Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Království chaosu - 8. kapitola

07.09.2012 (19:30) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3845×

„To snad nemyslíš vážně! Vždyť všichni vidíme, že se naprosto zbláznil! Celou dobu se tady pro něco dřeme, domluvíme se, co se bude dít dál a probíráme spolu každý krok a on udělá tohle! Jak si to vůbec představuje? A co si o tom myslíš ty? Vím, že je král, ale nebýt nás, na té židli by neseděl! Všichni jsme pro to něco obětovali a on se chová jak malej, rozmazlenej fracek a vůbec nerespektuje určitá pravidla! No tak, Carlisle, posloucháš mě vůbec?!“ zuřila Rosalie.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že můj syn dělá chybu. Něco se děje. Musel slyšet něco, proč se rozhodl, že ji nezabije. Všichni jsme čekali na to, až tak učiní, a nám všem spadne kámen ze srdce, protože ta lidská holka nám vážně znepříjemňovala život a podkopávala Edwardovu autoritu jako krále. Ze začátku jsem si myslel, že ji snad ani nikdy nechytíme a ona nám bude pořád a pořád unikat a štvát nás jako otravný hmyz, ale byl jsem vážně překvapen, když se s ní Jasper vrátil. Na první pohled vypadala jako obyčejná žena, křehké stvoření, kterému by nemělo být ublíženo, ale její pověst ji bohužel předcházela. Podle jejích činů jsem věděl, že je to bezcitná žena, která nemá snad ani žádné svědomí. Chováním mi spíš připomínala to, co sama z duše nenáviděla – upíry. Podobala se víc nám, než lidem. Byla chladná a bezcitná a pro svůj cíl dokázala obětovat vše. Vraždila všechny upíry bez ohledu na to, zda si to zasloužili, anebo ne. Bylo mi jí na jednu stranu vážně líto. Byla plná zášti a já bych strašně rád věděl, proč vlastně. Co se stalo, že se z ní stala taková bezcitná mrcha?

Bohužel to ale nic neměnilo na tom, že Edward udělal chybu. Tehdy, když s ní Jasper vstoupil do sálu, mě ochromila její krása. Nejdřív jsem si myslel, že stejně zapůsobila i na Edwarda, ale rukama mu prošla spousta krásných dívek a žen a žádnou z nich kvůli tomu neušetřil.

Jakmile ji v tom sále spatřil, něco se s ním stalo. Původně byl tak nedočkavý, že jsem myslel, že se na ni hned vrhne a rozsápe jí hrdlo a bude po našem malém, lidském problému. Viděl jsem, jak ji zkoumá pohledem a nechápal jsem, na co čeká. Najednou rozhodl, že ji mají okamžitě odvést do sklepení a spěšně vyběhl ze sálu. Vydal jsem se za ním a chtěl jsem vysvětlení. Než jsem ale stihl doběhnout k jeho komnatám, slyšel jsem, jak dává pokyn svým gardistům, aby jej nikdo nerušil.

Rozhodl jsem se, že jeho přání budu určitou dobu respektovat. Možná slyšel něco důležitého, kvůli čemu ji nechal naživu. S tím jsem odešel a nechal Edwarda Edwardem. Několik dní vůbec nevyšel z pokoje, až jednou. Byl jsem si jist, že vím, kam má namířeno. A nespletl jsem se. Než jsem ale stihl něco podniknout, byl Edward zpátky ve svých komnatách.

Chystal jsem se za ním, protože vážně bylo načase, aby nám řekl, co se tady, sakra, děje, a proč se chová jako malé, rozmazlené děcko!

Vtom se ozvalo klepání na dveře. „Dále!“

„Carlisle, král si výslovně nepřeje být rušen,“ řekl Demetri. Překvapeně jsem se na něj podíval, a vzedmula se ve mně vlna hněvu.

„Děkuji, Demetri.“

Nevím, jak si to představoval, ale v tu chvíli jsem toho měl akorát tak dost!

Vyběhl jsem z pokoje a vydal se chodbami k němu. Nezdržoval jsem se klepáním a vtrhl do jeho pokoje. Uprostřed pokoje, na velké, zdobené posteli, ležela mladá dívka a nad ní se skláněl Edward, který hltavě pil z jejího hrdla. Jakmile mě zaregistroval, tlumeně zavrčel.

„Odejdi!“ křikl. Ignoroval jsem ho a přešel blíž k nim. Dívku jsem chňapl za paži a vyvedl ji z pokoje.

„Demetri,“ houkl jsem tlumeně. Během okamžiku se objevil před dveřmi. „Víš, co máš dělat,“ řekl jsem a předal mu tu dívku. Voněla vážně nádherně, ale měl jsem momentálně jiné povinnosti.

Otočil jsem se a zabouchl za sebou dveře. Edward na mě bez ustání vrčel a propaloval mě pohledem.

„Můžeš mi, kruci, vysvětlit, co tohle všechno má znamenat?!“ rozčiloval jsem se. Hlavou se mi honily myšlenky na to, co se nedávno událo, a chtěl jsem od něj nějaké vysvětlení. Dlužil mi ho. A nejen mně, ale i celé své rodině.

„Nechci o tom mluvit,“ řekl nekompromisně.

„Edwarde, takhle to ale dál nepůjde. Uvědom si, že se to týká nás všech, ne jen tebe. Podívej se, jak se chováš! Můžeš mi vysvětlit, proč si ji nezabil? Co změnilo tvůj názor? Vím, že si ji nechal přivést z toho důvodu, aby si ji usmrtil, a ukončil tak ten chaos, co díky ní vznikal. Co se teda doopravdy stalo?“ Snažil jsem se apelovat na jeho svědomí – pokud teda ještě nějaké měl. Moc dobře totiž věděl, že tím neohrožuje jen sebe, ale nás všechny. Ta dívka nemohla žít. Na to způsobila už spoustu problémů. A pokud jsme si chtěli udržet vládu a poslušnost a Edward trůn, musela zemřít.

„Vždyť tohle všechno vím, kruci!“ ohradil se Edward. „Vím, co udělala a taky vím, že musí zemřít. Carlisle, ale… já ji neslyším. Nevím, co si myslí, co se jí honí hlavou. A potřebuju zjistit, proč to tak je. Potřebuju zjistit, jestli je sama nebo má nějakou rodinu, jestli je jen ona jedinečná, nebo by mohl existovat někdo další. Víš, co by to znamenalo? Tohle by nám mohlo způsobit vážně velké problémy.“

Musel jsem uznat, že má v tomhle pravdu. Velice mě překvapilo, co mi právě teď řekl. Něco takového jsem vážně nečekal a byl jsem jeho odpovědí dost překvapený.

„Dobře, beru to na vědomí. Ale ty by sis, Edwarde, měl uvědomit jednu věc – nemáme moc času, než se ostatní dozví, že ji neslyšíš, a že ses jí nezbavil. Dříve nebo později se to dostane ven z hradu, protože tady i stěny mají uši, to moc dobře víš. A měli bychom s tím něco udělat, než se do toho bude chtít vložit někdo jiný. I když je to obyčejná, lidská holka, už tak nám způsobila dost problémů. Představ si, co by mohla učinit jako upír. Pokud ji chceš zabít, budeme ji muset hlídat jako oko v hlavě, aby se k ní nikdo nedostal.“ Přikývl. To mi stačilo. Bylo načase odejít a informovat ostatní o tom, co jsem se právě dozvěděl. Byl jsem si jist, že nebudou zrovna nadšení…

…

Běžel jsem chodbami hradu a doufal jsem, že si mě nikdo nevšiml. I když mi řekl, že mám jít pryč a nechat je o samotě, musel jsem vědět, o čem se budou bavit. To bylo pro naši věc vážně důležité. A kvůli tomu jsem tu taky byl. Získal jsem si u krále dobrou a důvěryhodnou pozici, která nám dávala spoustu možností. Ale to, co jsem se dozvěděl teď, bylo vážně něco!

Před nějakou dobou by mě něco takového ani ve snu nenapadlo. Nemyslel jsem si, že bych byl schopen ho zradit. Ale to, co mi nabízeli, bylo vážně lákavé. Každý upír má svou cenu. I já…

„Jdu za Jane,“ řekl jsem upírovi, který stál u vchodu. Přikývl a uhnul mi z cesty.

„Demetri, tak ráda tě vidím,“ pousmála se. „Však už bylo taky načase. Doufám, že nám neseš nějaké dobré zprávy.“

„Myslím, že to, co ti řeknu, tě vážně překvapí. Konečně máme reálnou šanci na to, dostat ho z trůnu,“ zašeptal jsem škodolibě.

„Pamatuješ si na tu lidskou holku, Isabellu?“ Přikývla. „On ji neslyší. Dokážeš si představit, co bychom s ní mohli dokázat, kdyby byla upírem? Její dar by jistě zesílil. Co když je imunní vůči všem schopnostem? Navíc by nepotřebovala žádný výcvik, už jako člověk je skvělá bojovnice.“

Přiblížila se ke mně. „Vážně si mě potěšil, Demetri. Vrať se na hrad a my zatím vše připravíme. Až to bude hotovo, spojím se s tebou,“ řekla a políbila mne na tvář.

Nebude to dlouho trvat a Isabella nebude jediný problém, se kterým se bude náš milý král potýkat, pomyslel jsem si.

Další kapitola. Pomalu se do toho zpátky dostávám. Doufám, že vás tenhle díl potěší stejně, jako mě vaše komentáře. Děkuju!

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Království chaosu - 8. kapitola: