Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 3. kapitola

06.01.2012 (07:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3096×

Nestihla jsem dočíst, jakou roli hraje v Edwardově příběhu starší žena jménem Esmé. Neznal ji osobně, ale pouze přes myšlenky svého otce. Tomu se líbila, ale nechtěl s ní moc komunikovat. Bál se jeho a Edwardova odchodu. Nechtěl trpět, až příliš se bál lásky.

„Nechceš si dát pauzu?“ vyrušila mě Agnes.

„Ještě…,“ přerušila mě.

„Tak jinak – dej si pauzu!“ přikázala mi. „Chápu, že některé upíří knihy jsou opravdu zajímavé, ale to neznamená, že nebudeš jíst, pít nebo spát. Přeci jen - jsi pořád člověk.“

„Za chvilku.“

„Ne! Unavená nemůžeš být v pohotovostním stavu.“ Natáhla se ke mně a zaklapla knihu. Poté si ji přisunula k sobě a vyzvedla do náruče. „Běž se najíst, napít, vyspat a poté můžeš pokračovat.“

„Ale…“

„Žádné ale!“ Dál už se mnou nemluvila. Otočila se a vrátila se ke své knize.

Zdála se fajn, ale teď jsem rychle změnila názor. Ať byla Nancy jakkoliv přísná, nezakazovala mi číst. Pořád mi říkávala, že pokud se na to cítím, mám pokračovat. Jen já mám právo určovat, co je pro mě nejhorší, jinak se nenaučím zacházet s ostatními.

Vyšla jsem z knihovny a zamířila do kuchyně. Čím rychleji se najím a vyspím, tím dřív se budu moct vrátit, ne? Zbytečnými hádkami si nijak nepomůžu.

Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale za dvacet minut jsem byla ve svém malém, ale útulném pokojíku a chystala se do koupelny. Tam jsem se naložila do vany a byla jsem ráda, že jsem Agnes poslechla. Ztuhlé svaly se začaly uvolňovat a po dlouhé době mé myšlenky nepatřily knihám. Nepřehrávala jsem si všechna pravidla nebo zásady, co se do mě Nancy snažila dostat, ale vzpomněla jsem si na mamku. Od doby, co tu jsem, jsem se jí neozvala, ale to ona mně taky ne, takže si nemáme, co vyčítat. Chybím jí aspoň trošku? Vzpomene si na mě ještě nebo má ve své hlavě jen práci? Myslím, že ano. Vždyť jí nějak extra nevadilo, že odcházím…

Prý je rozhodnutí jen a jen na mně, ale o čem mám vůbec přemýšlet? V tomto městě jsem jen neviditelná Bella, která nikoho nezajímá. V té jejich knihovně by se o mě aspoň někdo zajímal. Netrávila bych dlouhé hodiny u sebe v pokoji přemýšlením, co se ještě budu učit, abych se nenudila.

„Jdu do toho, ale co řeknu mamce? Nemůžu jen tak odjet,“ odpověděla jsem na její otázku týkající se mé budoucnosti.

„Půjdeme za ní a zeptáme se jí, jestli by ses ke mně nemohla přestěhovat. Myslím, že tak to bude nejlepší,“ navrhla a já souhlasila. Nancy se zvedla s tím, že vzadu je nová knihovnice, avšak pouze člověk – žádná vyvolená.

„A co když nebude doma? Většinou bývá v práci…,“ zašeptala jsem zklamaně.

„Neboj, bude tam.“

Když jsme vyšly z knihovny, začala jsem se bát. Co na to řekne? Pustí mě? Bude jí líto, že odcházím, bude brečet? Až příliš jsem se bála, že její reakce budou opačné. Že jí to bude jedno, neuroní ani jednu slzu a půjde opět do práce.

„Připravená?“ vyrušila mě Nancy z přemýšlení. Překvapilo mě, jak rychle jsme došly před náš dům. Svítilo se v něm, takže je mamka po dlouho době doma. Jak to věděla? Jsou to další triky našeho řemesla nebo jen tušení?

„Ne!“ vyhrkla jsem. Momentálně se mi to celé zdálo uhozené. Proč nemůžeme ještě rok počkat? Dostudovala bych a nemusela bych se nikoho ptát. Prostě bych se sbalila, odešla a měla maturitu, na kterou se už tak dlouho připravuji. Tak moment! Takže celé to bylo zbytečné?

„V klidu,“ zasmála se a prst přiložila na náš zvonek.

„Nemusíš zvonit, mám klíče, takže můžu odemknout.

„Nemáš,“ odpověděla pohotově a zářivě se usmála. Jakmile tak udělala, tak se rozletěly dveře. V nich stála mamka a nechápavě na nás hleděla.

„Kdo jste? Provedla něco?“ mluvila o mně, jako kdybych tu nebyla. Další rána do mého srdce. Divím se, že jsem si ještě nezvykla, stává se to častěji a častěji…

„Nemusíte se bát, paní Swanová. Bella nic neprovedla, ale chtěla bych si s vámi promluvit.“

„Fajn.“ I když jsem se s mamkou poslední dobou moc nebavila, pořád jsem poznala, že by Nancy nejraději vyhodila. Proč to neudělala? Když táta ještě žil, tak s cizími většinou nepromluvila, natož aby si je zvala do domu.

Všechny tři jsme přešly do obýváku a nastalo trapné ticho. Já se rozhodla, že to vše nechám na knihovnici, ta nejspíš nevěděla, jak začít a mamka nevěděla, o co jde, takže jen čekala.

„Pracuji jako místní knihovnice, ale dostala jsem mnohem lepší nabídku daleko od Phoenixu. S Bellou se znám už docela dlouho, a tak vím, jak moc to tady Bella nesnáší…“ Dvě věty. Tak moc stihla říct, než ji mamka zastavila.

„Tak to se tedy pletete. Bella toto město miluje!“ vyhrkla mamka naštvaně. Ano, mami! Bojuj za mě. Nenech mě jen tak odejít.

„Opravdu? Já bych tedy neřekla.“ Obě dvě se na mě otočily a čekaly, až se k tomu vyjádřím.

„Skutečně to tu nemám ráda,“ pípla jsem. Mamka zalapala po dechu a překvapeně se na mě podívala.

„Jak můžeš? V tomto městě ses narodila, tady jsme tě s tvým otcem vychovali!“ řekla naštvaně mým směrem. Co jí mám na to říct? Že kdyby se mi aspoň trošku věnovala, tak bych to tu měla ráda?

„Zpět k věci!“ upoutala Nancy pozornost. „Napadlo mě, že by Bella mohla jet se mnou, ona s tím souhlasila. Takže si jdeme k vám pro svolení.“

„A to si myslíte, že vám dovolím, abyste mi odvezla jedinou dceru?“

„Takže pro vaši sobeckost bude muset trpět?“ vrátila ji otázkou. Nechtěla jsem, aby se hádaly. Myslela jsem, že to půjde v klidu. Že když mamka řekne ne, tak Nancy odejde z mého života a já budu opět žít tak, jak jsem žila.

Mamka mlčela. Přemýšlela, co říct? Vždyť to je jasné! Teď je ta část, kdy má Nancy vyhodit, obejmout mě a říct mi, jak moc mě má ráda. Že ji mrzí, že se mi tu nelíbí, a že už si se mnou dlouho nepopovídala, ale že se to změní. Vezme si den volna a budeme si povídat o všem možném a…

„Dobře,“ vyšlo z jejích úst.

Tenkrát jsem tu probrečela celou noc. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ji můžu ještě zajímat. Byla jsem tenkrát jen omyl? Nechala si mě, protože to chtěl táta? Chyběl mi…

Raději jsem vylezla a šla spát – Edward čeká…

Hned po probuzení jsem se vydala do knihovny. Teď už mě v čtení nikdo nezastaví!

A tak se tak stalo. Všechny jsem zdvořile pozdravila, popadla Edwardovu knihu a vydala se ke stolu. Nemohla jsem se dočkat, kdy opět rozevřu knihu a ucítím tu známou vůni. Kdy se opět ponořím do Edwardova života a budu odhalovat jeho tajemství, myšlenky, touhy…

Konečně jsem našla stránku, kde jsem skončila, a pokračovala ve čtení. Nic zajímavého se tam nestalo – jen Carlisle neudržel své city. Kvůli tomu proměnil polomrtvou Esmé a ona si bude vyčítat smrt svého syna – už navěky.

Kniha - Edward Anthony Masen Cullen

Rozhodl se. Už nechce být otrokem svého těla. Chce se tomu poddat. Ochutnat, jak chutná lidská krev, ta dokonale sladká tekutina.

Vydal se do ulic a přemýšlel, koho zabije. Dělalo mu to obrovské problémy, protože četl jejich myšlenky. Přišel jim okouzlující, fascinující, ale přesto cítili zvláštní strach.
Už to chtěl vzdát. Vydat se zpět domů s tím, že to nedokázal, když uslyšel myšlenky volající o pomoc. Myšlenky mladé ženy, kterou při cestě domů napadl muž s touhou užít si, někoho zničit, ublížit mu.

Edward se rozešel k tmavé uličce, kde uviděl to, co před chvílí ve své hlavě. Svou přirozenou rychlostí se rozeběhl, popadl muže za kabát a zvedl ho do výše. Žena na nic nečekala. Co nejrychleji se zvedla ze země a dala se na útěk. Zbyli jen ti dva.

Edward muže pustil na zem a užíval si jeho myšlenky plné strachu. Vyděšenost, když pohlédl do jeho očí, barvy černého uhlí. Muž z bundy vytáhl pistoli a namířil.

„A-ani krok nebo vystřelím!“ křičel vyděšeně.

„Tak střílet?“ zasmál se Edward. „Do toho.“

Jeho malinký krůček směrem k násilníkovi vyvolal střelbu. Z pistole vyšly tři kulky, které se od pevného Edwardova těla odrazily a nezanechaly mu na těle ani škrábnutí – akorát košile nezůstala v původním stavu. Každá kulka našla jiný směr velice rychle, avšak jedna špatný. Zasáhla muže přímo do krku a tím se na povrch dostala lahodně vonící krev.

„Taková škoda,“ postěžoval si upír a vydal se ke své potravě. Poklekl na jedno koleno, vyzvedl svou oběť do výše svých úst a zakousl se. Do úst se mu vlévala rudě zbarvená tekutina. Jeho tělo se rázem dostalo do extáze. Každou jeho buňkou se rozléval pocit štěstí, naplnění a radost z dobře odvedené práce.

Když v těle nezbyla ani kapka, prohledal muži kapsy. Proč neudělat dobrý skutek a nedat jeho peníze těm, kteří to potřebují? Jemu už to stejně vadit nebude.

Když dokončil svůj čin, opět se vydal do ulic. Proč si nezahrát na hrdinu a nezbavit město padouchů?

Čekala jsem hodně, ale toto ne. On zabil člověka – jak mohl? Po všech těch řečích, že zabíjení je špatné? Že nemá právo někomu vzít život? Obavy o ztrátě jeho duše a přání dostat se do nebe? Asi to byly jen kecy, protože si to jinak nedokážu zdůvodnit.

Povzdychla jsem si. To budu muset číst celou knihu o tom, jak zabíjí? Vždyť mi řekli, že je to vegetariánská rodina a teď toto. Proč tu nemůže být nějaký obsah, který by mi příště aspoň napověděl, co se stalo? Budu se na to muset zeptat…

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 3. kapitola: