Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kiss From Vampire - 2. kapitola

27.04.2009 (20:04) • Kaku • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1861×

Když jsem přijížděla ke škole, ten můj pocit se ještě stupňoval. Takže se asi vážně něco stane. Něco, co všichni očekávají? To bych musela o něčem takovém vědět. Pomalu jsem hledala místo, kde bych mohla zaparkovat. Bylo už docela pozdě, a tak bylo parkoviště už hodně zaplněné. No jo, jezdit pozdě se asi vážně nevyplácí. Když jsem konečně našla volné místo, zajela jsem tam a pomalu vystoupila. Ještě jsem stihla zamknout auto, když ke mně přiběhla Jamie.
„Zdar, Chloe!" vítala mě poněkud hlasitěji, než bylo nutné.
„No ahoj, Jamie," pozdravila jsem ji, co možná nejznuděnějším tónem.
„Tak co, těšíš se?" ptala se. A já byla úplně mimo. O čem to mluví?
„Ech... Na co?" zeptala jsem se nejistě. Jenom zakoulela očima.
„Na ty nový přece!" Asi sem si stála na vedení nebo co, ale já tý holce vážně vůbec nerozuměla!
„Co novýho?"
„Ach jo, Chloe. Že tys mě zase neposlouchala, když jsem ti to říkala? No nic, to je teď jedno. Takže ve zkratce. Dneska mají nastoupit k nám na školu nějaký nový lidi. Myslim, že tři kluci a dvě holky. Je to rodina. Jenom si teďka nemůžu vzpomenout jak se jmenujou... Nějak jako Carbonovi... Collinovi... Cullenovi! Už jsem si vzpomněla." Zářivě se usmála. Chudáci. Takhle jim zmršila jméno.
„No, já jsem asi zapomněla..." řekla jsem jí. To ale nebyla tak úplně pravda. Asi jsem jí fakt vůbec neposlouchala, když mi to říkala. Jenže o tom musela mluvit celá škola už několik týdnů! To jsem byla tak mimo? No, ale aspoň už vím, co dneska znamenal ten pocit, že přijde něco dlouho očekávaného. Nový studenti! Už teď je lituju...
Koukla jsem na Jamie a ta mi vesele něco vyprávěla, tak jsem jí nechala v tom, že jí poslouchám a sem tam přikývla a zamručela „Hmmm". Takhle to šlo až ke škole. Prošly jsme hlavními dveřmi a pokračovaly cestou k učebnám. Díky bohu jsme teď měla každá jinou hodinu, takže jsme se rozdělily. Další hodinu jejího žvatlání bych takhle po ránu už nemusela zvládnout. Musím zase načerpat energii, abych jí zase mohla chvilku poslouchat. A to mi hodina bez ní jistě poskytne. 
Měla jsem španělštinu, a tak jsem vyrazila na druhou stranu budovy, do učebny španělštiny. Šla jsem pomalu, protože jsem vážně nikam nespěchala. Přestože mám španělštinu ráda, neznamená to, že budu spěchat. To mě teda ani nehne. Ploužila jsem se po chodbě, pohroužená do svých myšlenek, když v tom jsem narazila do... zdi? Po bližším ohledání jsem zjistila, že se nejedná o zeď, nýbrž o moc pěkného kluka. Co pěkného. On byl přímo nádherný! Jenže záhy jsem usoudila, že to bude jenom další namachrovanej typan. Takže jsem potichu zamumlala omluvu a ploužila se dál. Blížila jsem se velice závratnou rychlostí k učebně, když mě ten týpek doběhl. Už to samo o sobě mi přišlo divný. Co po mně může chtít?
„Ahoj, já jsem Edward Cullen. Promiň, že jsem do tebe narazil. Neviděl jsem tě." To za mnou běžel, aby se mi omluvil? Možná, že není duševně v pořádku. Ptát se ho na to ale nebudu. Přidušeně se zasmál. Asi je vážně trochu magor.
„Fajn, omluva se přijímá. Mimochodem, já jsem Chloe Walkerová." S těmito slovy jsem mu podávala ruku. Na chvíli se zarazil, ale pak mi taky podal ruku. Páni, měl jí vážně ledovou. Co asi dělal? Venku přece taková zima zase není...
„Co máš teď za hodinu?" ptal se Edward.
„Španělštinu. A ty?"
„Jé. Já taky! Můžu si sednout k tobě?" Uch, tak teď mě vážně dostal. No, místo vedle mě je sice volný, ale sedět s ním? Když mu řeknu, že tam místo není, tak logicky brzo pozná, že jsem mu kecala. V tom případě nevidím jinou možnost.
„Jasně," řekla jsem tedy po krátkém zaváhání a přidala falešný úsměv číslo 3. Asi to poznal, tak se to snažil zakecat.
„No, jestli nechceš, tak já si klidně sednu někam jinam..." Zdálo se mi to nebo vypadal... zklamaně?
„Ale ne, prosím tě. To je dobrý. Jenom, víš, já radši sedím sama... No ale ty jsi tu nový, tak si klidně sedni ke mně!" aspoň, že teď jsem se usmála upřímně. Asi to nějak poznal, protože se taky usmál.
To už jsme ale procházeli dveřmi do učebny. Já jsem šla směrem ke svému stolu. On se zatím zasekl někde u učitelky, která už byla ve třídě. Sedla jsem si na židli a vyndala si sešit a učebnici. Pak jsem se zadívala z okna. Byl listopad. Mám ráda podzim. Všechno je tak barevné, připomíná mi to tu vzpomínku na mamku s taťkou. V té byl evidentně taky podzim, protože tam bylo spadané listí. Líbí se mi ty barvy... oranžová, hnědá, žlutá... Je listopad, takže za měsíc mám narozeniny. Bude mi už 17. Ten čas ale letí. Najednou jsem měla pocit, že se se mnou Edward dá do řeči. No jo, zase ten můj "pocit". A opravdu, během deseti vteřin přišel Edward a posadil se vedle mě.
„Ta učitelka je vážně hrozně otravná, všimla sis?"  ptal se mě Edward. Jasně, že sem si všimla. Je to stará babizna, co neumí španělsky ani koukat, ale poučovat, to umí. Fakt jí nesnáším. Edward se uchechtl.
„Něco k smíchu?" Fakt mi trochu leze na nervy, že se pořád něčemu blbě směje. Dneska vážně nemám náladu. Ne, že bych jí jindy měla, ale dneska to stojí za houby.
„Ne, nic." A to byl konec naší konverzace. Když zazvonilo, rychle se vypařil. Zbytek dne už jsem ho neviděla. Až na obědě. Seděl u stolu, ve vzdáleném rohu jídelny, se svojí rodinou - alespoň tak jsem to pochopila. Všichni si byli neskutečně podobní a zároveň tak jiní. Stejná bledá kůže, stejné zlatavé oči. Když mi došlo, že na ně už nějakou dobu zírám, což není asi zrovna slušné, otočila jsem se a šla si pro jídlo. Tušila jsem, že k obědu bude maso. A hle, řízky. Jindy bych asi měla radost, že jako příloha je zeleninová obloha, ale dneska bylo maso. A já jsem vegetariánka. Nijak moc to nehrotím, maso nejím, protože mi nechutná, takže nejsem žádná ochránkyně zvířat nebo tak něco. Nicméně mě rázem přešla chuť k jídlu. Přešla jsem tedy jídelnu a očima vyhledávala Jamie. Pak jsem jí konečně našla a vydala se za ní. Seděla u našeho obvyklého stolu, uprostřed jídelny. Sedla jsem si a čekala, co na mě vybalí. Seděly jsme chvíli mlčky a vypadala, že se přemáhá, aby mě nezahrnula lavinou otázek. Nějakou dobu se jí to i dařilo, když najednou vyhrkla:
„Tys seděla s Cullenem!" Moje schopnost nezklamala, takže jsem už dávno měla rozmyšlenou odpověď.
„Hm, a co má bejt?" Když jsem to říkala, snažila jsem se vypadat, co možná nejlhostejněji. Snad se mi to i povedlo. Musela jsem přece zachovat  masku Pokerového hráče a  ne, abych jí hned vyklopila jak se mi Edward líbí. Což byla pravda. Jenom jsem nechtěla, aby to někdo věděl.
„No jaký to bylo? Povídej." A tak jsem jí vyklopila všechno. Původně jsem nechtěla, ale stejně jsem věděla, že to udělám. Ach jo. Jsem fakt měkká.
Po obědě jsem jela domů, protože nám odpadlo odpolední vyučování. A to byl přínos. Kdo by chtěl dobrovolně trávit čas ve škole, když může dělat něco smysluplnějšího? A tak jsem jela svým autíčkem domů. Ovšem teď už normální rychlostí a ne jako ráno. Když jsem dorazila domů, teta tam ještě nebyla. Tak jsem si šla pustit televizi. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nic nedávají, rozhodla jsem se, že si půjdu číst. Vybrala jsem si nějakou romanci a začetla se do děje. Asi v šest jsem šla připravit sobě a tetě večeři. Věděla jsem, že přijde v sedm. A to jenom díky mé schopnosti.

Předchozí kapitola & Další kapitola

Autor: Kaku (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kiss From Vampire - 2. kapitola: