Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásnější než anděl, horší než ďábel 5. kapitola

24.07.2013 (16:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1038×

Konečně jsme prošli lesem a ocitli se u vily Cullenových. Nečekala jsem, než mi to dovolí, a chtěla jsem vstoupit dovnitř. Ale v tom se přede mnou objevil upír s bronzovými vlasy. Podle otcova vyprávění jsem si pamatovala, že se jmenuje Edward a umí také číst myšlenky. Měla jsem štěstí, že u mě se mu to nepodaří. Spokojeně jsem se usmála a on na mě ještě naštvaněji zavrčel. Když jsem kolem sebe měla svůj štít, nepůsobila na mě ničí moc. Byla jsem zvyklá ho používat jen při úkolech pro mého otce, ale tady jsem ho musela mít kolem sebe neustále. Přišlo mi to otravné, ale neměla jsem na výběr. Kdyby zjistili, proč jsem utekla z Volterry, poslali by mě hned pryč. A to jsem nechtěla, potřebovala jsem je. Znechuceně jsem se nad touhle myšlenkou zašklebila. Jsem nejsilnější upírka ze všech a potřebuju pomoct. Kam jsem to krucinál dopracovala?

„Budeš tak laskav a uhneš mi z cesty?“ řekla jsem Edwardovi s klidem. Opravdu mě tahle situace už unavovala a ráda bych se převlékla do něčeho čistšího, ale on i nadále stál před dveřmi a vedle něj se navíc postavila jeho manželka. Myslím, že se jmenovala Bella, a rudohnědý vlk, u kterého jsem neznala jméno a ani mi to nevadila. Příšerně smrděl a chtěla jsem být co nejdříve z jeho dosahu. Ale ani jeden z nich na mě nereagoval a odmítal mi uhnout. Už jsem chtěla na ně použít svou moc, když mi někdo položil ruku na rameno. Otočila jsem se a viděla tvář Carlislea. Okamžitě jsem se uklidnila. Stále byl můj strýček a nedokázala bych ublížit jeho rodině.

„Princezno, není bezpečné pro nás, abys šla dovnitř,“ vysvětlil mi opatrně. Mrzelo mě, že se mě bojí, ale na jednu stranu jsem ho chápala. Natočila jsem hlavu na bok a uvažovala, čeho se tak bojí. A pak mi to došlo, když jsem z domu uslyšela zběsilé bytí srdce a do nosu mě uhodila nádherná vůně. Bezděčně jsem si olízla rty a zorničky mi úplně zčernaly. V ten okamžik se kolem mě všichni seskupili do jednotného kruhu. Upíři vedle vlků, jen aby mi zabránili, abych vešla do domu. Na chvilku jsem zavřela oči a snažila se potlačit svůj hlad. Něco jsem Carlisleovi slíbila, tak jsem neměla na výběr, ale bylo to pro mě velice těžké. Když jsem konečně svůj hlad ovládla, otevřela jsem oči a mé oči byly opět krvavě rudé.

„To je vaše dcera, že? Renesmé, jestli se nemýlím.“ Otočila jsem se na Edwarda s Bellou a čekala, jak zareagují. Nepatrně sebou trhli a v očích se jim na malý okamžik objevil strach, ale pak ho vystřídala krvelačnost. Věděla jsem, že kdybych se pohnula jen o píď, tak mě během okamžiku zabijí.

„Ano. Je to jejich dcera a je na půl člověk, proto si myslím, že není dobré, abys šla dovnitř, když svou žízeň zcela neovládáš,“ vysvětlil mi Carlisle. Naštvaně jsem na něj zavrčela a on pro jistotu o krok ustoupil. Viděla jsem v jeho očích zklamání, ale pro teď mi to bylo jedno.

„Fajn. Půjdu na lov té vaší zázračné zvěře. Ale jak se vrátím, tak chci poznat Renesmé a už mi v tom nezabráníte. Je to všem jasné?“ nepočkala jsem na jejich odpověď a rozběhla jsem se do lesa. Sotva jsem vyběhla, uslyšela jsem za sebou kroky několika lidí a vlků. Naštvaně jsem se zastavila a počkala, až za mnou všichni doběhnou.

„Strýčku, zvládnu to sama!“ vyjela jsem na něj naštvaně.

„Promiň, ale není bezpečné tě nechat lovit samotnou. Proto s tebou půjdou ti nejlepší. Tudíž Jasper, Emmett, Paul a Jared. To je má podmínka.“ Chtěla jsem protestovat, ale věděla jsem, že by mi to stejně nepomohlo. Neochotně jsem přikývla a počkala, až ostatní odejdou. Když konečně odešli, otočila jsem se s tázavým výrazem na Jaspera. Ten pouze přikývl, že už můžu jít lovit. Běžela jsem a užívala si tu rychlost. Dokonce mi ani nevadila jejich přítomnost, čemuž jsem se docela divila. Konečně jsme doběhli k mýtině, kde bylo velké stádo jelenů. Znechuceně jsem se na ně podívala a povzdychla si.

„Nechutnají tak příšerně, jak si myslíš,“ přemlouval mě Jasper.

„Ty sis na ně už zvykl,“ namítala jsem okamžitě. Jedinou odezvou mi bylo pobavené zasmání a zaštěkání.

„Prostě nad tím nepřemýšlej. Pouze se zaposlouchej do jejich bijících srdcí a do toku jejich krve. Není žádný rozdíl mezi zvířaty a lidmi. Krev jako krev,“ ponoukal mě Emmett. V polovině jeho proslovu jsem se zaposlouchala do splašeného tlukotu srdcí. Tahle zvěř věděla, že jim hrozí nebezpečí. I když nebyli lidmi, nabudilo mě to a během okamžiku jsem skočila po nejbližším jelenovi. Hladově jsem mu zabodla tesáky do krku a napila se. Doufala jsem, že to utiší můj hlad, ale když se krev dotkla mého hrdla, měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Chutnalo to jako bahno, i lidskou stravu bych jedla raději. Ale neměla jsem na výběr, buď zvířecí krev, nebo hladovění. Nevím, co by nyní bylo horší. Když jsem jelena do posledního doušku vypila, znechuceně jsem ho odhodila.

„Fuj,“ postěžovala jsem si. „Jak můžete jíst něco tak nechutného?“

„Zas tak hrozné to není,“ pokrčil rameny Emmett a pousmál se. Snažil se být milý, ale podle jeho postoje jsem poznala, že mi nedůvěřuje a dokonce má ze mě strach. Stejně na mě působili i Jasper s vlky.

„Měla by sis ulovit ještě něco, než se vrátíme,“ upozornil mě Jasper.

„Ale to je tak nechutný!“

„Zazávodíme si?“ nadhodil Emmett.

„Jak to myslíš?“ vyzvídala jsem. Ráda jsem soutěžila, asi to bylo tím, že jsem díky své moci vždy vyhrála.

„Pravidla jsou jednoduchá. Vyhrává ten, kdo uloví největší zvíře,“ upřesnil.

„Dobře. A soutěžíme jen mezi upíry, anebo i vaši domácí mazlíčci si chtějí zahrát?“ poukázala jsem na přítomnost vlků, kteří naštvaně zavrčeli.

„Podle jejich pocitů myslím, že si chtějí taky zazávodit,“ pronesl po chvilce Jasper.

„Teď!“ odstartoval začátek Emmett dřív, než jsem se nadála. Všichni se okamžitě rozběhli a zcela se poddali svým instinktům lovce. Já jsem na tom nebyla jinak, nemusela jsme se krotit. Zcela jsem se poddala šelmě ve mně a utíkala jsem za silným tlukotem srdce. Cítila jsem nádhernou vůni a věděla jsem, že tentokrát to nebude chutnat tak moc nechutně jako jelen. A konečně jsem uviděla svou kořist. Grizzly stál necelých deset metrů ode mě a vůbec si mě nevšiml. Chtěla jsem už po něm skočit, když se vedle mě objevil Emmett.

„Ten je můj!“ upozornila jsem ho.

„Ani ve snu, princezno!“ odbil mě a rozběhl se na medvěda. Jak se opovažuje?! Byla jsem tu první a jsem princezna, ten medvěd je můj! Nemusela jsem se dlouho soustředit a vyslala jsem svůj fyzický štít proti Emmettovi. Když do něj narazil, překvapivě se zastavil a nechápavě zatřepal hlavou. Znovu se odrazil od země a toho jsem využila. Obalila jsem ho do štítu a nechala ho viset ve vzduchu, zatímco jsem si spokojeně doběhla k medvědovi. Vůbec si mě nevšiml, tak jsem mu zarazila špičáky do krku a začala ho sát. Vůbec jsem si nevšímala Emmettových nadávek a pouze se soustředila na svou kořist. Když jsem ho konečně vysála, otočila jsem se na Emmetta, který se tvářil jako dítě, kterému seberete lízátko. A to už jsem se neudržela a rozesmála jsem se. Můj smích přilákal Jaspera a vlky, kteří na mě nechápavě koukali. Bez dalšího vysvětlování jsem ukázala na Emmetta a i oni se rozesmáli.

„Nevěděl jsem, že umíš lítat,“ provokoval ho Jasper, když se dostatečně uklidnil.

„To nějak udělala ona!“ stěžoval si.

„Neměl jsi mi chtít sníst oběd,“ vyčítala jsem mu a povolila svůj štít. Emmett to nečekal a dopadl na zadek, čímž si od nás vysloužil další záchvat smíchu.

„Možná nebudeš tak zlá, jak se povídá,“ řekl, když se přestal zlobit. Ztuhla jsem uprostřed pohybu, naštvaně jsem se na něj otočila a zavrčela. Ani se nenadál a skočila jsem po něm, čímž jsem ho přišpendlila k zemi.

„Nic o mně nevíš, Emmette Cullene! Tak mě laskavě přestaň soudit! Mohlo by tě to stát život…“ upozornila jsem ho. Pevněji jsem ho chytla pod krkem na dotvrzení svých slov, když do mě z boku narazil jeden z vlků. Chtěla jsem po něm skočit za jeho opovážlivost, ale když jsem se střetla s jeho pohledem, nedokázala jsem to. Byl plný něhy a obav. Dokázala bych se do jeho krásných hnědých očí dívat celou věčnost, ale nebyla jsem zde kvůli tomuto. Zatřepala jsem hlavou, nasadila jsem opět neutrální výraz a naštvaně jsem kousek odešla.

„Vracíme se. Chci poznat Renesmé,“ poručila jsem. Vydala jsem se zpátky k vile a ani jsem nepočkala na jejich souhlas.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásnější než anděl, horší než ďábel 5. kapitola: