Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kráska a zvíře - 2. kapitola

05.02.2013 (19:30) • Mers • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2138×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola 

Marně se Bella mohla rozhlížet. Kolem ní se pohybovalo hned několik desítek lidí, nikdo ale nevypadal tak, že by jí věnoval až přespříliš pozornosti. Začínáš být paranoidní, problesklo jí hlavou. Ani tato myšlenka ji však nijak neuklidnila. Pořád ale na sobě cítila něčí pohled. Kdyby aspoň tak věděla, co má hledat…

Možná snad kdyby se opravdu podívala do každého koutku, spatřila by toho stejného muže, jakého viděla stát v noci pod jejími okny bytu. Edward se krčil v rohu. Už tak dost riskoval, že dnes vůbec vyšel ven. Slunce nesvítilo příliš, ale i oko smrtelného člověka by si při bližším kontaktu všimlo, že s ním není cosi v pořádku. Že se mu kůže třpytí dozlatova.

On měl ale jiné pokušení. Z Belly Swanové nedokázal odtrhnout zrak. Někde hluboko uvnitř cítil, že na ni musí dávat pozor, že ji musí ochraňovat. Nevěděl, co na ní bylo tak zvláštního. Ovšem samotný fakt, že jí nedokázal číst myšlenky, ho zároveň popuzoval a poskytoval mu přímo rajský klid.

Mysl Belly Swanové pro něj sice byla uzavřená, ale pořád měl více než dobře vyvinutý sluch. Slyšel každé slovo, které řekla strážníkovi. Musel uznat, že byl nemálo překvapený, když se nezmínila o něm. To, že ho zahlédla před jejím domem. Proč to neudělala? Mohla na to prostě a jednoduše zapomenout?

Na své myšlenky se však nedokázal soustředit příliš dlouho. Kapuci si stáhl hlouběji do tváře a díval se směrem, kterým Bella odcházela pryč.

„Bello!“ zavolal na Bellu vystrašený hlas. Nemusela se ani otáčet, aby poznala svou nejlepší kamarádku Sutton.

„Ahoj, Sutton,“ pozdravila ji mile a s úsměvem objala. Sutton ji objímala tak silně, až Bella měla pocit, že se udusí.

„Bello, co se proboha stalo? Jsi v pořádku?“ vyhrkla na ni hned. Bella se nervózně ošila a podívala kolem.

„Jo, myslím, že jo. Takže jsi viděla ráno zprávy?“ zeptala se, i když odpověď už znala. Její kamarádka jen přikývla.

„To je doufám ten důvod, proč jsi byla na policii,“ přeměřila si ji.

„Ano i ne,“ zamumlala neurčitě. Pořád se nemohla zbavit pocitu, že je někdo sleduje.

„Ano i ne?“

„Jo, pojď, řeknu ti to u mě,“ vybídla ji a vykročila směrem, odkud přišla.

ҨҨҨҨҨҨ

„Takže mi říkáš, že se tě ten chlap pokusil znásilnit?“ vykulila Sutton oči. Bella jen přikývla a poposedla si na měkké kožené sedačce. „Panebože, nemůžu uvěřit tomu, že jsem tě ještě strkala k tomu, abys šla za ním. Je mi to moc líto, Bello.“

„To je v pohodě,“ mávla nad tím rukou, i když se cítila přesně opačně. Tížilo ji to čím dál tím víc.

„Vlastně za to můžu já,“ mlela si dál svou Sutt. „Kdybych se k nim pořád nedívala, nenutila tě, nikdy by si tě nevšimli a tohle se vůbec nemuselo stát. Je dobře, že skončili tak, jak skončili. Zasloužili si to.“

„Ne, to nezasloužili. Nikdo si nezaslouží zemřít dřív, než musí.“

„Bello, přestaň si jednou hrát na Matku Terezu! Ti chlapi tě chtěli znásilnit. Kdoví co ještě ti chtěli provést. A ty říkáš, že si nezasloužili to, co se jim stalo?! Sakra vzpamatuj se!“

„Jsem v pohodě, jasný? A děkuju za připomenutí, málem bych zapomněla, co se v noci stalo,“ ušklíbla se na ni Bella. Nedávala na sobě znát hrůzu a bolest, která ji pomalu sžírala zevnitř.

„Bello, omlouvám se. Já… Jen to prostě nechápu,“ omlouvala se jí kamarádka. „Já být na tvým místě, tak se zhroutím a… Upřímně, nevím, co bych dělala. Ale ty se chováš, jako by se tě to vůbec netýkalo.“

„Netýkalo? Pořád mám pocit, že mě někdo sleduje. Otáčím se kolem a hledám… prostě něco. Něco, co by mi alespoň částečně naznačilo, co se ten večer stalo, protože mám pocit, že až to zjistím, a já to zjistím, nebude se mi to líbit. Bojím se, Sutton, vážně se bojím.“ Konečně se Bella chovala tak, jak by se cítil každý v její situaci. Potřebovala to někomu říct. Jediné, co ale opravdu chtěla, bylo schoulit se do klubíčka a nedělat nic. Nemyslet, nevzpomínat, nebrečet…. Prostě nic.

ҨҨҨҨҨҨ

Dnes byl den D. Bellu Swanovou čekal první den v nové práci. Cítila, jak jí vře krev žilách. Byla nervózní, jako když měla jít na své první rande. Naposledy se prohlédla v zrcadle, vlasy svázala do pevného uzlu a vyrazila.

Do knihovny to nebylo daleko. Stačilo projít dva bloky a hned za zatáčkou stála moderní budova, do které by člověk jen stěží řekl, že by mohla být právě knihovnou a obsahovat několik velmi starých svazků. Kdykoli ta chůze přišla Belle jako chvilička, dnes ale ne. Cítila podivně nechráněná, v nebezpečí a ani za mák se nemohla zbavit pocitu, že ji někdo pozoruje. Jenže nikdy nikoho neviděla. Všichni se zdáli zabraní do každodenní rutiny – psaní textovek, telefonování, bavení se s přáteli…

Až když za sebou zavřela těžké skleněné dveře knihovny, cítila, jak z ní strach opadl. Knihovnu mohla považovat za druhý domov. Ještě donedávna tady trávila víc času jak u sebe doma.

„Ahoj, Tess, jdu za paní Fitzpatrickouvou, je tady?“ zeptala se Bella dívky za pultem. Za tu dobu, co tu Bella strávila, by se dalo říct, že se z nich staly kamarádky.

„Ahoj, jojo, je tady. Vydrž minutku, zavolám ti ji.“ Teressa odběhla za mohutnou knihovnu. Za chvilku už se vracela s dámou ve středních letech. Vlasy měla důmyslně zapletené do drdolu a na nose posazené brýle.

„Dobrý den, paní Fitzpatricková,“ pozdravila ji slušně Bella.

„Á, slečna Swanová, dobrý den,“ vrátila jí s úsměvem. „Pojďte, prosím, se mnou,“ pokynula jí rukou a vedla zpět za přeplněnou polici knih. Za ní se skrývala malá místnůstka, ve srovnání se zbytkem knihovny by se dalo říct, že nemoderní, ale přesto útulná.

„Nebudu vás zdržovat dlouho. Téměř vše už jsme probraly minule a teď už mi chybí jen pár vašich podpisů a ověření.“ Bella podepsala vše, co jí paní Fitzpatricková podala a dávno už jí kopie ležely doma na stole a důkladně pročtené. Zkontrolovala osobní údaje, číslo bankovního účtu, podepsala zásady bezpečnosti a od 9:00 byla oficiální zaměstnankyní knihovny.

„Slečno Smithová, byla byste tak hodná a ukázala tady Isabelle všechno potřebné?“ obrátila se na Tess paní Fitzpatricková, když se vrátily do hlavní části knihovny.

„Jasně, hned jí to ukážu, když tu nikdo není,“ usmála se na mě.

„Děkuji a vám, slečno Swanová, přeji hodně štěstí,“ popřála Belle její nadřízená a ztratila se ve své kanceláři.

Jak mohla Bella později zjistit, tento architektonický, dvanáctipodlažní  zázrak, nebyl úžasný jen díky samotné stavbě. Počet svazků, který se v knihovně nacházel, čítal více než milion, přesněji řečeno jeden milion, tři sta čtyřicet osm tisíc, dvě stě padesát osm knih.

„Páni,“ vydechla Bella. Nemohla uvěřit svým očím, když si ještě jednou procházela základní informace o veřejné knihovně v Seattlu.

„Jo, je to úžasný, co?“ podporovala ji Tess.

„To mi povídej.“

„Tak, myslím, že rozřazení knih ti vysvětlovat nemusím. Za ty roky to zvládáš líp než kdokoli jiný. Musím říct, že tahle mašinka nám tu práci tak ulehčuje. Jen si zadáš, která kniha ti má přijet, vezmeš si ji, pak ji vrátíš a ona se sama zase zařadí, je to vážně neuvěřitelný,“ rozohnila se Teressa.

Ano, to byla pravda. Jen těžko se dá uvěřit tomu, že technika se pohnula natolik dopředu, že už neexistují staré rozviklané žebříky, ze kterých knihovníci padali jak hrušky, když do nejvrchnější police zařazovali těžké vazby knih. Sama Bella se trochu bála zázračného stroje, když tu byla poprvé. Teď ale věděla, že to je důmyslný systém využívající jednoduchost.

ҨҨҨҨҨҨ

„Zítra, Tess,“ rozloučila se Bella s novou kolegyní a vyšla z budovy složené ze skleněných desek.

Bylo až neuvěřitelné, jak snadné bylo zapomenout na to, co se jí jen před pár dny stalo. Ani si nevzpomněla na tu noc, ale teď, když šla opět po ulici sama, i když pár kroků před ní kráčela skupinka mladých dívek, necítila se dobře. Chtě nechtě se jí do mysli vkrádaly útržky z té noci. Těžká dlaň na rameni. Roztržený kabát. Dlaň šátrající po jejím těle.

Tvář schovala do tváře a zvednout oči si dovolila, až když spatřila dveře od domu. Z kapsy vylovila klíče, spěšně odemkla, vzala si poštu, a jak nejrychleji mohla, se odebrala do svého bytu.

Pečlivě za sebou zabouchla a zamkla. To se teď stalo každodenní činností, kterou i několikrát zkontrolovala, jen aby si byla jistá, že se k ní nikdo nedostane.

V ruce překládala obálku za obálkou, leták za letákem… Najednou jí v ruce skončila krémová obálka, nadepsaná jen jejím jménem. Žádná adresa odesílatele nebo třeba jen jméno, nic.

Všechno se v ní sevřelo, srdce jí začalo tlouct jako o závod, dlaně se jí zpotily. Roztřesenýma rukama uchopila a škubla.

Já... nevím, kde mám začít. Předem chci moc poděkovat všem, kteři mi u poslední kapitoly nechali komentář, jsem za ně vážně moc vděčná. :-) A už vůbec nemůžu uvěřit dvěma slečnám, jemnovitě Kim a KatuuskaCullen, které pro mě hlasovaly v anketě o Nej povídku. Je to to poslední, co jsem po dvou kapitolách čekala. Děkuju vám!!! :-)

Hodně jste psali, že jste zvědaví, co se bude dít dál... Když se přiznám, já taky. :-D Děj nemám nijak naplánovaný dopředu, jen píšu, co mě napadne. 

A poslední... Možná jsem ještě nezmínila, jak posílám k publikaci tuto povídku. Vždy druhý den po vydání předchozí kapitoly, zbytek záleží jen na adminech. :-)

Mers

P.S.: Co říkáte na dnešní kapitolu?

Autor: Mers (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska a zvíře - 2. kapitola: