Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Království chaosu - 3. kapitola

26.06.2012 (20:15) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2386×

Bella:

Věděla jsem, že můj konec se blíží. Střetnutí s králem ještě nikdo z lidí nepřežil. Buď se z nich stala potrava, mazlíčci, anebo upíři. Nevím, co je horší. Jestli prožívat ta muka, kdy vám upíří tesáky projdou kůží na krku, jako by byla papír, zaboří se do tepny a z vás pomalu uniká život, anebo žít, ale přežívat? Stát se královou loutkou a být mu a jeho kumpánům po vůli, kdykoliv si zamanou? Anebo prožít ty nejhorší tři dny ve vašem životě a pak se stát stejnou zrůdou, jako jsou oni sami? Bez možnosti volby? Východiska? S vědomím, že už je to napořád? Opravdu nevím, co je horší. Vždycky jsem si myslela, že se ze všeho vykroutím nebo vylžu, ale tahle situace vypadala jako předem prohraná bitva, tím jsem si byla jistá.

Pomalu, ale jistě, se mě zmocňovala panika, což u mě nebylo obvyklé. Vždy jsem měla na všechno odpověď, nějaké řešení, nebo jsem se z té situace dokázala probojovat, popřípadě utéct. Ale v tuto chvíli bylo cokoliv z toho nemožné. Takže už mi zbývalo jen jediné – modlit se a doufat v nějaký zázrak...

Ten se ale samozřejmě nekonal a po pár dnech cesty jsme dorazili na královský hrad. Po celém těle jsem cítila mravenčení a s každým dalším krokem, kdy jsem byla blíž králi, jsem byla víc a víc nervózní. Bylo mi jasné, že tohle už jinak, než setkáním s králem, skončit nemůže. Jakmile jsem spatřila Volterrský hrad, oněměla jsem. Čekala jsem nějakou polorozpadlou, temnou stavbu, ale přede mnou se skvěl nádherný, rozlehlý, starobylý hrad, který byl obehnaný příkopem, a s pevninou ho spojoval masivní padací most, u jehož paty stála dvojice stráží. Prošli jsme kolem nich mlčky. Znatelně jsem postřehla, že atmosféra se změnila. Během cesty na sebe upíři pokřikovali, vtipkovali a bavili se, ale najednou všichni zmlkli a ztuhli a mlčky pochodovali do nitra hradu. V čele naší skupiny šel muž, který rozhodl o mém osudu. Během cesty jsem pochopila, že je vedoucím celé téhle skupiny. Když něco řekl, platilo to. Nikdo se neopovážil mu v něčem odporovat. A právem – šel z něj strach!

Prošli jsme snad celým hradem a nenarazili, krom stráží u vchodu, na nikoho. To mi bylo velice divné, čekala jsem, že tu budou stráže na každém kroku. Šli jsme pomalu, spíše jsme se ploužili, proto jsem měla dostatek času rozhlédnout se kolem sebe. Pozorovala jsem chodbu, kterou mě vedli, a viděla jsem, že se co chvíli rozvětvuje do dalších a dalších chodbiček. Tenhle hrad byl hotové bludiště a dostat se z něj nepozorovaně by byl vážně zázrak. Zdálo se mi, že už jdeme opravdu dlouho a chystala jsem se něco namítnout, ale jeden z gardistů mě předběhl.

Zarachotil klíčema, které měl na opasku a odemknul dveře, které se před námi objevily. Byly menší, zapadlé a určitě bych si jich sama od sebe nevšimla. Hrubě do mě strčil a já se tak ocitla v malé cele.

„Pohodlí si dělat nemusíš, moc dlouho tu určitě nepobudeš,“ zasmál se. Posadila jsem se na špinavou zem a čekala jsem na svůj osud. Klíč v zámku zarachotil, když upír zamykal dveře, a nedlouho na to jsem osaměla.

Edward:

Zpříjemňoval jsem si dlouhou chvíli s jednou z děvčat, když vtom se ozvalo hlasité zaklepání. Zavrčel jsem a naštvaně se zvedl od svého hodokvasu. Neměl jsem rád, když mě někdo rušil u jídla. Věděli to všichni a respektovali to. Byla to snad jediná věc, která mě dokázala přivést k nepříčetnosti.

Prudce jsem rozrazil dveře, za kterými se objevil jeden z mých stráží.

„Vaše veličenstvo, omlouvám se, že vás ruším, ale vrátil se váš bratr. Přál jste si, abych vás ihned informoval, jak se tak stane,“ odříkával ustrašeně a se sklopenou hlavou upír přede mnou.

Ač jsem nesnášel, když mě někdo rušil, musel jsem mu dát v tomhle případě za pravdu. Vlastně touhle zprávou si to odčinil.

„V pořádku. Děkuji. Můžeš jít,“ odpověděl jsem. Gardista úlevně vydechl a spěšně se vydal pryč od mých komnat.

Vrátil jsem se do nitra pokoje a co nejrychleji se převlékl.

„Zmiz,“ křikl jsem na dívku, která se rozvalovala na lenošce. Pohlédla na mě se strachem v očích, přitáhla si roztrhnuté šaty blíže k tělu a vydala se pryč.

Chvíli po ní jsem opustil pokoj i já a zamířil do trůnního sálu. Rozrazil jsem dveře a ocitl se v sále plném lidí. Že mě to vůbec nepřekvapuje...

Jakmile jsem vstoupil, všichni utichli a poklekli. Došel jsem ke trůnu a posadil se na něj. Pohledem jsem přelétl celý sál a hledal ten jediný, důležitý pár očí. Ale dříve, než jsem ho našel, zaslechl jsem jeho myšlenky.

Našli jsme ji, bratře. Bylo to naprosto neočekávané. Myslel jsem, že je úplně někde jinde, ale usmálo se na nás štěstí. Přivedl jsem ti ji...

„Kde je?!“ vyštěkl jsem netrpělivě.

„Ve vězení,“ odpověděl mi můj bratr, Jasper, který se najednou zjevil přímo přede mnou.

„Přiveďte tu holku, způsobila nám už dost problémů, je na čase, aby za to zaplatila smrtí,“ rozhodl jsem.

Sálem se ozval šum. Najednou jako by všichni věděli, o koho se jedná. A oni to opravdu věděli. Byl tu jen jeden člověk, jedna osoba, která nám dělala potíže. Dosud se nám podařilo každého zlikvidovat, jen ona nám způsobovala jen samé nepříjemnosti. Nedokázali jsme se jí zbavit. Vždy byla krok před námi, i když byla jen obyčejným člověkem. Museli jsme to zarazit, protože její chování už bylo známé po celém světě. Díky ní jsme přicházeli o respekt, o autoritu, kterou jsme si tak pečlivě budovali. Bylo na čase, aby se Isabella Swanová stala odstrašujícím příkladem pro ostatní, ubohé lidské tvory, kteří si mysleli, že můžou přemoct nás, upíry.

Nedlouho na to Jasper rozrazil dveře a za ním, v poutech, vedli dva gardisté mladou dívku. Nikdy jsem ji neviděl, ale hodně jsem o ní slyšel. Byla prý nádherná. Jasper došel až ke mně a poklonil se přede mnou, čímž se mi naskytl pohled na ni. Vědělo se o ní, že byla hezká, ale tohle naprosto předčilo mé očekávání. I přesto, že byla několik dnů na cestě a byla celá ušmudlaná, nedala se tím její krása skrýt. Tmavě hnědé vlasy se jí vlnily skoro až do pasu, který byl vosí, jí rámovaly srdcovitý obličej, ze kterého na mě koukaly dva čokoládové diamanty. Její pohled byl uhrančivý a dokázala si mě podmanit stejně jako upír svou mocí. Krvavě rudé rty měla stáhnuté v úzkou tvrdou linku, čímž dávala najevo svou nepřístupnost a bojovnost. I v tuhle chvíli byla odhodlaná bojovat.

A její krev. Zpívala mi. Volala mě. Vábila mě k sobě. Musel jsem použít veškeré své ovládání, abych se k ní nerozběhl a nevzal si ji před zraky všech.

Jasper přede mnou si odkašlal a tím mě probudil z mého rozjímání. A až v tu chvíli jsem si uvědomil, že nic neslyším. Bylo to úplně poprvé. Nic. Ticho. Žádné myšlenky. Jak to bylo osvobozující...

Moje rozhodnutí ihned ji zabít vzalo za své. Chtěl jsem zjistit, proč tomu tak je. Proč ji neslyším.

„Odveďte ji zpět do vězení,“ prohlásil jsem. Sálem se ozval šum hlasů, jak se všichni mezi sebou začali bavit a divit se mému rozhodnutí.

„Ticho!“ křikl jsem a spěšně se vydal zpět do svých komnat. Utekl jsem zbaběle, jako malý kluk, abych nemusel čelit pohledům mé rodiny.

Isabello Swanová, co jsi to se mnou, sakra, udělala?!

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Království chaosu - 3. kapitola: