Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kissing love - part 2

18.08.2009 (19:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1472×

„N –“ snažila se namítnout, ale bylo pozdě.

Políbil jsem ji tak rychle, že nestihla slovo dokončit. Snažil jsem se ji přinutit, aby si uvědomila hloubku mého citu, který jsem k ní choval. Líbal jsem ji neústupně a vášnivě, rukou jsem si ji přidržoval za zátylek, aby mi nemohla utéct. Doufal jsem, že se její city ke mně aspoň trochu změní. A i když se nezdálo, že by to mělo být hned, užíval jsem si náš první polibek na maximum. Věděl jsem totiž, že v srdci mě opravdu miluje. Jen si to musela uvědomit.

Pak jsem ucítil její ruce na svém obličeji a začal jsem ji líbat o to víc. Svíjela se mi v náruči, ale já jsem ji k sobě tiskl pevně. Líbala mě stejně vášnivě jako já ji.

Najednou se přestala hýbat, její ruce už mi nešátraly po obličeji. Všiml jsem si změny a otevřel jsem oči.

Dívala se na mě bez výrazu. Znovu jsem lehce přitiskl své rty na její. Jednou, dvakrát, třikrát. Nic.

„Už jsi skončil?“ zeptala se a její hlas odpovídal jejímu obličeji.

„Ano,“ potvrdil jsem a přes divný pocit z toho, jak se tvářila, jsem se cítil nádherně. Možná to byla poslední pusa, která mi byla dopřána. Zavřel jsem oči a ukládal si ji do hluboké paměti, když Bella najednou vykřikla.

„Au, au!“ poskakovala na místě a držela si na prsou pravou ruku.

Nezmohl jsem se na slovo a díval se na ni se šokem v očích. „Neudělala sis něco?“

„Jo, zatraceně! Zlomil jsi mi ruku!“

Já? Tak to byl ten dotyk, o kterém jsem si myslel, že to byl zbloudilý pramen jejích vlasů… ona se mě snažila praštit! No teda.

„Bello, tu ruku sis zlomila sama. Teď tady přestaň tancovat a nech mě, ať se na to podívám.“

„Nesahej na mě,“ zasyčela hystericky. „Okamžitě jedu domů!“

„Dojdu pro auto,“ oznámil jsem bezvýrazně v reakci na její pokus zastavit mě.

„Ne, dík, radši půjdu pěšky,“ zavrčela nepřátelsky.

„Nech mě, abych tě odvezl domů,“ snažil jsem se ji přivést k rozumu. Je nesmysl, aby šla sama až do Forks, navíc ještě se zlomenou rukou.

Obtočil jsem jí ruku kolem pasu, aby neupadla, ale vyškubla se mi.

„Fajn,“ řekla pomstychtivě. „Tak jo! Nemůžu se dočkat, až uvidím, co s tebou Edward provede! Doufám, že ti zlomí vaz, ty jeden dotěrný, nesnesitelný, pitomý PSE!“

Tak tenhle pokus mě rozčílit se jí opravdu moc nepovedl. Zvedl jsem oči v sloup, dovedl ji až k autu a usadil na sedadlo spolujezdce. Sám jsem vesele oběhl auto a sedl si za volant.

„Copak jsem ti vůbec neublížila?“ zeptala se, když jsme se rozjeli. Z hlasu jí čišela nevěřícnost a vztek.

Zasmál jsem se. „Děláš si legraci? Kdybys nezačala křičet, možná bych ani nepřišel na to, že ses mě snažila praštit. Možná nejsem z kamene, ale taky nejsem tak měkký, jak si myslíš.“

Dívala se na mě ve směsici pocitů, které jí evidentně zmítaly. „Nenávidím tě, Jacobe Blacku.“

Fajn, tak si vybrala tohle. „To je dobře. Nenávist je vášnivý cit.“

„Já ti ukážu, co je vášeň,“ zašeptala, když jsme minuli poslední dům v La Push a najeli na hlavní silnici, vedoucí k Forks. „Zabiju tě, to je největší zločin z vášně.“

„Ale no tak,“ zasmál jsem se radostně. „Určitě to bylo lepší, než se líbat s kusem kamení.“

„Ani vzdáleně se to tomu nepodobalo,“ řekla vznešeně.

„Třeba to říkáš jen tak,“ zabručel jsem.

„Neříkám.“

„Prostě se zlobíš,“ usoudil jsem a trochu švihnul hlavou, abych odstranil z očí vlasy, které jsem si kvůli ní nechal narůst. Možná byly hezčí, ale rozhodně ne praktičtější. „Nemám s tím žádné zkušenosti, ale myslím, že líbám nepřekonatelně.“

„Ach,“ vydala ze sebe Bella lehce zoufalý povzdech.

„V noci na to budeš vzpomínat,“ přesvědčoval jsem ji. Až si on bude myslet, že spíš, ty budeš zvažovat svoje možnosti.“

„Jestli na tebe dnes v noci budu myslet, pak jedině proto, že budu mít noční můru,“ prskala vzteky.

Dupl jsem na brzdu a zadíval se jí do jejích nádherných hnědých očí, snažíc se jí ukázat svůj úhel pohledu na věc. „Jenom se zamysli nad tím, jaké by to mohlo být, Bello. Kvůli mně bys nemusela nic měnit. Dokázal bych tě ochránit, jako to dovede ten tvůj upír – možná i lépe. A učinil bych tě šťastnou, Bello. Je toho tolik, co bych ti mohl dát, a on nemůže.“

Hodil jsem okem na silnici, trochu pohnul volantem vlevo a znovu upřel pohled na ni. Ona ze mě ale oči ani nespustila. Snad o tom všem vážně uvažovala. „Vsadím se, že tě ani nemůže takhle líbat, protože by ti ublížil. Já bych ti nikdy, nikdy neublížil, Bello.“

Zamávala mi před nosem svou pravou rukou.

„To nebyla moje chyba. To bys měla vědět,“ vzdychl jsem.

„Jacobe, já bez něj nemůžu být šťastná,“ řekla.

„Nikdy jsi to nezkusila,“ namítl jsem. „Když odešel, ze všech sil ses k němu stále upínala. Mohla jsi být šťastná, kdybys na něm přestala viset. Mohla jsi být šťastná se mnou.“

„Nechci být šťastná s nikým jiným než s ním,“ slyšel jsem ji, jak říká, když jsem se znovu na okamžik zadíval na silnici. Znovu jsem si povzdechl. Tak tvrdohlavá…

„Nikdy si jím nebudeš moct být tak jistá, jako si jsi jistá mnou. Jednou už tě opustil, mohl by to udělat znovu.“

„Ne, to on neudělá,“ procedila skrz zaťaté zuby a zadívala se ven z okýnka. „Ty jsi mě taky opustil,“ řekla po chvíli tiše.

„To tedy ne,“ protestoval jsem vehementně. „Řekli mi, že ti to nesmím povědět – že pro tebe není bezpečné, abychom spolu byli. Ale nikdy jsem tě neopustil, nikdy! V noci jsem běhal kolem vašeho domu – jako to dělám teď. Jen abych se ujistil, že jsi v pořádku.“

Vzpomínka na tohle těžké období byla poněkud nepříjemná, a tak jsem tohle téma chtěl opustit. Bella to ale udělala první.

„Vezmi mě domů. Bolí mě ruka,“ řekla zatvrzele a znovu se podívala z okna.

„Jenom o tom přemýšlej, Bello,“ prosil jsem s povzdechem a přidal plyn.

„Ne.“

„Stejně budeš. Dneska v noci. A až na mě budeš myslet, já budu myslet na tebe.“

„Jak jsem řekla, leda by se mi o tobě zdál zlý sen.“

Hodil jsem po ní úsměvem, když jsem viděl, že se na mě zase dívá. „Tys mě taky líbala.“

Jenom hlasitě zasyčela, když pohnula rukou.

„Jak je ti?“ zeptal jsem se ustaraně.

„Nelíbala jsem tě,“ řekla naštvaně.

„Myslím, že poznám rozdíl,“ zašklebil jsem se na ni mile.

„To samozřejmě nepoznáš – to nebylo líbání, to byl pokus dostat tě sakra od sebe, ty pitomče,“ zasyčela znovu s ještě větší razancí.

Tohle nařčení mě rozesmálo. Jestli mě opravdu nelíbala... „Dojemné. Bránila ses až trochu přehnaně,“ řekl bych.

Na to nic neřekla, jen se nadechla a zase vydechla. Pak zasténala.

Snad to s tou rukou není vážné. Proč mě proboha chtěla praštit? Měla nechat toho upíra, aby to udělal za ni. Aspoň by byla v pořádku. „S tou rukou je mi to opravdu líto. Až mě budeš chtít praštit příště, vezmi si na to baseballovou pálku nebo palici, jo?“ navrhl jsem.

Nevypadala uklidněně. „Nemysli, že na to zapomenu,“ zabručela.

Zamyslel jsem se nad možností, že to opravdu myslela vážně. Tedy tu facku nebo co to mělo být.

„Proč mě vezeš sem?“ vyrušila mě z myšlenek otázkou.

„Myslel jsem, že jsi říkala, že jedeš domů?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Hm. Asi mě nemůžeš odvézt k Edwardovi, že ne?“ procedila skrz zuby.

Cítil jsem, jak se mi zastavuje krevní oběh, jak jsem si naplno uvědomil hloubku jejich vztahu. Jako by mi někdo do srdce zapíchl ledový krápník, nebo možná rozžhavenou dýku. Oba ty pocity se prolínaly. Střídalo se horko se zimou, jako při zimnici. Pevně jsem zatínal zuby a ruce, abych ovládl třes, který mi zprostřed těla začínal vystupovat.

„Tady jsi doma, Bello,“ zašeptal jsem bolestně a sevřel volant ještě pevněji.

„Ano, ale bydlí tady nějaký doktor?“ objasnila své přání, ale mně bolest nepolevila. Nezáleželo na tom, kde je doktor; jela by tam stejně. K němu, k tomu pitomému krvežíznivci.

Přes všechny emoce, které se mi teď míchaly v hlavě a proplouvaly mi celým krevním řečištěm, jsem se snažil tvářit normálně. „Aha. Dovezu tě do nemocnice. Nebo tě tam může vzít Charlie,“ vymýšlel jsem na pochodu alternativní možnost.

„Nechci jet do nemocnice. Je to trapné a zbytečné,“ vzdychla.

Vzpomněl jsem si na naše lekce na motorkách. To jsme byli na pohotovosti několikrát. Je pravda, že tohle by ten upíří chirurg mohl zvládnout. Ale co když ne?

„Jeď domů, Jacobe,“ řekla tiše, když jsme zastavili před Charlieho domem, vystoupila z auta a zamířila ke dveřím.

Zvedl jsem se také a dohonil ji. „Co budeš dělat?“

Obdařila mě otráveným pohledem. „Dám si na ruku nějaký led a pak zavolám Edwardovi a řeknu mu, aby si pro mě přijel a zavezl mě ke Carlislovi, aby mi mohl ošetřit ruku. Pak, jestli tady ještě budeš, si půjdu opatřit palici.“

V duchu jsem byl na vahách, jestli jsem ji měl líbat, ale připadalo mi, že jestli tohle je způsob, jak ji udržet naživu, pak stojí za vyzkoušení. Navíc v jejím pohledu bylo něco... nedefinovatelného.

Mlčky jsem ji předešel a přidržel jí dveře, které by sama s pochroumanou rukou těžko otvírala.

V domě byl slyšet zvuk sportovního utkání. Vešli jsme do chodby vedle obýváku a já jsem spatřil Charlieho, pohodlně nataženého na gauči, jak se dívá na televizi.

„Ahoj, děti,“ řekl přátelsky a pak se zadíval na mě. „Rád tě tady vidím, Jaku.“

„Ahoj, Charlie,“ usmál jsem se na něj.

„Co jí je?“ podivil se Charlie, když Bella s naštvaným výrazem beze slova odešla do kuchyně, odkud byl po chvíli slyšet zvuk otevírající se lednice.

„Myslí si, že má zlomenou ruku,“ řekl jsem trochu ponuře. I když to nebyla přímo moje chyba, přece jen jsem na tom vinu nesl.

„Jak se jí to povedlo?“ zasmál se Charlie mnohem méně ustaraně než jsem se cítil já.

Teď jsem se ale zasmál taky, když jsem si vzpomněl na důvod jejího činu. „Praštila mě.“

V kuchyni se ozvala rána a pak více drobných ran, nejspíš jak si Bella obkládala ruku ledem. Co když to vážně hodně bolí? Bella je sice tvrdá a nerozhází ji jen tak něco; co se týče bolesti opravdu málo co, ale tohle zavání průšvihem.

Než jsem se ale rozhodl, jestli se za ní půjdu podívat a riskovat úraz její druhé ruky, nebo raději zůstanu tady a budu uvažovat nad pohnutkami, vedoucími k tomuto zranění, Charlie znova promluvil.

„Proč tě praštila?“

„Protože jsem ji políbil,“ řekl jsem nepřítomně a rozvažoval, jestli za ní mám jít nebo ne, abych ji ještě víc nevytočil a nepřinutil ji zlomit si i tu druhou – až by se mě pokoušela umlátit ledovými kostkami, například.

„To jsi pašák, chlapče,“ uznal Charlie.

Vzápětí jsem uslyšel Bellu, jak jde k telefonu a vyťukává číslo. Nepochyboval jsem o identitě volaného.

„Bello?“ slyšel jsem vzdáleně ve sluchátku.

Díky bohu za vlkodlačí smysly.

„Nechala sis telefon... promiň, dovezl tě jacob domů?“ zeptal se Edward.

„Ano,“ zavrčela. Pak se jí hlas rozjasnil. „Přijedeš mě vyzvednout, prosím tě?“

„Jsem na cestě,“ zněla okamžitá odpověď. „Co se děje?“

Už teď zní ustaraně a to ani netuší, co se stalo. To ji tak miluje, nebo už ví, že je schopná přivodit si zranění i chůzí po rovném povrchu? Že jsem s ní ale mluvil spíš v žertech neznamená, že mě nemrzí, že je její ruka zřejmě zlomená. Naopak – neuvěřitelně mě štve, jak dopadl náš první polibek.

„Chci, aby se mi Carlisle podíval na ruku. Myslím, že ji mám zlomenou,“ vyjasnila situaci Bella.

Charlie se zastavil uprostřed pohybu, snažíc se zjistit z Belliných reakcí, co Edward řekne.

„Co se stalo?“ opakoval upír tiše.

„Praštila jsem Jacoba,“ pochlubila se Bella pohřebním tónem, ale s nádechem sebeuspokojení.

Je aspoň mikroskopická naděje, že ji to mrzí? Že by byla radši, abychom spolu teď dál byli v La Push? Líbali se? Nebo si aspoň povídali? Jenom malá naděje?

„Dobře,“ slyšel jsem upírův hlas.

Bella se rozesmála, i když jsem nechápal, co je na tom tak vtipného.

„Ačkoliv je mi líto, že sis ublížila,“ dodal Edward.

„Chtěla jsem ublížit já jemu,“ vzdychla Bella.

Naděje, kterou jsem ještě pociťoval, byť byla opravdu nepatrná, začala nadobro mizet. Její slova byla pronesena naprosto upřímně a u ní byla lež naprosto zřejmá.

„Nezpůsobila jsem mu ani škrábnutí,“ postěžovala si.

„To můžu napravit,“ navrhl hned.

Bellu ale přešla veškerá veselost.

„Doufala jsem, že to řekneš.“

„To se ti nepodobá,“ zněla překvapená reakce. Chvíli bylo ticho, a pak: „Co ti udělal?“

„Políbil mě,“ zasyčela Bella a slyšel jsem už jen zvuk motoru.

„Možná bys měl jít, Jaku,“ oslovil mě Charlie ustaraně, když se mlčení telefonujících prodlužovalo.

Já jsem byl ale naprosto v klidu. Tedy až na ty záchvěvy hluboko uvnitř, které ještě nepolevily. „Rád bych tu zůstal, jestli ti to nevadí,“ požádal jsem a než stihl něco namítnout, hodil jsem sebou na gauč proti televizi.

„To bude tvoje smrt,“ zamumlal Charlie.

Aha, nebyl jsem jediný, komu neušel jejich vzájemný cit. Ale člověk může milovat víc lidí, no ne?

„Je ten pes pořád u vás?“ zeptal se Edward Belly zlověstně.

„Ano.“

„Jsem za rohem,“ ujistil ji a spojení se přerušilo.

Bella položila telefon a při zvuku kvílejících brzd před domem, které slyšely i lidské uši, šla otevřít. Když procházela kolem nás, všiml jsem si její ruky, zabalené do utěrky, ze které kapala voda.

„Co tvoje ruka?“ utkvěl také Charlieho pohled na mokrém provizorním obkladu její pravačky.

Zcela zbytečně zvedla ruku, aby mu ji názorně ukázala. „Natéká to.“

„Možná by sis měla vybírat lidi ve vlastní váhové kategorii,“ poznamenal Charlie po rychlém pohledu na moje svaly.

„Možná,“ přikývla nepřítomně a došla až ke dveřím, které ihned otevřela. Pomalu jsem se zvedl z pohovky a stoupl si blíž ke dveřím. Charlie zůstal sedět, ale jeho pohled byl obezřetný.

„Ukaž mi to,“ zabručel Edward v chodbě.

Slyšel jsem Bellu, jak k němu přistoupila.

„Myslím, že s tou zlomeninou máš pravdu,“ ozvalo se po chvíli. Á, tady se někdo považuje za doktora. „Jsem na tebe pyšný. Musela jsi do toho dát hodně síly.“

Úplně jsem před sebou viděl, jak se asi Bella ušklíbla.

„Všechnu, co jsem měla. Ale zjevně to nestačilo.“

Moje chabě udržovaná víra v Bellinu lítost z jejího činu se vypařila, i když jsem si to v tu chvíli nepřipouštěl, abych krvežíznivce víc naštval.

„Postarám se o to,“ ujistil ji. „Jacobe!“

Na jeho zavolání jsem čekal. Znovu jsem si promítl v hlavě nejlepší zážitek svého života a vstoupil jsem za roh, kde stáli Bella s Edwardem ve dveřích. Za mnou se Charlie zvedl a zamířil k nám.

„Už je tady,“ zahuhlal Charlie, ale já ho moc nevnímal. „Nechci tady žádné praní, rozumíte?“ oslovil potom hlavně Edwarda. „Můžu si jít nasadit odznak, abyste mou žádost brali vážně.“

Podíval jsem se na Bellu s co nejněžnějším pohledem a vzpomínal na naše společné chvíle, snažíc se upíra vyprovokovat.

„To nebude nutné,“ procedil Edward odměřeně. Pak nasadil klidnější výraz.

„Co kdybys mě rovnou zatkl, tati? Já jsem tady ten, kdo rozdává rány,“ vstoupila do toho Bella.

„Chceš vznést obvinění, Jaku?“ zeptal se Charlie tónem, do kterého prosakovalo pobavení, sarkasmus i pochyby.

„Ne,“ zakřenil jsem se na Bellu. „Vyberu si to jindy.“

Edwardův výraz vyzařoval něco, co jsem nemohl tak docela identifikovat. Nebyl to souhlas s mým jednáním, přestože on by taky chtěl, aby Bella zůstala člověkem. Nebyl to zájem o mě, propalující pohled, kterým čte myšlenky, ani odpor. Ale nebyla to dokonce ani nenávist. Jeho výraz mi připomínal zklamaného otce, který kárá syna po nějakém průšvihu. Možná to byla obyčejná lítost nad mojí ubohostí. Mohl to tak pojmout. Naprosto jsem tomu nerozuměl, ale přesto mi bylo jasné, že jestli moje myšlenky teď aspoň trochu potlačuje, stejně to nebude mít dlouhého tvrání. Rozhodl jsem se proto luštění jeho výrazu odložit na doma. Až mi nikdo nepoleze do hlavy.

„Tati,“ ozvala se naštvaně Bella. „Nemáš někde v pokoji baseballovou pálku? Chtěla bych si ji na chvilku půjčit.“

„To stačí, Bello,“ odbyl ji Charlie.

„Pojeďme za Carlislem,“ odtrhl ode mě pohled Edward a věnoval se zase své lásce. „Ať se ti podívá na tu ruku, než skončíš zavřená v cele.“

„Fajn,“ přikývla a nechala ho, aby ji objal a vyvedl ven.

Díval jsem se za nimi, jak jdou k autu, a něco mě napadlo. Naděje, že tohle Bella chtěla, už mě opustila, přestože jsem si to kvůli němu nepřipouštěl, ale vidina toho, že by se to mohlo opakovat, mě hnala vpřed.

„Co to děláš? Zbláznil ses?“ zasyčel na mě Charlie, který si možná předčasně oddechl, že jsme se neporvali.

„Počkej chviličku, Charlie,“ řekl jsem nevzrušeně. „Neboj, budu hned zpátky.“

Vzápětí jsem zavřel domovní dveře – tohle chtělo aspoň malé soukromí – a kráčel jsem po chodníku k Volvu, kde Edward pomáhal Belle nastoupit. Než jsem došel až k nim, napřímil se a obdařil mě nenávistným pohledem. Výraz zklamaného otce byl pryč.

Založil jsem si ruce na prsou a čekal, co z něj vypadne. Nepředpokládal jsem, že by se tu teď se mnou pral. Na to byl moc vznešený.

„Teď tě nezabiju, protože Bellu by to rozrušilo,“ oznámil hrozivě.

Brr, strachy se celej třesu, pomyslel jsem si sarkasticky.

„Ráno by ti to vadilo,“ dodal, když Bella pochybovačně odfrkla, a usmál se na ni. Jeho ruka vystřelila rychlostí blesku a pohladila ji po tváři.

Takhle jsem ji ještě před pár minutami hladil já. Znovu jsem si vzpomínku přivolal, načež se Edwared od Belly odvrátil a zamračil se na mě.

„Ale jestli ji ještě někdy přivezeš zpátky zraněnou – a je mi jedno, čí chyba to bude; je mi jedno, jestli jenom upadne nebo jestli z nebe spadne meteorit a praští ji do hlavy – jestli mi ji vrátíš jinak než ve stejně bezvadném stavu, v jakém jsem ti ji předával, tak budeš běhat se třema nohama. Pochopils mě dobře, psisko?“

Kázání na tohle téma nebylo potřeba. Nebo si snad myslí, že je mi jedno, že je zraněná? Že kdybych mohl něco udělat, tak bych to neudělal? Za to, že si myslela, že mě dokáže zmlátit, přece nemůžu. A proč se vůbec nestará o to, že se jeho láska líbala se mnou? To si je jí natolik jistý?

„Kdo se vzdává?“ zahuhlala Bella na mojí netečnou reakci.

„A jestli ji ještě jednou políbíš,“ zasyčel zase upír a mně se ulevilo, že přece jen možná není tak sebevědomý, jak se tváří, „tak ti zlomím čelist místo ní.“

„Co když to bude sama chtít?“ zeptal jsem se. Odsekával jsem ironicky jednotlivá slova a při tom si to představoval.

„Pche,“ procedila Bella skrz zuby, jako bych nestál ani za jednu pusu.

„Jestli to bude sama chtít, nebudu nic namítat,“ oznámil nevzrušeným tónem.

Tak jsou tři alternativy, jak si vyložit jeho chování. Zaprvé – je si Bellou tak jistý, že nevěří, že by to někdy udělala. Zadruhé – tak strašně ji miluje, že si tuhle možnost ani nepřipouští, nebo naopak nevěří, že by to udělala bezdůvodně; že ji tak miluje, že pokud by chtěla, opravdu nebude nic namítat, jen aby byla šťastná. Možnost třetí – je to blázen.

Nemohl jsem se rozhodnout, která možnost je horší.

„Možná bys měl počkat, až si o to sama řekne, a nevykládat si řeč těla po svém – ale je to tvůj obličej.“

Přece jen se mi tahle možnost líbí o něco víc – je tu větší šance, že se Bella bude moct rozhodnout pro mě.

„To by se ti líbilo, viď. Ani mě nenapadne,“ zamumlala a já si znovu promítl polibek.

„To by se mu teda líbilo,“ přisvědčil krvežíznivec s pátravým pohledem.

No jo, geniální čtenář myslí. „No, co kdyby ses mi teď laskavě přestal hrabat v hlavě a postaral se o tu její ruku?“ zavrčel jsem.

„Ještě ti chci říct jednu věc. Já o ni taky budu bojovat. To bys měl vědět. Neberu nic jako samozřejmost,“ objasnil svoje stanovisko, „a budu bojovat dvakrát víc než ty.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Není žádná zábava, porazit někoho, kdo se vzdá bez boje.“ Chceš hru, pijavice? Máš ji mít. Ale já se Belly taky jen tak nevzdám. Nepřestanu, dokud si neuvědomí, že mě miluje.

„Ona je moje,“ zasyčel upír, ztrácející své sebeovládání. „Neřekl jsem, že budu bojovat fér.“

„Ani já ne.“

„Hodně štěstí,“ popřál mi sarkasticky.

„Ať z nás dvou vyhraje ten lepší člověk,“ ušklíbl jsem se s důrazem na poslední slovo.

„To od tebe sedí, štěně.“

Jsem mladší než on, asi o devadesát let, ale tím spíš mám blíž k Belle.

Vyklonil jsem se kolem něj, protože mi překážel ve výhledu, a usmál jsem se na ni. „Doufám, že se ti ruka brzy zahojí. Vážně je mi líto, že jsi zraněná.“

Bella neodpověděla a otočila se k Edwardovi, který mezitím obešel auto a sedl si za volant.

„Jak se cítíš?“ zeptal se jí.

„Podrážděně,“ odfrkla a mrskla hlavou směrem ke mně, když se Edward rozjel.

„Myslel jsem s tou rukou,“ upřesnil a zasmál se.

„Už jsem zažila horší bolest,“ bylo poslední, co jsem slyšel, než mi zmizeli za zatáčkou.

Její tón byl dvojsmyslný, i když pochybuju, že to bylo určeno mým uším. Bella si nepřipouštěla, že nejsem obyčejný člověk. Brala mě prý pořád stejně, jenom s tím rozdílem, že se měním ve vlka. Na ostatní věci, které se tím změnily, ale zapomínala. Třeba že slyším stejně dobře jako ty její pijavice.

Když jsem tu poslední větu slyšel, klid mě opustil a já jsem si bolestně uvědomoval každou minutu těch prvních týdnů, kdy mě Bella po jeho odchodu navštívila. Jak byla zničená, zklamaná, deprimovaná, rozervaná... Já jsem ji vytáhl z toho stavu, pomáhal jí přežít, miloval ji – a vždycky budu – a ona dá stejně nakonec přednost jemu. Ale já budu bojovat – a tvrdě!

S bolestí v očích jsem se otočil k domu, kde Charlie pozoroval dění zpoza záclony. Kývl jsem mu na rozloučenou, nastoupil do Rabbita a rozjel se domů.

Pro tuhle chvíli jsem nemohl nic dělat. Zajímalo by mě, kdy mě Bella zase navštíví. Odmítal jsem si připoutět možnost jestli vůbec. Snad to bude brzo.

KONEC

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kissing love - part 2: