Každé tajemství se jednou objeví, ať chcete, nebo ne. To zjistil Emmett a Alan. Co ti dva mají společného? Proč bude Alan zoufalý a Emmett zmatený? Jaké tajemství vyjde na povrch? Vaše Nicole
09.02.2012 (18:15) • nicolecullenhale • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2048×
Rosalie
Ten hlas. Vrýval se mi do paměti. Byl to ten hlas, který jsem tolik nenáviděla. Který jsem tak postrádala. Hlas mé matky. Bála jsem se jen otevřít oči. Ona tam bude. Jak asi vypadá? Je mi podobná? Kdo s ní je? Ublíží mi? Proč se vrátila? Bylo tu tolik otázek a ani jedna mi nemohla být zodpovězena. Nikdy jsem nebyla v takovéto situaci, kdy se mám rozhodovat sama za sebe. Teda jednou ano a dopadlo to katastrofálně. Zamilovala jsem se a schovávám se za maskou. Co když následky budou hrozný, když se rozhodnu špatně? Co když to ublíží mému otci? Bolest ustupovala a já začala opět vnímat víc, než jen ten hlas. Bylo jich tu víc. Pomalu a nejistě jsem otevřela oči. Naproti mně stála blondýna a usmívala se. Za ní velmi vypracovaný muž, který… divně páchl. Rychle jsme se vymrštila do sedu a chtěla něco chytnout a praštit tu blondýnu. Chytla mi ruku a zasmála se.
„Jsi mi tak podobná.“ To ona je má matka. Blondýna. Krásná. Zlá!
„Nejsem ani zdaleka jako ty!“ prskla jsem po ní. Zasmála se a ukázala na toho muže, co smrděl. Přešel ke mně. Co mi chce dělat?! Já nechci, aby na mě hmatal. Smrdí! Čapl mě za ruce a odtáhl na gauč. Oba zpozorněli. Za chvíli jsem ho taky slyšela. Emmett!
„Skvělý. Zbav se ho, Ricku!“ přikázala smrdícímu muži. Šel před dveře. Otočila se na mě. „My si spolu užijeme, zlatíčko.“ Hned, jak to dořekla, cítila jsem silnou bolest hlavy.
Emmett
Slyšel jsme křik, který ustal. Ale pořád mě bolelo, jak jsem ji slyšel. Nevím, jak to vysvětlit, ale nutilo mě šílet, když jsem slyšel, jak ona trpí. Zabil bych každého, kdo jí to dělal. A navíc tu byla ta vůně. Tak jiná. Tak krásná. Tak omamná. Zrychlil jsem a došel jsem k tomu vlkovi. Jeho oči byly modrý. Už jen pohled na něj bolel. Ale co teprve ten pach. To byla síla. V jeho přítomnosti bylo těžké dýchat.
„Kdo jsi?“ zavrčel jsem na něj. Zasmál se a došel ke mně.
„Dej si pohov, upírku! Měl by ses držet dál. Je to jasný?“ Pořád na mě upíral ty jeho oči. Byl divný.
„Ani ne.“ Usmál se a chtěl mě připlácnout na kapotu auta. Provedl jsem velmi rychlý obrat a ležel tam on.
„Kurva!“ zavrčel. Ani nechápu, že si na mě troufal. To nevidí, jak vypadám? Sexy, krásný a silný. Přimáčkl jsem ho a chtěl jsem mu položit tak moc důležitou otázku, ale moje hlava přímo vybouchla. Zhroutil jsem se v bolestech. Bylo to, jako by vám někdo hlavou mlátil o skálu a ona se roztříštila, ale bylo to pořád dokola. Ale nemůže to být ona. Třeba je ještě jiný upír, který to umí. Ona to nemůže být! Ona nemůže nic udělat té, kterou miluji! To nemůže. Bolest ustala. Cítil jsem na sobě něčí dotek. Otočil jsem se a tam byl pan ředitel. Jeho oči byly zlatý a jeho pach… Sakra, on je upír. Uskočil jsem od něj.
„Co? Jak? Bože!“ vyjekl jsem jako malá holka. No tak, Emmette, seber se! Je to jen ředitel. Který je upír! Ale jak to? Ještě dneska ráno nebyl, a to vím dost jasně.
„Emmette, uklidněte se. Já vím. Je toho hodně na vysvětlování, ale teď mi řekněte, kde je má dcera?“ Jak to mám vědět? Já nejsem vědma, to je Alice.
„Jaká?“ optal jsem se a koukal na něj.
„Blondýna.“
„Nevím, ale jak to?“ Koukal jsem mu na oči a celkově na něj. Vlítl do domu. Šel jsem za ním. Ta vůně byla jasná. Byla tu. Ona to vážně udělala? To není možný, kam až zašla. Věděl jsem, že je psychopat, ale nikdy mě nenapadlo, že je tak moc šílená.
„Pam,“ vydechli jsme zároveň. Jak o ní ví? Že by náš pán dokonalý ředitel neměl tak skvělý život? Kde by mohl potkat takovou mrchu? Na rodičovských schůzkách asi těžko.
„Můžete mi říct, o co tu jde?“
„Emmette! Vím, že mě neznáš, ale je ve městě Carlisle?“ Jak ho zná?
„Ano. Proč?“
„Vysvětlím ti to, až mě za ním zavedeš.“
„Bude doma. Zavezu vás, ale chci vysvětlení!“
„Emmette. Prosím jde o mou dceru.“ Ten chlap je blázen. Kývl jsem a šel k autu. Vyjel jsem co nejrychleji a za rekordních patnáct minut jsem byl u domu. Jako vždy žádné vítaní. Vystoupil jsem a pan ředitel se mnou. Jak jsem vešel i s ním dovnitř, všichni přiběhli. Carlisle vypadal na infarkt.
„Alane?“ houkl překvapeně. Už se k němu hrnul. Zastavil jsem ho.
„Tak, hele, stop! On mě donutil vzít ho za tebou. Ta psychopatická mrcha mě zas mučila a byl tam vážně divný vlk a já jsem vedle. Takže prosím vysvětlení! Hned.“
Tak hurá do mě. Tahle kapitolka se mi vůbec nelíbí, tak mě za ni, prosím, nezabijte. Minulé komentáře mě moc potěšily. Byla bych moc ráda, kdyby jste dál dávali najevo, jestli čtete. Za korekturu vděčím WhiteTie.
Autor: nicolecullenhale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Krása není vše - 8. kapitola:
Ou, tak to bylo něco.
Honem další, prosím.
Supr
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!