Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá romance - Prolog

13.02.2011 (18:00) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1816×

„Koukej už mazat z té postele, Alex,“ volala na mě mamka z přízemí, opět. Ještě jsem prakticky spala. Otočila jsem se na bok a hlavu přikryla polštářem, aby mě další mamčin křik skutečně neprobudil. Povedlo se mi znovu pořádně usnout a zdál se mi nádherný sen.

Přede mnou se rozprostíralo menší město. Bylo celé starodávné, ale přesto zde byla cítit moderní doba.

Střed města. Tam jsem se nacházela. Stála jsem na hradbách hradu, velmi starého hradu. Slunce už skoro zapadlo a vládu nad nebem přebírala noc. Teplá letní noc. Slabý větřík si pohrával s mými vlasy, které mi padaly do obličeje a zakrývaly tak výhled.

Posadila jsem se na hradbu a nechala vlasy poletovat. Nohy jsem spustila přes okraj zdi a nechala je volně viset. Přes zářivě bílé šaty jsem měla dlouhý černý hábit s tmavě modrým proužkem kolem kapuce, rukávů a pásek, kterým se dal hábit stáhnout do podoby zvláštního dlouhého kabátu, byl také v tmavě modrém odstínu.

„Alex?“ zavolal na mě kdosi. Hlas neznámého přicházel zezadu. Naposledy jsem se podívala před sebe a nadechla se. Vzduch byl promísený s teplem, vůní lesa a letních květin.

Pomalu jsem se zvedla. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale dříve, než jsem to stihla udělat, do mě někdo zezadu strčil a já přepadla přes hradbu. S velkým zaduněním jsem dopadla na chodník.

Musela jsem se opravdu hrozně moc praštit do hlavy, protože mě neskutečně bolela, ale na druhou stranu jsem stále ležela v posteli. Určitě to byl zase jen sen, povzdechla jsem si a již probuzená jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl můj o patnáct let mladší bratr s knížkou v rukou. Neskutečně mě bolel nos. Opatrně jsem si přes něj přejela dvěma prsty, ale i přes velkou opatrnost mi uniklo bolestné syknutí.

„Williame!“ zahřměla jsem, protože jsem zjistila, že mi z nosu teče krev. Prudce jsem se posadila, až se mi udělaly mžitky před očima. Chytila jsem ho a sundala z postele. Dvěma prsty jsem si stále držela nos. Druhou rukou jsem se podepřela a opatrně vstala. Zamotala se mi hlava a já  si opět sedla na postel. Při dopadu jsem však uvolnila prsty na nose a z něho mi skáply dvě kapky krve na moje spací kraťásky.

Tentokrát se mi povedlo vstát bez sebemenších potíží. William na mě vyděšeně koukal, ale já si ho nevšímala. Oběhla jsem postel a zamířila si to do koupelny. Vzala jsem si kousek vaty a ten namočila pod proudem ledové vody. Přiložila jsem ho na kořen nosu. Mezitím jsem se přesunula na druhou stranu koupelny a hledala ten správný šuplík, ve kterém mám tampóny do nosu. Po nekonečně dlouhém hledání jsem našla hledanou krabičku. Vatu jsem vyhodila do koše a vzala krabičku. Vrátila jsem se k umyvadlu, vyndala dva tampónky a nandala je do nosu.

Teprve teď jsem si všimla, že mě William, stojící mezi dveřmi, pozoruje. Jeho oči byly však zaměřené jen na můj nos.

„O tomhle,“ ukázala jsem si na nos, „si ještě promluvíme, Williame! A teď padej a počkej na mě v pokoji.“ Jen kývl hlavou, otočil se a zavřel za sebou dveře.

Rukama jsem se zapřela o umyvadlo a sledovala svoji unavenou tvář v zrcadle.

„No ty teda dneska vypadáš,“ zhodnotila jsem nahlas svůj stav. Vzala jsem si kartáček, dala na něj pastu a vyčistila si zuby. Opláchla jsem si obličej a hřebenem jsem pročísla do poloviny zad dlouhé, vlnité vlasy. Potom jsem je stáhla do volného drdolu a přelakovala, protože nebyly vyfoukané a přes noc uschl každý vlas na jinou stranu.

Na obličej jsem použila podkladový lehký krém a celý pak přepudrovala. Oči zvýraznila černou tužkou, kouřovými stíny a řasenkou. Na rty jsem použila červenou rtěnku a aby se mi krásně leskly, přejela jsem je nakonec bezbarvým leskem.

Můj zrak opět zabloudil na velké zrcadlo přede mnou a já musela uznat, že teď již vypadám alespoň jako člověk. Nasadila jsem spokojený výraz a vyšla z koupelny.

Will skutečně poslechl, seděl na židli u pracovního stolu a pozorně listoval knížkou, kterou jsem dostala přes nos.

Zastavila jsem se u skříně, otevřela jí a vybírala si oblečení na dnešek do školy. Nakonec to vyhrály zelenkavé šaty s drobnými černými kolečky. Byly s relativně velkým výstřihem, na špagetová ramínka a do půli stehen, a to se mi zdálo jako celkem ideální délka pro další parný den. Vzala jsem je i s ramínkem do ruky a přesunula se zpět do koupelny. Když jsem byla hotová, vyšla jsem z koupelny s tím, že Willovi vysvětlím, proč se nemají lidé budit fláknutím knihy do obličeje.

„Tak fajn Wille,“ otočila jsem se a rodičovsky se na něj dívala. „To, co jsi mi dnes ráno udělal jen proto, abys mě probudil, nebylo pěkné! Vlastně se to vůbec nedělá. Věř mi, že ten nos opravdu bolí a budu ráda, když mi ta krev přestane téct co nejdříve. Nedělá se to, ano? Budeš si to už pamatovat?“ Provinile mě pozoroval, když jsem skládala peřinu, ale nakonec přikývl.

„Promiň,“ šeptnul a sklopil hlavu. Přešla jsem k němu, vzala ho do náruče a i s ním si opět sedla na židli.

„Nic se neděje. Už se nezlobím. Jen to prosím už znovu nedělej,“ řekla jsem a povzbudivě se usmála.

„Takže už se nezlobíš?“ Je roztomilé, jak si stále myslí, že se na něj dá zlobit. Pravda je, že na něj se snad ani zlobit nedá. Jeho světle modrá kukadla a kudrnaté vlasy v dětské tvářičce to prostě nedovolují.

„Ne, nezlobím,“ řekla jsem již s náznakem smíchu.

„Tak fajn. Já půjdu, maminka na mě čeká s oblečením,“ řekl, dal mi pusu na tvář, vyprostil se z mého obětí a vyběhl mi z pokoje. Usmála jsem se a natáhla pro tašku do školy. Dala do ní notebook, peněženku, pár dalších drobností a přešla ke skříni, kde jsem vytáhla lehké sáčko. Nakonec jsem vyndala z nosu tampónky a vyšla z pokoje.

Sice bylo teprve osm hodin, ale celý náš dům byl na nohou. Tedy skoro celý. Patrick a Bertha si ještě spokojeně spinkali. Nepatrně jsem nakoukla k Bertě do pokoje. Vypadala jako andílek, co spinká celý v růžovém. Jediné, co kazilo pohled na tohle dokonalé spící dítě, byla spadlá peřinka, která se jí nejspíše povedla skopnout v noci. Hodila jsem si tašku na záda a potichounku vešla dovnitř pokoje. Sehnula jsem se pro dečku a přikryla ji. Opatrně jsem jí pohladila její blonďaté kadeře a vydala se zkontrolovat Patricka. Ten vypadal také jako anděl, ale on byl zase celý v modrém.

Potichu jsem za sebou zavřela dveře a pokračovala ve své cestě do kuchyně. Seběhla jsem schody a narazila na Glena. Glen je mamčin nový manžel.

Můj pravý otec zemřel, prý při autonehodě. Moc si toho z té doby nepamatuji. Jen vím, že v den, co se to stalo, jsem byla v letadle na cestě za mamčinou sestrou do Španělska. Hodně mě to tehdy změnilo, ale byla jsem malá a časem se to zase vrátilo do normálu. Tehdy mi bylo sedm. Pamatuji si, že mi mamka zakázala jít na pohřeb. Těsně po jeho smrti se mamka zhroutila. Byla přijata na psychiatrii s akutní depresí. Zůstala jsem tehdy sama a neměla nikoho v okolí, kdo by se o mě postaral. Do Španělska jsem odmítla letět, protože jsem se bála, že by mohla i mamka zemřít, a tak byla teta Juliet přinucena přiletět za mnou. Byly to těžké časy, pro všechny.

V nemocnici měl mamku na starost jeden pěkný doktor, který byl svobodný a v mamčině věku. Mamce se hrozně líbil. Ona se mu musela také líbit, protože jakmile se její stav zlepšil, začali spolu chodit. Nakonec se před devíti lety vzali. A pět let na to se narodil malý William Berry. Já si chtěla ponechat svoje původní příjmení - Garberová, ale mamka říkala, že je to zbytečné. Nakonec se mi to povedlo prosadit pod podmínkou, že za pomlčkou bude mamčino nové příjmení. No a čtyři roky po Willovi se narodil Patrick a Bertha.

Glen stále pracuje, ale je spíše doma a tam také dělá. Otevřel si zde svoji vlastní ordinaci, kde je dvakrát v týdnu. Zbytky dní pomáhá, stejně jako já, mamce s dvojčaty a Willem.

„Ahoj, Glene,“ pozdravila jsem ho.

„Dobré ráno, Lex,“ odpověděl nazpět mojí přezdívkou. Máme se rádi, to ano, ale pravého otce mi nahradit nikdy nedokázal. Je to spíš někdo, kdo je docela dobrým kamarádem. Tuhle přezdívku vymyslel, když nás mamka poprvé představila. Ze začátku mi hrozně vadila, ale postupem času jsem si zvykla.

V kuchyni jsem si vzala minerálku a jablko. Byla jsem připravená vyrazit. V chodbě jsem se obula do pohodlných páskových botiček a vzala si klíčky od domu i od svého autíčka.

„Jedu do školy! Zatím ahoj, kdyby cokoliv, mám mobil,“ zavolala jsem do útrob domu a vydala se k autu.

Nasedla jsem, připásala se, pustila CD a vyjela napospas škole.

Zaparkovala jsem na svém běžném místě, vystoupila a zamířila si to na první přednášku dnešního dne. Naštěstí mám dnes jen tři přednášky a pak hurá do kavárny.

Tak co si o tom myslíte? Má cenu pokračovat nebo toho mám raději nechat, než to zkazím ještě víc?

Děkuji za názor, Vaše Mattie

Shrnutí - 1. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá romance - Prolog: