Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 8. kapitola

24.05.2010 (18:00) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2077×

8.     Mučitelka ve svatebním

Ariana – Volterra

Ze vzduchu se ke mně přivanula známá vůně. Najednou jsem uslyšela kroky. Bylo mi jasné, kdo to je a zjistila jsem, že se vůbec nezměnil. Demetri.

Otevřela jsem oči a uviděla jsem svého starého známého přítele. Na rtech měl ten starý, známý, lišácky úsměv.

„Nazdárek, princezničko, nesu ti snídani,“ řekl a já si teprve teď všimla, že drzí v rukou velký tác s jídlem. Vonělo to úžasně, no jo, kuchaři, které otec najal, aby mi vařili, se opět vyznamenali, protože vůně se nemohla ani z daleka rovnat chuti.

Když jsem posnídala, Demetri tu ještě pořád byl. Tvářil se vrcholně znechuceně, kvůli tomu jídlu.

„Vážně nechápu, jak to můžeš jíst,“ zabrblal.

„No jo, před milionem let nebo kdy ses to vlastně narodil, bys to chápal,“ rýpla jsem si do něj.

„Au, hele zase tak starej nejsem, jo?“ řekl naoko naštvaně.

„ Jasně, jasně a kolik ti je? Tisíc, dva?“

„Jenom pět set padesát tři, abys věděla,“ řekl pyšně.

„Aha, tak to promiň, to seš mladík v nejlepších letech. Akorát na ženění. Když už jsme u ženění, kdy do toho s Jane praštíte, co?“

Teď se tvářil úplně vážně.

„No, já ti nevím. Mám z toho docela strach. Ona, taková mučitelka. Přemýšlím, kdy takhle začne mučit mě.“

„No, předpokládám, že tak sto let po svatbě. To už jí budeš lézt dostatečně na nervy.“ Dělala jsem si z něj srandu. Nemohla jsem pochopit, proč o ní pochybuje. Jane nikdy nebyla taková, když nikde kolem nebyl potencionální nepřítel. Uměla být milá a laskavá. A svůj dar na nás nikdy nepoužila. Teda alespoň na mě, Aleca a Demetriho. Vždycky říkala, že jsme její nejbližší, a že těm se bolest nezpůsobuje.

„Jo, to máš asi pravdu,“ řekl smutně.

„Cože? Ne, Demetri, to byla jenom sranda, chápeš? Jak o ní můžeš takhle pochybovat? Vždyť víš, že tě miluje, tak proč by tě proboha mučila?“

„Teď si asi myslíš, že jsem kus pitomce, co?“

„Upřímně? Jo, teď se chováš jako pitomec. Měl bys za ní zajít a udělat, co bude potřeba. Jo, a jsem hlavní družička, jasný?“ řekla jsem mu a pošoupla ho ke dveřím.

„Jasně. Princeznám se neodporuje,“ řekl a byl pryč.

Super, vsadím se, že Jane tu za chvilku bude se zprávou, že se bude vdávat. Moc jsem ji to přála, protože tuhle budoucnost jsem kdysi chtěla i sama pro sebe. Jenže mě to nebylo dopřáno, tak ať jsou alespoň mí nejlepší přátelé šťastní.

Jen nevím, co budu dělat, až budou na svatební cestě, ale to už budu nejspíš ve Forks. A tam bude Alice, takže budu mít o zábavu postaráno.

Při vzpomínce na Alici se mi po té malé osůbce zastesklo, a tak jsem se rozhodla, že jí musím zavolat.

Popadla jsem telefon a už vytáčela její číslo. Nenechala to zazvonit ani dvakrát.

„Alice?“

„Ari!“ vypískla. „Jak se máš, kdy se vrátíš?“ spustila hromadu otázek, až jsem se tomu musela zasmát.

„Přijedu brzo, Alice. Hned, jak budu moct. Chtěla jsem tě o něco požádat.“

„Jasně, o co?“ zeptala se mě.

„Připrav prosím Jaspera, že přivezu dva, nebo tři Volturiovi, otec totiž bude chtít celou tu situaci se ztrátou moci vyšetřit.“

„Cože?“ vyhrkla. „ To jako, že nás zavřou? A to ty dovolíš? No, to seš tedy kamarádka!“ řekla naštvaně.

„Počkej, Alice, nech mě to vysvětlit. Chtějí vyšetřit toho chlápka, a ne vás. To si doopravdy myslíš, že bych něco takového dovolila?“ řekla jsem jí naoko naštvaně.

„Ne, já… promiň,“ řekla tentokrát zkroušeně. „Já vím, že bys něco takového nedovolila, jenom, znáš mě. Slovo rychlejší myšlenky.“

„Já vím, Alice. Vždyť já se na tebe nezlobím, jenom prosím připrav Jaspera.“

„Jasně, jasně. Na mě se můžeš spolehnout.“

Najednou jsem uslyšela klepání na dveře.

„Děkuju, Alice. Všechny pozdravuj. Mám tě ráda, ale už musím běžet. Zatím ahoj.“

„Jasně. Ahoj,“ řekla a já zavěsila.

„Dále,“ řekla jsem rychle. A okamžitě, jak jsem to řekla, vřítila se do pokoje Jane.

„Budu se vdávat. Chápeš, já se budu vdávat!“

„To je skvělý, Jane. Už máte prstýnky a máš šaty?“ Bylo mi jasné, že ne, takhle jsem si říkala o nákupy. Tentokrát svatebního.

„Ne nemám, vůbec nic. Musíme jít nakupovat,“ řekla a to byl pro mě jasný signál.

„Jo, to teda musíme. I když prstýnky by sis měla vybrat s… koho si to vlastně bereš? To víš, z toho zástupu ctitelů se to těžko odhaduje.“ řekla jsem ze srandy.

Zasmála se. „Demetriho přece, koho jiného.“

Najednou jsem si vzpomněla na poklad ve své skříni.

„Jane,“ řekla jsem, „myslím, že šaty už máme. Pamatuješ na náš slib?“

„Sakra, holka ty máš pravdu, ale nevím, kde je těm šatům konec.“

Pyšně jsem otevřela skříň a vytáhla bílý sametový pytel.

„To, to jsou ony. To jsou šaty, v kterých jsme si slíbily, že se budeme obě vdávat,“ řekla. Bylo vidět, že je na měkko.

„Jsou to ony. Tak krásné šaty, že jsme se o ně tenkrát málem popraly, a to ani jedna z nás neměla v úmyslu se vdávat.“ Obě jsme se zasmály.

„Jo, a tak jsme si slíbily, že se v nich jednou budeme vdávat obě,“ řekla zamyšleně.

„Jo, ale myslím, že teď už jsou jenom tvoje,“ řekla jsem a snažila se zakrýt smutek.

„Rychle si je vyzkoušej,“ řekla jsem a otevřela pytel, ve kterém byl doslova poklad. Když jsem je uviděla, vypadaly pořád stejně. Nádherné saténové, korzetové šaty.

Jane vyvalila oči jako tenkrát, když jsme ty šaty viděly poprvé.

Podala jsem jí pytel a ona se převlékla.

Vypadala v těch šatech přímo božsky. Byla krásná sama o sobě a ještě když na sobě měla tyhle šaty. Prostě jako by na zem sestoupil bůh.

„Nádhera. A kdy že se to chcete brát?“

„No víš, svatba bude až za rok. Řídíme se totiž zvyky,“ řekla trochu posmutněle.

„Jane, ale vždyť to nevadí, alespoň budeme mít víc času na přípravu.“

„No, spíš já budu mít víc času na přípravu, protože ty odjedeš do Forks.“

„To máš pravdu,“ řekla jsem jí. „Ale máš tu Heidi a spolu to určitě zvládnete. Jo a mimochodem, zamlouvám si pozici hlavní družičky, dřív, než mi to někdo vyfoukne. Dobře?“

„Jo, jo jasně, budeš moje hlavní družička. A můžeš si sama vybrat šaty.“

„Ó, děkuji, to je od tebe velmi laskavé,“ řekla jsem jí.

Najednou dovnitř vrazil Felix.

„Felixi, jsem moc ráda, že tě vidím, ale mohl bys příště prosím zaklepat?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Promiň, Ari,“ řekl omluvně. „Ale Aro si tě žádá do své pracovny.“

„Aha.“ Jedna z mých inteligentních odpovědí. „Děkuju Felixi,“ dodala jsem.

„Jane, vezmi si ty šaty k sobě a dej na ně pozor, já asi brzo odjedu,“ řekla jsem zamyšleně a vypadla jsem ze svého pokoje.

Běžela jsem k otcově pracovně, kde jsem hned po zaklepání vstoupila dovnitř. Ani jsem nečekala na dále.

Otec se nejprve zaškaredil, ale když uviděl mě, jeho obličej roztál a on se pousmál.

„Ariano.“ Tak tohle bude vážná věc.

„Ano, tati?“ zeptala jsem se opatrně.

„Vím, že to bude v rozporu s tím, co si přeješ ty, ale já nechci, aby ses do Forks vracela,“ řekl opatrně a podíval se na mě

„Co? Tak to tedy ne! Já tam chci jet,“ řekla jsem přesvědčeně.

„Má drahá, je to tam pro tebe velmi nebezpečné, copak to chápeš?“

„A co moje svoboda? To budu po zbytek svého života tvrdnout tady?“ řekla jsem naštvaně a máchala při tom rukama. „Promiň, otče, ale zatuchlý hrad mi nepřipadá jako nejlepší způsob, jak poznat svět.“

„Já vím, má drahá, ale nemůžu tě poslat na místo, kde ti někdo ublížil tak, že jsi přišla o všechny své schopnosti,“ řekl zoufale.

„O všechny ne,“ přerušila jsem ho. „Zůstaly mi štíty a taky schopnost ovládat oheň. Včera jsem to tak trochu zkoušela. A oheň přece upíry i jiná monstra zabíjí, nebo ne?“ Věděla jsem, že teď jsem na koni. Možná už jsem nedokázala přejímat schopnosti jiných upírů a přišla jsem o tři živly, ale ten nejsilnější, ten, ke kterému jsem stejně jako má matka měla největší vztah, ten ve mně zůstal. Na to byly nějaké kapky na ztrátu moci krátké.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se docela naštvaně.

„Zkoušela jsem to včera před spaním. A pak už jsem byla tak unavená, že jsem si šla lehnout. Máš snad něco proti?“ zeptala jsem se ho a podívala se do jeho karmínově rudých duhovek, ve kterých jsem spatřila čistou starost. Už teď mě mrzelo, jak jsem se k němu chovala.

„Tak dobře, ale pojede s tebou i Jane a Demetri. Jsou to tví přátelé, takže ti nebudou vadit a až se případ s otravou jídla vyřeší, vrátí se zpátky do Volterry.

Jasper mě sežere.

„Jasně, tati. Ale prosím, ať tam garda přiletí tak za tři dny. Chci a to Cullenovi nejdříve připravit.“ Věděla jsem, že tentokrát nemělo cenu protestovat, navíc jsem byla ráda, že nemusím zůstat ve Volteře.

Povzdychl si. „Tak dobře.“

Rozloučila jsem se s tátou a vyrazila do pokoje. Jane už tu nebyla, ale jsem si jistá, že jí Aro o jejím úkolu řekne.

Já si zatím sbalila věci a pak ještě pro jistotu vyrazila do lesa na lov.

Běžela jsem lesem a uvolnila se. Nechala jsem ze sebe spadnout všechny pocity a oddala se té šelmě uvnitř mě.

Ta šelma byla hladová a potřebovala lovit. A já jí dala, co chtěla.

Netrvalo mi to ani moc dlouho a byla jsem plná. Vrátila jsem se do pokoje a na posteli našla letenku. Odlet z Florencie první třídou dneska v sedm. Otec asi nechtěl, abych byla moc nápadná. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl páté. Cesta do Florencie trvá zhruba hodinu, takže bych se měla jít rozloučit.

Asi hodinu mi trvalo, než jsem se se všemi rozloučila, ale potom už jsem nasedla do Lamborghini a vydala se směr letiště.

Stihla jsem to tak, tak. Letadlo mi málem uletělo. Lamborghini jsem nechala ve Florencii. Jane mi ho přiveze až pojede do Forks.

Sbohem, sladká Volterro!

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 8. kapitola: