Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 14. kapitola + epilog

15.01.2013 (17:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 66× • zobrazeno 9120×

14. kapitola

Sněžení ustalo. Musím přiznat, že jsem doufala, že se sníh udrží ještě hodně dlouho, protože se mi nechtělo srub opustit. Měla jsem tam všechno, co jsem k životu potřebovala. Hlavně Edwarda. Vynahrazovali jsme si promarněný a ztracený čas.

Sedávali jsme u krbu, povídali si o našich životech nebo jen tak mlčeli a užívali si přítomnosti toho druhého.

Mé katastrofické scénáře se nekonaly. Nedošlo ani na vyhánění ani na naštvání. Edward se zdál být spíš pobaven, hodně. Zdálo se, že ani teď, když už je všechno venku, nepřestane si ze mě utahovat.

Bylo to zvláštní oblékat se před ním jako normální člověk, mít rozpuštěné vlasy své vlastní barvy a na tváři ani kapku make-upu, žádné tlačení brýlí na nose. Mohla jsem se smát, radovat se, dávat průchod svým emocím. A že byly. Doslova jsem přetékala láskou, štěstím a spokojeností. Stačilo, aby se mě Edward dotkl a z mého těla se stávala poddajná hmota, kterou mohl svými dlouhými jemnými prsty tvarovat podle libosti.

Seděli jsme spolu v křesle. Jeho ruku jsem měla položenou okolo krku, měla jsem s ním propletené prsty. Četli jsme z jedné knihy, kterou Edward držel tak, abychom na ni oba pohodlně viděli. Tu a tam se mi jeho rty otřely o spánek nebo mi přistály ve vlasech. Zavřela jsem oči. Hlavu jsem si zavrtala do prohlubně jeho krku a vdechovala tu úžasnou vůni.

Slyšela jsem, jak položil knihu na stolek a obmotal kolem mě své paže.

„Hmm,“ zamručela jsem. Bylo to tak příjemné. Stočila jsem se mu na klíně do klubíčka.
„Vidíš, kdybys neblba, mohli bychom takhle sedět už dávno,“ zašeptal mi do ucha. Zasmála jsem se mi do kůže.
„Já vím, byla jsem hloupá,“ připustila jsem, „ale nemohla jsem se ti dát jen tak zadarmo.“
„Jasně, to by bylo moc jednoduché, takhle jsme si to užili oba. Ale slib mi, prosím, jednu věc,“ požádal mě.
„Jakou?“ Věděla jsem, že jemu bych slíbila, všechno, teda skoro.
„Už nikdy si na sebe tu ohavnou věc neber. Ne, že by ti to neslušelo,“ řekl, když jsem se na něj pohoršeně podívala. „Ale takhle jsi krásnější, něžnější,“ s každým slovem se jeho tvář přibližovala k té mé, „moje Bella.“ Naše rty se střetly a hladově se do sebe vpily.

„Tak co, slibuješ?“ odtáhl se ode mě. Zamračila jsem se. To mi dělal naschvál, věděl, co se mnou jeho polibky dělají.
„Co?“ Ne, že bych si to nepamatovala, ale chtěla jsem ho trochu popíchnout.
„Že už budeš navždy Bella, moje Bella a žádná Isabella,“ zopakoval svůj požadavek. Na oko jsem se zamyslela.
„Slibuju,“ řekla jsem nakonec. „Žádná Isabella.“
„V podniku budou koukat, koho si to přivedu.“
„Takže pro tebe budu dál dělat?“
„Nechceš?“ zeptal se maličko zaskočeně. Usmála jsem se, abych mu dala najevo, že on je to jediné, co chci.
„Samozřejmě, že chci, jen jsem myslela, že vztahy na pracovišti nedělají dobrotu. Být vedle tebe a nedotýkat se tě,“ dlaní jsem mu přejela po tváři, „nelíbat tě,“ otřela jsem své rty o jeho, „netisknout se k tobě,“ namáčkla jsem se na něj ještě víc, „bude pořádné utrpení,“ zakončila jsem svou řeč.
„Utrpení,“ souhlasil se mnou, „ale myslím, že si chvilku na svou přítelkyni udělám,“ zahýbal obočím.
„Ty nemravo,“ uchichtla jsem se.
„Co já? To ty jsi s tím začala. Ale abych se vrátil k tématu. Jsme dobrý tým, jde nám to spolu skvěle, těžko bych si zvykal na jinou. A navíc si pamatuju, žes mi vyprávěla o své slabosti ke svým nadřízeným. Nemůžu dovolit, aby sis musela hledat novou práci.“ Věděla jsem, že mě tím chce jen pozlobit, taky mu v hlase zazníval hravý tón, ale nemohla jsem si nevšimnout nepatrného ostnu skutečné žárlivosti. Hahá, Edward Cullen na mě žárlí, zatetelila jsem se radostí.
„Neboj, jediný šéf, který zůstane v mém srdci, jsi ty.“
„Navždy,“ zamumlal a už drtil má ústa svými, takže jsem neměla šanci odpovědět.

æææææ

„Nemůžeme tu ještě zůstat?“ zkoušela jsem to na Edwarda a házela po něm očima smutného štěněte.
„Víš, že bych rád, ale tak dlouho už jsem nebyl práci…“
„Já vím, jen jsem to zkoušela, to víš, za zkoušku nic nedáš.“ Usmál se na mě tak krásně až mi změkla kolena a objal mě jednou rukou kolem krku.
„A navíc se nemůžu dočkat, co budou ostatní říkat, až tě uvidí,“ zašeptal mi do ucha.
„Tak toho bych se účastnit nemusela,“ zamumlala jsem otráveně.
„Budou zírat,“ zamrkal, a když viděl mé bezbřehé nadšení, políbil mě pro zlepšení nálady, což mu samozřejmě vyšlo.

Sněhu bylo stále dost, ale už to nešlo oddalovat. Ve srubu jsme strávili pět dní. Snad nejúžasnějších pět dní v mém životě, ale byl čas vrátit se do reality.

Brodili jsme se sněhem. Zapadala jsem až po kolena a cesta, kterou jsme prvně zvládli za hodinu, nám trvala hodin několik. Pravda, brzdila jsem nás především já. Edward se pohyboval s lehkostí sobě vlastní. Já se za ním táhla, a to doslova, jako smrad.

Na půli cesty jsme narazili na Alici s Carlislem. Šli po vyházené cestě, a jakmile nás spatřili, vesele zamávali. Je možné, aby věděli, že se dneska vrátíme?

Ani jeden z nich nekomentoval fakt, že se držíme na ruce a já vypadám jako normální člověk. Ani Esmé s ostatními nic neříkali, když jsme tam vešli a já drkotala zuby, protože jsem cestou parádně promrzla a jelikož jsem se cestou i několikrát vyválela ve sněhu, měla jsem promoklé oblečení, což mi na teplu taky moc nepřidávalo.

Alice mi dala nějaké oblečení, samozřejmě nové a s cedulkami, v mé velikosti a krásné. Esmé mi do rukou strčila čaj a Rosalie nabídla deku, kterou jsem nepohrdla a ráda se do ní zamotala.

V kabelce jsem objevila telefon a dvaceti zmeškanými hovory od Mavis. Zavolala jsem jí zpět, abych jí vysvětlila, co se stalo, ale kamarádka už byla informovaná. Zavolala jí prý Edwardova sestra, že jsem s ním. Byla celá dychtivá detailů, které jsem jí ovšem v tu chvíli nemohla sdělit, takže si musela počkat, až se vrátím.

U Cullenových jsme strávili zbytek dne a teprve na večer se vydali zpět do Seattlu. Edward mě zavezl před dům, aniž bych mu musela říkat, kde bydlím. Loučili jsme se dlouho, ani jednomu se nechtělo opustit toho druhého, ale nedalo se nic dělat. Byla jsem dohodnutá s Mavis, že se u mě zastaví. A přece se uvidíme další den v práci a pak budeme už pořád spolu. To jsme se šeptali, ale i tak se neustále líbali a hladili.

Nakonec jsem s auta málem vypadla, jak jsem měla změklé nohy. Dívala jsem se za odjíždějícím Volvem a přála si rozběhnout se za ním a odjet s ním k němu domů.

Mavis dorazila přesně. Vrhla se na mě se spoustou otázek a rozplývala se při mém vyprávění o tom, co všechno se děje. Ne každý okamžik jsem popisovala do úplných detailů. Určité věci byli jen mezi mnou a Edwardem.

„Já jsem to říkala, já jsem to říkala,“ křičela a jen silou vůle se držela zadkem na pohovce a neskákala radostí do stropu. „Odjeli v západu slunce, to je přesně ono!“ radovala se. A stoprocentně to nebylo jen kvůli mně. Její vztah s Oliverem se vyvíjel sice hodně rychle, ale zato hodně nadějně. Řekla bych, že bylo jen otázkou času, než se sestěhují a budou pokračovat k zářné budoucnosti.

Nahlas jsem ale nic neřekla. Mlčela jsem a usmívala se. Ano, v západu slunce, i když nevím, kam bychom museli, když v Seattlu je teď díky častému sněžení pořád zataženo.

æææææ

Ještě toho večera jsem naházela všechno Isabellino oblečení do krabic, přidala tam make-up a postavila ji ke dveřím. Byl to takový symbolický akt odchodu mého druhého já a začátek něčeho nového.

Ráno jsem to s Mavisinou pomocí cestou do práce odnesla do charity a tím uzavřela celou tu věc s převlekem.

Do budovy Cullen Investment jsem v stupovala v černých úzkých kalhotách, kozačkách na podpatku a bílé košili u krku na vázání. Vlasy jsem si nechala volně splývat podél obličeje. Namalovala jsem si pouze oči a na tváře nanesla malinko tvářenky. Asi si budu muset udělat novou fotku na firemní průkazku, napadlo mě, když jsem si otevírala bílou kratičkou s obrázkem Isabelly.

„Slečno,“ zavolala na mě Clarissa z recepce, „promiňte, ale za kým jdete?“ S úsměvem jsem si na ni otočila.
„Jdu do práce,“ řekla jsem. „Jsem nová Bella Swanová.“ Viděla jsem, že by Clarissa ráda něco řekla, ale pusa se jí jen bezhlesně otevírala a zavírala. Nastoupila jsem do výtahu a zmáčkla správné tlačítko. Dveře se zavřely a chudák překvapená Clarissa zmizela.

„Ta čuměla,“ chechtala se Mavis nekontrolovatelně. To teda, a obávala jsem se, že každý bude.

Výtah cinknul a dveře se opět rozjely. Tak nádech, výdech a Bella může jít na scénu. Vykročila jsem pravou nohou. Pro jistotu.

Epilog

Nasála jsem nosem vzduch. Asi dva kilometry východně ode mě. Puma. Jako by tam na mě čekala. V krku mi vypukl požár. Představa, že ho za pár okamžiků schladím, mi vlila do žil vlnu euforie. Téměř jsem cítila, jak mi teplá krev stéká do krku.

„Bude moje,“ řekl Edward. Mrkla jsem po něm, ale to už mizel v dáli.
„To se ještě uvidí,“ zavolala jsem a vyrazila. Přestože jsem měla novorozenecké období dávno za sebou, neztratila jsem nic na své rychlosti. Dokázala jsem Edwarda snadno předběhnout. Vesele jsem mu zamávala a prolétla kolem něj. Nechtěl se nechat zahanbit a držel se mi statečně v patách.

Zabrzdila jsem pár metrů od své kořisti. Studovala jsem ji dokonalým upířím zrakem a čekala na tu nejvhodnější chvíli k útoku.

Zabořit zuby do jejího krku byla hračka. Hltavě jsem pila, dokud zbývala nějaká krev. Cítila jsem se plná, nasycená.

„Řekl jsem, že je moje,“ poznamenal Edward opíraje se o strom.
„Měl jsi být rychlejší,“ pokrčila jsem rameny a zahrabala stále ještě teplé chlupaté tělo.
„To ti jen tak neprojde.“ Než jsem se nadála, skočil po mně jako já před chvílí po pumě a povalil mě do spadaného podzimního listí. Neprala jsem se s ním. Cítila jsem, že tohle nemá s pomstou nic společného. Létaly mezi námi jiskry, až mě napadlo, abychom nezapálili les. Ovšem, je pravda, že les pocítil naši vášeň už několikrát a nikdy si nikdo nestěžoval.

„Co mi uděláš?“ zeptala jsem se tiše a nedokázala odtrhnout pohled od jeho úst.
„To bys chtěla vědět,“ zamumlal. „Budu tě mučit tak dlouho, dokud nebudeš prosit o milost.“ Z jeho slov čišela jasná hrozba. Zachvěla jsem se. Ne strachem, ale vzrušením. „Vážně.“ Aby dodal svým slovům váhu, stiskl mi mezi zuby ušní lalůček. Cítila jsem rostoucí vzrušení.
„Budete trpět, paní Cullenová.“
„Když to říkáte, pane Cullene.“ Zahákla jsem mu nohy okolo boků a mile ráda se mu poddala.

KONEC

A to je definitivní konec. Tahle kapitola byla spíš jen malou tečkou za naším příběhem.

Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za podporu, kterou jste mně i povídce věnovali. Bez ní by asi nebyla tím, čím byla. Takže jedno ohromné dík Vám všem čtenářům! ;-)

Jen malá informace o nové povídce, mám napsaných pár kapitol a myslím, že bych ji začala vydávat pravděpodobně během příštího týdne. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 14. kapitola + epilog: