Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kiss From Vampire - 3. kapitola

02.05.2009 (08:00) • Kaku • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1749×

Zase jsem se probudila do deštivého dne. Popravdě jsem si na déšť už docela zvykla, takže už mě to už ani moc nerozhodilo. Vstala jsem, zašla si do koupelny, kde jsem ze sebe udělala něco podobného člověku a pomalým krokem jsem šla do kuchyně na snídani. Teta už tu nebyla, za což jsem byla docela ráda. Lepší, než poslouchat její přednášku o tom, že mám na sebe dávat pozor. V tolika ohledech mi připomínala mámu, na kterou jsem si nepamatovala. Dneska jsem nasadila rychlejší tempo, takže jsem z domu vycházela dřív než včera. A to znamenalo, že jsem nemusela zase tolik spěchat. I když brzdit ostatní řidiče v jízdě je někdy vážně zábavný, dneska jsem si řekla, že čím dřív ve škole budu, tím dřív se potkám s Jamie. No, pravda byla, že to nebylo jenom kvůli Jamie. Chtěla jsem vidět Edwarda, ale to bych za nic na světě nikdy nikomu nepřiznala.
Nastoupila jsem do svého autíčka a vyjela jsem. Cestou jsem míjela pár spolužáků, kteří taky jeli do školy. Najednou jsem měla pocit, že se stane něco moc špatného, co se mi zaručeně nebude líbit. Začala jsem se docela bát, ale zahnala jsem strach někam do koutku mysli a řekla si, že co se má stát, stane se. Jak jsem přijížděla ke škole, už z dálky jsem viděla růžovou hlavu patřící Jamie. Zítra si ji zase přebarví a to nevím jenom díky své rádoby schopnosti, ale i díky tomu, že to tak prostě dělá pokaždé. Barví si ji každou středu. Zaparkovala jsem a vylezla z auta.
„Jamie! Počkej na mě!" křikla jsem na ní a rozběhla se. Jak jsem tak běžela (v mém podání to byla spíš rychlá chůze) a nedávala moc pozor na cestu, ocitla jsem se jakýmsi záhadným způsobem na zemi. Na mokré zemi. Při pádu mi vypadl můj otevřený baťoh, který jsem měla v ruce, a všechno se vysypalo. A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno. Učebnice a sešity se válely všude kolem, což se nezdálo být tím nejhorším. Jak to tak bývá, rozkutálely se mi po chodníku dokonce tampóny. Bylo mi jedno, jak se to mohlo stát, když mají být v krabičce a ne se válet po zemi před zraky celé školy. Teď jsem hořce litovala, že nejsem kluk, protože o takový věci bych se vůbec nemusela starat. Ač se to zdálo neuvěřitelné, nebylo to stále to nejhorší.
Celý můj výstup sledovala dobrá půlka školy a druhá půlka se smíchy válela po zemi. Mezi nimi i Jamie. Jako od mojí jediný a nejlepší kámošky bych od ní čekala, že mi přijde pomoct, ale to by se asi musel stát zázrak. Přála jsem si někam zmizet, a to urychleně. Takže jsem se opatrně zvedla a začala sbírat věci ze země. Jako první jsem samozřejmě začala s tampóny, abych je co nejdřív dostala z dohledu spolužáků. Ani jsem se nesnažila zabývat tím, že jsem celá mokrá a špinavá, jenom jsem odtud strašně chtěla vypadnout. Když jsem všechny tampóny ukryla na dno svého baťohu a začala sbírat učebnice, smích najednou utichl. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, co to zapříčinilo.
Necelý metr ode mě se skláněl nad jednou menší hromádkou učebnic Edward a sbíral je. Spodní čelist mi sjela o několik pater níž. Když jsem si to uvědomila, okamžitě jsem pusu zase zavřela. Trapná už jsem dneska byla dost.
„Nemusíš to dělat," zašeptala jsem směrem k němu.
„Ale já chci," dostalo se mi odpovědi. V tu chvíli se Edward zvedl a podal mi onu hromádku mokrých sešitů a učebnic. Chvíli jsem na něj nevěřícně koukala. Když se začalo několik lidí smát, došlo mi, že asi nevypadám zrovna moc inteligentně. Narovnala jsem se a s tichým „děkuju", jsem od něj převzala učebnice. Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit domů převléct se nebo být celý dopoledne v mokrém oblečení a rozhodla jsem se pro první variantu. Takže jsem se otočila na podpatku a šla ke svému autu.  Do začátku vyučování chybělo ještě asi patnáct minut. Přijdu asi v půlce první hodiny. Proč spěchat? Když jsem nastupovala do auta, zjevila se vedle mého auta Jamie. Jenom jsem po ní uraženě podívala.
„Promiň, že jsem se ti smála... Když to bylo tak legrační! Kdyby ses viděla, Chloe, jak jsi-" utnula jsem ji vražedným pohledem. Fakt jsem nechtěla slyšet, jak jsem se vymázla, jak jsem se u toho tvářila, jak jsem mokrá nebo jak se všichni smáli. Toho jsem si ráčila všimnout sama.
„Ne, vážně promiň. Měla jsem ti pomoct. Tak já tě omluvim na trigonometrii jo? Kdy asi tak přijdeš?" zeptala se a snažila se tvářit kajícně. Vypadala trochu komicky a kdybych na ní nebyla naštvaná, rozesmála bych se. Ale musím říct, že už jsem nebyla naštvaná tolik jako před chvílí. Proto jsem se trochu uvolnila a odpověděla:
„Nevím, řekla bych tak v půlce hodiny. Tak mě teda omluv, dík." Výhoda, že jsem trigonometrii měla s Jamie. Ještě jsem se na ni nejistě usmála a vyjela ze svého parkovacího místa.
Domů jsem dojela asi za deset minut. Vylezla jsem z auta a utíkala se převléct. Teď už jsem si ovšem dávala pozor, abych náhodou nezakopla. Jednou za den to stačí.
Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, vzala si čisté oblečení a pádila do koupelny. Tam jsem si dala super rychlou sprchu, oblékla se, rychle vyfénovala vlasy a už jsem byla na cestě k autu. Trvalo mi to dvacet minut! Myslím, že jsem nová rekordmanka. Pravda sice je, že vlasy jsem měla ještě docela mokrý, ale počítala jsem s tím, že ve vyhřátém autě doschnou. A taky, že jo. Když jsem byla u školy, vlasy jsem měla už jenom trochu vlhké, a to se dalo přičíst dešti. Byla jsem se sebou nadmíru spokojená.
Za deset minut měla končit hodina. Byla sice blbost, jít do třídy na posledních několik minut, ale chtěla jsem se ukázat v dobrém světle, tak jsem se rozhodla, že tam půjdu.
Došla jsem k učebně trigonometrie, zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Nečekala jsem na vyzvání učitele a prostě jsem vstoupila do třídy. Pan Wagner se na mě zamračeně podíval.
„Á, takže slečna Walkerová nás poctila svou přítomností. Čemu za to vděčíme?" ptal se mě ironicky. Měla jsem chuť hodit po něm cihlou. Štěstí, že žádná nebyla v dohlednu.
„Omlouvám se, pane učiteli, ale musela jsem se jít domů převléct. Jamie... slečna Campbellová mě měla omluvit." Rozhlídla jsem se po třídě a hledala Jamiinu růžovou kštici. Seděla na obvyklém místě vzadu uprostřed.
„Slečna Campbellová vás omluvila, jenom jsem to chtěl slyšet od vás. A teď už se běžte posadit." Přikývla jsem a šla si sednout na místo vedle Jamie. Cestou mě doprovázely posměšné pohledy. Jejich majitelům jsem je oplácela pohledy vražednými. Kdyby můj pohled uměl zabíjet, všichni by padli k zemi mrtví. Po tom, co jsem svým pohledem zpražila několik ubožáků, usmívat se si dovolili už jen ti nejotrlejší.
Došla jsem ke svému stolu a posadila se. Jamie se po mně ohlédla a usmála se.
„Tys to stihla."  Všímavá...
„Nepovídej, ty sis všimla?" snažila jsem se, aby ta ironie v mém hlase byla dobře slyšet. Asi byla, protože se Jamie zamračila a pravila: „Už jsem se ti přece omluvila. Co mám udělat, abys mi odpustila?"
Z její strany to bylo vyřčeno jako řečnická otázka, přesto jsem jí odpověděla: „No nevím. Na začátek bys mi třeba mohla začít líbat nohy."
„Chloe, promiň. Můžeš mi odpustit? Chci se s tebou normálně bavit." Ještě chvilku jsem se tvářila nepřístupně, abych Jamie potrápila. Ale pak už jsem to nevydržela a usmála se na ní.
„Jasně, Jamie. Odpouštím ti." Jamie se taky usmála a objala mě. Snažila se to udělat nenápadně, aby si nás učitel nevšiml, ale viděl to a okřikl nás, ať si to prý necháme na jindy, za což si od nás vysloužil jenom záchvat smíchu.
Ještě jsme si s Jamie pár minut povídaly, když zazvonilo. Obě jsme vyšli ze třídy a šly na své hodiny. Jamie měla občanku a já angličtinu. Vydala jsem se tedy ke třídě.
Vlezla jsem do třídy a zamířila si to k lavici, kde obvykle sedám. Jelikož na většině hodin sedám sama, ani mě moc nepřekvapilo, že lavice byla obsazena, jak jsem stihla pochopit, někým z Cullenů. Neznala jsem je jmenovitě, tak jsem mohla jenom odhadovat, kdo to je. Byla to menší dívka s elfím obličejem, černými rozčepýřenými vlasy a úsměvem na rtech. Buď Alice nebo Rosalie, vzpomněla jsem si na jména dívčího osazenstva rodiny Cullenů. Sedla jsem si a otočila se na ní, protože jsem věděla, že se se mnou dá do řeči.
„Ahoj, já jsem Alice." Takže Alice. Myslela jsem si to.
„Chloe Walkerová, těší mě." Odpověděla jsem. Potřásly jsme si rukama a mě ani nepřekvapilo, že má Alice ledovou ruku.

Předchozí kapitola & Další kapitola

Autor: Kaku (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kiss From Vampire - 3. kapitola: