Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 20. kapitola

14.03.2012 (09:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3803×

Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Padala jsem do černé nicoty, točíc se stále dokola. Křičela jsem, volala o pomoc, plakala, ale k čemu mi to bylo? Nikdo mi nepodal pomocnou ruku. Bylo by mi jedno, jestli by mi s její pomocí pomohl nahoru, nebo mě strčil a já se rozplácla na dně. Hlavně, že bych nepadala.

„Dost!“ rozezněla se ozvěna. Byla tak hlasitá, ostrá, že jsem si musela zakrýt uši.

„Proč?“ odpověděl dívčí hlas. Byl plný výčitek, bolesti, smutku… Co to mělo znamenat? A kdo to mluví a o čem?

„Minuta…“ Další odpověď… Minuta do čeho?

Vše kolem mě zmizelo. Už jsem nepadala v černé nicotě, ale obklopovala mě tma, kterou narušovalo světlo za očními víčky. Tentokrát jsem je otevřela lehce, bez námahy, avšak téměř okamžitě jsem je křečovitě zavřela. Světlo v místnosti mě oslepilo.

„Vítej mezi námi?“ ozvalo se kousek ode mě – Carlisle.

„Hmm,“ zabručela jsem. Nechala jsem ho, aby mě prohlédl, ale jakmile se dostal k hlavě, po chvilce jsem jeho ruce odstrčila.

„Tady,“ promluvil ke mně s nataženou rukou. V té byl malinký plastový kelímek. Nechápavě jsem se na něj podívala, když si jeho obsah vysypal do dlaně. „Prášek proti bolesti.“

Velice ochotně jsem k němu natáhla ruku, přímo jsem ho hodila do pusy a zapila vodou, která mi byla podána. Teď jen čekat, kdy zabere. Zhluboka jsem se nadechla a poté vydechla. Pokoušela jsem se uklidnit srdce běžící jako o závod.

„Celá se třese.“ Jemný hlásek, který jsem za dobu, co tu jsem, neslyšela. Začala jsem se rozhlížet po místnosti, ale nikoho jsem neviděla. Zdálo se mi to? To jsem se až tak praštila do hlavy?

„Carlisle, Edwarde!“ Dveře se rozletěly dokořán a v nich se objevila vyděšená malá dívka s černými rozcuchanými vlasy do všech stran. To musí být Alice…

„Stalo se…“ začal vůdce rodiny, ale Alice mu skočila do řeči.

„Našli jsme ho, ale sami to nezvládneme!“ vzlykla. Bylo mi jí skutečně líto. Ale co stalo? To nemůžou mluvit konkrétněji? Asi je moc nezajímá, že já bych taky chtěla vědět, o co jde.

„Je to hodně špatný?“ Edward položil otázku, na kterou jsem znala odpověď já. To nevidí, jak je Alice vyděšená? A ještě k tomu je to čtenář myšlenek, nejspíš zatraceně špatný.

„Ano!“ zakřičela. Měla jsem pocit, že se mi její hlas dostal až pod kůži. Zaryla jsem prsty do lůžka, na kterém jsem ležela, pevně sevřela víčka a pokoušela se počítat. Jedna, dva… Bože! Na čele a očních víčkách jsem ucítila cosi chladícího, velice příjemného. Bolest začala ustupovat, sice pomalu, ale přeci.

„Esmé, miláčku, postaráš se o ni? Stačí, když dohlídneš, aby měla stálý přísun tekutin a po pěti hodinách prášek na bolest.“ Carlisle přešel ke své ženě, objal ji kolem pasu a letmo ji políbil na tvář. Její němé přikývnutí vyvolalo jeho a Edwardův úprk a já tu s ní zůstala sama, bezmocná. Do duše se mi vkradl nepříjemný pocit. Když tady byl doktor, věděla jsem, že jsem v bezpečí. Ten se dokáže udržet, když vidí krev, jenže tato… upírka?

Esmé konečně vystoupila ze stínu a já jí poprvé pohlédla do tváře. Byla skutečně krásná. Světle hnědé vlasy stažené do přísného drdolu, bledá kůže, ostré rysy a oči tak světle zlaté, že až připomínaly žlutou. Jestliže ona je takto krásná, jak vypadá blonďatá Rosalie? Musí to být hotová bohyně…

„Musí ti být zima,“ zašeptala nervózně, popadla deku přehozenou přes židli u pracovního stolu a přehodila ji přese mě. Pořádně mě do ní zabalila, že jsem se sotva dokázala hnout. „Kdybys něco potřebovala, tak budu tady, u stolu.“ Skutečně milá…

Jasper

„Jsi můj hrdina.“ Poslouchal jsem zvonivý hlásek mé sladké Alice. Pohladil jsem ji po odhalených zádech a zabručel jí do ucha. Zvonivý smích se rozezněl místností a její ruce se obmotaly kolem mého krku. Rty otřela o ty mé a vyhlásila tím nebezpečnou hru našich jazyků. Její intenzivní pocity vyjadřující lásku a touhu…

„Chci tě,“ zašeptala mi do ucha.

„Alice,“ zalapal jsem po dechu. Ona… Ona ví, jak ochromit mé smysly, vyvolat nezkrotného démona v mém těle a udržet ho dostatečně dlouho a využít ho k…

„Alice!“ vykřikl jsem. Veškerá vášeň a touha zmizela a nahradil je strach. „Alice, co vidíš!“ prosil jsem ji zoufale.

„Edwarde, ne,“ vzlykla. Pomocí svého daru jsem se pokusil zmírnit její vyděšenost a strach. Co ten idiot opět vyvedl?! Proč to musí odnášet zrovna Alice? Vždyť ona nikomu nic neudělala… Zatracený dar!

„M-musíme pryč,“ zašeptala mezi vzlyky a začala se oblékat. „Všichni!“

Jako na povel všichni přestali dělat to, co právě dělali, a sešli jsme se v obýváku. Ačkoli mi bylo mé květinky líto, musela nám říct, co se má stát, proč musíme pryč.

„E-Edward…“ Sotva vyslovila jeho jméno, objevil se ve dveřích s nějakou dívkou celou od krve. Lidské, lahodné, dokonale vonící krve.

Nevšímaje všech a všeho okolo jsem se rozeběhl pryč, co nejdál od našeho domu. Netrvalo dlouho a cítil jsem vyděšené a zmatené pocity zbytku mé rodiny, které mi moc nepomáhaly.

„Dost!“ zakřičel jsem na ně a ustoupil od nich. Nezvladatelná směsice pocitů se zdvojnásobila o strach, lítost a žízni.

„Jaspere, miláčku, to bude dobrý,“ promlouvala ke mně má žena, ale nepomáhalo mi to.

Před očima se mi začala tvořit síť z červených nitek. Proplétaly se jich tam víc a víc, až vznikl kobereček překrývající mé oči, že jsem nedokázal nic jiného spatřit, jen tu dráždivou krvavou barvu.

Poddej se tomu. Proč se bráníš? Ulev si od bolesti. Vždyť nic z toho nemusíš snášet… Stačí jen zaběhnout mezi lidi, popadnout někoho za delší vlasy… Pamatuješ, jaké to je, když olízneš krk? Jemná chuť a vůně krve. Pocítíš ji na jazyku dřív, než ji ochutnáš. Napij se, Jaspere. Nebojuj sám se sebou…

„Mario…“ Její hlas mě ochromil. Myslel jsem, že už je dávno na onom světě. Počítal jsem s tím, že když jsem se od ní odtrhl, zbavil jsem se jí po celý zbytek věčnosti, ale bylo to tak reálné. Připadalo mi, jako by stála přímo vedle mě. Ovládala mě jako tenkrát s rozdílem, že tentokrát jsem to věděl a bylo mi to fuk. Ona mě brala takového, jaký jsem. Nesnažila se mě změnit.

Ano, Jaspere. Jen pojď a neboj se změnit svůj život. Je to tvá přirozenost.

„Ano, má paní.“ Rozeběhl jsem se za hlasem, který mi udával instrukce, ale nejdřív se musím zbavit břemene mé rodiny, která se mě snažila dohonit. 

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 20. kapitola: