Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 21. kapitola

02.04.2012 (20:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4571×

Mé smysly mi jasně říkaly, ať se otočím a zaútočím. Ať si kryji záda, nenechám se zastavit.

Přede mnou se objevila Maria v celé své kráse, kolem sebe měla pět novorozených. Natáhla ke mně ruku a já ji ochotně přijal. „Vítej zpátky, můj drahý.“ Její zvonivý, přímo dokonalý hlas omámil mé smysly. Už to bude pár století, co jsem ho neslyšel, ale nešlo ho zapomenout.

„Rád tě opět vidím…“ Chtěl jsem pokračovat, když mě má bývalá smečka přerušila.

„Ne!“ Přísná a věčně naštvaná Rosalie…

„Pozdě, moji drazí. Jasper je můj!“ Maria natáhla svou druhou ručku a pohladila mě po tváři.

„Není!“ Strnul jsem na místě. Alice pomalu kráčela svou ladnou chůzí a po svém boku měla Carlislea a Edwarda. Její láskyplný pohled se zabodl do mého těla.

Dvě ženy, které výrazně ovlivnily můj život, stály kousek od sebe a každá se mě snažila získat. Pro mé ego to byl obrovský a velice příjemný zásah. Jen by bylo mnohem lepší, kdyby nestáhly proti sobě, ale spolu. Jakmile půjdu k jedné, té druhé zlomím srdce a dveře k ní si zavřu do konce věčnosti.

„Tak to není,“ začal Edward. „Jen Alice bys zlomil srdce, Maria tě nemiluje.“

„Lže!“ rozkřikla se obviněná. „Neposlouchej ho, miláčku, jen nás chce rozdělit.“ Byla tak okouzlující… Plné rty vybízející ty mé…

„Dej ty svoje hnáty pryč od mého manžela, nebo ti je vlastnoručně urazím!“ ozvalo se z druhé strany. Malinký elfík si rozčileně podupkával nožkou a kdyby ji nedržel Emmett s Edwardem, tak už by tu stála a opravdu by jí trhala ruce. Kde se to v ní vzalo?

***

Od doby, co Edward s Carlislem odešli, se ode mě Esmé nehnula. Pořád se na něco vyptávala, nejprve jestli něco nepotřebuji a pak si chtěla povídat. Bylo poznat, že s ní ostatní nevedou komunikaci, připadala si sama. Vyprávěla mi vymyšlenou historku o tom, jak se poznala s Carlislem a poté, jak adoptovali děti. Ani nevím, kdy přesně jsem v jejím vyprávění usnula, ale stalo se.

Rozespale jsem se protáhla a do očí mě uhodily sluneční paprsky. A já myslela, že je v tomhle městě nikdy neuvidím…

Díky krásnému počasí jsem měla dokonalou náladu, a tak jsem se posadila. Bylo to zvláštní, ale bylo mi fajn. Kdyby mi někdo řekl, že jsem ještě včera ležela na této posteli téměř polomrtvá, nevěřila bych mu ani slovo. Je toto nějaká zvláštní schopnost knihovnic? Je pravda, že jsem ještě nikdy neviděla zraněnou knihovnici.

„Už jsi vzhůru?“ ozvalo se z tmavého rohu místnosti.

„No… Ano?“ Esmé stála na jednom místě, přesně tam, kde byl stín – jak nenápadné. Ale k něčemu to přeci jen bude… „Chtěla bych vám moc poděkovat za péči, která mi tu byla poskytnuta a… Na shledanou.“ Z přeslazeného tónu, který se dral z mých úst, se mi zvedal žaludek, ale jinak mi to nedalo. Koukala jsem se na její vyděšený obličej a stále dokola se otevírající pusu, vypadala jako kapr.

„A-a-ale to nesmíš!“ vykřikla. A to už jsem si myslela, že mě nechá odejít. „Carlisle řekl, že máš ležet. Tvůj zdravotní stav je vážný a…“ Chtěla pokračovat, ale nedovolila jsem jí to.

„Ale já jsem v pohodě, koukejte!“ Otočila jsem se kolem dokola, abych ji přesvědčila, že jsem v pořádku. „Navíc to domů nemám daleko.“ Dál už jsem to neřešila, neřešila jsem její zoufalé prosby o návrat. Bylo to zvláštní, ale měla jsem pocit, jako kdyby mě knihy volaly. Pořád mi v hlavě pískalo a pořád mi myšlenky létaly kolem nich, i když jsem nechtěla. Teď jen, kudy se dostat domů…

Vzala jsem to po silnici, a když jsem došla na náměstí, připadala jsem si jako v ráji. Já se neztratila! To je snad poprvé, co se na mě usmálo štěstí – tedy v hledání cest. Nedalo mi to a o svou radost jsem se musela podělit s ostatními obyvateli městečka tím, že jsem se začala nahlas smát. Bylo mi jedno, že se na mě všichni otáčeli a mysleli si, že jsem se zbláznila, protože já našla cestu domů.

„Konečně!“ zvolala jsem, když jsem vešla do domu a až teď mi došlo, proč jsem se ocitla v upířím doupěti. Protože moje mamka si změnila moje číslo a…

„Dost!“ vykřikla jsem, když pískot v hlavě ještě zesílil. Už to nebylo jen nepříjemné, ale bolelo to. Ostrá bolest pohltila mé tělo, nebyla jsem schopna myslet na nic jiného než na ni… A na knihy. Po čtyřech jsem se doplazila ke stolu, kde jsem je nechala.

Jakmile jsem se dotkla jedné z nich, bolest zmizela a s ní i pískot. Místo toho jsem se nechala unášet úlevou a radostí, avšak to netrvalo dlouho. To jsem se opravdu stala otrokem svého řemesla? To bez nich nemůžu být ani jeden den? Kdybych jen tušila…

Abych se rozptýlila, stáhla jsem si Edwardovu knihu do klína. Copak to mají za malér…

Kniha – Edward Anthony Masen

Každý viděl i věděl, že Jasper neví, co má dělat, ke komu připojit. Maria byla velice atraktivní, ale také chytrá. Měla velice vzácný dar - nedar. Uměla někomu vnutit svá slova natolik, že to bral jako skutečnost. Mezi dary se to normálně nepočítá, má to každý vůdce, ale ona v tom byla tak zběhlá…

„Tak co, Jaspere, půjdeme už? Musíme dohnat to, co jsme zameškali,“ zašeptala mu svůdně do ucha.

Edward zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit a v rychlosti prolétl hlavy všech přítomných. Málokdy se tak stávalo, nikdy to nebylo tak nutné.

Všichni z rodiny si nevěděli rady. Byli zoufalí a smutní, hodili Jaspera přes palubu, kromě Alice. Ta stále věřila, že jejich láska zvítězí a Maria odejde bez její lásky. Zato druhá strana byla zajímavější. I když se na to Maria snažila nesoustředit kvůli daru vycítit emoce, přečetl jsem si část jejího plánu. Chtěla opět získat své území a Jasper už má zkušenosti, ví, jak spolupracovat s novorozenými a co s nimi, když už budou k ničemu.

„Ale ona tě nemiluje tak jako já!“ vykřikla Alice. Přestože uvnitř byla zničená, pokoušela se to nedávat znát. Chtěla být silná, neukázat nepříteli, jak moc ji zranila.

„Mýlíš se, hlupačko. Já Jaspera miluji a on to ví.“

„Takže tohle je to, co opravdu chceš, Jaspere? Opět někomu dělat loutku, bezcitně zabíjet? A já si myslel, že toto byl důvod, proč jsi u nás. Chtěl jsi být volný, rozhodovat sám za sebe.“ Z úst se mu linula slova, avšak když skončil, zarazil se. Nevěděl, kde se to v něm vzalo.  

„T-to…“ koktal jeho bratr stojící na hraně.

„Nejednou jsi mi slíbil věčnost, lásku. Řekl jsi, že při mně budeš stát, ať se stane cokoli… Já ti na oplátku dala sebe. Věřila jsem ti, i když tě všichni odsuzovali kvůli tvé minulosti. Kam se poděla tvá láska teď? To jsi opravdu tak výborný herec?“ vzlykla Alice.

„Ne! Já tě opravdu miluji a…“ zarazil se. Nechápal, co se to s ním děje.

„Loutka. Jeden z poskoků stojící kolem má dar, který ti vytěsní myšlenky a city, které chce.“ Edwardův proslov všem otevřel oči a Marii překazil plán. Malými kroky couvala a rázem zmizela i se svými poskoky.

Páni… Koukám, že upíří rodina se nikdy nenudí. Ale není divu, je jich přesně tolik, kolik je dní v týdnu. Třeba má každý přidělený den, kdy něco vyvede. Teď jen, kdo je na řadě zítra. Prosím, ať to není Edward Cullen… 

Porušila jsem své pozastavení, ale myslím, že to vám vadit nebude. Jen doufám, že vás ta pauza neodradila ve čtení. 

Teď toho mám skutečně moc, proto to pozastavení. Doufám, že vás za tu dobu neztratím. 

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 21. kapitola: