Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásnější než anděl, horší než ďábel 1. kapitola

03.05.2012 (17:45) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1715×

Bylo pozdě večer a většina hospod už byla zavřených, kromě jedné, o které se po městě nesla příšerná pověst. Scházeli se v ní různí překupníci, vrazi, zloději a další podobná cháska. Každá dívka se bála projít okolo, protože zde docházelo k nejvíce znásilnění, ale mně tohle místo vyhovovalo. Se smyslným pohledem jsem vstoupila a všechny pohledy se okamžitě obrátily na mě. Všichni na mě nevěřícně koukali, pokud dívka nebyla blázen, tak by sem v životě nevkročila. Jenže já nejsem blázen, já jsem něco mnohem horšího. Jsem ten nejnebezpečnější predátor ze všech.

Přešla jsem přes celou místnost k baru, kde stál pohledný muž. Nahnula jsem se až těsně k němu a pošeptala: „Dám si jednu vodku.“ Barman na mě chvilku nevěřícně koukal a pak mi šel nalít pití. Viděla jsem, jak mi do pití přisypal nějaký prášek, ale bylo mi to jedno. Nebude na mě mít vůbec žádný účinek. Dělala jsem jako by nic a napila jsem se. Zbytek pití jsem si odnesla ke kulečníku. Stáli u něj dva muži ve středním věku s potetovanýma rukama. Muži, který ke mně stál blíž, jsem vytrhla tágo a obrátila jsem svůj pohled na druhého.

„Zahrajeme si?“ zeptala jsem se svůdně a rukou jsem pokynula ke kulečníku. Muž ho nachystal a s nechutným úsměvem se na mě obrátil. „Dámy mají přednost.“

Začala jsem hrát a šlo mi to výborně. Každý úder znamenal přímý zásah a mou jasnou výhru. Chvilkami se zdálo, že není možné, abych se trefila, ale já se nahnula nad stůl a předvedla jsem nemožné. Všechny pohledy byly stále upřeny na mně a já si to užívala. Plazila jsem se po stole a dávala jsem na obdiv své pozadí a poprsí. Při jednom úderu jsem zaslechla, jak se barman baví s mým protihráčem: „Prášek začíná zabírat. Podívej, jak se plazí po stole.“

Bylo mi jasné, že bych měla začít hrát lépe, nebo jim dojde, že prášek nepůsobí. Začala jsem se smát a nebyla jsem schopná trefit kulečníkovou kouli. Takhle jsem se chovala ještě několik minut, ale pak mě už to přestalo bavit. Vydala jsem se pomalu ke dveřím, ale do cesty se mi postavila většina mužů.

„Kam si myslíš, že jdeš, kotě?“ zeptal se ten největší z nich.

„Ven,“ zachichotala jsem se.

„Nechceš tady s námi zůstat?“ snažil se mě přesvědčit.

„Uhni mi z cesty!“ zavrčela jsem na něj. Postavila jsem se zpříma a vzdorovitě jsem se mu dívala do obličeje. Tahle hra se mi líbila, ale nikdo se ke mně nebude takhle chovat.

„Kočička nám vystrkuje drápky,“ začal se smát další. Po chvilce se k němu přidal i zbytek mužů. Počkala jsem, až se utiší.

„Radím vám dobře, nechte mě projít a zabiju jenom některé z vás,“ nabídla jsem jim. Všichni na mě nechápavě koukali a pak se opět začali smát. Ten největší se uklidnil jako první a okřikl ostatní. Rukou zajel za opasek a vytáhl pistoli, kterou okamžitě zamířil na mě.

„Teď si trošku užijeme,“ kývl na mě, abych přistoupila blíž, ale já zůstala stát na místě. Hypnotizovala jsem jeho krční tepnu a zřetelně jsem slyšela, jak mu srdce tluče pořád hlasitěji, jak začíná být naštvaný. Naštvaně zavrčel, přistoupil ke mně a přiložil mi pistoli ke spánku, ale to mi už došla trpělivost. Silně jsem ho praštila do tváře, až se mu v koutku úst vytvořila kapička krve. Dívala jsem se na ni a nemohla jsem svůj zrak odtrhnout. Byla to jediná kapička, ale tak silně mě k sobě vábila. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Když jsem oči opět otevřela, byly černé a blízko sítnice zbarvené do ruda. Muži o krok ustoupili, ale to už jsem se vrhla na prvního z nich a rozsápala jsem mu hrdlo. Bylo mi jedno, jaký nepořádek po mně je, ale musela jsem se nakrmit.

Zabila jsem už většinu mužů v místnosti, když jsem uslyšela houkání policejních vozidel. Podívala jsem se na zbytek mužů, kteří stáli ve vzdálené rohu místnosti. Obdařila jsem je dokonalým úsměvem a utekla jsem pryč zadními dveřmi. Byla jsem plná, dlouho jsem se takhle nenajedla, ale zato jsem byla nabitá energií a silou. Když jsem doběhla nazpátek do lesa, zpomalila jsem a začala jsem se smát.

„Myslím, že si znovu vysloužíš přezdívku Rozparovač,“ ozvalo se vedle mě. Rychlostí blesku jsem se otočila a chytila jsem Demetriho pod krkem.

„Řekla jsem ti, ať odejdeš a vzkážeš mé varování otci!“ křičela jsem na něj. Viděla jsem rudě a stačilo opravdu málo k tomu, abych mu urvala hlavu.

„Aro tvé varování bere na vědomí, ale posílá ti nějaké kreditky a tvé oblečení,“ sípal a hlavou kývl k hromadě kufrů.

„Nechci své staré oblečení ani jeho peníze! A přísahala jsem, že zabiju každého upíra z gardy, který mi zkříží cestu. Takže se rozluč se životem!“ utrhla jsem mu hlavu a jeho bezvládné tělo odhodila na zem. Sáhla jsem si do kapsy u kalhot pro zapalovač, ale to mé tělo pohltila příšerná bolest, která mě spalovala zevnitř.

„Jane!“ podařilo se mi ze sebe vydat mezi výkřiky. Trvalo několik minut, než jsem se dokázala zcela soustředit, abych kolem sebe natáhla svůj štít. Konečně bolest přestala a já jsem pohledem vyhledala Jane. Stála opřená o strom necelé tři metry ode mě. Stačil by jediný skok a byla by mrtvá. Přikrčila jsem se, abych svůj plán uskutečnila, když se před ni postavil Alec.

„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal s úsměvem.

„Aro asi opravdu chce, abych zabila jeho nejtalentovanější,“ přikrčila jsem se, abych je oba mohla zabít, i když mi to u Aleca rvalo srdce.

„Zadrž!“ zakřičel najednou a zvedl ruce dlaněmi nahoru, abych měla jistotu, že nemá nic v plánu. Jak lidské gesto…

„Vrať se, princezno,“ prosil. Ale já se začala pouze smát.

„Nepřesvědčil mě Demetri. Nepovede se to ani vám dvěma a příště vás opravdu zabiji,“ otočila jsem na patě a rozběhla jsem se co nejdál od nich. Po cestě jsem na Demetriho tělo hodila zapalovač a hned jsme se cítila lépe, že alespoň někdo z gardy zemřel.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásnější než anděl, horší než ďábel 1. kapitola: