Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská chůva - 4. kapitola

04.03.2011 (14:15) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2261×

4. kapitola - Eragon vs. Murtag... A co já, Kaspian X.?

Pohled Eragona

Vzbudil jsem se nad ránem. Elenë měla položenou hlavu na mé hrudi a poklidně oddechovala. Dlouhé černé prameny vlasů jí splývaly po krku až k lopatkám, kde se lehce vlnily do malých prstýnků. Kožená šněrovačka přesně kopírovala její útlý pas a vypracovaná záda. Odhrnul jsem černé lokny z jejího krku a zadíval se na znamení, kterým ji označil Aslan při narození. Byla to lví hlava s rozevřenou tlamou. Dostal jsem nutkání se dotknout její bělostné šíje. Ale neodvážil jsem se.

Složil jsem si ruce pod hlavu a pozoroval tmavě modrou oblohu, která pomalu přecházela v krvavě rudou. Uvnitř mě se praly dva pocity. Láska k Arye a ten druhý byl cit k Elenë. Nevím, co k ní cítím. Nabral jsem vzduch do plic přes rty a vzápětí ho vydechl. Safira se na mě zkoumavě podívala. Umožnil jsem jí přístup do své mysli. Všechny své pocity jsem přenesl na ni. Láska. Přátelství. Nerozhodnost. Pochybnosti. Safira pokývala hlavou a složila si hlavu na přední tlapy.

Sklonil jsem hlavu a zabořil obličej do černých loken. Vdechoval jsem její vůni, která mě opět ukolébala ke spánku.

Pohled Murtaga

Počkal jsem, až všichni budou spát. Když jsem si byl jistý tvrdostí jejich spánku, tak jsem se proplížil na druhou stranu tábora. Až k Safiře. Trn zamručel, ale nijak moje zmizení nekomentoval. Neobvyklé. Sedl jsem si do vysoké trávy. Možná, že jsem unikl pozornosti Trna, ale zdaleka ne pozornosti Safiry. Bedlivě mě pozorovala svýma safírovýma očima, ale nechala mě na pospas mým myšlenkám. Zadíval jsem se na dívku, jenž mi uzmula srdce.

Její jméno se neslo vzduchem jako modlitba - Renesmé. Znělo tak jemně. Hravě. Ale mělo v sobě i náznak hříšnosti a zakázaného ovoce. S jejím jménem na rtech jsem usínal i probouzel se.

Její vůně, která byla cítit z každé částečky její kůže, z každého vlasu, byla nepopsatelná. V tu chvíli, kdy se naše těla vzájemně dotýkala, jsem tu vůni ucítil nejvíc. Připomínala mi luční kvítí a sušené seno, ale vzápětí jsem cítil mořskou vodu a po další chvíli jsem cítil les a smůlu. S její vůni na rtech jsem usínal i probouzel se.

Zvonkohra se tetelila ve vzduchu, když promluvila. I slavík se skryl, zahanben, že nemůže konkurovat takové kráse. Její hlas se nesl zvukem stejně lehce jako drobný pavouček na své pavučince nebo jako pírko, když se snášelo k zemi. Mořské sirény vás nemohly vábit hezčím hlasem. Ona byla sirénou. Její hlas se však dokázal zabodnout i hluboko do srdce. Dokázal ho rozdírat do krve. Ale stejně tak dobře dokázal i léčit. Pro její hlas bych šel světa kraj. Chtěl jsem přitom zvuku usínat, ale i probouzet se do nového dne.

 Měl jsem možnost dotknout se její kůže. Měkké, teplé a poddajné. Byla hebčí než-li samet. Zranitelnější než-li pavučina. Měkkčí než-li mechový palouk. Teplejší než-li letní větřík. Bělejší než-li alabastr. Na zápěstí byla kůže tak tenká, že odhalovala spletité vzory modrých žilek. Chtěl jsem usínat při vzájemných dotecích našich nahých těl a tak se i probouzet.

Každý, kdo pohlédl do jejích očí, byl ztracen. Ztracen v modrém océnu. V příboji mořských vln, které narážely na strmá skaliska. Či to byly pouze obyčejné poklidné vlnky s mořskou pěnou. Někdo je také mohl přirovnávat k bouřkovému nebi. V tu chvíli jsou na obloze šedivé vše pohlcující mraky. Ale i tak zbyly ještě kousky jasné modré oblohy, která přinášela do lidských srdcí radost. Chtěl jsem usínat při pohledu do jejich očích a zároveň se i probouzet.

Rty byly stvořeny pouze pro dvě věci. Pro to, aby byly schopné líbat a aby někdo líbal je. Ať už pouze jemně či vášnivě. Ano, rty dokonale vykrojené. Měkké. Přívětivé. Poddajné. Jenom z představy jejich chuti se mi motala hlava. Chtěl jsem je ochutnat. Podrobit je zkoušce mých nenasytných polibků. Hltavě bych si bral polibky a stejně vehementně bych si je od ní nechal i krást. Ale pouze od ní. Chtěl bych usínat s jejími rty na těch svých a s jejími rty na těch svých se i probouzet.

Vlasy nepoddajné a bujné samy utíkaly z utažených uzlů, do kterých je tak pracně zaplétala. Chtěly vlát ve větru jako temný závoj. Hebké jako pavučinka. Lesklé a zářivé jako sluneční paprsky. Jako hladina oceánu v noci. Ano, byly jako oceán. Také ukrývaly tajemství, stejně jako on. Tajemství jenž pro ni znamenalo v dávných dobách smrt. Vlastně i nyní. Toužil jsem usínat s prsty propletenými v jejích vlasech a tak se i probouzet.

Ne, ona nepatřila ke krásnému lidu. Ona byla jeho pravou podstatou. Tou nejryzejší a nejkrásnější. Za ní se i slunce otáčelo. Lesk bohatství vybledal a pohasínal. Třpyt drahých kamenů byl zanedbatelný a prakticky bezvýznamný vedle ní. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, jak mě může jedna obyčejná dívka takhle přitahovat. Vlastně ona nebyla obyčejná. Byla naprosto unikátní. Tohle byla Renesmé i Elenë. Hříšně krásný anděl sestoupil v její podobě na zem.

Noční nebe bylo pokryto tisíci hvězd. Jedna z nich spadla na zem. Přál jsem si jediné. Ale to nikomu nikdy neprozradím. Možná jedině jí.

Pohled Kaspiana

Vzbudil jsem se za svítání. Elenë poklidně oddechovala na Eragonově hrudi. Murtag seděl u ohně a opékal zajíce. Emmett seděl naproti Murtagovi a čistil svůj meč. Murtag se občas pousmál nebo zavrtěl hlavou. To je nějak nemocný? Podíval jsem se na Alice, která značně okukovala toho červeného draka - Trna. Přisedl jsem si k Emmettovi a zabloudil pohledem k Elenë. Proč se mi nelíbilo, že leží v Eragonově obětí? Zhluboka jsem se nadechl a uklidňoval se tím, že to je naprosto normální. Vždyť jsou příbuzní.

Zaregistroval jsem, jak se Elenë podepřela v lokti a podívala se na Eragona, přičemž jednu ruku měla položenou na jeho hrudi. Černé vlasy se jí shrnuly přes rameno a utvořily nepropustnou clonu, takže jsem neviděl do jejího obličeje. Několik stébel trávy a lístečků se jí zapletlo do vlasů. Byla roztomilá. Sakra. Na co to myslím? Ona není roztomilá. Možná, že je celkem hezká, ale nic víc.

Ale to, jak se Eragon tvářil. Nejradši bych mu ten jeho úsměv vymazal z tváře. Zastrčil Elenë vlasy za ucho a lehce ji cvrnknul do nosu. Elenë našpulila svoje rty a dělala uraženou. Proč není taková normálně? Nebo taková normálně je, ale ke mně se chová jinak? Radši jsem se zadíval do plamenů. Vždycky mě tak nějak podivně uklidňovaly.

Když se k nám připojili ti dva, tak jsem nevzhlédl. Když si jich nebudu všímat, tak mi nic nebude vadit. To jsem se však mýlil. Její smích mě vždy vytrhl z přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta. Vždy když jsem byl tak blízko k vyřešení této záhady.

„Králíčku, nemáš náhodou depresi?“ optala se mě moje sestra. Ještě to mi chybělo. Jakoby nestačilo, že mě tak oslovuje Elenë.

„Trhni si.“

Alice se lehce pousmála a sedla si k Elenë a něco jí pošeptala. Elenë se chvíli tvářila nezaujatě. Ledově. Ale poté se lehoučce pousmála. Jenom nepatrně. Přikývla a došla k Artexovi pro svůj luk a šípy. Všechno to podala Alice. Ta se na to tvářila dosti překvapeně. Elenë si suverénně vzala Emmettův luk a odkráčela s Alice kdoví kam.

„Jsem zvědavý, jestli za chvíli neuslyšíme křik,“ pronesl zničehonic Eragon.

„Ne, El je trpělivější než bývala. Přeci jen jí pobyt u špičkooušek prospěl,“ zakřenil se Emmett.

Jsem tu jediný, který nechápe o co jde? Nebo se mi to jenom zdá? Emmett se začal smát.

„Vaše Výsosti, promiňte, ale vy se tváříte jako vyvoraná myš.“

To už na mě bylo moc. Sáhl jsem po meči a postavil se do útočné pozice naproti Emmettovi. Zaregistroval jsem, jak Eragon s Murtagem o něčem potichu diskutují. A Trn zběsile buší tlapou do země. Emmett tasil svůj meč a lehce odrazil jeden z mých výpadů. Kroužili jsme kolem sebe a probodávali se pohledy. Já používal ty nenávistné. Emmett posměšné. Udělal jsem další zbrklý výpad. Emmett rychle uskočil bokem, plácl mě plochou stranou čepele přes zadek a já spadl na zem. Už mě to začínalo rozčilovat. Skočil jsem po něm. Tentokrát jsme se na zemi váleli oba. Čepele našich mečů se leskly ve slunci. Mezi mým a Emmettovým hrdlem byla mezera, kterou zaplňovaly naše skřížené meče. Občas byl ve vedení Emmett, občas já. Ale Emmettova vedení byla početnější.

Najednou jsem byl na nohou a můj meč se válel několik metrů ode mě. Chtěl jsem se pro něj vrhnout, ale něčí pevný stisk mé ruky mě zadržel. Otočil jsem pohled na tu osobu. Spíše nad tu osobu. Musel jsem sklonit hlavu o něco níž, abych jí viděl do tváře. Elenë se tvářila jako pořádně vytočený bůh pomsty. Nikdy jsem ji takhle nezažil. Ani v bitvě. Tam vždy měla nasazenou kamennou masku nebo se zákeřně usmívala. Ale takhle jsem ji nikdy neviděl. Její oči mě propalovaly neidenfikovatelným pohledem, ale rozhodně byl nepříjemný. Cítil jsem se jako malý chlapec, kterého kárá vlastní matka. Zabodla mi svůj ukazováček do hrudi a začala strašně rychle něco říkat jazykem, kterému jsem nerozuměl. To mi dělá naschvál?

Celé mužské osazenstvo se pochechtávalo. Teda Emmett se skoro válel na zemi v záchvatu smíchu. Ale ne na dlouho. Elenë se na něj otočila a spustila znova. Emmett se přestal smát a zahanbeně sklonil hlavu. Zdá se mi to, nebo tu největší váhu mají slova Elenë? Nikdy jsem nezažil někoho, kdo by se jí snažil odporovat. Pouze jsem tak zatím viděl u generála. Většinou mezi ní a Emmettem byly přátelské roztržky, ale nikdy na něj nekřičela. Opět se otočila na mě a tentokrát na mě spustila řečí, které jsem rozuměl.

„Co si o sobě myslíš? Nejsme tu pro srandu králíkům, pokud sis nevšiml. Stačí, že takhle na nás posílají oddíly vojáků, kteří mají za úkol jediné. Pozabíjet nás. Myslíš si, že nám pomůžeš, když se pokusíš zabít jednoho z nejlepších bojovníků, kterého znám? Myslíš si, že jsem s tebou jela jenom proto, že sis to přál? Že jsem s sebou brala Emmetta, aby se podíval po světě? Pokud ano, tak ti ta koruna na hlavě musí být hodně těsná. Ještě jednou uvidím, že se vrháš do malicherných šarvátek, tak ti na své jméno přísahám, že si tři tejdny nesedneš.“ Na chvíli se odmlčela a popadala dech. Ani se jí nedivím, když tohle řekla na jedno nadechnutí. Navíc to byla nejdelší řeč, kterou jsem od ní slyšel. „A měl by sis pamatovat, že vztek je špatný rádce. Nevyplácí se ho poslouchat. Natož v bitvě.“

Poté mě už pustila. Až nyní jsem si uvědomil lehké mravenčení, které zmizelo. Ne, nic takového nebylo a není. Podíval jsem se okolo sebe a všiml si, že Elenë někam dosti nevybíravým způsobem odvádí Emmetta. Sedl jsem si k ohni a nevšímal si pohledů ostatních. Vztekle jsem čistil svůj meč. Najednou se nade mnou ozval rozčílený hlas.

„Mohl bys mě poslouchat alespoň někdy? Vztek není nejlepším rádcem.“

Elenë mi vytrhla meč z ruky a posadila se naproti mně a jemně začala čistit můj meč. Bedlivě jsem ji pozoroval. Bylo neuvěřitelné, že stejná ruka která surově zabílela v boji, může tak jemně očistit meč nebo dokonce pohladit. I její slova byla taková. Někdy se vám do duše zabodla jako nůž, ale jindy zase byla pro vaši duši pohlazením. Jak to jenom dokázala? Jak se v ní dokázaly skloubit dvě naprosto rozdílné osobnosti a vytvořit takovýto celek? To se asi nikdy nedozvím.

Za opravu bychom chtěli poděkovat naší kamarádce AndyAlice.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská chůva - 4. kapitola: