Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kráska a zvíře - Prolog

26.01.2013 (18:00) • Mers • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4543×

Stalo se to znovu. Znovu nad sebou ztratil kontrolu a stalo se z něj nevypočitatelné monstrum bez duše. Chtěl s tím bojovat, ale tentokrát ani jeho pevná vůle nebyla dost.

Prolog

Bella Swanová, úspěšná absolventka vysoké školy v Seattlu, právě oslavovala se svou nejlepší kamarádkou přijetí do nové práce. Dřela až moc na to, aby po tom všem jen vyklízela regály v supermarketu, a tak práce v knihovně se jí zdála jako dobrý začátek nového života. Co na tom, že musela pracovat od rána do večera každý den v týdnu.

„No tak, Bello, odvaž se trochu!“ nabádala ji Sutton, její kamarádka. Sama už měla pár sklenek vypitých, a tak její rozjařená nálada byla jen podtrhnuta dávkou alkoholu.

„Já se bavím, vážně,“ oponovala jí horlivě, ale sama si příliš nevěřila.

„Dokaž to!“ Střelila očima k nedalekému stolu. „Támhleten fešák z tebe nemůže spustit oči, běž za ním.“

Bella nebyla zrovna typ, který by po jednom úsměvu od muže s ním hned skočil do postele. Zkrátka se jako každá jiná mladá dáma ráda nechala dobývat. A přiopilý muž, sice pohledný, ale pořád opilý, který se vůbec nestyděl dělat jí neslušné návrhy i přes naplněný klub, nebyl zrovna společnost, po které toužila.

„Hm…“ zahučela Bella. „Myslím, že už radši půjdu, bav se.“ Hodila kamarádce pár dolarů za útratu, posbírala si své věci a vyprovázená jejím nesouhlasným pohledem se z klubu ztratila.

Nebyla zima, ale jako vždy byl vzduch prosycen vůní přicházejícího deště. Přitáhla si kabát těsněji k tělu a objala se pažemi. Nervózně se ošila, když klapání jejích podpatků bylo narušeno hlasitým smíchem za jejími zády. Ohlédla se a spatřila, jak směrem k ní postupuje muž z baru ještě s několika dalšími kamarády.

„Počkej na nás, krásko,“ zavolal za ní někdo. Opilecký podtón se nedal přeslechnout.

Už jen dva bloky, pomyslela si a její kroky ještě zrychlily. Srdce jí bušilo jako zvon, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. Neohlédla se, ale pořád za sebou slyšela skupinu mužů, která se nebezpečně přibližovala.

„No tak, počkej,“ ozval se stejný hlas jako před chvílí, jen o poznání blíž.

Jeden blok. Ta myšlenka jí vlila do žil novou energii. Nechtěla si připustit, co by se stalo, kdyby ji dostihli. Nedovolila si na to myslet.

Poslední odbočka.

„Řekl jsem ti, abys počkala.“ Její srdce vynechalo úder, když jí na rameno ztěžka dopadla mohutná dlaň. Tentokrát už hlas muže nezněl laškovně, byl hrubý a nebezpečný. Bez větší námahy ji onen muž přirazil ke zdi a koleno si vklínil mezi její stehna.

Bella nemohla dýchat. Nemohla se ani pohnout. Odmítla se dívat na to, jak si ji někdo bere, jak si ji bere tímto způsobem. Jen zavřela oči a odpočítávala vteřiny, kdy bude… znásilněná.

Ostatní muži jen stáli kolem a pochechtávali se. Ani jeden z nich nebyl v takovém stavu, aby si vůbec uvědomil, co se chystá jeho kamarád udělat. Že se tady, na ulici, chystá vzít nevinnou ženu, která není schopná se sama bránit.

„Bude se ti to líbit, přísahám,“ zazněl Belle hlas těsně vedle její hlavy. Neotevřela oči, jen se modlila, ať už to má za sebou.

Jedním prudkým trhnutím jí sjel krémový kabát z ramenou. Nevydala ani hlásku, ani slza jí neukápla. Nechtěla ještě toho násilníka podporovat. Neohrabaně se jí muž pokoušel stáhnout kalhoty. S vrchní částí jejího oděvu se ani nezabýval, jediné, co chtěl, bylo dostat se do jejího těla.

Rozepnul knoflík, zatáhl za zip a pak najednou…

Byl pryč.

Po něm, ani žádném jiném z mužů nebylo ani památky. S hrůzou a strachem v každé buňce jejího těla se rozhlížela kolem a hledala stopu po tom, kam se mohli ztratit. Stopu, že tu vůbec byli. Ale roztržený kabát, pomačkaná halenka a rozepnuté džíny mluvily za vše.

Nečekala dlouho. Naposledy se ohlédla, jestli je někde nezahlédne, a co jí síly stačily, utíkala domů. Panika, která ji stále zaplavovala, ji nutila neustále se rozhlížet kolem. Hledala muže a krok co krok čekala, kdy ji opět napadnou. Nedostali to, co chtěli. Tato myšlenka ji donutila ještě zrychlit.

Sotva popadala dech, když dorazila ke vchodovým dveřím. Tělem jí proběhl nepříjemný pocit a chloupky na zátylku se jí naježily. Zavřela oči a čekala, kdy jí jeden z mužů napadne a vezme si to, co před chvílí nestihl. Nic se však nedělo. Nikdo se jí ani nedotkl, nikde neslyšela žádné kroky. Jediné, co ji obklopovalo, byla tma a ticho. Nepříjemný pocit ji ale neopouštěl.

Otočila se, rozhlédla se kolem a až na poslední chvíli si všimla siluety schovávající se za jedním z mála stromů v ulici. Díky vysoké a mohutné postavě poznala, že je to muž. Za jakékoli jiné situace by za ním šla a zeptala se, proč stojí o půlnoci venku a pozoruje ji, teď ale byla natolik vystrašená, že neměla chuť o společnost. A už vůbec ne od cizího muže.

ҨҨҨҨҨҨ

Cítil, jak se začíná měnit. Z krásného upíra se stávalo neovladatelné monstrum. Nenáviděl to. Nenáviděl sebe. Už dávno s tím vším chtěl skoncovat, ale jeho rodina ho nenechala. Nedovolila mu, aby si ublížil.

Přesto se od nich držel dál. Bolelo ho, když viděl, jak ho se strachem pozorují, když se z něj stávala stvůra. A to poslední, co chtěl, bylo ublížit jim. V tomhle stavu si nemohl být jistý vůbec ničím, jediné, co nad ním teď mělo moc, byla chuť po krvi a tělesném uspokojení.

Nejhorší na tom všem bylo, že netušil, kdy ta změna přijde. Už věděl, že se přemění, když ho něco vytočí, ale třeba teď… Necítil nic a přesto už nebyl jen obyčejným upírem.

Přeměna sama o sobě nebyla vůbec bolestivá, nebo alespoň ne fyzicky. Lidský člověk neměl téměř ani šanci zaznamenat změnu. Všechno spočívalo v barvě očí. Na tváři Edwarda Cullena už nesvítily dvě karamelové studny, ale žhnuly tam dva jasně rudé červené uhlíky. Mysl se mu naprosto vyprázdnila od všech vzpomínek, myšlenek, citů… Jediné, co mu teď velelo, byl instinkt zabíjet. Jako by to jediné, co mu zůstalo, byla neonová tabulka hlásající – Zabij!

I tentokrát se s tím snažil bojovat. Svářel se v něm souboj, nad kterým věděl, že nemá kontrolu a šanci vyhrát. A pak… Jako už tolikrát necítil nic. Jen v jeho nitru se rozhořel neuhasínající plamen touhy po krvi. Nechtěl ho nasytit, ale neměl nad sebou absolutně žádnou moc.

Byl pátek večer, něco málo před půlnocí, když Edward definitivně podlehl vnitřní touze a vyběhl z domu. Doba úplně ideální pro lov. Několik podnapilých lidí se vracelo z barů, a tak nebylo zapotřebí ani moc násilí. Rychlostí blesku se upír přesunul ke skupince asi pěti lidí, kteří sotva pletli nohama.

„Dobrý večer,“ pozdravil je slušně, ale z jeho hlasu na první pohled odkapávalo nebezpečí a příslib smrti. Jako mávnutím proutku všechny najednou přešel smích a v jejich očích se značila čirá hrůza.

Než vůbec někdo stačil popadnout dech, Edward jednoho z nich přirazil ke zdi a ostré špičáky zabořil hluboko do tepny. Tělem mu procházela rozkoš, když mu ústa zalévala ta blahodárná tekutina…

Najednou ho ale cosi přimělo odtáhnout se a utíkat pryč. Bylo to vůbec poprvé, co se mu něco takového stalo. Zmatek, to bylo to jediné, co teď cítil.

Nohy ho zanesly k vedlejší ulici. Jako by to byla právě ta žena, co spatřil, která ho volala. Stejně jako on ještě před chvílí držel na zdi přišpendleného muže, tak i ona byla uvězněna v sevření. Nečekal dlouho. Kdoví proč, ale nechtěl, aby té ženě bylo ublíženo. Kdykoli jindy by tak zabil dvě mouchy jednou ranou, teď ale jakoby se jeho svět otočil o sto osmdesát stupňů a vše bylo jinak.

Nečekal dlouho. Rozběhl se, tak aby jedním tahem dokázal zneškodnit všechny  muže, kteří ji obtěžovali. Schoval se s nimi za nedaleké kontejnery a bez sebemenšího násilí se třikrát ozvalo třikrát ozvalo křupnutí v zátylku. Upřednostňoval krev, která je stále poháněná tlukoucím srdcem, ale oni si už nezasloužili žít ani o minutu déle.

Přesně jak mu instinkt velel, zabořil zuby do každého z nich a pil tak dlouho, až jim v žilách nezůstala ani kapka krve. Stejně tak jejich těla rozsápal k nepoznání.

Měl chuť jít za tou ženou. Ne ovšem z důvodu, jako to dělával pokaždé, když byl v tomto stavu. Na ní bylo něco neskutečného. Nechtěl ji jen k ukojení žízně a touhy. Ale ta jeho lidská část, která se opět začala probouzet k životu, nechtěla dopustit, aby ho viděla takhle. Aby ho poznala jako vraha.

A proto se schoval do stínu mohutného stromu, odkud ji mohl pozorovat alespoň z dálky. Chtěl se ujistit, že se jí už nic zlého nestane, že jí nikdo neublíží. Vyprovázel ji pohledem až k domu a byl si zatraceně jistý, že ví, že ji sleduje. Ostatně mu to potvrdila, když se otočila a své hluboké oči upřela do těch jeho. To ona ale nevěděla. Jediné, co viděla, byla temná silueta muže, stojícího nedaleko od ní.

Nová a zároveň má "první" povídka. Co si o ní myslíte? Dáte jí aspoň malou šanci, aby se ukázala? :-)

Co se týče stylu psaní... Možná, že ne všem úplně vyhovuje, ale ich formu jsem nepoužila záměrně. Děj se bude motat jak kolem Belly, tak kolem Edwarda a předem říkám, že změnám pohledů nefandím.

Budu moc vděčná za každý komentář, Mers. :-)

Autor: Mers (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska a zvíře - Prolog: