Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec a začátek - 1. kapitola

22.04.2010 (17:00) • Motylek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 797×

S klukama jsme byli nerozlučná trojka. Já, Riko a Jack. Shodli jsme se vždy, ať se jednalo o výběr zbraně na náš oblíbený lov, anebo když jsme kritizovali holky, které byly v našem malebném městečku. Mysleli jsme, že nás nic nerozdělí, ale to jsme se zatraceně mýlili.

S Rikem jsme si naplánovali super den strávený na lovu, Jack nemohl, jelikož jel k babičce, která bydlela na druhém konci států, ale z povinné návštěvy se vykroutit nemohl. Sbalil jsem si vše potřebné, pro jistotu vyčistil ještě asi po sté pušku a vyrazil jsem k Rikimu. Ten už na mě čekal a vyrazili jsme. Riky bydlel v odlehlejší části města a musím uznat, že jsem mu to záviděl, měl tam klid, narozdíl ode mě. Já bydlel v úplném středu. I když byl začátek léta, bylo u nás zataženo a slunce vysvitlo jen tak dvakrát do měsíce. Já byl na to zvyklí, ale Jack, který se k nám přistěhoval, to nemohl překousnout. Kdyby nenašel zálibu v lovu, tak už je dávno pryč.

„Máme všechno?“ zeptal se asi po sté Riky.

„Jo. Co myslíš, že se nám podaří ulovit?“ odpověděl jsem a položil další otázku. Bez Jacka nějak zábava vázla. Riky jen pokrčil rameny. Asi po hodince cesty jsme došli k vodopádům. K vodopádům jsme moc často nechodili, ale za celou cestu jsme nepotkali ani králíka, natož tak medvěda.

Celý den jsme chodili po horách, ale nic jsme neulovili. Bylo to divné, vždycky jsme se vrátili aspoň s nějakým malým úlovkem. Šel jsem Rika doprovodit domů. Zrovna jsem se s ním loučil, když z protějšího domu vyšla dívka. Její dlouhé blond vlasy jí sahaly do půli zad. Ve světle zapadajícího slunce se jí leskly jako drahokam.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

Riko se usmál a odpověděl: „Rosalie Haleová. Přistěhovala se nedávno s doktorem Cullenem a jeho rodinkou.“ S Carlislem Cullenem jsem se setkal jednou v nemocnici, když jsem tam nesl jednu holčičku, která si zlomila nohu. I jeho ženu jsem poznal, ale o Rosalin jsem nevěděl.

„Znáš ji dobře?“

„Ne. A dám ti radu, Emmette, nech ji být. Ten Edward je pěkně divný. Dal jsem se s Rose do řeči a on ji odvedl pryč.“ Riky se zatvářil naštvaně. Dokážu si to představit. Z nás tří byl nejpěknější a dobře to věděl.

Rosalie se zrovna otočila směrem k nám. Nějak jsem neodolal a zamával jí. Ona se usmála a zamávala mi zpět. Páni, jak já byl blahem bez sebe. Musel jsem se i opřít a plotek. Ten její úsměv mi vyslal do srdce snad tisíce šípů. Riky si všiml mé reakce.

„Ty si nahluchlý, Emmette? Rosalie je zadaná.“ Jeho slova mě dost zabolela. Nakonec jsme se rozloučili a já šel domů.

Celý večer jsem na ni myslel a nemohl usnout. Ráno jsem se rozhodl, že zahraji divadélko, abych si s ní mohl popovídat. Bylo opravdu moc pěkně, svítilo po dlouhé době slunce. Věděl jsem, že Riky chodí ráno pomáhat tátovi do obchodu, takže jsem se nebál, že by mě nějak ztrapnit. Párkrát jsem zaklepal na dveře. Bylo mi jasné, že nikdo neotevře, ale doufal jsem, že Rose vyjde z domu, aby se koukla, kdo dělá tak velký randál. Asi po čtvrt hodině jsem to vzdal a šel domů. Můj plán měl trhlinu a velkou.

Druhý den jsem to zkusil zase. Počasí zase přálo. Ani větřík nefoukal. Tentokrát jsem zkusil zaklepat i u nich, ale nikdo mi neotevřel. Z jedné strany mi to nevadilo, ani jsem nevěděl, co bych řekl.

Třetí den se počasí zbláznilo. Chvílemi poprchalo a asi hodinu padaly i kroupy. Cítil jsem se hrozně. Mrzelo mě, že jsem Rosalie neviděl a v tomhle počasí nemělo cenu někam jít. Jack byl pořád u babičky a Riko v obchodě. Napadlo mě, že se k němu stavím, ale nedokázal jsem si představit, že by mi řekl něco o Rosalie. Když přestalo pršet, rozhodl jsem se, že k Rose zajdu. Došel jsem k Rikimu a začal klepat na dveře.

„Není doma,“ málem jsem skákal radostí, když jsem se otočil po hlase. Asi metr ode mě stála Rosalie.

„Aha… No… nevíš, kde je?“ Rosalie se usmála a já šel do kolen.

„Zklamu tě. Vážně nevím.“ přikývl jsem, najednou jsem nevěděl, co mám říct. Rosalie se s tím nijak nepárala.

„Proč jsi vlastně přišel?“ při té otázce jsem se celý začervenal.

„Na pokec. Já… doma jsem se nudil.“

„Nudil?“ ozvalo se za mnou. Když jsem se otočil, stál za mnou kluk, mohlo mu být tak sedmnáct. Jeho ebenové oči se na mě zkoumavě dívaly. Něco v tom pohledu mě varovalo.

„Potřebuješ něco, Edwarde?“ vyštěkla Rosalie.

Edward se pousmál. „Nechceš mě představit?“ zeptal se.

„To je Emmett, Emmette, to je Edward… můj nevlastní bratr.“ Málem mi vypadly oči z důlku. Nebyl jsem si vědom, že jsem se Rosalie představil.

Bylo to zvláštní, stát mezi ním a Rosalie. Oba dva se na sebe dívali dost nepřátelsky. I Edward vypadal jako anděl. Náhle Edward pokrčil rameny a odešel.

„Já myslel, že jsi jeho holka,“ šeptl jsem.

„Všichni si to myslí,“ odpověděla mi.

„Kde jsi byla poslední dva dny?“ zeptal jsem se.

Rose se usmála: „Pryč. Carlisle nás bere občas na hory.“ Přikývl jsem. Bylo to zvláštní. Toužil jsem po téhle chvíli, ale nějak jsem nevěděl, co mám říct.

„Ty rád chodíš lovit, co?“

„Jo. Baví mě to.“ Rosalie pokývla hlavou.

„Slib mi něco,“ zašeptala.

„Co?“ zeptal jsem se.

Rosalin se zhluboka nadechla: „Nechoď lovit nikdy sám.“ Než jsem stačil jakkoliv reagovat, byla pryč. Nechápal jsem to. Stál jsem u Rikiho domu asi deset minut a nakonec jsem odešel domů.

Rosalie jsem pak už neviděl. Občas jsem potkal Edwarda nebo doktora Culena, ale Edward se mi vyhýbal a doktor mi vždycky odpověděl, že je Rous nemocná. Když se vrátil Jack, doufal jsem, že na ni zapomenu. Jenže Jack si přijel pouze pro věci. Jeho babička byla nemocná a on se rozhodl, že bude u ní, dokud to bude možné. Riki trávil většinu času v obchodě a já se toulal po městě. Nakonec jsem se rozhodl jít na lov. Přichystal jsem si věci a vydal jsem se směr vodopády.

V půlce cesty jsem odbočil k útesům. Strýc říkal, že tam byl naposledy před týdnem a zvěř super. Stál jsem nad útesem a díval jsem se na údolí. Náhle jsem za sebou uslyšel hluk. Pomalu jsem se otočil. Můj zrak padl na velikého, černého medvěda. V prvním momentu jsem chtěl pušku sundat z ramene, ale rozmyslel jsem si to. Každý nerozumný pohyb mohl medvěda na mě upozornit. Medvěd šel přímo ke mně a začal mě očichávat. Snažil jsem se nehýbat, jenže medvěd se neměl k odchodu a začal do mě čumákem strkat. Když to udělal poprvé, cukl jsem sebou. Medvěd zpozorněl. Já jsem šáhl pomalu po pušce, jenže to byla největší chyba v mém životě. Medvědovi se můj pohyb nelíbil a zaútočil na mě. Než jsem stihl reagovat, ucítil jsem palčivou bolest a dutý náraz. Snažil jsem se vytáhnout nůž, ale nešlo to. Medvěd mě odhodil ke kraji útesu. Cítil jsem jak se kameny pode mnou posunují. Snažil jsem se zachytit všeho, čeho se dalo, ale nic jsem po ruce neměl.

Začal jsem padat a narážet o ostré výběžky. S křikem a nesnesitelnou bolestí jsem dopadl na skálu.

„Mette…“ ozvalo se nade mnou. Otevřel jsem oči a uviděl Rose.

S námahou jsem ze sebe vysoukal: „Jsem v nebi?“ Viděl jsem Rosaliein vyděšený pohled.

„Neboj se. Carlisle ti pomůže,“ zašeplala a vzala mě do náruče. Bylo mi divné, že mě může vzít. Vždyť se svými 180 centimetry jsem nevážil zrovna jako pírko. Než jsem se nadál, byl jsem u nich doma.

„Rose, ty ses zbláznila,“ sykl Edward, když mě Rosalie položila na sedačku. Chtěl jsem něco namítnout, ale bolest, která se mi ozývala po celém těle, mi dovolovala jenom křičet.

„Carlisle, prosím, udělej to…“ řekla Rosalie a hlas se ji zlomil v půlce věty.

„Jsi si jistá Rosalie, že to chceš?“ zeptal se ženský hlas.

„Neměl by o tom rozhodnout Emmett?“ řekl Edward.

„Edwarde, on umírá, myslíš, že je teďka schopný rozhodovat o tom, co se z něj stane?“ vykřikla Rosalie, její hlas přeskočil o tři oktávy výš, ale mě to stále znělo jako rajská hudba.

„Emmette…“ oslovil mě Carlisle. Pomalu jsem otevřel oči. Doktor klečel u mé postele. Viděl jsme i jeho manželku Esmé. Před ústy si držela ruku a oči měla vyděšené. Náhle Edward vzal Esmé za ruku a něco ji pošeptal. Ona přikývla a odešla.

„Odpusť mi to,“ zašeptal mi Carlisle do ucha.

Ucítil jsem na krku vosí píchnutí. Chtěl jsem se ohnat a odsunout se, jenže Carlisle mě držel pevně. Ucítil jsem, jak mi do těla proudí studená tekutina. Všude, kde tekutina protekla mi zanechala ohnivou stopu. Zaťal jsem pěsti. Ta bolest byla nesnesitelná.

„Emmete, prosím, nekřič. Já vím, že to zvládneš,“ šeptala ke mně Rosalie. Říkal jsem si, že musím být silný a nekřičet, ale oheň, který mi drásal tělo, byl nesnesitelný.

„Rose, prosím, udělej něco s tím ohněm.“ zakřičel jsem. Ucítil jsem Rosalininu ruku na své. Slyšel její hlas, jak mě konejší. Upadal jsem střídavě do bezvědomí, ale jen na chvíli. Bolest mi nedala možnost omdlít na déle jak pár vteřin. Začal jsem přemýšlet, jestli umírám. Vlastně mi to bylo jasné. Před očima mi probleskl celý život. Jak jsme s Rikim a Jackem chodili na lov. Svoji první pusu s Lindou. Oslavu mých narozenin. Před očima se mi zjevil medvěd a celý incident jsem viděl před sebou jako film. Můj nepatrný pohyb ruky k pušce a pak pokusy, jak jsem se snažil najít nůž.

Náhle vše přestalo. Bolest zmizela stejně rychle jako přišla. Pomalu jsem se posadil. Kolem mě stáli všichni tři. Rose se ke mně posadila

„Jak se cítíš?“ zeptala se.

„Divně,“ šeptl jsem. A byla to pravda. Viděl jsem všechno lépe a pestřeji než před tím. Rukou jsem si šáhl na krk, kde mě Carlisle kousl, ucítil jsem malé jizvičky. Pomyslel jsem na to, co mi udělali. Edward se začal smát.

„Právě jsme ti nabídli nový život v naší upíří rodince.“ Vytřeštil jsem na Edwarda oči.

„Upír?“ pohnul jsem neslyšně rty.

„Ta bolest, kterou cítíš v krku, je žízeň.“ Ozval se Edward.

„To čteš myšlenky?“ vyštěkl jsem.

„To teď neřeš. Musíme na lov. Víš Emmette,… my lidskou krev nepijeme. Přežíváme na krvi zvířat,“ zašeptala Rosalin.

„S Edwardem a Rosalie půjdeš na lov a oni tě pak odvedou někam, kde se lidé moc nevyskytují, aby ses naučil ovládat. Pokud ale budeš chtít žít jako ostatní upíři, pochopíme to.“ Řekl Carlisle. Podíval jsem se na Rosalie. V jejich očích byl strach, že ji opustím. Usmál jsem se a ona mi úsměv opětovala. V ten moment jsem věděl, že s Rosalie zůstanu navždy.

Autor: Motylek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec a začátek - 1. kapitola: