Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - Prolog + 1. kapitola

09.04.2010 (16:45) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2176×

Prolog

Ze stromu spadla další kapka vody. A za chvíli další. Pokaždé, když ukápla jen nepatrná kapička, můj život o něco víc zhořkl. Bála jsem se, že mě ta hořkost za chvíli zničí.

Někdy stačí tak málo, aby se váš život v jediném okamžiku zhroutil.

Jenže u mě to nebyla chvilka, hroutilo se to celou dobu, jen jsem to vždycky dokázala slepit, jenže tentokrát se to slepit nedalo. Nezbylo vůbec nic. Byla jsem příliš slabá na to abych se zvedla, příliš slabá abych to ustála. Seděla jsem tu na vlhkém studeném kameni a doufala, že přijde někdo, kdo by mě zachránil. Jenže zachránce se neobtěžoval.

Když jste vysoko stojí celý svět při vás. Když padáte jste sami.

A já sama zůstala. Možná kolem mě byli lidé, kterým na mě záleželo, ale nikdo z nich mi nedokázal pomoct. Je zvláštní, jak vás přízraky dokážou oslabit. A to jsem jich moc neviděla. Nezáleželo ani tak na množství, spíš na typu přízraků. Věděla jsem, že nikdy nezemřu, že budu žít věčně. Jindy mi to připadalo skvělé. Dnes to pro mě byla noční můra.

Někdy nechcete, aby věci skončily tak, jak skončily, ale už nemáte sílu se zvednout a něco s tím udělat, protože už je pozdě a minulost se nedá změnit.

Ne, nedala se změnit. On byl pryč a s ním odešel i můj život. Tenkrát.

1.     Sbohem, sladký domove

Ariana - Volterra

Volterra. Pro většinu upírů hrůzu nahánějící město, od kterého je třeba držet se dál, ale pro mě je to domov. Místo, kam se budu moct kdykoliv vrátit s jistotou, že tam na mě čekají s otevřenou náručí. Miluju to tady, miluju západy a východy slunce, dokonce i temné noci, které tady bývají až neobvykle teplé.

I když pravdou je, že ven se moc často nedostanu a taky je tady děsná nuda. Co taky čekat když je vás otec „králem upírů“? Hlídají mě jako nějaký enormně vzácný diamant a bez gardy se ven nedostanu. A tahat sebou na párty tlupu strážců není zrovna nejpříjemnější.

Ale jinak je můj život vcelku perfektní. Žiju v přepychovém paláci, kde mám všechno, nač si vzpomenu. Jedinou mou povinností je přiučit se trochu „kralování“, protože otec chce, abych za nějakou dobu usedla na trůn a pomáhala jim s vykonáváním spravedlnosti.

Ariana Volturi. Vládkyně upírů.  Při té myšlence jsem se musela pousmát. Já a vládkyně. To jsem si nedokázala představit.

Z myšlenek mě vytrhlo klepání na dveře.

„Dále,“ vyhrkla jsem automaticky.

Dveře se otevřely a já uviděla známou tvář.

„Alecu?“

„Promiňte, princezno, ale jejich veličenstva si Vás žádají do korunního sálu.“ Nikdy se mi nedíval do očí. Nikdo z nich. Pro ně jsem byla nadřízená, princezna, paní, velitelka, vládkyně. Byli připraveni pro mě i zemřít, kdyby to bylo třeba. Byli k tomu vycvičeni.

„Děkuji, Alecu, oznam prosím otci, Caiovi a Markovi, že jsem hned tam, jen se převléknu.“ Ach bože, nesnáším, když musím mluvit takhle vznešeně. Připadám si pak jako nějaká slepice.

„Jak si přejete. Nebudete potřebovat do korunního sálu doprovod?“ zeptal se hrozně zdvořile. Ať už jsem měla Aleca jakkoliv ráda to princezno sem, princezno tam mi vážně lezlo na nervy.

„Děkuji ti, ale předpokládám, že uvnitř hradu, opevněného stovkami stráží se mi nic nestane. A to, že bych zabloudila, je myslím také vyloučeno.“ Bla bla děkuji, bla bla předpokládám. Bože, já se z toho vážně zblázním.

„Jak myslíte.“ A pak už jsem ho neviděla.

No bezva, co si obleču. Vytáhla jsem ze svojí velké masivní skříně černé elegantní kalhoty, protože jsem netušila, čeho se budu účastnit a tak jsem si řekla, že elegancí nic nezkazím. Navlékla jsem na sebe fialkové tričko. A párkrát prohrábla kartáčem svoje husté tmavě hnědé vlasy. Lehce jsem si projela řasy řasenkou, která dala vyniknout mým zvláště modrým očím. A natřela jsem svoje plné rty bezbarvým leskem.  Podívala jsem se na sebe do zrcadla a usoudila jsem, že vypadám vcelku normálně.

Potom už jsem se vydala po dřevěných masivních schodech do vstupní haly, kde jsem se pozdravila s Giannou a pak už honem do korunní místnosti.

Když mi garda otevřela ty těžké dubové dveře, už na mě čekali. Aro stál uprostřed místnosti a netrpělivě si podupával.

„Tati, Caie, Marku. Moc ráda vás vidím,“ řekla jsem s úsměvem a všechny políbila na tvář.

„Ariano,“ ujal se slova táta. Použil, Ariano, takže se bude jednat o něco důležitého, „jak víš, za pár dní ti bude osmnáct let a tak jsme si řekli, že tě tenhle život, kdy jsi zavřená mezi stěnami paláce, asi už nebaví, a že by ses nejspíš ráda podívala do světa, a tak jsem ti chtěl oznámit, že můžeš jet kamkoliv a na jak dlouho jen budeš chtít."

„Vážně?“ Měla jsem radost jako malé dítě.

„Ano, myslíme to naprosto vážně. Pokud bys ovšem chtěla zůstat,“ což řekl s viditelnou nadějí v očích. „Budu upřímně moc rád.“

„Víš tati, pravdou je, že se mi bude hrozně moc stýskat, ale ráda bych si vyzkoušela, jaké to je, žít na vlastní pěst.“

„Víš, docela jsem se bál, že to řekneš. Protože se mi bude taky moc stýskat. Každopádně bychom ti chtěli dát dárky, sice trochu předčasně, ale když odjedeš, nebude už kdy ti je dát.“

A tak jsem dostala dárky. Od táty jsem dostala krásné bílé sportovní Lamborghini. Od Caiuse jsem dostala kreditní kartu, na které byl bílý tygr a drobným zlatým písmem na ní bylo napsáno - Ariana Volturi. S úsměvem mi oznámil, že karta má neomezený limit a tak ať budu kdekoliv, s penězi si nebudu muset dělat starosti.

To Marcus přišel s originálním nápadem. Věděl, že už chci delší dobu tetování, a tak pozval tatéra a já si nechala nad kotník vytetovat volturijské V. Jenže se mu to zdálo málo a tak jsem ještě dostala bílý dotykový mobil značky Apple a na zadní straně bylo zase volturijské V. Říkal, že je to proto, abych na ně v tom obrovském světě nezapomněla. Já jsem mu odpověděla, že to by se nikdy nestalo, ale to on moc dobře věděl. Na to mi odpověděl, že to má skvělé spojení a tak kdyby se cokoliv dělo, mám tam uložená jejich čísla i čísla na gardu, tak zavolám a jsou v mžiku u mě.

Potom jsem je lehce okřikla, že za mě tolik utrácí, ale ve skutečnosti jsem jim byla vděčná. Navíc jsem věděla, že pro ně peníze nic moc neznamenají, a že utrácet je jejich velkým koníčkem.

Než jsem odešla do svého pokoje sbalit si věci. Tak jsem se rozloučila, a tátovi jsem musela slíbit, že budu co nejčastěji volat.

Bylo mi líto, že ho tady nechávám, ale já se tu dusila.

„Však tě zase brzo navštívím a budu ti volat - každý den,“ konejšila jsem ho.

Objal mě a políbil do vlasů.

„Budeš mi strašně moc chybět.“

„Ty mě taky, tati.“ A pak mi z oka ukápla docela nechtěná slza.

Uviděl ji a jedním hladkým ledovým dotykem mi ji setřel.

„Mám tě ráda, tati.“

„Já tebe taky, Ari.“

Políbila jsem strýčky, rozloučila se se svou kamarádkou - Jane: „Budeš mi moc chybět, Ari.“

„To ty mě taky, Jane. Ozvu se hned, jak to půjde.“

Ale potom už jsem vyrazila ze dveří. Ještě jsem stačila políbit Felixe a Demetriho na tvář a pak už jsem jen zdálky slyšela zavolání od Jane.

„Dávej na sebe pozor.“

Proběhla jsem kolem Gianny, která si mě asi ani nevšimla, protože jsem kolem ní spíš proletěla. Ona upírská rychlost není pro lidi zrovna dobře viditelná a pak už jsem stála přede dveřmi svého pokoje. Stál tam Alec.

„Budete nám chybět, princezno.“ Začal zase s tou svou zdvořilostí.

„Prosím tě, nech už toho s tou princeznou,“ pořádně jsem ho objala, což ho překvapilo, ale objetí mi opětoval, „tykej mi. A říkej mi, Ari. Teda, když budeme sami.“

„Jak si přejete, prin… Jak si přeješ, Ari.“

„Budeš mi chybět, Alecu.“

„Ty mě taky, Ari. Asi bys měla jít balit, kdy ti to letí? A kam vůbec letíš?“

„To ještě nevím, myslím, že se půjdu poradit s Arem.“

Potom jsem ho políbila na tvář. On se pousmál a otevřel mi dveře do mého pokoje.

Posadila jsem se na postel, objala jsem si rukama kolena a přemýšlela jsem o svém dosavadním životě.

Narodila jsem se jako dcera upíra a čarodějky a jsem vlastně poloupír. Vyrostla jsem tady ve Volteře se svým otcem. Moje máma umřela při porodu a odmalička se o mě staral, Aro, Caius a Marcus. Našla jsem si tady přátele, což je v podstatě většina výše postavených upírů. Ne, abych něco měla proti těm nižším, ale ti se se mnou nikdy neodvážili bavit. Většinu času vlastně mlčí a poslouchají rozkazy.

Otec byl už od malička uchvácený mými schopnostmi, které jsou - ovládání všech živlů, ale nejlépe mi to jde s ohněm, potom psychický a fyzický štít a učenlivost ostatních darů. To znamená, že když potkám nějakého upíra s darem, jsem schopná se jeho talent naučit a už ho nikdy nezapomenu. Asi vám to připadá úžasné, ale v praxi je to docela unavující. Jinak můžu spát a živím se krví i lidským jídlem. Krev ke svému životu nutně potřebuji, protože mi dodává sílu, ale necítím po ní takovou tu touhu, že bych toužila někoho vysát, leda když jsem na něj naštvaná, ale to je jen vztekem.

Ovládání živlů je magická schopnost a ne upíří dar, zdědila jsem ji po matce. To jediné mi po ní zbylo. Když jsem si vzpomněla na mámu, zachvátila mě vlna smutku. Nikdy jsem neměla možnost ji poznat. A nikdy ji ani mít nebudu.

No nic, asi bych měla jít zjistit, kam vůbec letím, než začnu balit. Když jsem vyšla na chodbu, Alec už tam nebyl.

Vydala jsem se upírskou rychlostí k otcově pracovně, která ležela ve východní části hradu. Než jsem se nadála, stála jsem přede dveřmi.

„Pojď dál, zlatíčko.“ Musela jsem se pousmát. Věděl, že tam jsem.

Otevřela jsem dveře a uviděla jsem ho za masivním psacím stolem, řekla bych, že byl i dost starý.

„Co potřebuješ?“ zeptal se mě naprosto klidným hlasem.

„Radu.“

„A čeho se týká?“

„Toho kam pojedu, víš, vůbec nemám tušení, kam bych chtěla jet a tak jsem doufala, že bys něco navrhl.“ Podívala jsem se na něj s nadějí v očích.

Viděl to a očividně ho to pobavilo.

„No víš, říkal jsem si, že pokud nevíš, kam bys jela, mohla bys navštívit mého starého známého Carlisla a jeho rodinu. Žijí teď ve Forks, je to poklidné místo a v případě útoku i dobře chráněné díky lesům. Samozřejmě bys tam žila sama za sebe, je kdybys něco potřebovala, mohla by ses na něj obrátit. Navíc pokud bys chtěla, mohla bys navštěvovat tamější střední školu, na kterou chodí i jeho „děti“. Zaleží to jen na tobě, jak se rozhodneš.“

Za normálních okolností by se mi to asi moc nelíbilo, ale zahrát si na člověka, navštěvovat střední a mít možná i nové přátele, před kterými nemusíte skoro nic skrývat, by bylo skvělé.

„Myslím, že je to skvělý nápad, tati.“

Viděla jsem, jak čekal na mou odpověď. Přímo mi visel na jazyku. Když jsem mu odpověděla, bylo na něm vidět, že ho to potěšilo. „Skvělé, jsem moc rád, že ses tak rozhodla, Ari. Půjdu informovat Carlisla o tvém příjezdu a ujistit ho, že nejsi nějaký špeh.“ Při slově špeh se zašklebil, což mě rozesmálo.

„Díky tati, ale teď když dovolíš půjdu si nazítřek zabookovat letenku do Seattlu a taky asi ještě vyrazíme s Jane a Heidi na nákupy, protože nemám žádné teplé oblečení.“

„Dobře.“ Při těch slovech jsem se zvedla a otočila ke dveřím.

„A, Ari?“

„Ano, tati?“

„Slib mi, že se ještě před odjezdem přijdeš rozloučit se svým nebohým opuštěným tatínkem.“

Tomu jsem se musela zasmát. „Slibuju,“ řekla jsem, ještě se stopami smíchu v hlase.

Potom jsem ale běžela informovat Jane a Heidi o nakupovacím náletu na Florencii. Z čehož měly obě velkou radost. Nakupovaly jsme všechny strašně rády a hlavně v noci, protože to bylo pro holky jednodušší, já totiž naštěstí na slunci nezářila, díky čemuž jsem měla docela podstatné výhody.

Naštěstí nákupní centra ve Florencii měla otevřeno i v noci a tak jsme nakupovaly až do rána.

Byla jsem hrozně unavená, když jsem i s hromadou tašek padla na postel, ale nedalo se nic dělat, musela jsem balit. Letělo mi to za pět hodin z Florencie, a protože jenom cesta do Florencie trvá přes půl hodiny, musela jsem spěchat, abych to všechno stihla. No nic, budu se muset prospat v letadle, navíc času na to bude dost.

Všechno oblečení, co jsme nakoupily, jsem s velkým úsilím nacpala do kufru a potom jsem se šla osprchovat. Díky sprše jsem se uvolnila a oblékla jsem si volné džíny, černý saténový top, který s mou kůží krásně kontrastoval, bílou mikinu a bílé boty s vysokým jehlovým podpatkem.

Potom jsem se běžela se všemi rozloučit. Nejtěžší jsem to měla s holkama a s tátou. Táta mi oznámil, že až přijedu do Forks mám tam už připravený dům od kterého mi dal klíče a taky adresu. Říkal, že Forks je malé město, že to tam určitě nejdu. Taky říkal, že až se zabydlím, mám se stavit za Cullenovými, že mě očekávají. Najdu je prý podle pachu. Byla jsem si jistá, že s tím nebudu mít problém, díky daru od Demetriho, který má mimořádné stopařské dovednosti. Se všemi jsem se rozloučila, samozřejmě se slzami v očích.

Potom už jsem naložila kufry do svého Lamborghini a vydala se vstříc novému životu.

Přehled povídek 2. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - Prolog + 1. kapitola: