proti, ale já jsem to mermomocí chtěla vyzkoušet. No, to jsem prostě já. Mě už snad nezmění ani výbuch atomové bomby. Všechno vyzkoušet prozkoumat, nic nenechat opuštěné a neprobádané. Nevyzkoušené. Kdybych věděla, co mě čeká…

Ještě jsem si odpoledne šla na chvilku lehnout. No jak jinak, než že jsem samozřejmě usnula. Ale klidného a dlouhého spánku mi nebylo přáno. Snad ještě dříve, než jsem pořádně zavřela oči, mě Felix vybuzeroval z postele s tím, že mě odtamtud klidně vyštípe, jestli hned nevstanu a nepůjdu na odbornou módní konzultaci, kterou si se mnou vynutila Heidi.

„Nech mě být! Já chci spát!“ zaskučela jsem a hrabala se zpátky pod peřinu.

„Fajn, jak chceš, ale až na tebe přiletí Heidi, tak moje chyba to není,“ řekl a konečně mě nechal na pokoji.

Konečně jsem si myslela, že mi dá pokoj, ale ještě se ta myšlenky nestihla usadit v mé hlavě a už na dveře bušila rozzuřená Heidi.

„Bello! Okamžitě vylez, slyšíš? Musíš se připravit! Vždyť už vyrážíte za pět hodin, koukej sebou hnout!“ vřeštěla, když z ničeho nic křik utichnul.

Projel mnou mráz. Bylo to jako v nějakým tom béčkovým hororovým filmu. Jako když někdo prosí, ať ho zachráníte a pustíte dovnitř, ale vy jste tak ztuhlí strachem, že nezmáčknete ani kliku a pak… křik utichne. Po několika minutách se odvážíte nakouknout škvírkou a vidíte krvavou spoušť. No… prostě děs. Samotnou mě udivilo, co se mi honí v hlavě. Žiji na hradě plném upírů a přemýšlím o hororových filmech. Jsem asi cvok…

„Co to bylo?“ ozval se u mého ucha známý hlas a já proti své vůli vykřikla. Krucipísek! To mám z toho, že myslím na blbosti.

„Jen Heidi měla záchvat vzteku. Nechtělo se mi z postele,“ vykoktala jsem, když jsem se uklidnila. Aro naštěstí můj výkřik nijak neřešil a nekomentoval. Sedl si ke mně na postel a já najednou měla dojem, že je tu nějak moc těsno… Měla jsem chuť… já nevím… nevím, co to bylo, ale chtěla jsem mu být blíž.

„Měla bys vstávat,“ konstatoval prostě ale se známkou čehosi nerozpoznatelného. Začala jsem se hrabat z peřin. A pokud možno tak, abych se nedostala do jeho těsné blízkosti.

„No jo, vždyť už lezu. Ach jo, já jsem sem neměla chodit, vždyť jste mě tady rozmazlili, už ani nechci vylézt z postele,“ postěžovala jsem si nahlas kráčejíc do koupelny. Odpovědí mi byl jen zvonivý smích.

Vyčistila jsem si zuby, trochu se opláchla, učesala a nalíčila, abych nevypadala jako úplné strašidlo. Stačí, že pojedu nakupovat s nádhernou upírkou, vedle které vypadám jako ošklivka Katka, nemusím vypadat hůř než pytel brambor. Rychle jsem na sebe mrskla první věci, co mi přišly pod ruku, a běžela jsem za Heidi. Díky mému výstupu s postelí jsem měla řádné zpoždění. Nevěděla jsem, jestli je Aro ještě v pokoji, nebo ne, neměla jsem čas se rozhlížet. Vzala jsem si z kuchyně připravený toast a vyběhala na chodbu. Panečku, to je servis, dlouhé spaní, připravená snídaně. Někdy dokonce až do postele. Já říkám, oni mě tu rozmazlili. Až si nebudu umět namazat chleba, už vím, koho mám vinit. Celá zadýchaná a rudá s toastem v ruce jsem doběhla do recepce, kde právě stála Heidi s Renatou, Corin, Demetrim, Felixem a Alecem. Všichni vypadali přímo skvěle. Měli na sobě moderní oblečení a hlavně neměli žádný plášť. Takhle vypadají jinak. Nevím, jestli líp, ale jinak. Znám je jenom s hábity různých odstínů permanentně připnutými kolem krku.

„No Bello, konečně, kde se flákáš? Heidi už tu střádá plány, jak tě do Říma potáhne po svých. A bacha, ať se neudusíš, seš nějaká fialová,“ smál se Demetri, ale poslední větu řekl se zvláštním podtónem starosti.

„To jako jedeme všichni?“

„Jasně, přece si nemyslíš, že bychom tě nechali jet samotnou,“ ozval se tentokrát Alec.

„Já ale nejedu sama. Jede ještě Heidi, Renata a -“

„My víme. Ale vážně, teď nenadávej nám. Byl to rozkaz.“

„Bože!“ zavrčela jsem a otáčela se, abych to mohla Arovi pěkně vytmavit, ale to by tam nesměla být Heidi. Čapla mě za zápěstí a táhla mě ven z hradu. U toho drmolila.

„Ne, ne, ne. Už žádné další zdržování. Jede se nakupovat. Jako by nestačil ten skluz, který už máme díky tomu, že se ti nechtělo z postele,“ lamentovala a dál mě táhla chodbami hradu. Občas dovedla být otravnější než Alice. Ach bože. Došli jsme ke garážím a docela mě zarazilo, že jsme zastavili u moderního cestovního dvoupatrového autobusu.

„My jedeme autobusem?“ zeptala jsem se. Jo, bylo nás hodně, ale dvoupatrovej autobus…

„Ne, Felix bude řídit autobus. My ostatní se rozdělíme do aut. Ty jedeš s Alecem a Demetrim a já jednu s Renatou a Corin.“

„Jo, ale proč ten autobus?“

„No, Bello, víš, eh… my… No zkrátka my si v Římě zalovíme a sem přivedeme -“

„Dobrý, dobrý, to stačí, já chápu,“ pronesla jsem se zdviženýma rukama, abych ji zastavila.

„Takže my spolu budeme vybírat šaty, Renata a Corin budou zatím… ehm… lákat. A kluci budou dělat hodnotící porotu na tvé šaty.“

Jak jsem to tak poslouchala, tak jsem začínala mít dojem, že bychom tam museli být nejméně týden, abychom stihli úplně všechno.

„V kolik se tak asi vrátíme?“

„Nevím, ale do čtyř jsme určitě zpátky.“ Vykulila jsem oči. Do čtyř? Ona to chce stihnout do čtyř? Ta holka je cvok.

„A taky ti koupíme něco na tu diskotéku a až se vrátíme, tak přijdeš za mnou do pokoje a já se o tebe postarám. Udělám ti…“ Dál už jsem to raději neposlouchala, protože jsem začala nabírat dojmu, že kdybych slyšela, co všechno na mě chystá, stoprocentně by se o mě pokusily mdloby.

„Tak na co se ještě čeká? Nasedat a ať to vodsejpá!“ zavřeštěla.

Ani nevím jak, ale už jsem seděla v černém Lamborghini řítícím se z Volterry.

„Taková je vždy, když se jede na nákupy?“

„Jo,“ přitakal Demetri, který řídil, i Alec, který seděl vedle mě na zadním sedadle.

„Za jak dlouho tam budeme?“

„Tak třičtvrtě hodinky, ale spíš míň,“ odpověděla s klidem Demetri.

Co? On chce dojet do Říma za třičtvrtě hodiny? To musí jet jako cvok. Podívala jsem se z okna a kolem mě se táhla jedna rozmazaná šmouha. Raději nechci ani vědět, jak je na tom tachometr… No nic, nebudu to řešit. Očividně všichni upíři jezdí jako cvoci. Uvolnila jsem se, přivřela oči a…

„Bello, Bello, vstávej, už jsme tady.“

Otevřela jsem oči a s údivem jsem zjistila, že mám hlavu položenou na Alecově rameni a že Demetri se mnou usilovně třese.

„Co je? Já jsem usnula?“

„Jo, to teda jo,“ smál se vedle mě Alec, který se předtím očividně bál jen pohnout, aby mě nevzbudil.

„Mám tvrdý spaní,“ ujistila jsem ho s poplácáním po rameni.

„Tak už pojďte! Honem! Nemáme moc času. Musíme Belle vybrat šaty na ples a ještě věci na tu vaši párty, takže hněte zadkem!“ zaslechla jsem zase Heidin hlas. Ta má dneska ale náladu, je horší než generál. A už to začalo. Putovali jsme od obchodu k obchodu. Převlékala jsem se z jedněch šatů do druhých, kluci s Heidi hodnotili, jak v tom vypadám. A tak pořád dokola.  Heidi stejně nakonec sama rozhodla, jaké šaty mi nejvíce slušely a ty koupila. Jenže mě neřekla, jaké to byly, tudíž nevím, co budu mít na plese na sobě navlečeného. Věci, které Heidi kupovala, přibývaly a mé síly naopak ubývaly. Nevím, jestli po tomhle budu schopna někam jít. Po několika hodinách, které mi splynuly v jednu nekonečnou šmouhu obchodů, Heidi konečně usnesla, že se můžeme vrátit. Oh, sláva! Stavte slavobrány! Nalijte čistého vína! A hlavně mě odvezte domů.

Pohodlně jsem si sedla v autě, opřela se o Demetriho, který si prohodil roli s Alecem, který tentokrát řídil, a propadala se do tmy…

Otevřela jsem oči a s překvapením zjistila, že už nejsem ani v Římě, ani v autě, ale že ležím v pohodlné posteli s nebesy, v komnatách, které sdílím s Arem.  Trochu jsem se protáhla, až mi zakřupala páteř, jak se natáhla, a porozhlédla jsem se kolem sebe. Docela dost mě překvapilo, že Aro sedí na okraji postele a zbožně se na mě dívá.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se po delší době, co jsem na něj zírala jako na Ufo, protože jeho něžný výraz mě dokonale uchvátil a odrovnal. Je to můj anděl, to už nezměním. I kdybych chtěla. A já nechtěla… Ale malá část mě – můj rozum, nebo snad mé ego – se tomu ale stále bránilo. Ale i tak se veškerá obrana rozpouštěla ve chvíli, kdy na mě pohlédl. Bože, jsem proti němu tak slabá.

„Skvěle. Docela jsem se vyděsila, když jsem zjistila, že jsem v posteli a ne v Římě. Heidi mě totálně vyčerpala. Větší nákupák jsem snad nezažila. Ta ženská je cvok, ale v dobrým slova smyslu. Je moc fajn, dokud se nezačne nakupovat. To se potom změní v generála Franca. Něco jako malej diktátor,“ usmívala se a přitom z něj nespouštěla oči.

„Chovala se nevhodně?“ Jeho tvář potemněla.

„Ne, ne, ne. Heidi byla super. Jen to zkoušení šatů je otrava. To si člověk připadá jako gymnasta. Svlíknout, oblíknout, převlíknout, posoudit a pak zase dokola. Už nikdy nejdu na nákupy. I kdybych tady měla chodit třeba v pytli,“ stěžovala jsem si na složitost zkoušení oblečení. Jeho tvář se zase vyjasnila a moje peřina najednou zmizela.

„Hej!“

„No co, musíš vstát. Už je nejvyšší čas na tu vaši párty,“připomněl mi.

„Ježiši já na to úplně zapomněla! To už je dneska! Za chvíli! Bože!“ V tu ránu jsem byla na nohách a už jsem stlala postel.  A hned na to jsem už podruhé za tento den vystřelila z tohoto pokoje rychlostí světla přímo za Heidi.

Zaklepala jsem a dveře se okamžitě otevřely. Stála v nich Corin.

„Promiň, asi jsem si spletla pokoj,“ zašeptala jsem rudá až po uši a chtěla jít pryč, ale to by mě nesměla chňapnout a vtáhnout dovnitř se slovy: „Nespletla.“

Zpoza rohu se vynořila Heidi a hned se na mě vrhla. Zatlačila mě do malého křesla a už zase brebentila.

„Takže, mám pro tebe vybraný oblečení. Já ti udělám vlasy a Corin tě namaluje, ona je na to machr. A kdybys viděla, co dokáže udělat s očima! No nic, to za chvíli zjistíš. Takže zavři oči, opři se a moc se nehýbej,“ přikázala mi a jak řekla, tak jsem taky udělala. Zatímco heidi pracovala s mými vlasy, Corin mi na obličej nanášela štětečkem pudr, nebo co to vlastně bylo. Bylo to uklidňující, měla jsem co dělat, abych zase neusnula, ale zvládla jsem to. Nicméně, za půl hodinky bylo hotovo, ale to, co mě čekalo pak, mě skoro skolilo. Jestli si myslí, že si to obleču, tak to se plete! Na ramíncích byly dvoje šaty. Oboje zřejmě koupené v dětských velikostech, protože ani jedny nesahaly dál, než pod zadek a výstřih sahal doslova až na břicho. Oboje byly ve světlé barvě. Jedny sněhově bílé a druhé světlince růžové. Byly skutečně nádherné, to ano, ale nebyly pro mě.

„Ne!“

„Jak ne?“

„Ne, to si nevezmu, vždyť mi to ani pořádně nezakryje zadek! Prosím, dej mi raději nějakej top a rifle,“ prosila jsem ji s úpěnlivým štěněčím pohledem.

„Top a rifle?“ opakovala nevěřícně.

„Jo.“

„Jak chceš, ty seš tu šéf,“ řekla a zase zmizela v šatně velké jako tenhle pokoj. Po chvíli se vrátila i s červeným a černým úlovkem v ruce. Rifle a top, jupí!

Navlíkla mě do toho a náležitě si to užívala. Zřejmě mě brala jako panenku. No, proč jí neudělat radost, že? K rudému topu s větším výstřihem a černým upnutým riflím mi vybrala náležité boty. Jak jinak, než na deseticentimetrovém podpatku. Ještě že to nejsou jehly. Žádnou kabelku mi nedala, že prý všechny potřebné věci mají kluci u sebe. A když jsem se pak viděla v zrcadle, nemohla jsem uvěřit, že to jsem opravdu já. Můj obličej byl k nepoznání a vizáž také. Měla jsem na rtech lehce červenou rtěnku, která ale vypadala, jako lesk.  Mé oči vypadaly jako kočičí. Byly obtažené černou tužkou a byly trochu protažené kontury, aby to mělo ten správný efekt kočičích očí. A nakonec to trochu objela kouřovými očními stíny. Vypadala jsem jinak, lépe. Už jsem nebyla šedá myš.

„Holky, mockrát vám děkuju za všechno,“ vypravila jsem ze sebe a obě je objala.

„Nemáš zač, Bello,“ smály se a já s nimi.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Kdo to je?“

„No Felix, Demetri a Alec, kdo jiný by to tak mohl být.“

„Tak já jdu holky, a díky moc,“ řekla jsem a vyběhla na chodbu.

„Ahoj, můžem vyrazit?“

„Teda Bello, sekne ti to!“ uznal Demetri a Felix s Alecem se k němu hned přidali. Nahrnula se mi krev do tváří. Určitě jsem zrudla jako rajče.

Když jsem si je ale prohlédla, nemohla jsem je skoro ani poznat. Všichni měli rifle. Felix měl černé upnuté triko, které jen zvýrazňovaly jeho svaly, Demetri měl černou košili, kterou nosil napůl rozepnutou. Vypadal jako rebel. A nakonec Alec, který měl tmavě modré triko a na tom rozepnutou kostkovanou košili. Všichni tři vypadali naprosto dokonale. Měla jsem co dělat, abych nad tou krásou nevzdychla. Byli jako… tři andělé. Jo, přesně, tři andělé, moji přátelé, co na mě dávají pozor.

„Díky kluci, tak pojďme!“ řekla jsem a my se konečně vydali do víru noční zábavy.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 8. kapitola: