Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kiss From Vampire - 10. kapitola

30.05.2009 (20:00) • Kaku • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1715×

Zase se mi zdál ten divný sen. Sakra, co to má znamenat? Kdyby to mělo alespoň nějakej smysl, mělo to předvídat budoucnost, ale takhle? Jaký smysl má, že se z malé krásně holčičky stane ošklivý chlap, který se pak rozpadne na prach? Ne, tohle mi mozek opravdu odmítal brát. Už mockrát se mi zdály noční můry, ale bylo to... no v podstatě normální. Někdo mě chce zabít, já se chci zabít, já upadnu a zabiju se, na Zemi přilétá UFO a unáší mě - prostě normální noční můry normálních lidí.
„Angh," zafuněla jsem a vylezla z postele. Řádně naštvaná. Nesnáším, když něco nechápu. Navíc jsem se zase nevyspala. No, to bude zase den.
Nějak jsem se dopravila do koupelny a potom do kuchyně na snídani. Teta, jak vidno, už tu nebyla, tak jsem se mohla uvolnit a pěkně si zanadávat na nespravedlnost světa.
Když jsem konečně nasedla do auta, ve kterém byla po ránu pořádná kosa, zavřela dveře a připoutala se, napadlo mě, že jsem dlouho v autě neposlouchala žádnou hudbu. A tak jsem si zapnula rádio a dala ho hodně nahlas, až mi zalíhalo v uších. Pustila jsem si na CD nějaké starší pecky od Paramore a vyrazila.
Na semaforu jsem si pěkně otevřela okýnko a začala nahlas zpívat:
„Now when I caught myself, I had to stop myself
From saying something that I should've never though..." zpívala jsem falešně a chtěla jsem zpívat dál, ale začali na mě troubit. Nevěděla jsem, o co jde tak jsem koukla na semafor. Zelená. Ups, tak to byl zase trapas. Radši jsem zavřela okýnko, ztlumila hudbu a rozjela se ke škole patřičně rudá.
Zaparkovala jsem a vystoupila. Nikde jsem neviděla ani Jamie, ani Cullenovi. Doufám, že dneska vážně přijdou, jak slibovali - sluníčko totiž nesvítilo.
Vydala jsem se šouravým krokem ke škole a pořád se rozhlížela, jestli někoho z nich neuvidím. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem nakonec narazila do hlavních dveří. Paráda, dneska se mi vážně daří! Skleněná výplň dveří se lehce zatřásla a já si promnula natlučené čelo. Kolem mě se lidé začali smát. Zaposlouchala jsem se a slyšela jsem známý hlas patřící Jamie.
„Prosím tě, Chloe, co jsi to zase vyváděla?" ptala se mě se smíchem a jiskřičkami v očích. Hmm, měla dobrou náladu.
„Nesměj se, stejně za to můžeš ty!" obvinila jsem ji naoko naštvaně.
„Jo, a jak prosím tě? Myslíš, že oplývám nějakou nadpřirozenou mocí, která tě navedla rovnou na dveře?" nepřestala se Jamie usmívat.
„Ne, ale pořád jsem se rozhlížela jestli tě neuvidím a tolik jsem se do toho zabrala, že jsem přehlídla dveře! Kdybys na mě jako vždycky počkala, nemusela bych se rozhlížet a zcela jistě bych to rovnou nenapálila do dveří!" obviňovala jsem ji dál. Na docílení většího efektu jsem rozhazovala rukama a přitom zmlátila nějakého ubohého prváka. Dnes se mi vážně nedařilo... Jamie se klukovi začala omlouvat a u toho se hlasitě smála. Chudák z toho byl tak vyděšený, že radši nenápadně zmizel.
„Chloe, co ti ten nebožák provedl tak hrozného, že si ho za to zmlátila?" smála se mi.
„Tss tss. Však ono na tebe taky dojde!" mumlala jsem si pro sebe neslyšně, vrhla zamračený pohled po Jamie a otočila se na cestu do školy. Tentokrát jsem dveřmi prošla bez obtíží.
Jamie mě dohnala až před mojí učebnou.
„Uvidíme se na trigonometrii!" křikla ještě, když provlála kolem mě. Jenom jsem něco zahučela v odpověď.
Vlezla jsem do třídy a zjistila, že právě jdu na španělštinu. Což znamenalo, že budu čtyřicet pět minut sedět vedle Edwarda. Usmála jsem se. Za poslední dobu jsem se s Edwardem celkem sblížila a zjistila jsem, že je překvapivě úžasný kamarád! Hodně jsme se spolu nasmáli. V duchu jsem zavzpomínala na včerejší odpoledne, jak jsem po něm házela popcorn, jak jsme potom měli menší polštářovou bitku, jak jsem ho přišpendlila k zemi, jak jsem mu byla blízko... Ale proboha! O čem to tady přemýšlím?! Edward je kamarád! Nemůžu všechno zničit tím, že se do něj-
V tu chvíli vešel do třídy a já si uvědomila, že se mi hrabe v hlavě. Sakra! Začala jsem tedy přemýšlet o něčem nezávadném. Nemohla jsem vymyslet nic kloudného, tak jsem si prostě začala v duchu zpívat a soustředila jsem se na slova písně. Od Edwarda jsem si tím vysloužila posměšný úšklebek. Ale neměla jsem čas přemýšlet nad nějakou peprnou a jistě milou odpovědí na jeho gesto, protože jsem se stále snažila silně soustředit. Stačila by malá chvilka nepozornosti a Edward by se dozvěděl věci, které by opravdu vědět neměl. Protože ani já jsem jim pořádně nerozuměla. Nerozuměla jsem sobě. Do prkýnka! Dneska jsem klela víc než obvykle. To bylo neobvyklé. Většinou jsem nebyla sprostá. I když ubohé sakra se dá stěží považovat za nadávku.
Edward mě pozdravil a já tiše odpověděla. Víc jsem se ale o konverzaci nepokoušela. Mohlo by se stát, že bych si myslela nepatřičné věci a dneska na to nebyla vhodná doba. Nejdřív jsem si to sama potřebovala pěkně urovnat v hlavě. Až pak se mi tam může šťourat Edward.
Zbytek hodiny jsem  pouze vzpomínala na knížku, kterou jsem četla před pár lety. Snažila jsem se vybavit každou maličkost a tím jsem snad dostatečně zaměstnala svou mysl. Edward se tvářil sice nechápavě, ale radši jsem nechtěla ani domyslet, jak by se asi tvářil, kdyby v mých myšlenkách slyšel něco na způsob: ,Ách, dneska mu to tak ohromně sluší, co kdybych ho někam pozvala?' Protože to by si jistě vysloužilo pohled o poznání nechápavější.
Hodina po nekonečné chvíli skončila a já se vydala pryč. Hlavně co nejdál od Edwarda!
Zbytek dne proběhl ani nevím jak. Už jsem se ani neztrapnila a to bylo co říct. Oběd jsem úspěšně vynechala a Jamie řekla, ať Alici řekne, že mi není dobře. Jamie se ani nevyptávala. Už takovéhle mé chování znala a věděla, že je lepší se neptat. Po obědě, který jsem strávila na záchodech a bezpředmětně zírala na svůj odraz do zrcadla, jsem se vydala domů.
Cesta mi rychle uběhla a už jsem stála před domem, kde na mě dopadla nepochopitelná deprese. Snažila jsem se pochopit, co se to se mnou děje.
Ještě včera byl Edward kamarád a dnes? Přemýšlela jsem, co se od včerejška změnilo, kde se ta chyba stala. Protože tohle byla jednoznačně chyba. Nemůžu jen tak zahodit přátelství, které za těch pár dní mezi mnou a Edwardem vzniklo, kvůli svojí nepředložené poblouzněnosti. Protože tohle nebylo víc než ubohé poblouznění. Alespoň jsem si to nehodlala přiznat. Už jen to v duchu vyslovit, znamenalo připustit si skutečnost. A to já vážně nechtěla.
Ne, musím něco vymyslet. Nemůžu to takhle nechat! Když to tak nechám, Edward s křikem uteče, protože kdo by si chtěl na krk přivázat šáhlou Chloe Walkerovou? Jenom blázen a to podle mého mínění Edward nebyl.
Dalších několik okamžiků jsem seděla v autě a přemítala, co bych měla dělat. Když jsem začala pociťovat mírné nepohodlí, zvedla jsem se a vydala se k domu. Když jsem procházela dveřmi, napadla mě spásná myšlenka. Ano! To je ono! Bude to sice těžké, ale já se nevzdám. Budu bojovat. Začnu tím, že se mu budu vyhýbat. Když to nevyjde, předvedu mu ukázkovou ignoraci. Prostě to tak musí být.
Když jsem později toho dne ležela v posteli, přemýšlela jsem o svém rozhodnutí. Bylo správné? Mám se mu vyhýbat? Je to přece můj kamarád... Ještě jsem se snažila vymyslet nějaké jiné řešení, ale na nic lepšího jsem nepřišla. Napadlo mě, že bych s ním dál jenom kamarádila, ale věděla jsem, že nemám šanci ustát to. Moje myšlenky by mě vždycky prozradily. A já věděla, že ode dneška budou ty myšlenky chvílemi až moc přeslazené. Nechtěla jsem, aby mě Edward nenáviděl, ale bude to tak pro všechny nejlepší.

Předchozí kapitola

Autor: Kaku (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kiss From Vampire - 10. kapitola: