Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzlo divadla - 1. část

29.07.2010 (15:00) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1499×

Kouzlo divadla

Edward

Zase další týden, který přináší školu a dívky dychtící po mojí společnosti. Jen jedna jediná, u které by mi to nevadilo, mě nemůže ani vystát. Není zlá, sobecká ani nějaká školní hvězda, naopak je to milá, hodná a skvělá dívka, ale já se jí nezamlouvám. Častokrát jsem se pokoušel s ní mluvit, ale okamžitě mě od sebe odpálkovala, nevím, proč to dělala, já jí nic neudělal. A takový jako je Mike, s ním si klidně povídala.

Protože jsem jí nemohl číst myšlenky, neměl jsem tušení, co udělat, nebo jak se změnit, aby se mnou konečně mluvila. Nikdy jsem nebyl zoufalejší. Každým dnem jsem byl čím dál tím víc zmučenější. Nedávala sebemenší znamení o tom, že by věděla, že existuji. Ve třídě jsem z ní nespouštěl oči. Celé hodiny proseděla bez jediného pohnutí. Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale nebylo to pro ni přece jen dost nepříjemné? U mě to bylo něco úplně jiného, ale u člověka?

Jakmile skončila hodina a vyšel jsem ze dveří učebny, uviděl jsem vzdalující se záda Belly, jediné dívky, o kterou jsem stál. Zatímco jsem šel na další hodinu, Chemii, přidala se ke mně Alice. Celou cestu se potutelně usmívala, ale její myšlenky mi nic nevyzradily.

„Co skrýváš?“ optal jsem se jí.

„Nic, co bys musel vědět,“ odpověděla mi a s ještě větším úsměvem se vydala do naší lavice. Během hodiny jsem Aliciny myšlenky nechal být, pokud je to něco důležitého, určitě by mi to řekla. A pokud je to nějaký vtípek… Tak si to s ní doma vyřídím. Ale to jsem nečekal, že by to vážně udělala mně.

„Slečna Swanová a pan Cullen se dostaví v ředitelně,“ ozvalo se z bedničky pověšené na zdi nad tabulí asi v polovině hodiny. Proč mě volají do ředitelny? Podíval jsem se na Alici a ta stěží zadržovala smích, takže v tom má prsty ona.

„To se brzo dozvíš,“ řekla mi, protože viděla, že se ji na to chci zeptat.

Procházel jsem chodbou, ve které se odrážely lehce slyšitelné kroky Belly. Vzhlédl jsem a kráčela přímo naproti mně. Lehce jsem se na ni usmál, ale ona odvrátila pohled jinam. Zase mě dostihlo moje svědomí a to mi říkalo, že je dobře, že se o mne nezajímá, ještě by to špatně dopadlo.

Byl jsem před dveřmi ředitelny dřív než ona, a tak jsem na ni počkal. Za pár vteřin stála vedle mě a já zaťukal. Zevnitř se ozvalo „dále“, a tak jsme vstoupili.

„Pan ředitel už na vás čeká,“ řekla nám sekretářka a já opět zaťukal na dveře k ředitelově kanceláři. Ty se otevřely a my společně vstoupili. Pokynul nám, abychom se posadili, a tak jsme také učinili.

„Všiml jsem si, slečno, že jste se zapsala do našeho divadla.“ Jen přikývla. „A vy také.“ A já na něj zíral jako na přízrak. Cože to právě řekl? Že jsem se zapsal taky? To si snad dělá legraci! Podíval jsem se okolo sebe, jestli je tu někdo, kdo by zakřičel Apríl, ale kromě nevnímající a šokované Belly, tu nikdo jiný nebyl, tedy nepočítám ředitele.

„No nedivte se tak, vaše sestra vás přihlásila,“ řekl jakoby nic. Alice, já ji zadupu do země, mrtvolku jednu. Jak mi to mohla udělat…

„Takže, slečno, vy budete hrát Julii a vy Romea, ano?“ V tuhle chvíli jsem své plány s Alicí začal  rušit. Takže je mi jasné, proč to udělala, kvůli mně! Asi mě má vážně ráda. Po zjištění, že budu hrát v Shakespearově hře, jsem začínal cítit něco, co se podobalo nedočkavosti.

„Tak to ani náhodou. S ním hrát nebudu,“ vypálila ze sebe najednou Bella.

„Tak fajn, co proti mně sakra máš?“ zeptal jsem se jí.

„Nic.“

„Něco musíš mít, když mnou pořád tak o…“

„Tak dost!“ vložil se do toho ředitel.

„Co navrhujete, slečno?“ zeptal se jí ředitel.

„Ať nehraje.“ Tuhle odpověď jsem očekával.

„Ale no tak, slečno, vždyť ani nevíme, jak mu to půjde. Tak mu dejte alespoň jednu šanci.“ Snažil se jí přesvědčit, ale nefungovalo to. Takže jsem si k jejím vlastnostem přidal tvrdohlavost a nenávist k druhým, tedy pouze ke mně.

„Chcete ho ve hře?“ zeptala se a on jen přikývl.

„Dobře, tak končím já.“ Otočila se a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Ředitel se svalil do křesla a povzdychl si.

„Nebojte, já to nějak urovnám,“ oznámil jsem mu, i když jsem neměl sebemenší tušení jak. Vracel jsem se do třídy pro věci. Alice tu zůstala a čekala na mě.

„No, to se ti teda povedlo! V jednu chvíli jsem měl chuť tvojí mrtvolu zakopat hodně hluboko do země, ale pak se to vyklubalo jako dobrý nápad a hádej co potom? Má proti mně nějakou averzi a zmizela, spokojená?“

„Neviděla jsem, že by s tebou nehrála, pořád to vidím čistě.“ A na důkaz o pravdě svých slov mi ukázala svou vizi.

„Pozor, mám jedno oznámení. Chybí nám Julie do divadla, tak pokud se najde nějaká dívka, která by byla tak ochotná a vzala to, byl bych opravdu vděčný,“ ozval se ředitel z rozhlasu.

No skvělí, tak teď bude ředitelna plná holek, které by si se mnou moc rády zahrály.

„Moc díky,“ řekl jsem Alici a vyšel ze třídy. Šoural jsem se sklesle po chodbě a měl namířeno na další hodinu, když mě doběhla Jessica – školní drbna.

„Ahojky Edwarde, vypadá to, že spolu budeme hrát Romea a Julii,“ řekla jako by to byla jasná věc. No skvělí, tak to byla moje noční můra. Hrát ve školním divadle, to jsem ještě překousl a pomohlo mi, když jsem zjistil, že mojí partnerkou by byla Bella, ale s Jessicou to bude peklo. Tentokrát tu Alici podpálím a bude klid.

„Jo, to je tedy skvělí,“ odpověděl jsem jí. Zřejmě nepoznala tu dávku ironie, protože se na mě zářivě usmála a pak se otočila na podpatku, vzala mne za ruku, kterou okamžitě pustila, věnovala mi udivený pohled, ale pak ji uchopila znova a odtáhla mě na další hodinu, kterou jsem měl s ní. No tak to je vážně bezva. Už si myslí, že jsme pár. Co mám jako teď dělat?

Ještě než jsem vešel do třídy, spatřil jsem Bellin vyděšený a něco jako žárlivý, ale to jsem se musel určitě splést, pohled.

„Poslouchejte mě všichni, já Jessica Stanleyová budu hrát s Edwardem Cullenem ve školním divadle,“ rozkřikovala se ve školní jídelně, když jsme vešli. Nechtěla mě pustit, když jsem měl v plánu dostat se k mým sourozencům, ale vrhnul jsem na ni rozzlobený pohled a ona si to rozmyslila. Slyšel jsem, jak říká, že stačí pár zkoušek a bude z nás opravdový pár snů. Jakmile jsem přišel ke stolu, Alice se mi v myšlenkách omlouvala, ale nic víc mi nedovolila vidět, takže mi opět něco tají. Ostatní se mi jen pochechtávali. Za tohle si ze mě bude Emmett dělat legraci minimálně ještě pár desítek let.

Bella

Jakmile jsem zjistila, že bych v divadle hrála s upírem, okamžitě jsem měla chuť seřvat jak ředitele, tak jeho, jak si vůbec dovoluje hlásit se do divadla. Ano, přetvářky mu jdou dobře a člověka hraje taky dobře, ale že by mu šlo drama od Shakespeara? To si nemyslím.

Viděla jsem ho, jak se drží za ruku s Jessicou. A najednou mě zavalil pocit žárlivosti a šoku, a i když jsem nebyla Jessičina kamarádka, neměla právo přijít díky němu, nebo jeho rodině o život. Když si poradili s mou matkou, tak s jednou slečnou, která je do jednoho z nich blázen, to půjde dost lehce. V tomhle městě je jenom jedna rodina upírů a tou jsou oni. Dozvěděla jsem se to od jiného upíra, který tu jen procházel. Říkal, že ti, kteří mají zlaté oči, se živí lidskou krví, a že ti kteří mají oči rudé, se živí zvířecí. Zprvu mi to nedávalo moc smysl, ale pak jsem usoudila, že má nejspíš pravdu, protože nedaleko tohohle města se ztrácí spousta lidí. Buď se nenajdou, nebo v nich nezůstane ani kapička krve a na krku mají malý kousanec.

Bála jsem se toho, kdy začnou vysávat lidi ze školy. Třeba přímo před mýma očima. Kdy zabijí mě?

Shrnutí → 2. část

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzlo divadla - 1. část: