Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Království chaosu - 2. kapitola

20.06.2012 (07:15) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2414×

Seděl jsem ve své komnatě a přemýšlel jsem. Vrtalo mi hlavou, kde tak dlouho jsou. V tuhle chvíli měli být už dávno zpátky na hradě. Něco je muselo zdržet. Měl jsem toho už plné zuby. Skoro pokaždé, když se vydali na nějakou misi, něco se stalo. Napadl je jiný klan, nebo občas neudrželi své choutky na uzdě. Kvůli tomu jsem byl vždy vzteky bez sebe. Nechápu, že se nedokážou ovládnout. Chovají se jak primitivové, kterým o nic jiného než o krev nejde, a ne jako nadřazená rasa. Občas jsem si říkal, na co je vlastně mám…

Ironicky jsem se pousmál. Máš je, protože jsi král, ty blbče, našeptával mi můj vnitřní hlas. Povzdychl jsem si. Kdybych se nestal králem zrovna já, bylo by to vše mnohem jednodušší.

Dlouho jsme o tom všem debatovali. Tehdy jsem si nemyslel, že jsme rozhodli dobře, ale když jsem se teď podíval do zrcadla, viděl jsem v něm někoho jiného, než kdysi. Nyní jsem si ale byl jist, že jsme udělali nejlíp, jak jsme mohli. Dokud nevypukla válka mezi upíry, myslel jsem, doufal jsem, že třeba, jednou, bych mohl skončit někde v nebi. Dřív jsem si myslel, že možná mám duši. Snažil jsem se být lepším, snažil jsem se žít, splynout s okolím. Ale když vypukla válka, uvědomil jsem si, že to nejde. Nemůžu popírat svoji přirozenost, snažit se ze sebe udělat někoho, kým nejsem. Když jsem dospěl k tomuto poznání, nechal jsem proplout na povrch svou pravou podstatu. Vím, že někteří členové naší rodiny se tomu bránili, chtěli si zachovat svou lidskost, ale pokud jsme chtěli v tomto světě přežít, museli jsme se stát tím, čím jsme byli doopravdy. Predátory. Až tehdy, kdy jsme přijali to, co skutečně jsme, mohli jsme začít bojovat o naše místo na slunci. Jakmile jsem si tohle všechno uvědomil, Edward, kterým jsem byl dříve, zmizel. Zůstal jen Edward, upír, který toužil po moci. Po zabíjení. Po krvi. Upír, který se chtěl vyšplhat nahoru. Byl jsem jediný z rodiny, kdo měl takové ambice. Všichni ale věděli, že je nezbytné, abychom si probojovali cestu na vrchol. Kdo jiný by měl vládnout, když ne my?

Pamatuju si to, jako kdyby se to stalo teprve včera. Začal jsem vzpomínat na ten den, který to všechno změnil…

Náš klan nebyl velký. Tvořila ho jen má rodina. Nikomu cizímu jsme nevěřili. A i když nás na všeobecné poměry bylo málo, víc nás být nemuselo. Oproti ostatním jsme měli výhody – naše schopnosti.

Carlisle zastával funkci hlavy rodiny. Měl neobvyklé sebeovládání. Jako jediný z nás se dokázal přestat krmit, když už jednou začal. Vždy, když upíři ucítí lidskou krev, začnou bláznit, šílet. Přestanou se hlídat a ovládnou je jejich upíří instinkty. Ale u Carlislea tomu tak nebylo. Ten se dokázal ovládnout v každé situaci. Neznal jsem nikoho, kdo by se dokázal přestat krmit, když už jednou začal. Ani nikoho, kdo zvládl přeměnit člověka. Ale on to uměl. Obdivoval jsem ho. Naprosto přesně věděl, co má kdy říct. Byl to rozený diplomat. Nejdřív jsem si myslel, že na trůn usedne on, jako hlava rodiny, ale nestalo se tak.

Esmé, má matka, měla dokonalou schopnost empatie. Dokázala se do každého vcítit. Byla velice laskavá. V dnešním světě to ale nebyla přínosná vlastnost. Teď už nebyl svět mírumilovný, jako kdysi, ale krutý. Všichni vraždili všechny. Ale naše matka nás, díky své schopnosti, dokázala alespoň někdy udržet v mezích lidskosti. Dříve jsem to miloval, cítit se jako člověk, ale teď jsem to nenáviděl. Musel jsem - jako král – zabíjet a líbilo se mi to, ale díky matce jsem pociťoval výčitky svědomí. Jako by už tak nestačilo, že jsem slyšel jejich poslední, zoufalé myšlenky!

Dalším členem našeho klanu, naší rodiny, byla Rosalie, moje sestra. Byla neskutečně krásná. A taky toho patřičně využívala. Nespočet mužů, ať už upírů nebo lidí, kvůli ní už ztratilo hlavu. A to doslova. Byla nadpozemsky krásná. Viděl jsem mnoho žen, ale na někoho, kdo by byl krásnější, než Rosalie, jsem ještě nenarazil. Zdálo by se, že je Rose křehká květinka, ale opak byl pravdou. Její duše prahla po krvi. Milovala lov, zabíjení. Užívala si to. Už tehdy. Byla nelítostná a bezcitná. Pravá ledová královna.

Emmett, jeden z mých bratrů, byl manželem Rose. Měl neuvěřitelnou sílu. Nikdy jsem neviděl někoho, kdo by dokázal zlikvidovat tolik upírů naráz. Byl v upířím světě opravdu postrachem. A to právem. Dokonale se k Rose hodil. Byl stejně bezcitný jako ona. Miloval souboje, miloval vraždy. Zabíjel rád. Věděl jsem, že Emmett na trůn neusedne. Na to byl moc zbrklý. Neměl povahu vládnout.

Moje další sestra, Alice, měla opravdu perfektní schopnost. Té jsem nyní, jako král, využíval nejvíce. Byla mi nejblíž. Byla mým rádcem, mým pomocníkem. Věřil jsem jí. Měli jsme mezi sebou opravdové sourozenecké pouto. Alice dokázala vidět budoucnost. Byla to schopnost k nezaplacení. Nesmírně mi napomáhala, ať už v plánování útoků, obrany. Díky ní jsem viděl skoro vše, co přijde. V této době se její hodnota nedala nijak vyčíslit.

A posledním členem našeho klanu,dřív jsme vlastně říkali rodiny, byl Jasper. Vojenský stratég. Můj první důstojník. Nikomu jsem nemohl věřit lépe. Věděl jsem, že mě při bojích dokáže perfektně zastoupit. Nejen, že dokázal odhadnout každý tah protivníka, dokázal i vycítit jejich emoce, a to mu mnohokrát v boji pomohlo. Doufal jsem, že se králem stane on. Měl nesmírné množství vojenských zkušeností a na trůn se hodil.

A ještě jsem tu zbyl já. Král. Čtenář myšlenek…

Všechno se ale za tu dobu změnilo. Dříve jsme byli opravdová rodina, žili jsme jeden pro druhého. Neživili jsme se lidskou krví. Byli jsme vegetariáni. Bylo to proti naší podstatě, ale považovali jsme to tak za správné. Když to tak shrnu, žili jsme v lásce a míru. Jaké klišé…

Ale pak přišlo období temna. Postavení začalo hrát důležitou roli. Všichni začali být ctižádostiví. Chtěli být těmi, co budou vládnout. Chtěli být nadřazení. Ale aby to mohli dokázat, museli zabít. Svět se změnil. Všude byly jen samé vraždy. A temnota se začala vkrádat i do našeho klanu. Nejdříve jsme jí to nedovolili. Jen jsme se bránili útokům ostatních klanů. Ale pak… Pak to začalo být neúnosné. Bylo načase, abychom věci vzali do svých rukou. U moci byl tenkrát klan Volturiů. Králové se doteď na trůnu střídali jak na běžícím pásu. Věděl jsem, že pokud chceme něco změnit, musíme si probít cestu na vrchol. A tak jsme taky učinili. A ocitl jsem se tak zde…

Vytáhli jsme na původního krále. Jeho krutovláda byla nesnesitelná. Systematicky ničil jeden klan za druhým a my se rozhodli, že se už nebudeme jen bránit, ale zaútočíme a vydobydeme si své místo na slunci. Přejít přes královy stráže bylo víc než snadné. Potichu a nepozorovaně jsme se proplížili přes celý hrad, až před trůnní sál. Věděli jsme, že tam bude král s celou svou gardou, a to byla ta nejlepší chvíle na útok. Ukázat všem, kdo tu je hoden toho, být králem. Myslel jsem, že – stejně jako ostatní – budu držet královskou gardu a Carlisle a Jasper se vydají zabít krále. Boj to byl vcelku vyrovnaný. Zabili by nás, nebýt našich schopností. Emmettova síla se nám v tuto chvíli vážně hodila. Bez problémů zničil sám skoro polovinu gardy. Ženská část naší rodiny udržovala gardu v bezpečné vzdálenosti, aby otec a bratr měli dost času a možností. Blížili se ke králi a já viděl v Arových myšlenkách strach. Pustili se do boje. Bylo to vyrovnané. Přece jen byl Aro o dost starší než oba dva. Byl jsem si jist, že Carlisle Ara zaměstná, aby mu mohl Jasper zasadit smrtící úder a díky tomu usednout na trůn. Asi by se tak i stalo, nebýt Arové léčky.

Ta situace mi na mysli vytanula, jako by se právě odehrávala. Vše jsem znovu prožíval. Viděl jsem Emmetta, jak likviduje gardisty. Esmé, Rose a Alice mu pomáhaly a Jasper s Carlislem se řítili na Ara. Stál jsem a rozhodoval se, kam se vydat. Jestli pomoct bratrovi a otci, anebo matce a mým sourozencům. Vydal jsem se směrem k Esmé, byl jsem si jist, že oni mou pomoc potřebují více. Vtom jsem ale uslyšel Arovy myšlenky. Byly sice pořád plné strachu, jako předtím, ale najednou se začal smát. Viděl jsem, jak se zpoza něj vynořili další dva upíři, které nikdo nečekal, a oba se vydali proti Jasperovi a Carlisleovi. Ale co ani jeden z nich nečekal, byla schopnost jednoho z nich – zneškodnit protivníka. Věděl jsem, že jakmile ji proti nim použije, nebudou mít ani tu nejmenší šanci, a Aro je zabije. Zavrčel jsem a náhle změnil směr své cesty. Díky tomu, že jsem Arovi nahlédl do hlavy, byl jsem o krok napřed. V tu chvíli, kdy jsem se řítil přes celý sál přímo k nim, zrovna zpoza Ara vystupovaly dvě zahalené postavy. Oba se blížili k mému otci a bratrovi. Už jsem byl od nich nedaleko, když najednou oba znehybněli. Aro se ďábelsky zasmál a najednou se zjevil před Carlislem a Jasperem. Nevěděl jsem, jak se mu to povedlo, ale byl tam dřív než já. Vztekle jsem zařval. Myslel jsem, že rychleji už běžet nemůžu, ale vidina toho, že zničí mou rodinu, mě hnala kupředu. Už už se po nich sápal a chtěl jim urvat hlavy, ale o setinu vteřiny jsem jej předběhl. Jeho ruce se zastavily v polovině pohybu a jeho tělo se s duněním zřítilo k zemi. V pěsti jsem sevřel jeho tmavou kštici a nahlas jsem zavrčel. Boj v sále utichl a všichni přihlížející poklekli.

Všichni sborově zavrčeli, a tak přivítali svého krále. Samolibě jsem se usmál a odhodil Arovu hlavu na zem, vedle jeho těla, a zapálil ho.

A tak jsem se stal králem...

A tím okamžikem se ze mě stal někdo jiný. Někdo nový. A ten někdo se mi v tu chvíli vážně začínal líbit.

…

„Edwarde, je čas vynést rozsudky nad vězni,“ ozvalo se chvíli poté, co můj otec otevřel dveře. S povzdechem jsem se zvedl a vydal se do trůnního sálu. Panovat. Tohle jsem nesnášel. Miloval jsem lov, miloval jsem boj, války. Ale tuhle politiku ne. Neměl jsem na to buňky, ani trpělivost. Na jednu stranu jsem byl králem rád, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, mohl jsem zabíjet, ukájet veškeré své choutky. Byl jsem to já, kdo rozhodoval o tom, kdo bude žít, a kdo ne. A nejvíce mě na tom všem bavily boje s těmi, kteří chtěli zaujmout mé místo. To byla předem prohraná bitva. Věděl jsem, co chce můj protivník udělat ještě dřív, než se vůbec odhodlal k prvnímu kroku. Ale na druhou stranu jsem to kralování nenáviděl. Neměl jsem rád ty patolízaly, co se chtěli vetřít do mé přízně, navíc když jsem jim viděl do hlavy a věděl jsem, na co myslí. Už tolikrát jsem se musel držet, abych je všechny nepovraždil, nerozsápal! Vlastně jediný důvod, proč jsem se stal králem zrovna já, byla má schopnost. A také to, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě.

„Už jdu,“ odpověděl jsem otci.

Pokaždé, když se vracela nějaká výprava zpět, vedli s sebou i pár vězňů, kteří přežili jejich útok a běsnění. Lidí, upírů,… A na mně bylo, abych rozhodl o jejich osudu. Už to bylo pár dní, co se vrátila jedna z posledních výprav, které jsem vyslal, a tak bylo načase, abych rozhodl, co s nimi. Věděl jsem, že mezi vězni jsou tentokrát jen lidé. Jakmile jsem dorazil do sálu, rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl plný upírů a uprostřed se krčili tři lidé. Nebo spíše tři ženy, abych byl přesnější. Zběžně jsem prolétl jejich myšlenky. Všechny byly vyděšené a vzpomínaly na své blízké. Snažil jsem se v nich něco vyčíst.

Bože, ať mě zabije, ať to mám co nejrychleji za sebou, honilo se v mysli první z nich.

Udělám všechno, cokoliv, jen ať mě nezabíjí, přála si další z nich.

Je nádherný. Myslela jsem si, že upíři jsou hezcí, ale mu se krásou nikdo nevyrovná. Chtěla bych být jako on!

Zasmál jsem se.

„Dámy, dámy, dostane se vám přesně toho, o čem sníte!“ vykřikl jsem. Než se nadály, zastavil jsem se u první z nich, přitáhl si ji k sobě a potichu jí pošeptal do ucha: „Neboj se, bude to tak, jak sis přála.“ Mé tesáky rozdrásaly její krční tepnu a v tu chvíli padlo její tělo v křečích na zem. Utřel jsem si ústa hřbetem ruky a přešel ke druhé z nich.

„Neboj, má maličká, tobě se nic nestane,“ řekl jsem a pohladil ji po tváři.

„Tanyo, odveď ji k ostatním mazlíčkům!“

Přistoupil jsem ke třetí z nich. „Musím říct, že tvé myšlenky byly nejlichotivější. Až tak často to nedělám, ale myslím, že u tebe udělám výjimku, krásko,“ zašeptal jsem a nahnul se k ní. A mé tesáky projely její jemnou, porcelánovou kůží a zakously se do tepny. Hltavě jsem pil a zároveň jsem do jejího těla vpouštěl svůj jed. To cvičení sebeovládání se mi ve chvílích, jako byla tato, opravdu hodilo.

Strašně moc se omlouvám, že to tak trvalo. Ale byl to pro mě hroznej boj. Tuhle kapitolu jsem přepisovala asi čtyřikrát a abych pravdu řekla, nejsem s ní vůbec spokojená. Ale byla nutná, abychom se tak trochu mohli posunout v ději a slibuji, že v další se nám už objeví Bella i Edward spolu. Máte se na co těšit. Moc vám všem děkuju za komentáře u prologu, neskutečně jste mě potěšili, ani nevíte jak, a budu doufat, že povídka si své příznivce zachová i nadále!

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Království chaosu - 2. kapitola: