Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 15. kapitola

25.02.2012 (19:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2099×

„Co… Kde… Proč?!“ vykřikla jsem a prudce se posadila na postel. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, dokud jsem si neuvědomila, kde jsem – ve Forks. Plácla jsem sebou zpět do postele a vzpamatovávala jsem se z hrozného snu, který mě pronásledoval.

Z postele mě zvedl můj močový měchýř. Byl to opravdu nezvyk. Když jsem byla v knihovně, mé potřeby – spánek, jídlo, toaleta - se omezily a myslela jsem, že je to napořád, ale jak tak koukám, tak jsem se mýlila.

Dobelhala jsem se do koupelny a rovnou si dala sprchu. Bylo to uvolňující, tak příjemné… Nedá se říct, že bych posledních pár týdnů, měsíců nebo jak dlouho jsem byla mezi knihovnicemi, zanedbávala hygienu, to vůbec. Jen jsem si ji tolik nevychutnala. Byla jsem tolik zapálená učením a čtením, že jsem holt neměla čas na jiné věci.

Dobelhala jsem se do kuchyně a hladově otevřela lednici.

„Ne,“ zaskuhrala jsem. Mohlo mi dojít, že když jsem včera přijela, nebude tu žádné jídlo. S příšerně zkaženou náladou jsem se dobelhala do pokoje, oblékla jsem se, popadla tašku s knihami a vydala se ven hledat nějaké bistro.

***

„Tady to máte.“ Servírka položila talíř s jídlem přímo přede mě.

„Děkuji,“ poděkovala jsem jí a s chutí se pustila do jídla. Vedle talíře jsem si položila Edwardovu knihu a chystala se přečíst to, co Edward dělá. Doufám, že už se netrápí jeho zkaženým lovem.

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

„Nemůžeš být pořád zalezený ve svém pokoji,“ hulákala Alice na Edwarda.

„Můžu, Alice, a taky budu. Nemám náladu na debatu o tom, co to do mě vjelo, když já sám to nevím.“ Alice chtěla vědět všechny detaily z jeho lovu. Proč se rozhodl ji zabít a hlavně proč ji nezabil. Sama moc dobře ví, jaké to je, když ji na lovu zastihne člověk. Ta touha, bezmoc… Její tělo ovládá její druhé a nezvladatelné já, ona sama jen přihlíží na to, co se děje.

„Nevím?“ odpověděl na její nevyslovené myšlenky.

„Tak fajn. Když teď vylezeš, tak už se o tom nezmíním, ano?“

Má jí věřit, nemá jí věřit… Vždy drží své slovo, ale co by ji tak náhle donutilo změnit rozhodnutí to ze mě vymámit? Něco v tom bude, o tom svědčí její mysl plná čínské hymny.

Edward vyběhl z pokoje přímo do obýváku, kde se jeho bratři koukali na nějaký fotbalový zápas, jeho druhá sestra, která se věnovala módnímu časopisu a jeho rodiče, kteří byli příliš zapálení do práce. Netrvalo dlouho a ve stejné místnosti se objevila i Alice s ďábelským úsměvem. Posadila se mezi ostatní a mlčela. Avšak ne na dlouho.

„Také jste slyšeli, že se do města přestěhovala nová dívka?“ zeptala se a upoutala tím pozornost.

„Jů! A kolik jí je? Půjde k nám do školy?“ radoval se Emmett a v hlavě střádal plány na její uvítání. Miloval, když si z někoho mohl udělat srandu, ale v celém okolí byl až moc známý.

„Emmette!“ okřikla ho Rose a věnovala mu pohlavek.

Jen Jasper byl ten, kdo zaúpěl. Bude to další lidská vůně, které bude muset odolávat. Ostatní se nijak nevyjadřovali, čekali, co z Alice vypadne.

„Je mladá a podle řidiče taxíku, který se stavoval v místním bistru, je i krásná a velice vtipná. Jediné, co o ní zatím vím je, že se jmenuje Isabella…“

„Do háje!“ vykřikla jsem s plnou pusou. Rychle jsem polkla sousto a četla stále dokola větu, kterou vypustila Alice z úst. To není možné! Oni… Oni o mně vědí. Ví dokonce i mé jméno!

„Děje se něco, slečno?“ přiběhla ke mně servírka s ustaraným obličejem. „Nechutná vám, nebo…“

„Ne, ne, ne… Je to výborné, děkuji.“ Opět jsem zůstala sama a přemýšlela. Něco na tom, co řekl Emmett, bude. Nemůžu tu jen tak bydlet. Je mi sedmnáct, nemám dostudovanou střední školu a nemám žádný přívod financí. Střední školu jsem rovnou zavrhla. Nemůžu tam jít a dělat, že nikoho neznám. Dřív nebo později bych někoho oslovila jménem, aniž by se mi představil, a to by pak bylo vysvětlování. Ale práci se nebráním. Ani nemusí být nějak extra placená, ale musí tam být klid. Nemůžu jen tak přestat číst od doby do doby, to nejde.

Jakmile jsem dojedla, servírka mi odnesla talíř a rovnou jsem ji poprosila o účet.

„Tady máte… A mohla bych se vás zeptat? Nevíte o nějakém volném pracovním místě?“ Za zkoušku nic nedám.

„Děkuji a… Volné pracovní místo?“ Žena si ťukala propiskou o bradu a usilovně přemýšlela. „Zkuste obejít místní krámky jako je květinářství. Majitelka je těhotná a blíží se jí termín, tak by záskok neškodil.“

Celá šťastná z užitečné rady jsem s díky odešla. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala a našla opravdu malé květinářství. Chvilku jsem nervózně postávala před ním. Je to poprvé, co jdu žádat o práci a ještě k tomu do květinářství, když o kytkách nevím vůbec nic. Jsem ráda, když poznám růži, tulipán a gerberu, ale to je vše.

„Hledáte někoho, slečno?“ oslovila mě mladá žena okolo třiceti let s velkým bříškem. Asi majitelka…

„No… Já… Mluvila jsem se servírkou v bistru a tam řekla, že byste potřebovala záskok po dobu, co budete mít…“ koktala jsem, ale přerušil mě její milý hlas.

„To bych potřebovala, měla byste zájem?“

„Ano!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Ano, měla bych zájem.“

***

Unaveně jsem si sedla do křesla a položila si nohy na stůl. Dalo práci, než jsem se naučila některé druhy kytek, které se k sobě hodí a jak se váží. Zítra jsem tam jenom na hodinku, aby si mohla Rachel, majitelka květinářství, dojít na pravidelnou těhotenskou prohlídku.

Nevydržela jsem to a popadla jsem Edwardovu knihu. Co o mně ještě zjistili? Vědí, kdo jsem nebo ne? Sice mi Nancy říkala, že o nás normální upír neví, jen ti z Itálie vědí o nás z knih. Ale Carlisle jednu dobu v Itálii byl… Máme nějaký charakteristický pach?

Raději jsem nalistovala knihu na poslední straně a pustila se do posledních odstavců…

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

„A co mi je po ní?“ odsekl Edward.

„Nebuď bručoun!“ vztekala se Alice. „Tady nikdo nemůže nic říct.“

„Nic? Už po desáté mi říkáš, že se s ní musíme seznámit, ale já nechci!“ Nechápal ji. Jestliže se s ní chce sblížit, jeho k tomu nepotřebuje a výmluva, že potřebuje odvézt, je taky k ničemu – řidičák i auto má.

„Ale…“ snažila se dál.

„Ne! Já zůstávám doma!“ Edward opět vyběhl do svého pokoje a do ruky vzal první knihu, kterou našel. Romeo a Julie – zase. Ten příběh by dokázal přeříkat slovo od slova, ale přesto jej četl. Pořád ho fascinoval milostný příběh těch dvou. Takto nějak si představoval lásku. Dokonce i tu svou. Krásnou, milou, chytrou dívku, o kterou by musel bojovat. Nechce někoho, kdo by mu okamžitě padl k nohám.

Slunce už pomalu zmizelo z obzoru. Edward zaklapl knihu a rozhodl se pro lov. Doufal, že tentokrát ho nepřepadne žádný člověk…

Co to ta Alice vyvádí? O co jí jde? Nechápu, proč mě chce poznat. Vždy se lidem vyhýbají, tak co ta změna? Ještě k tomu, když jsem tu první den. Unavená a překvapená jsem se navečeřela, provedla večerní hygienu a zalehla do teploučké postele.

Omlouvám se, že tu nebylo setkání Edwarda a Belly, jak jsem slibovala, ale nevyšlo mi to tak, jak jsem chtěla... Doufám, že i tak se vám kapitola líbila.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 15. kapitola: