Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemtrvých - Ariana Volturi - 5. kapitola

19.04.2010 (19:15) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1386×

5. Zločinci

Ariana – Forks

Musela jsem se dokopat k tomu, abych vstala. Samozřejmě mi to zrovna moc nešlo. No řekněte, nezůstali byste radši ve vyhřáté posteli místo plahočení do školy a dalšího dne plného nudy?

Alice. Edward. Emmett. Rose. Jasper. Dobře Jasper na mě asi nečekal s otevřenou náručí, ale to je jedno. Kvůli nim tam musím jít a stejně jako oni si zahrát tu bezvadnou hru na člověka. Prostě musím! Vždyť jsem s tímhle počítala, když jsem sem přijela ne? Jo, počítala a konec diskuse.

Silou vůle jsem se dokopala do koupelny. Když jsem se podívala do zrcadla, nestačila jsem se divit. Místo vlasů jsem měla na hlavě vrabčí hnízdo. Co taky čekat po tak "divoké noci"? Popadla jsem hřeben a pustila se do práce. Za chvilku jsem měla hotovo a byla jsem na cestě do školy. Cullenovi už tu byli.

Když jsem vystoupila z auta, Alice mě sjela pohledem a pak se rozzářila.

„Ahoj Ari."

„Ahojky Alice. Tak co, půjdeme dobrovolně do tohohle pekla?"

„Jasně."

A potom jsme šly do školy. Samozřejmě byla nuda. Jenom španělštinu s Emmettem jsem si užila. Dotáhl do školy umělýho pa vouka, kterýho jsme dali učitelce na židli. Když ho uviděla, vyskočila na stůl a začala ječet. My s Emmettem jsme samozřejmě dostali hrozný výbuch smíchu a po nás i celá třída, když zjistili, co se děje.

Učitelka se samozřejmě naštvala a odkráčela do ředitelny. A potom jsme měli volnou hodinu.

Hodina s Edwardem byla opět nesnesitelná. Celou hodinu se na mě koukal a mě už to vážně začalo lézt na nervy. Co si o sobě sakra myslí? Vážně jsem měla sto chutí odpálkovat ho stejně jako Mika, ale to mě přešlo. Nepotřebovala jsem si dělat zlou krev. Stačí, že mě teď nenávidí ten tupec Mike.

Když jsem vypadla ze třídy, byla jsem vážně šťastná, že už to skončilo.

Tělák s Jazzem v pohodě a angličtina se taky dala přežít. I když musím říct, že jsem se těšila na oběd.

U okýnka nebyla moc velká řada, a tak jsem ani nemusela moc dlouho čekat.

„Ahoj," pozdravil mě kluk, který stál u pultu a zatvářil se tak nějak divně. V jeho očích jsem uviděla něco jako… Zlost?

„Co si dáš?" Pokračoval a po tom výrazu už nebylo ani památky. Teď se sladce usmíval.

„Sendvič a kolu, prosím," řekla jsem mu s úsměvem.

Podal mi sendvič, který tam stál tak osaměle a byl předem zabalený. Pro kolu si došel do lednice, i když jich měl před sebou vážně dost.

„Dal jsem ti tu vychlazenou," řekl a podíval se na mě roztomilým pohledem.

„Děkuju," řekla jsem mu. Zaplatila a pádila ke stolu, kde už byli všichni, kromě Edwarda.

Všechny jsem pozdravila a pustila se do jídla. Emmett a Alice vedli žhavou diskusi na téma – Chuť zvířecí krve, a já jen poslouchala.

Moc dlouho mě to nebavilo a tak jsem se radši věnovala jídlu.

„Ari, nepůjdeme už na hodinu?“ zeptala se mě Alice a já poznala, že s Emmettem ukončili diskusi.

„Jasně, jenom odnesu tác, počkej chvilku.“ Bylo mi divně. Trošku se mi motala hlava a začalo mě tak divně bolet u srdce, ale dalo se to zvládnout. Šla jsem odnést tác, ale když jsem se postavila, bylo to ještě horší, než předtím. Hlava se mi zamotala a já si ještě stihla všimnout, jak ke mně běží Edward, ale víc už jsem nepostřehla. Udělalo se mi černo před očima a já omdlela.

***

Pomalu jsem přicházela k vědomí. Tentokrát to hrozně bolelo. Nevím, s čím se to dalo srovnat, ale bolelo to prostě strašně.  Oči jsem nechala zavřené a čekala, až to přejde.

Zajímalo by mě, co se to se mnou děje. To se snad měním v upíra nebo co? No každopádně jestli se tohle dozví táta, tak je s Cullenovými amen. To ale nemůžu dopustit! Takže budu muset lhát.

„Carlisle, co je s ní?“ Uslyšela jsem starostivý hlásek. Alice.

„Za chvilku by se měla probrat, ale je hodně slabá. Bude potřebovat krev. Bohužel nevím, co se jí stalo, že ji to najednou tolik oslabilo.“

„Je to moje chyba, Carlisle. Slyšel jsem myšlenky toho kluka. Dal jí něco do jídla, ale pak si uvědomil, že ho slyším a tak si zablokoval myšlenky. Zdá se, že je tu někdo informovanější, než se zdálo. Než jsem ovšem přeběhl půlku školy lidskou rychlostí, tak už to snědla a já ji jenom stačil chytit, když omdlela,“ řekl Edward.

„Dojdu jí pro nějakou krev, myslím, že ji teď bude dost potřebovat,“ řekla Alice.

Pomaloučku jsem zatřepala víčky a za chvilku otevřela oči. První, co jsem uviděla, byl samozřejmě strop. Pokusila jsem se posadit, i když se nedalo říct, že by mi to zrovna moc šlo. Cítila jsem se hrozně slabá. Viděla jsem Edwarda a Carlisla. Byla jsem v nějakém pokoji, který byl zeleně vymalován, a já ležela ve velké bílé posteli. Edward seděl na kraji postele a úzkostlivě se na mě díval, zatímco Carlisle si prohlížel nějaké papíry. Díval se na ně takovým vědoucným způsobem, že vypadal opravdu jako doktor.

„Hm, z krve jsme nic nezjistili. Je to vážně zvláštní,“ řekl, podíval se na mě a usmál se.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě Edward.

„Slabá, ale jinak to docela jde.“ Nelhala jsem. Po bolesti jako by se zem slehla. Teď už jsem byla jenom slabá.

V tu chvíli se do pokoje vřítila Alice s kelímkem, ve kterém byla krev. Usmála se na mě a kelímek mi podala.

Když jsem se napila, cítila jsem tu úžasnou chuť. Byla tak sladká. Její chuť jsem vnímala až do morku kostí, najednou jsem se cítila skvěle.

„Předpokládám, že to nebyla zvířecí.“

„Ne to nebyla, ta by ti nedala tolik síly,“ řekla a podívala se na mě omluvným pohledem.

„Jestli mi kvůli tobě zčervenají oči a budu vypadat jako laboratorní krysa, poženu tě k zodpovědnosti, Alice Cullenová!“ řekla jsem jí naoko výhružným tónem.

Zasmála se. „Jasně, stejně myslím, že ti oči nezčervenají. Vždyť jsi ve Volteře lovila lidi, ne? A měla jsi je červený?“

„No, tak já lidi nelovím od doby, co mi otec poprvé vyprávěl o Carlislovi a jeho způsobu života. Za což ti mockrát děkuju, Carlisle,“ řekla jsem a podívala se na něj a on se na mě usmál. Ale já pokračovala. „Bylo to už vážně hodně dávno. Někdy, když mi bylo poprvé třináct.“ V tu chvíli se na mě všichni zmateně podívali a já se pousmála.

„Víte, já a Aro máme takovou zvyklost, že vždycky po sto letech začneme počítat od začátku. Takže je mi vlastně potřetí osmnáct. Ve skutečnosti to znamená dvě stě osmnáct. Chápete?“ Zasmáli se našemu způsobu počítání věku a já zívla.

„Teď tě necháme odpočinout. Vypadáš unaveně,“ řekl starostlivě Carlisle.

„Děkuju,“ řekla jsem a zavřela oči.

Začala jsem vzpomínat na domov, tátu, strejdy, Jane, Aleca – na to, jak se ke mně vždycky choval hrozně zdvořile. Na naše nakupovací nálety. Na teplé volterské noci, prostě na všechno.

Netrvalo to ani moc dlouho a do pokoje se vřítil Emmett.

„Co chceš, Emmette?“ zavrčela jsem na něj, ale on mi vůbec neodpovídal. Jenom se přiblble usmíval. Přiletěl ke mně upírskou rychlostí a vzal mě do náruče.

„Co to sakra děláš?“ zeptala jsem se ho. Teď už jsem byla vážně naštvaná.

„Snažím se naštvat Edwarda,“ řekl prostě, ale to už jsme letěli domem a přímo ven. Zdálo se, že si nás Edward všiml, protože jsem ho cítila. Najednou Emmett zastavil a hodil mě přímo do bláta. Co, no to si snad dělá srandu, debil.

„Jé, promiň, to je mi moc líto,“ řekl a smál se jako kretén. Tak to mu nedaruju.

„Fajn. Pomůžeš mi na nohy,“ řekla jsem a zatvářila se mile.

Podal mi ruku a já ho stáhla k sobě. Byl špinavý jako prase a já se zvedla a utekla.

Pitomec jeden! Ale tohle si za rámeček nedá.

Běžela jsem lesem, když jsem najednou uslyšela šumění potoka. Vlezla jsem do něj a trochu se opláchla.

Jakmile jsem byla hotová, vypadala jsem čistě, ale zato jsem byla zmoklá jako slepice.

Běžela jsem dál a musela jsem uznat, že mi byla docela zima a najednou jsem narazila na louku, na které jsem byla s Edwardem. Vypadala vážně klidně a mírumilovně. Šla jsem doprostřed loučky a lehla si na záda. Slunce zrovna svítilo, ale mně to nevadilo. Vždyť jsem přece na slunci nezářila. Vnímala jsem sluneční paprsky, jenž mi dodávaly sílu a energii, které jsem teď vážně moc neměla. Cítila jsem, jak slunce prostupuje každou buňkou mého těla. Dělalo mě silnější, šťastnější, krásnější. Milovala jsem ho. Bylo jako lék, lék proti lidem (a upírům), které byste nejradši zabili. Jako například Emmett Cullen nebo Mike Newton. Idioti!

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou jsem ucítila krásnou vůni, která patřila jen jedné osobě.

Posadila jsem se a začala se kolem sebe rozhlížet. Slunce mě oslepilo, a tak jsem toho moc neviděla.

„Edwarde?“ zeptala jsem se nejistě.

Najednou vystoupil ze stínu. Slunce na něj samozřejmě svítilo a on se rozzářil. Byl krásný. Posadil se vedle mě.

Bylo mi blbě. Jako kdybych byla zfetovaná – ne, že bych někdy byla.

„Odpoledne se vyjasnilo, co?“ Dělá si ze mě srandu? To se mě ptá na počasí?

„Hm.“ Tak tohle byla moje inteligentní odpověď. Teď si určitě říká: Cenu největší imbecil planety vyhrává… Ariana Volturiová! Panebože, já sem fakt koza!

Potom se na mě zase začal dívat, což mě štvalo. Chtěla jsem ho poslat do háje, a tak jsem se na něj podívala, ale to jsem neměla dělat. Okamžitě mě totiž uvěznil ve svých očích a já na tom byla stejně jako minule. Ne, tentokrát to bylo ještě horší. Upíral na mě oči takovou silou, že jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem mu něco říct, ale on se ke mně začal přibližovat.

Sakra! Co teď? Jedna část mě chtěla, aby pokračoval a ta druhá to rezolutně zakazovala.

Zdálo se, že nečekal, až se rozhodnu. Prostě mě začal líbat s takovou silou, že jsem si byla jistá, že nechce zůstat jenom u líbání. Nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo. No, a co? Tak si jednou užiješ. O co jde?

Ve chvíli kdy byl bez košile a já bez svého mokrého trička, jsem měla jistotu, že tohle líbáním neskončí.

Bruce! Krucinál Bruce! Chováš se jako naprostá kráva a až tohle skončí, budeš toho pěkně litovat.

Ale svůj věrnější hlásek jsem ignorovala. Plně jsem se oddávala touze, která prostoupila celé moje tělo, zatemňovala moje uvažování, zabarvila celý svět do krásných barev a dělala mě šťastnější. A štěstí bylo to, co jsem zoufale potřebovala. I když jsem věděla, že to není to pravé štěstí, že je to je jeho chabá náhražka, která přijde a hned zase odejde. Teď jsem za něj byla vděčná, protože jsem věděla, že víc už nedostanu.

Nechala jsem Edwarda, ať si se mnou dělá, co chce. I když jsem mu všechno oplácela. Každý dotyk prostě všechno. On byl šťastný. Bylo to to pravé štěstí, které jsem mu v tuhle chvíli záviděla. Věděla jsem, že to odejde a všechno bude ještě horší. Ale nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem.

***

Cítila jsem, že je všude vlhko. To asi napadla ranní rosa. No, jestli mám pravdu, tak už je ráno. To znamená, že jsme tady leželi celou noc.

Otevřela jsem oči. Právě vycházelo slunce. Na obloze nebyl ani mráček a tak to vypadalo, že bude krásný slunečný den. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla ho. Opíral se o loket a šťastně se usmíval. Když uviděl můj výraz, jeho úsměv pohasl.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě.

„Ne,“ odpověděla jsem mu. Lhala jsem. Byla jsem si jistá, že to přijde. Výčitky svědomí, kvůli muži, kterého jsem už tolik let neviděla. Ale to neznamenalo, že by byly slabší. Trápilo mě to. Svědomí mě hlodalo a rozežíralo moje nitro jako kyselina. Připadala jsem si hrozná, a kdybych mohla, asi bych se uškrtila nebo utopila, ale bohužel jsem nepotřebovala dýchat.

Myslím, že to na mě poznal, protože se jeho obočí zkrabatilo.

„Sto padesát let, Ari. To už se dá říct, že spolu nejste. Takže si nic nevyčítej. Kdyby mohl, už by tu určitě byl. A jsem si jistý, že by byl šťastný, že jsi šťastná.“

Ale jak jsem mohla být šťastná. Tohle byl podraz upíra, kterého jsem milovala víc než cokoliv na světě. Víc než vlastní život. Nešlo o to, že se mnou nebyl. Byla jsem si jistá, že kdyby tam někde žil, určitě by mi neudělal to, co já jemu právě teď. On by mi nikdy takhle neublížil. Tohle byla jednoduše podpásovka, ale nebude se už nikdy opakovat. Už nikdy mu takhle neublížím. Ať žije nebo je mrtvý.

Bylo mi ze sebe zle. Z toho, co jsem dovolila, aby se stalo. Slunce už mi nepřipadalo krásné. Připadalo mi otravné. Nechtěla jsem, aby svítilo, aby mě dělalo šťastnější, protože já si nezasloužila být šťastnější.

Soustředila jsem se na dar jednoho upíra, který u nás byl na návštěvě. Dokázal ovlivňovat počasí pomocí mysli.

Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem ho najít, ale vždyť já dary nezapomínám! Zpanikařila jsem a snažila se soustředit na Edwardův dar, ale to mi taky nešlo. Co se to děje? A pak jsem si vzpomněla na slova, která říkal Edward… Slyšel jsem myšlenky toho kluka. Dal jí něco do jídla, ale pak si uvědomil, že ho slyším a tak si zablokoval myšlenky.

Ten kluk z oběda. To jídlo! Věděla jsem jediné. Že musím domů.

„Nemůžu používat svoje dary,“ řekla jsem Edwardovi roztřeseně.

Ten se na mě šokovaně podíval a po chvíli se mě zeptal, co hodlám dělat. Řekla jsem mu, že se musím vrátit domů. Protože jedině ve Volteře mi dokážou pomoct. Potom jsem se zvedla a teprve teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jeho košili. Neměla jsem ale čas na převlíkání. Houkla jsem na něj něco typu, že mu tu košili vrátím, vzala jsem si věci a běžela lesem přímo domů.

Doma jsem naházela nejdůležitější věci do kufru, protože jsem počítala s tím, že mi tam určitě oblečení dokoupili. Zavolala jsem Jane, že přijedu a zároveň jsem ji poprosila, ať to nikomu neříká, že to bude překvapení, hlavně pro tátu. O svém problému s mocí jsem jí zatím nic neřekla, protože jsem nevěděla, jestli to Aro bude chtít vůbec někomu říkat. Řekla mi, že na mě na letišti bude čekat soukromé letadlo.

Musela jsem se převléknout, protože v košili by se asi těžko dalo cestovat.

Hodila jsem na sebe bílé tričko s dlouhým rukávem, odolné džíny a tenisky. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a namalovala se. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, musela jsem říct, že jsem nevypadala vůbec špatně.

Hodila jsem kufr do auta a jela se rozloučit s Cullenovými. Zdálo se, že jim Edward o mém odjezdu řekl, protože už na mě čekali v obývacím pokoji a všichni se tvářili smutně. Teda až na Jaspera, ten aspoň dělal, že se tváří smutně, ale moc mu to nešlo.

Hned jak mě Alice uviděla, tak mě objala. Když mě pustila, přišla otázka, na kterou jsem čekala.

„Vrátíš se?“

„Vrátím,“ odpověděla jsem jí.

„Slib mi to,“ řekla Alice.

„Slibuju ti to, Alice Cullenová.“ Když jsem to takhle řekla, pousmála se. Určitě si vzpomněla na náš rozhovor o laboratorní kryse.

Potom jsem se se všemi objala (Alice mě málem rozmačkala). Tedy se všemi kromě Jaspera. Ten stál jako úplně poslední. Podívala jsem se mu do očí a upřímně mu řekla: „Jsem ráda, že jsem tě poznala.“

„Já taky,“ odpověděl mi a usmál se takovým umělým úsměvem.

Potom jsem se otočila a odcházela. Ještě jednou jsem se však ohlédla k rodině, která pro mě mnoho znamenala. K rodině, kterou jsem si za tak krátkou chvíli zamilovala. Střetla jsem se s Edwardovýma očima, které byly plné smutku, a věděla jsem, že až se vrátím, budeme si muset promluvit o tom, co se mezi námi stalo.

„Budete mi všichni strašně moc chybět,“ řekla jsem jim a pak už se vydala k autu a vzhůru na letiště.

Cestou na letiště jsem poslouchala hudbu a přemýšlela.

Co bych za to dala, kdybych mohla znovu vidět Bruce. I když jsem se k němu zachovala příšerně, přála bych si ho znovu vidět a vědět, že je naživu.

Chtěla jsem si z kabelky vytáhnout telefon a zavolat domů a nejednou jsem ho uviděla. Seděl na sedadle spolujezdce a vypadal přesně tak, jako v mém snu.

Chtěla jsem se ho dotknout, ale jakmile jsem se o to pokusila, zmizel.

Panebože, začínám být šílená. No, tak to mi ještě tak scházelo. Věčně žijící, šílená poloupírka.

Přidala jsem na rychlosti a na letišti nastoupila do soukromého letadla, přesně, jak mi řekla Jane. Čekala jsem, až mi naloží auto, abych mohla vyrazit.

Nemohla jsem se dočkat toho, až budu doma. Až se setkám se svými starými přáteli.

V tuhle chvíli jsem netušila, který z mých životů je lepší. Jestli ten starý nebo ten nový, ale teď na to nezáleželo, protože letadlo vzlétlo a já s ním. Musela jsem potlačit výčitky svědomí, protože minulost jsem nemohla změnit, teď záleželo jen na mé budoucnosti

4. kapitola Přehled povídek 6. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemtrvých - Ariana Volturi - 5. kapitola: