Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kroky samotou- Kapitola 1

14.09.2009 (17:30) • Tal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 992×

Kroky samotou- Čokoládová zmrzlina část 1

Cesta mi přišla krátká ačkoli trvala několik hodin. V poslední době jsem se díky dlouhému pobytu v nemocnici naučila trpělivosti. A především cesta letadlem byla daleko zábavnější než jen civět do stropu s pocitem, že každý další pohyb vám způsobí nesnesitelnou bolest.

Stěhovala jsem  se ke svému otci, kterého jsem naposledy viděla asi ve svých třech letech. Tedy pokud nepočítám naše krátké setkání před čtyřmi měsíci. Jeho nová žena už měla dceru z prvního manželství. Byla skoro stejně stará jako já. Otec měl radost, že budu mít alespoň konečně někoho s kým se můžu přátelit. A doufal, že i vzpamatovat z událostí posledního půlroku. Od smrti matky jsme spolu hovořili dost často, sice jen přes net, ale i tak se toho o mě dozvěděl dost  a já o něm a celé jeho nové famílii. Vlastně počkat já byla nová. No nic. Popravdě ode mě se toho moc nedozvěděl byla jsem zvyklá všechno uzamknout někde hluboko uvnitř. Někdo jiný mu to prozradil. Při té vzpomínce se mi sevřelo srdce a já raději obrátila myšlenky jinam. Rozhlédla jsem se po hale a nebyla si úplně jistá koho hledám. Měla pro mě přijet nevlastní sestra Bella se svým klukem. Táta mi poslal její fotku. Pokud jsem mohla soudit tak tu zatím nebyla. Rozhlédla jsem se kolem a hledala místo, kde bych mohla dostat kafe. Hodně silné bez cukru a mléka. Rozhodně ne rozpustné náhražky, ale pravou praženou a čerstvě umletou kávu. Ha, něco jsem zahlédla a honem spěchala po přímce ke svému cíli, neboť jak víme nejbližší cesta vede po přímce. Moji snahu mi znemožňovaly houfy lidí.

Byla jsem blahem bez sebe když jsem konečně v ruce svírala nádherně teplý kelímek. Pomalu jsem upíjela a čekala, zkoumala jednotlivé obličeje. Úžasné jak dokáže být příroda rozmanitá. Prohlížela jsem si jednotlivé postavy a zkoušela uhodnout jakou mají profesi nebo proč jsou právě tady. Nikdy jsem se nedozvěděla jestli byl můj posudek správný. Znám jen jednu větší zábavu než pozorování davu. Sledování výmalby. Nevěřili byste kolik zajímavých obrazců tam můžete najít. Třeba tajícího sněhuláka. Nebo slona v klobouku.Pomalu jsem obcházela halu a pokračovala ve své hře.

Málem jsem se udusila, jak jsem zalapala po vzduchu a zároveň vdechla kafe. Uviděla jsem jí. Určitě to byla ona. Hodila jsem kelímek do nejbližšího koše. Několikrát jsem se nadechla a pokusila se zklidnit. Srdce mi bušilo jako splašené a to nebylo dobré. Ten pocit ve mně nevzbudila moje nová sestra, ale její doprovod. Byl nádherný. Až moc. Vzpomněla jsem si na Bena. A to mi trochu pomohlo. Srovnala jsem si myšlenky. A uvolnila se. Doteď jsem si pevně svírala levou ruku. Bylo to bezděčné gesto, kterému jsem snadno nedokázala zabránit. Zkontrolovala jsem šátek na krku a pak vyrazila svižnou chůzí směrem k nim. Někdo by řekl, že je v tom přirozená ladnost.
Opak byl pravdou cvičila jsem to hodně dlouho než se mi všechny pohyby vžily.
Ruku ve které jsem nenesla zavazadlo jsem strčila do kapsy abych odolala pokušení hmátnout po amuletu. Zatím si mě nevšimli. Došla jsem skoro k nim když ke mně stočil pohled. Bene pomoz mi. Zaúpěla jsem v duchu. "Ahoj, ty jsi ,Bella?"
Pokusila jsem se o lehký úsměv.
"Ty jsi Tara?" Zněla dost překvapeně. Porovnala mě s obrázkem, který držela v ruce.
"Jak je to staré?" otočila ke mně mou školní fotku.
"Asi rok."
"Dost si se změnila." Jen jsem pokrčila rameny. Měla pravdu. Tehdy jsem ještě měla dlouhé vlasy a nebyla tak bledá. Z části za to mohl fakt, že jsem dlouho nebyla na slunci a také jsem musela před focením téhle školní fotky zamaskovat modřinu na tváři.
Takže mi make-up trochu pozměnila barvu. No asi dost.
"Tohle je Edward Cullen" ukázala na svého společníka. Otočila jsem
se na něj a rychle uklidňovala svůj srdeční tep. Nedokázala jsem si pomoci a znovu sevřela předloktí.
"Ahoj." pozdravil mě.
Odpověděla jsem mu a místo do očí jsem se mu dívala někam nad levé rameno. Mohl si můj zrychlený srdeční tep vyložit tím že se mi líbí. Určitě se mu to stávalo častěji.
"Vezmu ti zavazadlo." už se natahoval pro moji tašku. Rychle jsem pustila svou ruku a popadla obě ucha.
"To je v pohodě. Zvládnu to." Oznámila jsem opět jeho rameni.
Snad jsem neudělala příliš rychlé pohyb. Stále to byl nezvyk.
Vyměnili si rychlý pohled.
"Tak jdem k autu." Navrhla Bella a vyšla ruku v ruce s Edwardem.
Teprve teď jsem sebrala odvahu a prohlédla si jeho oči. S úlevou jsem zjistila, že jsou zlatavé. Alespoň něco.

V uzavřeném prostoru automobilu jsem si připadala neuvěřitelně zranitelně. Bella se mě vyptávala na různé věcí a ukazovala mi místa kolem kterých jsme projížděli. Na její otázky jsem buď odpověděla nebo prostě řekla, že se mi o tom nechce mluvit. Spousta věcí ještě příliš bolela.
Pak položil otázku Edward. Už se mě na to ptala Bella. Co mě vlastně tehdy dostalo do nemocnice. Můj otec jim to zřejmě neřekl a já mu za to byla vděčná. Tentokrát to bylo jiné. Jeho medový hlas se na mě doslova lepil. Chtěla jsem mu odpovědět moc sem chtěla. Sakra. Soustředila jsem sena kapku putující po okénku a urovnala si všechno v hlavě.
"Promiň, nechce se mi o tom mluvit."
"Omlouvám se. Neměl jsem se na to ptát." Tos teda neměl, ale zkoušíš to. Na mě to nezabere chlapečku, usmála jsem se nejen v duchu.

Zastavili jsme před pěkným domem. Z venčí vypadal až příliš velký.
Rozdíl mezi malým bytečkem, který jsme donedávna obývala se svojí matkou byl až příliš markantní. Jakmile jsem vystoupila, ucítila jsem vůni mechu a stromů. Zasněně jsem přivřela oči. Les byl kousek za domem. Nádhera.
"Ještě nikdo není doma." Informovala mě Bella.
Její máma byla designérka a můj táta novinář. Podle toho co jsem se dozvěděla často jezdili za prací a doma moc nepobyli. Kdoví proč žili zrovna ve Forks, když ve větším městě by to měli s dojížděním do práce o dost snazší.
Bella mě vedla do mého pokoje. Celý dům byl moc pěkně zařízen. Kombinace dřeva a teplých odstínů navozovala pohodovou atmosféru. Byla tu spoustu fotografií na některých jsem poznala tátu. Všimla jsem si i Belly v roztomilých šatech i když byla o dost mladší výrazné oči jí prozradili.

Zastavili jsme u dveří, které měly na klice velkou mašli. S napětím jsem otevřela  a překvapeně vydechla. Pokoj byl moc krásně zařízený.  Moje jediné dva požadavky na  macechu byli, že nesmí být růžový a postel musí být tak abych viděla na okno i dveře. K prvnímu požadavku mě dohnala moje nenávist k růžové a k druhému opatrnost. Rozhodně jsem nechtěla aby mě někdo v noci překvapil. Vedle postele byl malý noční stolek s lampičkou.
Byl tam psací stůl. Nějaké police a velká šatní skříň. Na stěnách nebyli žádné obrazy. Zřejmě jsem si je mohla ozdobit podle svého. Někdo se opravdu snažil aby se mi tu líbilo a já za to byla vděčná.
"Nechám tě vybalit. Naproti je koupelna. V tomhle patře jsme jen mi dvě. Tak se tam snad srovnáme."
"Díky." řekla jsem ještě než opustila pokoj. S vybalováním moc práce nebylo. Věcí jsem měla pomálu. Všechno jsem narovnala do skříní. A knihy do police nad psacím stolem. Měla jsem tu i počítač. Super. Nakonec jsem vydala část dědictví po Benovi. Nádherný meč zasunutý v kožené pochvě. Vyndala si jej a znovu zkoumala řemeslnou práci. Za hodiny co jsem s ním cvičila mi v ruce připadal naprosto přirozený. Raději jsem se s ním moc nerozháněla. Otci se nelíbilo, že jsem ho podědila stejně jako se mu nelíbila další část dědictví. Motorka, která tu na mě už čekala. Proti hezké sumičce na mém účtě neprotestoval.
Trochu jsem odsunula noční stolek a do mezery vsunula meč. Teď ho budu mít v noci při ruce. Opatrnost především. Zvlášť po dnešním nemilém zjištění.

Konečně jsem v koupelně mohla smýt ten ušmudlaný pocit a vychutnat si nádherně teplou vodu. Nakonec jsem se přinutila opustit příjemnou sprchu a postavila se před zrcadlo.
Rozježené vlasy teď byly zplihlé. Upřeně jsem se zadívala do jasně modrých očí a zamrkala na sebe.
"Tak to jsi zase vychytala. To čemu se snažíš vyhnout sedí dvě poschodí pod tebou." Povzdechla jsem si nad nespravedlností osudu.
Pohled mi okamžitě sjel ke klikaté jizvě, která se táhla od krku přes rameno až na lopatku a další jež zdobila levé předloktí.
To byl důvod proč mě bylo většinou vidět s dlouhým rukávem a šátkem na krku.  Neměla
jsem ráda ty pohledy a otázky.
"Nemusíš se stydět za své rány. Stydět by se měl ten, kdo ti je způsobil. Ukaž je světu a nos je hrdě."  Stála jsem pře zrcadlem a zkoušela si krásné šaty. Světle modré kousek pod kolena s tmavě modrým zdobením. Ani nevím, proč mě sem vzal a kupoval mi je. Pohled na cenovku mi způsobil mžitky pře očima. On si to ale mohl dovolit. Znovu jsem se prohlédla v celé kráse, no tak kráse právě ne. Na rukou jsem měla modřiny a několik šrámů. Uměla jsem se bránit výborně, ale jí jsem se nedokázala vzepřít. Z přemýšlení mě vytrhl lehký dotyk na rameni. Mé cuknutí v něm vyvolalo lehký úsměv. "Snad to nebolelo." pobavené podbarvilo hlas.
"Možná." Odpověděla jsem naprosto vážně.
"Sluší ti to." Přešel mojí odpověď a shrnul mi vlasy z ramen.
Vzpomínka mě znovu zabolela, ale nerozplakala. Téměř okamžitě se mi vybavila chvíle, kdy jsem naposledy brečela. Pak už nikdy. Matka mi dala tvrdou školu. Tehdy se začalo její chování ke mě rapidně zhoršovat.

Po dlouhém přemlouvání mi koupila zmrzlinu. Čokoládovou. Pak jí zničeho nic něco přecvaklo v hlavě, jako již několikrát, a ona mi vyrazila kornout z ruky. Viděla jsem jak se pomalu rozprskla na chodník. Nevím jestli mi víc bylo líto té zmrzliny nebo toho že to udělala matka. Rozplakala jsem se. Popadla mě a začala mnou cloumat. "Myslíš si, že když budeš řvát tak ti koupim novou. Pláč ti k ničemu není děvče jen ukáže jaká jsi nicka." Od té doby mi zničila všechno co jsem kdy měla. Stejně jako tu zmrzlinu.

Autor: Tal, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky samotou- Kapitola 1: