Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kiss From Vampire - 6. kapitola

06.05.2009 (20:21) • Kaku • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2189×

I přesto, že jsem nijak zásadně nepřekračovala rychlostní limity, do Port Angeles jsme dojely dřív, než jsem očekávala. Když jsme projely kolem značky 'Vítejte v Port Angeles', Alice mě začala navigovat, kam mám jet. Na to, že tu bydlí nanejvýš týden se tu nějak moc dobře vyzná.
„Támhle na tom parkovišti zaparkuj!" diktovala mi jako nějakýmu jejímu dvornímu řidiči. Chvílemi jsem měla nutkání začít na ni ječet, ať mi dá laskavě pokoj, ale rozhodla jsem se, že nám pro dnešek nebudu kazit odpoledne. Když jsem zaparkovala na určeném parkovišti, Alice vyletěla z jejího místa a už mě tahala z auta. Objevila se u mě takovou rychlostí, že jsem si říkala, že to snad ani není možné. Nicméně jsem to přešla, protože mě Alice nemilosrdně táhla k nákupnímu středisku. Musela jsem dávat pozor, abych nezakopla, protože jsem měla takový dojem, že Alice by mě táhla dál i kdybych se válela po zemi.
Vešly jsme do prvního obchodu a Alice tam začala běhat jako zběsilá a za minutu ke mně přišla s neuvěřitelnou kopou oblečení. Podala mi jí a křikla na mě ať si to jdu zkusit. To už ovšem byla na cestě k dalším stojanům s oblečením.
Jestli jsem si o Alici kdy myslela, že má ráda nakupování, tak to rozhodně nebyl správný výraz. Tohle nebyla obyčejná záliba. Ona byla šílenec. Ne, proto, co byla ani nebylo označení. Za další tři čtvrtě hodinu jsem vyzkoušela tolik oblečení, že jsem si nebyla jistá, jestli by takový množství oblečení neunosil nějaký menší stát v Africe. Několikrát jsem se Alici snažila vysvětlit, že u sebe nemám tolik peněz, ale ona to odbyla slovy jako: „Nevadí," a „přece jsem tě pozvala já." Vážně jsem pochybovala o její duševní způsobilosti.
Za tři hodiny jsme prošly celé rozlehlé nákupní středisko ověšeny tolika taškami, že jsem ani neviděla na cestu před sebou. Přinejmenším stokrát jsem se Alici snažila vymluvit, aby mi nic nekupovala, ale ona se nedala přesvědčit. A tak jsem to vzdala a ověšená haldou tašek mířila k autu. Přemýšlela jsem, jestli tolik oblečení budu mít kdy unosit. Myslím, že nové oblečení nebudu potřebovat minimálně do smrti v pokročilém důchodovém věku. Avšak Alice mi tuhle teorii vyvrátila už když jsem na ni pomyslela.
„Co nejdřív budeme muset jet znova. Nejradši bych jela do Seattlu nebo do Olympie, ale asi nemáš tolik času, viď?" ptala se, jako by se ptala, jaké bude zítra počasí.
„Alice, to nemyslíš vážně! Už takhle ti to budu splácet do konce života, nemluvě o tom, že minimálně několik let nový oblečení potřebovat nebudu!" zděšeně jsem vyjekla.
„Mýlíš se, Chloe. Oblečení je pořád potřeba." Odvětila klidně.
„Alice, ty jsi opravdu šílená!"
„Ano, někdy to o mně říkají," zachichotala se. To už jsem se taky neubránila úsměvu.
„I když jsi blázen, Alice, dneska jsem si to nehorázně užila. Věřila bys tomu?"
„Představ si, že věřila. Taky jsem si to užila a za to můžeš ty, Chloe!" a vrhla se mi ke krku.
„No, myslím si, že za to spíš mohlo to oblečení..." smála jsem se. Alice dělala, že moji poznámku neslyšela. Ještě několik minut jsme tak skákaly a smály se jako malý děti. Skoro všechny tašky už se válely po zemi, ale my jsme si jich nevšímaly. Několik kolemjdoucích po nás házelo pohoršené pohledy. Tomu jsme se ještě víc smály. Když jsme se přestaly smát, posbíraly jsme všechny tašky a naházely je do mého auta.
„Chloe, nechceš si ještě někam zajít na jídlo?" zeptala se mě najednou Alice.
„Jasně."
Zašly jsme do menší italské restaurace naproti nákupnímu centru. Vešly jsme a hosteska nás uvedla k nějakému stolu. Posadily jsme se a servírka nám přinesla jídelní lístek a já i Alice jsme si objednaly colu. Když servírka přinesla pití, ptala se, co si dáme.
„Já bych si dala pizzu Margherittu," řekla jsem servírce a podívala se na Alici.
„Co si dáš ty?" zeptala jsem se jí.
„Já nic, nemám hlad." A zase ten její podivný lesk v očích. A nebo moje paranoia. Spíš to druhý. Když servírka odkráčela a nechala nás o samotě, naklonila jsem se směrem k Alici a zašeptala: „Nebyla jsi to náhodou ty, kdo se chtěl jít najíst?" probodla jsem ji nevěřícným pohledem.
„Byla, ale nikdy jsem netvrdila, že budu jíst taky. Předpokládala jsem, že máš hlad ty." Usmála se jakoby nic. Odmítala jsem se tím dál zabývat. Tak prostě Alice nemá hlad.
Přinesli mi pizzu a já Alici nabídla, jestli nechce. Jenom se znechuceně ušklíbla.
„Proč?" zeptala jsem se jí tedy.
„Nemám ráda rajčata."
„Aha." Na nic lepšího jsem se nevzmohla. Já si dala Margherittu jenom proto, že na ní není nic závadného. Jenom rajčatové pyré, sýr a koření. Žádné maso ani nic podobného. Pro Alici to bylo závadný asi dost. Upřímně jsem nemohla pochopit, jak někdo může nejíst rajčata, ale brzy jsem zjistila, že je to celkem pokrytecké. Já zase nejím maso, takže nemam co říkat. Jedla jsem potichu a Alice mě u toho sledovala, jako by čekala, že mi to každou chvíli přestane chutnat. Jenom jsem doufala, že za to můžou jenom ty rajčata a nemá nějaký hlubší problém...
Alice se ke mně najednou naklonila a chtěla mi něco říct, když se vedle našeho stolu zjevil ON. To mě sakra pronásleduje nebo co?
„Zdravím, jak jste si užily nákupy?" pozdravil nás Edward.
„Skvěle. To bys ani nevěřil, co všechno jsme nakoupily." Odpověděla mu Alice.
„Přesnější by bylo, co Alice nakoupila." Řekla jsem trochu otráveně. Oba se začali smát a já se k nim přidala.
„Ale no tak, alespoň jsme si to užily." Pravda, to jsem musela uznat. Takhle jsem se nebavila už dlouho.
„No a co ty, Edwarde? Co tu vůbec děláš?" zeptala jsem se ho, protože mě to upřímně zajímalo.
„Potřeboval jsem si něco zařídit a přišel jsem se sem najíst." Přišlo mi, že kecá, ale vyhazovat ho nebudu. Na to nemám právo.
„No tak si klidně sedni k nám." Usmála jsem se na něj. Úsměv mi vrátil a posadil se vedle mě. Já se vrátila ke svému jídlu. Za okamžik přicupitala naše servírka. Rádoby svůdně se usmála na Edwarda.
„Pán si bude přát?" zeptala se ho.
„Colu a to samé, co má tady slečna." Trochu ji sjel pohledem, ale neusmál se. Chlípník jeden. Nebyla ošklivá, to ne, ale rozhodně se k němu nehodila. Byla taková moc... vyvinutá. Určitě by ho podváděla. To bylo poznat. Za chvíli by ho odkopla.
Zase se svůdně usmála a konečně odkráčela. Měla jsem pocit, že kdyby tu stála ještě chvíli a svlíkala Edwarda pohledem, hodila bych po ní něco. Ten se po mně překvapeně podíval.
,Hodila bych po ní něco, protože tuhle nadměrnou péči nemá v popisu práce. Byla to od ní nechutná nevychovanost.' odpověděla jsem Edwardovi v myšlenkách na nevyřčenou otázku.
V tom se zase ozvala Alice: „Uniklo mi něco?" popravdě jsem ani tak moc netušila, o čem to mluví.
„Cože?" zeptala jsem se tedy.
„Myslím tu vaši bezeslovnou komunikaci." Ou... ona si toho všimla?
„Nechápu... Nevím... O čem to mluvíš?" snažila jsem se to nějak zamluvit.
„To je v pořádku. Chloe to ví." Řekl Edward směrem k Alici.
„Takže ty to víš? A co všechno víš?" zeptala se mě.
„No... vím, že Edward čte myšlenky..."
„Edwarde a nemyslíš si, že jsi nám mohl říct, že o tom ví někdo další?" trochu na něj vyjela Alice.
„Tohle je moje věc a můžu o tom říct komu chci a kdy chci. A navíc na to přišla sama." Snažil se ji uklidnit Edward.
„Fajn, ale až jí řekneš něco dalšího, laskavě nám o tom řekni předem!" nakázala mu Alice.
„Já jí ale nehodlám sdělovat něco dalšího. A kdyby se to náhodou mělo stát, tak budeš první koho informuju. Stačí? Milostivě se přestaň montovat do mého života!"
Měla jsem chuť, začít na ně ječet JÁ JSEM POŘÁD TADY!! PŘECE NEJSEM NEVIDITELNÁ! Bavili se o mně jako kdybych tu vůbec nebyla. A takovéhle jednání mi vážně hodně vadí. Začala jsem klepat prsty do desky stolu. Stále se tam dohadovali a mě přešel hlad. Zvedla jsem se a se slovy: „Až si to vyříkáte, laskavě mi dejte vědět!" jsem nakvašeně odešla z restaurace.

Předchozí kapitola & Další kapitola

Autor: Kaku (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kiss From Vampire - 6. kapitola: