Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelný advent - 2. kapitola

08.12.2013 (18:15) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1984×

2. kapitola – Druhý adventní týden

Jedna typicky Vánoční odrhovačka, která nás prudí v rádiu rok co rok. :o)

Maminka je smutná. Myslí si, že to nevím, ale je taková každé Vánoce.

Šly jsme na lov. Moc dobře jsem věděla, že je to jen pro zvláštní případy.  Narozeniny a jiné oslavy. Teď to bylo skutečně výjimečné. Myslela jsem, že důvod bude nemoc, a to smutek. Když mi umřel Fredy, můj křeček, a bylo mi smutno, také jsme lovily.

Teď šla mamka ulovit nějakou tu srnku a nechala mě na louce.  Sbírala jsem vločky, které pomalu dosedaly na ty předchozí. Padaly mi na hlavu a na nos a do rukou, přesně jako v té písničce, co mám zpívat na vánoční besídce. Najednou jsem zaslechla šustění, a tak jsem se tím směrem otočila. Stál tam mladý muž, který byl velmi krásný. Měl pleť jako rozlité mléko, lesklé bronzové vlasy a karamelové oči. Jak jsem si ho zaujatě prohlížela, naklonila jsem hlavu ke straně a v tu chvíli mi mé vlasy spadly do očí. Všimla jsem si, že jsou stejné, jako ty jeho, a musela jsem se zasmát. On ale vypadal smutně, jako by něco ztratil.

„Hej, holčičko, ztratila ses?“ zavolal na mě překvapeně.

„Já? Ne, jsem tu s maminkou,“ odpověděla jsem.

„Neměla by tě tu nechávat takhle samotnou,“ řekl starostlivě.

„Jsem už velká,“ řekla jsem trochu naštvaně. Ten muž mě považoval za normální dítě. Ale já věděla, že on je upír. Cítila jsem to. Maminka mi o nich říkala. Říkala, že ti červenoocí jsou nebezpeční a ti zlatoocí ne. Nebála jsem se.

„Kolik ti je?“ pokračoval ve vyptávání. Našpulila jsem na něj pusu.

„Šest,“ odpověděla jsem prostě a prohlédla si ho ještě jednou. „Proč jste smutný?“

„Jak jsi přišla na to, že jsem smutný?“ zeptal se mě.

„Vypadáte tak,“ řekla jsem mu.

„Tak to už tak bude,“ řekl ironicky a smutně se na mě usmál. Štvalo mě, že se ke mně chová, jako k dítěti. I učitelky věděly, že jsem příliš chytrá, i když jsem se chovala tak, jak mi řekla maminka.

„Neměl byste přestat hledat to, co jste ztratil,“ řekla jsem mu.

„Ty jsi nějaká chytrá liška, co?“ řekl s upřímným úsměvem.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se.

„Edward,“ odpověděl mi. Otevřel pusu, aby se mě na něco zeptal nebo něco řekl. Najednou jsem ale zaslechla mámu.

„Nessie? Měla bys taky …“ začala mluvit, a když spatřila toho muže, zarazila se. Slyšela jsem, že ten muž něco udiveně zašeptal. Dost dlouhou chvíli na sebe jen tak zírali a já tam přešlapovala. Bylo to divné a tak jsem chtěla zasáhnout, ale máma mě předběhla. „Ness! Co jsem ti říkala o cizích lidech? Jdeme domů!“ rozkázala a slovo po slovu cedila skrz zuby.

„Ale já ještě…,“ chtěla jsem se bránit.

„Renesmé!“ zopakovala celé mé jméno. Z tónu jejího hlasu jsem pochopila, že nemám odmlouvat.

„Renesmé?“ zašeptal si zmateně ten muž. Máma mě vzala, rychle zvedla do náručí, takže jsem nemohla nic dělat. Otočila se a dala se k odchodu. „Bello!“ zavolal najednou ten muž, když už jsme byli skoro pryč. Maminka se neotočila, ale cítila jsem, jak rychle jí buší srdce. Neutíkala, ale šla velmi rázně až k autu, kde mě připoutala k zadní sedačce.

„Ty ho znáš, mami?“ zeptala jsem se.

„Znala jsem,“ odpověděla mi. Poznala jsem, že má stažený krk a do očí se jí hrnou slzy.

„A proč jsi mu neodpověděla?“ ptala jsem se dál. Ona mezitím usedla za volant, a aniž by se připoutala, nastartovala. Tohle dělala vždycky, když byla rozčílená.

„Protože s ním nechci mluvit, víš, zlato? A ty už s ním taky nebudeš mluvit. Trochu jsme se pohádali,“ řekla mi. Dál bylo po celou cestu ticho a já raději ani nepoprosila o puštění rádia. Celou dobu jsem ale přemýšlela, kdo je vlastně ten muž, se kterým maminka nechce mluvit, ale přesto je pro ni očividně důležitý.

Edward:

Nikdy bych nevěřil, že potkám tak malé stvoření s tak stejnýma očima. A ještě méně uvěřitelné bylo to, že uvidím ty oči dvakrát. Bella mi tolik chyběla. Byla chyba jet zrovna sem. Určitě je šťastná s někým jiným, vždyť má i dceru.

Vrátil jsem se sem, protože jsem se dozvěděl, že je tu má rodina. Chtěl jsem je zase vidět po tak dlouhé době. Opustil jsem je, když jsem opustil i Bellu, kvůli Jasperově „výstřelku“ a odjel pryč. Nejdřív jsem to chtěl zkusit u Volturiových, ale dost rychle mě to přešlo. Cestoval jsem po cestě a bál se vrátit, i když jsem věděl, že by mě uviděli všichni rádi a já bych nejraději byl zase s Bellou. Teď jsem se rozhodl alespoň najít svou rodinu a dát vědět, jak na tom jsem.

Stál jsem před domem, který jednoznačně navrhovala Esme. Velké bílé stěny s velkými okny, aby do domu mohlo hodně světla a to vše uprostřed hlubokého lesa. Podle myšlenek jsem slyšel, že jsou všichni uvnitř, ale nikdo mě nezaznamenal.

„Edward!“ zvolala najednou Alice ve svých myšlenkách, ale navenek nedala nic znát. Zvedla se z pohovky a zamířila ven. Chtěla mě mít pro sebe jako první. Jakmile se dostala z dohledu, rozeběhla se a brzy se mi vrhla kolem krku.

„Věděla jsem, že se jednou ukážeš, jen jsem nevěděla kdy,“ řekla tiše. Vzal jsem ji kolem pasu a objal ji.

„Myslíš, že bych vás nechal takhle samotný? Unudila by ses k smrti,“ poškádlil jsem ji s úsměvem. Tak dlouho jsem jí neviděl, že jsem úplně zapomněl, jak je skvělá. Brzy na to z domu vyšel zbytek rodiny. První byl Emmett, který přeskočil zábradlí a okamžitě se na mě zazubil.

„Hej, lidi, brácha se vrátil na Vánoce!“ zavolal nadšeně. Jasper se také usmál, ale zůstal na verandě, stejně tak jako Rosalie. Carlisle sešel dolů z verandy a já mu šel naproti, ale najednou mě málem porazila drobná střela. Byla to Esmé, která se mi okamžitě vrhla kolem krku.

„Esmé,“ oslovil jsem ji s úsměvem a také ji objal. Moc dobře jsem věděl, že nás má ráda jako své vlastní děti, a také jsem věděl, že na mě bude naštvaná, protože jsem odešel bez pořádného rozloučení.

„Ještě jednou tohle uděláš, Edwarde a přísahám…“ začala se na mě mateřsky osočovat, zatímco jsme společně vykročili k domu.

„Já vím a dostanu domácí vězení na zbytek věčnosti,“ zasmál jsem se. Pak jsem se podíval na Carlislea, který na mě kývl na pozdrav.

„Ona to myslí vážně,“ pomyslel si a já se musel uchechtnout. Konečně jsem byl zase se svou rodinou. Tolik mi chyběli.

Se svojí rodinou jsem se rozhodl zůstat alespoň přes svátky. Pak se uvidí. Musel jsem si projít křížovým výslechem celé rodiny a pak jsme si jen tak povídali o tom, co se změnilo. Carlisle pořád dělal doktora a Esme dělala nějaké menší zakázky do designu. Alice tentokrát studovala návrhářství, Jasper, technologie a Emmett s Rosie jsou podle veřejnosti na soukromé vysoké někde v Kanadě.

„Věděli jste, že je Bella v Seattlu?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zavrtěl Carlisle hlavou.

„Alespoň ona neví o vás,“ řekl jsem s úlevou.

„Ty jsi ji potkal?“ zeptal se Jasper překvapeně.

„Náhodou, před třemi dny. Byla na výletě v lese,“ řekl jsem.

„A změnila se hodně?“ zeptala se Alice.

„Ani vlas,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale upírka není.“

„Zvláštní. Takže… Vrátíte se k sobě?“ zeptal se Emmett a protřel si ruce. Bellu měl rád. Měl dojem, že je s ní legrace.

„Ne. Řekl jsem jí, že už jí nikdy nebudu stát v cestě. Navíc, myslím, že je vdaná. Má dítě. Tedy, pokud to byla její dcera,“ řekl jsem zamyšleně.

„Bella má dceru?!“ zvolali všichni, ať už nahlas, nebo v hlavě.

„Asi jo. Budou šťastné. Nebudu jí překážet,“ zopakoval jsem.

„Jak stará je?“ zeptala se Esme zvědavě.

„Myslím…“ zamyslel jsem se. „Říkala šest, myslím,“ řekl jsem po chvíli.

„Edwarde? Šest?“ zeptala se mě vážně Alice.

„No ano,“ řekl jsem zmateně a pokusil se něco vyčíst z jejích myšlenek, ale bezvýsledně.

„No, nemyslím, že by si, že by si někoho našla hned, jak jsi ji nechal,“ řekla Alice ještě vážněji a konečně mě pustila do svých myšlenek.

„Ty myslíš, že…“ řekl jsem šokovaně. Ona jen jemně kývla hlavou. Pak mi to všechno docvaklo. Jak mi mohlo celé tři dny trvat, než jsem si to uvědomil? Renesmé. Celou dobu mi to jméno hlodalo v hlavě a došlo mi to až teď? Patrně mě už nechtěla ani vidět, ale tu špetku si nechala v jejím jméně. Bylo to tak prosté! René a Esmé. „Renesmé,“ řekl jsem nakonec.

Okamžitě, jakmile jsem prošel překvapenými výkřiky Esme, Carlisleovým okamžitým přemítáním, zda je to vůbec možné, a ostatními projevy k této zprávě, vypadl jsem z domu. Byla hluboká noc, odhadoval jsem tak kolem půl druhé. Podle pachu jsem našel dům Belly celkem snadno. Byl to malý rodinný domek na předměstí Seattlu. Prošel jsem na zadní dvorek a vyskočil v prvnímu oknu, co jsem uviděl. Nahlédl jsem dovnitř, ale zjistil jsem, že tam spí Renesmé. Posunul jsem se k oknu vedle. Konečně správně. Otevřel jsem ho a vklouznul dovnitř. V tu chvíli se Bella na posteli posadila a zamžourala na mě. Buďto nespala, nebo má jen velmi slabý spánek.

„Ty!“ pokusila se na mě promluvit.

„Je Nessie moje dcera?“ předběhl jsem ji a ona se zatvářila rozrušeně. I když jsem jí neviděl do hlavy, věděl jsem, že mám pravdu.

„Neoslovuj ji tak!“ zašeptala rozhořčeně. Měla strach, abychom ji neprobudili. Rozhodl jsem se jí vyhovět.

„Je to moje dcera, že ano?“ chtěl jsem se ujistit.

„Ano,“ řekla se stoprocentní jistotou.

„A ty… Co sis myslela? Ty jsi ji přede mnou chtěla utajit, nebo co?“ začal jsem na ní mluvit docela nesrozumitelně.

„Co sis myslel ty? Vyspal ses se mnou a pak jsi odešel?“ řekla naštvaně a začala se škrábat na nohy.

„Udělal jsem to pro tvoje bezpečí! Nevěděl jsem, že budeš těhotná!“ začal jsem se hájit, ačkoli jsem věděl, že je plně v právu. Opustil jsem ji, i když jsem věděl, že ji to zničí. Jistě, doufal jsem, že se z toho vyhrabe, jako všechny holky po rozchodech, jaké jsem viděl ve škole. Ale asi jsem tomu nikdy nevěřil. Na to jsem Bellu moc dobře znal.

„Ale byla jsem. Tohle nebylo pro mé bezpečí. Málem jsem umřela hned po porodu, kdyby mě Nessie nekousla… A teď jsem napůl upír a napůl člověk a vlastně nejsem vůbec nic. Tohle jsi ze mě udělal! Opustil jsi mě a já kvůli tomu musela opustit rodinu!“ I v jejím šepotu to znělo jako rozhořčený křik.

„Já to vím! Chyběla jsi mi, musíš mi věřit,“ řekl jsem jí a pokusil si to srovnat v hlavě.

„Taky jsi mi chyběl, ale nemůžu si dovolit vtáhnout tě do Renesméina života,“ řekla patrně zmatená tak jako já.

„Já bych už ale neodešel,“ řekl jsem. Byl jsem o tom přesvědčený.

„Proto ses vrátil?“ zeptala se mě.

„Ne. Nevěděl jsem, že budeš tady. Myslel jsem, že budeš buďto ve Forks s tátou, nebo jsi odjela do Pheonixu,“ řekl jsem pravdu.

„Tak proč ses vrátil?“

„Přijel jsem za rodinou. Ani jsem nedoufal, že bych tě ještě někdy mohl vidět.“

„Sakra, tak dlouho, Edwarde,“ řekla stísněně.

„Já vím, Bello,“ odpověděl jsem jí. „Jestli už nemůžu být s tebou, když nechceš, dovol mi alespoň být s Nessie. Nemusí to vědět, ale chci se s ní vidět,“ žádal jsem naléhavě.

„Je to moc riskantní,“ zavrtěla hlavou.

„Bello, prosím. Buďme alespoň přátelé,“ prosil jsem dál. Nechtěl jsem jí zase ztratit. Ani Renesmé. Cítil jsem k nim nějakou povinnost, nebo možná jsem ji stále příliš miloval. A i když ona už patrně mě ne, nechtěl jsem ji zase ztratit.

„Já nevím,“ začala nepřesvědčivě.

„Jen mi dovol k vám přijít třeba na večeři. Jen ji chci poznat.“

„Dobře, tak… můžeš přijít zítra v šest,“ připustila nakonec a já neodolal a musel jsem ji obejmout. Chvíli se bránila, ale nakonec povolila a nechala se.

„Děkuju,“ zašeptal jsem jí do ucha a jemně ji políbil na tvář. Nebránila se. Nehodlal jsem ale riskovat a tak jsem jí v čas pustil. Věděl jsem, že je s Bellou něco jinak. Na první pohled byla elegantnější, bledší a taková… kamenější. Jenže teď se usmála přesně tím nešikovným úsměvem, který jí náhodou vyklouzl a který jsem si tak dobře pamatoval. Pak jsem ji tam nechal a zase zmizel oknem. Už jsem ale nešel domů. Nejdřív jsem se rozhodl sehnat nějaký ten dárek, který bych mohl dát Ness, a tak jsem zamířil do města.

Přesně v šest jsem klepal na dveře. Nechtěl jsem přijít dřív, ale ani později. Otevřela mi Bella s moukou na jedné straně tváře.

„Ahoj,“ řekla nesměle. „No tak pojď dál.“ Na její pokynutí jsem vstoupil dovnitř, kde se na mě ihned vrhla Renesmé.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě s úsměvem a vzala mě za ruku.

„Můžeš…“ začala Bella a na chvíli se zamyslela. „Mohl by ses o ni na chvíli postarat? Musím dovařit večeři.“ Přikývl jsem a nechal se Nessie odtáhnout do obývacího pokoje. Všechno tady bylo příjemně domácké a útulné, skvělý domov pro dítě.

„Máma říkala, že tě pozvala na večeři, protože se chceš usmířit. Co jste si provedli?“ zeptala se ihned a posadila mě na pohovku. Pak začala chodit po pokoji a postupně sbírat věci a nosit je na stůl. Začala s tužkami a pokračovala s papíry a tak dále.

„Hodně jsem mamince ublížil,“ řekl jsem neurčitě a sledoval ji, jak se natahuje na špičky, aby dosáhla na vysoké poličky.

„Hmm. Jako když Billy nalepil Penny do vlasů žvýkačku?“ zeptala se.

„Něco horšího,“ přiznal jsem jí. Ona si sedla do křesla naproti mně a rozsypala všechny pastelky a začala kreslit.

„To je asi jedno. Teď jsi tady, ne?“ řekla a začala kreslit. „Přijdeš na moji besídku ve škole?“

„A co tam budeš dělat?“ zeptal jsem se.

„Budu zpívat sólo v písničce Snowflake,“ řekla mi s úsměvem. Chvíli jsme si takhle ještě povídali, než přišla Bella, aby zavolala Nessie ke stolu. Počítalo se s tím, že jíst nebudu, ale stejně jsem s nimi seděl u stolu a povídal si s nimi. Musel jsem uznat, že Renesmé je skutečně úžasná a inteligentní malá osůbka, která si každého ihned omotá kolem prstu.

Když šla spát, ještě chvíli jsem zůstal dole s Bellou a pomáhal jí s nádobím.

„Nemusíš mi pomáhat,“ řekla mi.

„Přátelé, vzpomínáš?“ usmál jsem se a ponořil ruce do horké vody, zatímco ona se ujala utěrky.

„Hmm,“ řekla jenom a utírala to, co já jsem umyl.

„Bells? Vážně se na mě zlobíš, nebo jsi děsně ráda, že mě vidíš a jenom to nechceš dát znát?“ poškádlil jsem ji trochu. Ona vzala utěrku a praštila mě s ní přes ruku, ale já to stejně téměř necítil.

„Ty jsi vážně naprostej idiot, že jo?“ prohlásila a pak se usmála. „Trochu od každého, řekla bych. A taky jsem kvůli tobě měla pokaždé zkažený Vánoce,“ dodala.

„Možná to nebyl nejlepší čas na odchod,“ připustil sem zdráhavě.

„Možná nebyl nikdy vhodný čas na to odejít. To tě nenapadlo?“ zeptala se mě se zklamaným hlasem, ve kterém se odrážela bolest, kterou jsem jí způsobil a která stále přetrvává. Osušil jsem si ruce a vzal její tvář do dlaní.

„Prosím, už se nezlob,“ řekl jsem a úplně lehce jsem se dotknul jejích rtů a její ledová maska zase o trochu pookřála. Jsme všichni na dobré cestě. Nebo jsem si to přinejmenším myslel.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelný advent - 2. kapitola: