Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kolik chceš za noc, kotě? - 1. kapitola

17.10.2010 (15:00) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2243×

Nathalie:

„Bylo to s tebou úžasný, Nath,“ říkal spokojeně Mike, když dosáhl druhého orgasmu. Byl v posteli docela dobrej, ale ne zas tak jako třeba Robby. Nad jeho poznámkou jsem se musela nenápadně ušklíbnout.

„Jo, proto tu snad jsme, ne?“ zeptala jsem se ho nevinně. Jen spokojeně něco zamručel a usnul. Konečně! Oblíkla jsem se, vyskočila oknem (naštěstí měl pokoj v přízemí) a šla domů. Bydlela jsem blízko, takže cesta netrvala dýl jak pět minut. Mám svůj vlastní byt, takže rodiče nevědí, co tady celou tu dobu dělám. Moji adoptivní rodiče jsou bohatí, proto mi koupili byt, když jsem jim řekla, že se chci postavit na vlastní nohy. Co by dělala 18ti letá holka ještě u rodičů?

Bydlím v malém městě Forks ve státě Washington, což je od Kanady, kde bydlí mí rodiče, pořádný kus cesty. Je mi už 19 a do školy tady chodím už rok. Jsem adoptovaná. Mí adoptivní rodiče se jmenují Carl a Cindy Waneovi, určitě znáte mého taťku, je to slavný filmový herec. Většinou je oslovuji mami a tati, ale pro mě to je pořád Cindy a Carl. Jmenuji se Nathalie Hotmakerová, po mé mámě, která umřela tři měsíce po mém porodu. Ti dva se mě ujali a nechali mi moje pravé jméno... Ale to už jsme zase někde jinde.

 Odemkla jsem a šla do ložnice. Přemýšlela jsem o Mikeovi a ostatních klucích, kteří podlehli mému sexy vzhledu a chování. Ve škole to je samá přetvářka. Chodím sice provokativně oblečená, ale tvářím se jako andílek, což kluky přitahuje ještě víc.

Vědí, že mám na škole pověst děvky, ale věří, že oni mě změní a zůstanou se mnou. Pche! Tak to se šeredně pletou. Já taková budu pořád a nikdo mě nezmění!

Lehla jsem si do postele a v tu ránu vytuhla. Ráno jsem naštěstí nemusela vstávat, protože byla neděle. Probudila jsem se kolem jedenácté a zamířila si to do koupelny. Když jsem se na sebe podívala v zrcadle, zděsila jsem se. Bez make-upu se už skoro nepoznám!

Pár minut po poledni jsem byla připravená vylézt z koupelny. Kručelo mi v břiše, takže jsem se ke snídani nezmohla na nic jinýho než míchaná vajíčka. Mňam, ty přímo miluju!

Po zaplněnímého malého plochého břicha jsem si vzala kabelku a vydala se do garáže pro svého miláčka. Bledě-modré BMW s kouřovými skly tam stálo s plnou nádrží.

Už potřebuju nějaký hadry na sebe, prolítlo mi hlavou. Hurá do nákupáku! Jela jsem skoro sto dvacítkou, abych tam byla co nejdřív. Já totiž zbožňuju nákupy! Sice nevím, po kom jsem zdědila vášeň ke všem obchoďákům, protože naši mají rádi leda tak nákup jídla, ale nějak extra mi to nevadí.

Zaparkovala jsem na jednom z volných míst, zaalarmovala své autíčko a už si to hnala k obchodu se spodním prádlem. Kluci mi ho vždycky roztrhli nedočkavostí, takže mám spotřebu celkem velkou. Cestou jsem se poohlížela po klucích, kteří by mi mohli posloužit jako další „oběti.“ I oni se na mě dívali, ovšem... já jsem byla doslova nepřehlédnutelná. Vysílala jsem k nim svůdné pohledy a oni měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Přitom jsem do někoho narazila.

„Neumíš koukat na ces - ces - ces...“ Byl to nějakej tmavej svalovec k nakousnutí. Bingo! To bude můj cíl. A zřejmě snadný, protože ten indián nebo co to byl, slintal. Už měl mokrej celej hrudník (mimochodem bez trička a pěkně vypracovanej) a kroutil se tam tak, až jsem si myslela, že potřebuje na záchod.

„Hele, jestli se ti vážně chce na WC, tak běž a nedělej scény, jo?“ řekla jsem mu s milým výrazem ve tváři.

„C - c - co?“ zeptal se mě připitoměle. Aspoň už neslintal. Prase. „N - ne, to j - já, prostě, v - víš...“ No bezva, ani jednu smysluplnou větu nesvede? Dobře, asi budu muset použít svou osvědčenou taktiku.

„Hele, co si o mně myslíš? Podle mě vypadám jako hastroš, že jo? Ty vlasy, ta postava, prostě hrůza, nemyslíš???“ zeptala jsem se ho zoufale.

„A - ale to ne! Vůbec! Jak si tohle o sobě můžeš myslet? Jsi ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl.“ Super, zabralo to. Jasně, že jsem pěkná. To samozřejmě vim...

Díky, uklidnil jsi mě. Jsem Nathalie. A ty jsi...“ zeptala jsem se ho.

„Jacob,“ odvětil. „Jacob Black, bydlím v La Push, kotě,“ dodal.

„Hmm... Takže, Jakeu, co kdybys mě provedl v tom městě?“ zeptala jsem se ho a doufala, že neodmítne.

„No, vlastně to není město, spíš rezervace,“ opravil mě opatrně. Páni! Už mi začíná lízt na nervy. A to ho neznam ani pět minut. Ale je pěknej, takže to ještě do večera zvládnu vydržet. Snad.

„A provedeš mě tam, teda?“

„J - jo, jistě,“ řekl nervózně. „Ehm... no, jak bych to jen řekl...“ Jasně. A teď mi ještě řekne, že nemá auto a je tady pěšky.

„No... přijel jsem s mámou. Tý to bude ještě trvat, ona miluje nákupy a tak...“ mumlal ještě nervózněji než předtím. To je snad horor. Ještě snad žádnej kluk, kerýho jsem sbalila, neměl svoje auto. No co, aspoň se pak dostanu domů.

„Hmm,“ řekla jsem. „Nevadí, já mám támhle někde svoje auto.“ Snažila jsem se být milá, abych u něj neztratila šanci. Stalo se mi to asi jen dvakrát, ale tohle asi není homouš. Když jsme k mému miláčkovi došli, „omylem“ jsem upustila klíčky.

„Jejda,“ hlesla jsem nevinně a sehnula se pro ně. Jacob měl dost práce, aby se udržel na nohou. A to viděl jen můj zadek. Zatím...

Cesta byla pěkně nudná. Jako vždy. Pokládala jsem Jakeovi různé (pro mě totálně zbytečné a nezajímavé) otázky. On se mi celou dobu koukal do výstřihu a snažil se souvisle odpovídat. Stejně jsem ho neposlouchala. Jedinný, co mě zaujalo, byl jeho věk. Vypadal tak na dvacet, ale bylo mu jen šestnáct. Určitě bude nezkušený... No, nevadí.

„Zaboč doleva,“ řekl. „Už tam skoro budeme.“ Zabočila jsem celá netrpělivá. Jestli budu muset být v autě ještě pět minut s tímhle stvořením, určitě z toho zešílím.

„Ták a jsme tady,“ promluvil Jacob. „Tohle je La Push.“

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kolik chceš za noc, kotě? - 1. kapitola: