Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásnější než anděl, horší než ďábel 4. kapitola

04.09.2012 (11:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1709×

Jasper:

Ničemu jsem pořádně nerozuměl. Co tu pohledává? A jak to, že zná Carlislea a dokonce mu říká strýčku? Opravdu někdy mohla být hodná, že ji měl Carlisle i rád anebo na něho použila svou moc? Moc dobře jsem věděl, čeho všeho je schopná. Nechtěl jsem, aby zde zůstala sotva pár vteřin, natož celý týden! Jak jí jen můžou věřit? Opravdu jsou tak bláhoví, že dají na její slovo, že nebude lovit lidi, dokud bude u nás?

Zaměřil jsem se na pocity Carlislea. Cítil jsem z něj obavy, strach, smutek, ale i něco jiného… Mohla by to být radost nebo dokonce štěstí, natož láska? To není možné. Přece by i po tolika letech a všech jejich prohřešcích nevěřil, že je v ní aspoň kousek dobrý!

„Carlisle?“ vyslovil jsem jeho jméno obezřetně. Nechtěl jsem ho rušit při přemýšlení, ale věděl jsem, že mě hned pochopí.

„Nevím, opravdu nevím,“ zašeptal zničeně. Všichni náš rozhovor ignorovali, kromě princezny, která naštvaně zavrčela, protože věděla, že mluvíme o ní, i když jsme skoro nic neřekli. Ani on sám si nebyl jist svými pocity k této… K této zrůdě… Jinak se jí říkat nedalo. Byla vtělením ďábla v tom nejčistším stvořením. V překrásné ženě s uhrančivým pohledem. Moc dobře jsem si pamatoval mé první setkání s princeznou. Tehdy jsem doufal, že už ji nikdy více neuvidím a po několika nekonečných letech tu opět přede mnou stojí.

„Jaspere, nemusíš tak žít. Maria tě pouze využívá! Uteč s námi,“ prosil mě tehdy Peter. Zpočátku jsem jeho slovům nevěřil. Maria tvrdila, že mě miluje, ale už delší dobu jsem měl podezření, že si mě drží u sebe jen díky mé moci a Peter teď pouze potvrdil mé podezření. Zahleděl jsem se mu do jeho krvavých očí a nasál zdejší ovzduší. Myslel jsem, že bude ke mně chovat nějakou nenávist. Málem jsem zabil jeho milovanou Charlote a i přesto z něj cítím pouze lásku a strach. Ale strach o mě. Nechtěl, abych trpěl ještě víc než nyní.

„Pomůžeme ti se z toho dostat. Jen nás nech žít a uteč s námi,“ ozvala se Charlote. Její hlas nezněl tak sebejistě, ale přesto měla její slova pro mne velkou váhu. Před necelými pěti minutami jsem jí málem urval hlavu a ona se mi snaží pomoct? Je to opravdu normální? Anebo se mi to jen všechno zdá?

„Jaspere. Je na čase odejít. Rozhodni se, a to ihned!“ vytrhl mě z mých myšlenek Peter. Podíval jsem se na Charlote, pak na něj a letmo jsem přikývnul. Všichni jsme se dali do běhu a snažili jsme se co nejrychleji dostat od Marie a její armády novorozených. Uběhli jsme už několik kilometrů, když jsem ucítil pach neznámého upíra. Napadlo mě, že se jedná o jednoho z nových novorozených, které jsem ještě neviděl, když se před námi objevila postava v černé kápi.

„Kam jste se nám to vydali?“ vyzvídala ona osoba. Všichni tři jsme se přikrčili a chtěli jsme po ní vystartovat, ale něco nás nutilo ještě chvilku počkat.

„Na něco jsem se vás ptala,“ zaznělo znuděně.

„Nevíme. Prostě co nejdál odtud,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Ale to je pro mne nemilé zjištění. Přišla jsem sem zničit novorozené, ale oni začínají utíkat.“

„A to si myslíš, že někdo jako ty dokáže sám porazit armádu novorozených? A kdo vůbec jsi? Bojíš se nám ukázat svůj obličej?“ posmíval jsem se osobě, i když jsem k tomu neměl nejmenší důvod. Spíše jsem měl být potichu, ale něco mi nedalo. Pocity té osoby mě děsily. Byly vražedné, moci chtivé, nelítostné… Ani Maria nebyla tak krvelačná, jak tenhle upír v kápi…

„Dobře, ukáži se vám, ale ne že se mě leknete,“ zasmál se upír a mně až nyní došlo, že se jedná o ženský hlas. Přistoupila až k nám, zvedla hlavu a kápě jí sama spadla na záda. Před námi stála nádherná upírka. Dlouhé blond vlasy měla spletené do složitého copu, bledou pokožku, které dominovaly krvavé oči a pokřivený úsměv, který by dostal každého muže do kolen, ale já nebyl každý… Ale i přesto mi přišla krásnější než anděl, ale ty její pocity mi prozrazovaly jediné, byla mnohem horší než ďábel.

„Překvapuje mě, že jste se mě nezalekli. Asi přesně nevíte, kdo jsem,“ její hlas zněl posměšně, ale i trochu uraženě a i přesně tak se cítila. Byla naštvaná, že jsme ji nepoznali, že jsme z ní hned nedostali strach. Krucinál, kdo ona je?

„Jsem nejmocnější upírka ze všech. Princezna Volterry, jediná právoplatná dědička trůnu a dcera samotného Ara,“ pronesla pyšně. V ten okamžik jsem ztuhl. Volterra? Maria nás před ní už několikrát varovala a mnohokrát jsme slyšeli zvěsti o tamní princezně, která je krutá a nemilosrdná, ale nikdy jsem nevěřil tomu, že by to mohla být pravda. Měl jsem strach, který se ještě znásobil strachem, který jsem cítil s Petera a Charlote. I když měli strach, stále normálně přemýšleli. Peter si nenápadně stoupl před Charlote, aby ji mohl chránit, i když věděl, že neměl šanci. Charlote se dívala, kudy nejrychleji zmizet a zároveň při útěku zachránit i svého druha. Musel jsem jednat, než nás zabije…

„Moc nás těší, princezno. Ale jestli jste sem přišla zničit armádu novorozených, tak byste si měla pospíšit, než se přesunou ještě dál, než jsou,“ upozornil jsem ji a doufal, že odejde a nás nechá naživu.

„Nemusíš se brát, mně moc daleko neutečou. Ale nevím, co si počít s vámi. Přišla jsem zničit novorozené, a když se to vezme kolem a kolem, tak je každému z vás už přes rok a navíc, už k té armádě nepatříte,“ přemýšlela nahlas princezna. „Takže bych vás pro tentokrát mohla nechat odejít. I tak se budu hodně bavit při zabíjení jich, nemusím si špinit ruce i vámi. Proto utečte, co nejrychleji dovedete. Příště, až se setkáme, nebudu mít tak dobrou náladu, jak nyní.“ Všichni tři jsme stáli a hleděli na ni s otevřenou pusou, než nám došla její slova. Ona nás nechá jít? Četl jsem v jejích pocitech a opravdu to nebyla léčka. Přišlo mi, jako by nám záviděla. Že se mi můžeme rozhodovat, jak chceme, máme vlastní vůli a k tomu, Peter a Charlote se milují. To jsou věci, které ona nikdy nepoznala a ani nepozná a byla si toho moc dobře vědoma. Pokusil jsem se jí trochu dodat naděje, ale ona na mě naštvaně zavrčela, sotva jsem začal. Jak věděla, že to dělám já?

„Odejděte, než si to rozmyslím,“ pohrozila. Dali jsme se na útěk, ale neustále jsme se otáčeli, jestli nás nesleduje. Když jsem se otočil naposledy, dívala se na mě a zakřičela: „My se ještě uvidíme, Jaspere! A bude záležet jen na tobě, jestli se ke mně přidáš anebo se proti mně postavíš. Zvolíš si život nebo smrt? Uvažuj nad tím a nikdy nezapomeň, že jsem tě nechala žít!“ Tyhle slova se mi vryla do paměti a moc dobře jsem věděl, že nenastane den, aby mi nevytanula na mysli.

Z mých myšlenek mě vytrhla Alice. Chopila můj obličej do svých dlaní a něžně se mi zadívala do očí: „Nemusíš se bát. Hlídám ji na každém kroku a něco mi říká, že není náhoda, že se objevila u nás.“

„Ty jsi něco viděla?“

„Ne. Bohužel nic důležitého. Ale něco mi říká, že její přítomnost nás všechny změní a bude záležet jen na nás, jakou stranu si zvolíme. Tu, ve kterou budeme věřit nebo tu, která nás nechá přežít?“ Podíval jsem se mé milované do očí a došlo mi, že má vizi ani si to neuvědomuje. Nebo to je opravdu jen předtucha, ale přece jenom je až moc podobná slovům, která mi řekla princezna.

„Tehdy jsem ti nelhala,“ ozvala se princezna, která samozřejmě slyšela vše, co Alice řekla. „Něco přichází a všichni se budeme muset rozhodnout, na čí straně budeme stát, ať se nám to líbí nebo ne. Já vím jediné, jsem vrah, jsem démon a jsem na to pyšná. Nehodlám se ani kvůli vám měnit, proto si zvykejte anebo přede mnou utíkejte!“ Všichni jsme ztuhli na místě, dokonce i vlci se zastavili. Všem běhal mráz po zádech a dívali jsme se na záda princezny, když nás všechny předcházela. Má pravdu, ona jediná nás může všechny zabít, i když je nás tolik.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásnější než anděl, horší než ďábel 4. kapitola: