Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Království chaosu - 6. kapitola

16.07.2012 (16:00) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2635×

Bál jsem se jí zeptat, ale musel jsem. Už dlouho mi to vrtalo hlavou. Já sám jsem si nemyslel, že zvolila dobře. Měli bychom se raději schovat a snažit se nějak přežívat...

„Jane, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se potichu.

Rozzuřeně jsem přikývla. „A máš snad lepší, Alecu? Svrhli našeho krále, povraždili polovinu gardy a zbytek, co utekl, neustále nahání. To chceš žít celý život na útěku, schovávat se před tím hnusným vegetariánem?! Pře upírem, který se dřív živil pouze krví zvířat, protože chtěl být mírumilovný? Jako by to tak šlo dohromady – upír, vegetarián. Musíme ho svrhnout, jinak se náš svět dostane do záhuby. Neslyšels o té Isabelle Swanové? O té rebelce? Když byl na trůně Aro, nikdo takový se tu neobjevil. Nikdo mu nedokázal bránit, nikdo se mu nedokázal vzepřít. A už vůbec ne prachobyčejný člověk!!!

Chtěla přemoct upíry, chtěla zabít krále. Podívej se, kolik problémů způsobila. A co dělá náš král? Náš milý Edward? Místo toho, aby ji na místě zabil a ukázal tak všem, kdo je tu král, kdo tu vládne, chová si ji skoro jako nějakého mazlíčka někde dole ve sklepení.“ Byla jsem vážně rozčílená. Když jsem byla v gardě já, vypadal upíří svět úplně jinak. Ale od té doby, co Edward svrhl Ara, se všechno změnilo. Z pravé ruky krále se stal psanec. Moje postavení najednou neznamenalo už vůbec nic. Mé zásluhy byly zapomenuty. Začala jsem se bát o vlastní existenci, museli jsme se s bratrem a ostatními členy bývalé gardy, kteří přežili, schovávat, utíkat, a ani tak jsme si nemohli být jistí, že přežijeme. Že nás nenajdou. Ano, i my jsme měli schopnosti, ale proti těm jejich byly ty naše zanedbatelné. A proti jejich počtu bylo i naše množství zanedbatelné.

Proto jsme utekli. Věděla jsem, že mě i mého bratra by ihned zabili, na to jsme si, během našeho působení v gardě, nadělali až příliš nepřátel. Měli jsme v tuto chvíli jen dvě možnosti. Do konce věčnosti utíkat a bát se, že nás najdou a zabijí, anebo se postavit králi a svrhnout ho. A na to jsme potřebovali spojence. Nejen mezi upíry ve světě, ale i na hradě. Bylo potřeba, abychom na svou stranu dostali pár upírů z královské gardy.

Byl však někdo natolik pošetilý, aby zradil krále Edwarda?!

Bella:

Co to, sakra, bylo?! Nejdřív si užiju naprosto neskutečnej sex s upírem, kterej mě tu má strážit – vlastně nechápu, jak si to vůbec mohl dovolit, vždyť by z toho měl mít průser jako mraky, protože upíři přece slyší všechno - a pak za mnou přijde Cullen a culí se tu na mě jak měsíček na hnoji!

Jsem blázen já, anebo on?!

Vlezl do místnosti, plížil se ke mně jako kočka k myši, jako kdyby mě chtěl lapit, a pozoroval mě. Stejně jako já jeho.

Ta otázka mě tak neskutečně pálila na jazyku, že jsem ji musela vyslovit. Strašně moc jsem chtěla vědět, proč je tady, proč mě pozoruje, proč mě vlastně pořád ještě nezabil!

„Co chcete, králi?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale viděla jsem na něm, že raději nemám pokoušet jeho trpělivost a ovládání. Vypadal, že se na mě každou chvíli vrhne a já v tu chvíli dostala neskutečnou chuť podráždit ho. Vím, že by bylo lepší nic neříkat, mohla jsem tak mít větší šanci na to, přežít, ale to bych to nesměla být já...

„Přišel jste mě zabít? To je přece to, co chcete, zbavit se mě,“ dodala jsem.

Věděla jsem, že stačilo, abych si ho nezprotivila, abych mu neodporovala, a aby mu mé chování alespoň částečně vyhovovalo, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem si rýpnout. Kdybych udělala vše tak, jak chtěl, pak by mě třeba chvíli nechal v klidu, mohla bych hnít v téhle kobce a pomalu si získávat Santiaga na svou stranu a poté snad i uprchnout. A jakmile bych jednou utekla, byla by moje šance na zabití krále mnohem větší. Znala bych svého protivníka, znala bych alespoň částečně hrad a mohla pak, s dobrým plánem, zaútočit a zasadit mu citelnou ránu. Tolik jsem toužila ponížit ho, zranit ho, udělat mu to, co on celou dobu dělal ostatním lidem. Chtěla jsem ho zabít, dát si ho k večeři, anebo zotročit. Aby věděl, jaké to je. Chtěla jsem, aby ochutnal vlastní medicínu.

A když pak promluvil, nevěřila jsem svým uším. Na jednu stranu jsem moc dobře věděla, jaký osud mě čeká, ale byla jsem si skoro jistá, že když to neudělal předtím, neudělá to ani teď. Ale mýlila jsem se.

„Ano, Isabello, přišel jsem, abych dokončil to, co jsem začal. Přináším ti smrt.“ Ani jsem se nepohnula. Nechtěla jsem dát najevo, jak moc se bojím, jak velký mám strach. Byla jsem si jistá, že se mi to daří. Byla jsem naprosto v klidu, i když uvnitř jsem neskutečně ječela. Bála jsem se a srdce mi uhánělo jako splašené.

„Tak do toho, králi,“ zašeptala jsem. Na víc než šepot jsem se nezmohla. Věděla jsem, že kdybych promluvila nahlas, můj vlastní hlas by mě zradil.

Hrála jsem si na hrdinku, na bojovnici proti upírům, ale v tuhle chvíli jsem byla vystrašená jak malé kotě.

Viděla jsem, jak se ke mně přibližuje a pomalu překonává tu vzdálenost mezi námi. Dotkl se mě a přitáhl si mě blíž k sobě a viděla jsem, jak se očima zaměřil na mou krční tepnu. Jako by v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Vycenil své tesáky a skláněl se ke mně blíž a blíž. Vystrašeně jsem kulila oči a hleděla na něj. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. I když mě to strašně moc děsilo, jedna má část toužila po tom, aby se jeho rty dotkly mého krku. Chtěla jsem pocítit, jaké jsou jeho rty. Jaký je on. Jestli je na dotyk takový, jako na pohled. Připadala jsem si, jako kdybych měla rozdvojenou osobnost. Jedna má část toužila vymanit se z jeho sevření, začít křičet a utíkat od něj, ale ta druhá toužila a prahla po jeho dotyku.

Připadalo mi to jako věčnost, ale byly to pouhé vteřiny. Edward se nade mnou skláněl a chystal se mě kousnout a přitom naposledy pohlédl do mých očí. V tu chvíli se se mnou zatočil celý svět. Jeho karmínové duhovky uvěznily ty mé a místo toho, aby pokračoval v tom, co započal, jeho ústa změnila směr. Místo k tepně pokračovala k těm mým. Sklonil se ke mně a spojil naše rty. Jeho rty byly ledové, jako vytesané z kamene. Bylo to úplně něco jiného, než když jsem líbala Santiaga. Bylo to, jako by chyběl kus skládačky a ve chvíli, kdy se naše rty spojily, jako by se poskládaly celé puzzle. Spolu naše rty tvořily dokonalý celek. Než jsem stačila něco udělat, odtrhl se ode mě, práskl dveřmi a utekl.

A teď jsem měla v hlavě dokonalý guláš. Jestli jsem si předtím myslela, že je všechno jednoduché a stačí mi sbalit Santiaga, zdrhnout a vymyslet plán, tak teď se to, sakramentsky, zkomplikovalo. V tu chvíli, kdy mě políbil, jako by se najednou celý svět rozzářil. Jako by můj život najednou dostal smysl.

Ale jak se to, mohlo, sakra, stát?! Vždyť jsem se nemohla zamilovat do upíra! To přece nejde! Je to můj nepřítel! Edward je člověk, kterého chci zničit! Tvor, který nemá právo na život! Ani na lásku! Tak proč a jak jsem se do něj zamilovala?!

Ale najednou mi to bylo jasný jako facka. Byla jsem v perfektním srabu! Jestli jsem si myslela, že to mám spočítaný, když mě chytili, teď to bylo mnohem horší. Zamilovala jsem se do někoho, koho jsem přišla zabít. Zničit. Věděla jsem ale, že tohle už asi nedokážu.

Teď jsem mohla udělat jen jediné. Ujistit se, že to Edward nikdy nezjistí!!! Utéct a zapomenout na něj, ikdyž můj původní plán byl naprosto jiný...

Vím, že tahle kapitola je poněkud nijaká, ale měla jsem potřebu to tak nějak shrnout a uvést věci na pravou míru. Slibuju, že příště se zase podíváme do hlavy Edwardovi a posuneme se trochu dál v ději. První konfrontaci Belly a Edwarda máme za sebou, ale další na sebe nenechá dlouho čekat, nebojte se.

Všem vám moc a moc děkuju za komentáře a doufám, že se vám tato kapitola bude líbit stejně jako ty předchozí!

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Království chaosu - 6. kapitola: