Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Key of my hearth - Kapitola 2

18.07.2010 (09:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2135×

Jen co jsem vyšla ze dveří, tak už mě objímaly dvě studené paže. Objímaly mě a tiskly mě k němu. Já jsem se snažila zapamatovávat detaily tohoto okamžiku, zbývá nám pouze pár hodin. Trochu se ode mě odsunul a díval se mi do očí. Hledal v nich odpověď na to, proč jsem byla v koupelně, ale já mu ji nesměla říct. Pořád měl otazníky v očích, a tak jsem mu zalhala.

„Bylo mi pouze špatně. Nejspíš jsem chytila nějakou chřipku, ale dneska to nechci řešit. Ještě dnešek si chci užít…"

Ruku v ruce jsem vyšli společně z ložnice a vrátili jsme se zpět do obývacího pokoje. Byli tam již všichni, seděli tam a pozorovali nás. Edward se posadil do křesla, a když jsem procházela kolem něj, abych se posadila na pohovku, tak mě stáhnul k sobě na klín. Obejmul mě kolem boků a nechtěl mě pustit. Já jsem se jen tak na něj otočila a dlouze políbila, šlo vidět, že se mu to líbilo a nechtěl s tím přestat. Ale já jsem s tím skončila, chtěla jsem trávit nějaký ten čas se svou rodinou.

Když v tom mě to napadlo, proč bych si nemohla některé vzpomínky zdokumentovat. Vytrhla jsem se Edwardovi a běžela jsem do naší ložnice. Věděla jsem, že tady musí být, naposledy jsem ho nechala v šuplíku s tím, že ho již nikdy nebudu potřebovat. Ale zmýlila jsem se, potřebuji ho. Aspoň jednu fotku své rodiny pohromadě, aspoň jednu fotku na které budu s Edwardem šťastná. Konečně jsem ho našla, byl pořád stejný. Skoro nevyužitý, ale jeho chvíle nastala. Seběhla jsem zpátky dolů a všichni čekali, co budu dělat. Vrátila jsem se k Edwardovi a jen co jsem si k němu dosedla, tak jsem nás spolu vyfotila. Jen co Alice viděla, co chci dělat, tak mi vzala fotoaparát z ruky a sama fotila. Víckrát vyfotila mě a Edwarda. A poté postupně ostatní členy rodiny pohromadě. Ještě jsem k ní doběhla já a vyfotila jsem se i s ní. Když pominulo focení, tak jsem přišla se svým plánem. Sama moc dobře vím, že se o něm nesmí dozvědět. Musím si dávat hlavně pozor na Alice. A nikdo nesmí být doma, až budu odjíždět. Nenechali by mě odjet, a hlavně mě nesmí najít…

Znala jsem pouze jedinou věc, kterou je dostanu z domu. A tou věcí je lov. A hned jsem se chopila šance:

„Edwarde? Nevšiml sis, že poslední dobou máš tmavší oči? Potřeboval by sis zajít na lov. A sama moc dobře vím, že se ti tam nechce, tak co kdyby jste si udělali zítra všichni společný lov a já bych mezitím zajela navštívit Charlieho? Co ty na to říkáš?“

Sama dobře vím, jak špatně se mi to říkalo. Jak jsem to musela celou tu dobu hrát. Nic nesmí poznat. Nejdřív se mu nechtělo, ale pak se přidal Emmett a jeho medvídci. Další věc po které se mi bude stýskat. Emmett a jeho věčný humor, jeho vtípky a oslovení: „Moje malá nemotorná sestřička“. Viděla jsem, že ještě pořád váhá, ale musela jsem ho přesvědčit. Usmála jsem se a poprvé jsem mu zalhala:

„Lásko, ty na ten lov musíš jít, potřebuješ to. A navíc, až se vrátíš, tak já tě tady budu čekat, a možná si pro tebe připravím nějaké překvapení. A ne, že řekneš ne. Prostě na něj půjdeš, bez komentáře…“

Viděl, že mi nejde odporovat. Ale zato Emmett se nezdržel komentáře:

„No teda, Edíku, řeknu ti, že ta tvoje manželka tě má v hrsti. Ta by i medvěda donutila dělat věci proti jeho srsti. Ani se nedivím, že si ochočila i vlčí smečku.“

Všichni jsme se tomu zasmáli. Byly to krásné rodinné chvilky, po kterých se mi bude stýskat. Edward mi pomalu dával polibky na krk, pak slyšel moje tiché mručení. Tak si mě vzal do náruče a nesl mě do našeho pokoje. Položil mě na postel a začal mi laskat krk. Dlouze jsme se líbali a věnovali se sami sobě…

Celé okolí zahalila tma. Na nebi se třpytily hvězdy. A já jsem naposledy ležela v náručí své lásky. Hrál si s mými vlasy, a dával mi letmé polibky. Ležela jsem na jeho hrudi a plně jsem si tento okamžik užívala. Ale musela jsem mu ještě něco říct, než navždy odejdu z jeho života...

„Edwarde, lásko. Chtěla jsem ti jen říct, že život bez tebe by byl pro mě velkým utrpením. Když jsi poprvé vstoupil do mého života, tak jsem teprve poznala, co je to skutečný život. Jsi pro mě vším, a udělala bych pro tebe, a i pro naši rodinu cokoliv. Kdyby se něco stalo, pamatuj, Edwarde, že život musí jít dál. Miluji tě, lásko…“

Hned se chtěl začít ptát, proč mu to říkám, ale umlčela jsem ho polibkem. Pak jsem si hlavu položila na jeho hruď a on začal broukat mou ukolébavku. I když jsem chtěla zůstat tuto celou noc vzhůru, tak má víčka mě neuposlechla. Ponořila jsem se do hlubokého spánku. Naposledy v náručí mé lásky a otce našeho dítěte…

Cítila jsem polibky po tváři. Jeho ruce mě hladily. Bylo to nejkrásnější probuzení. Pomalu jsem otevřela oči a on mě přivítal:

„Ahoj, lásko. Doufám, že jsi se krásně vyspinkala. Za chvilku budu muset odjet na lov, ale vrátím se co nejdřív. A pak budeme spolu. Doufám, že nezapomeneš na to překvapení…“

Nechtěla jsem ta slova slyšet. Znovu jsem ho dlouze políbila. Přesunula jsem se na jeho hruď a obkreslovala jsem ty krásné kontury jeho těla. Sem tam jsem ho políbila. A pak si mě vzal do náruče a schoval mě v ní, jako by mě chtěl ukrýt před celým světem. Když v tom jsem uslyšela Alice. Slova, pro která jsem nebyla ještě připravena. Volala Edwarda, měli odjíždět na lov. Nastal čas loučení.

Ještě jednou mě políbil a pak vstal. Šel se obléknout, a já jsem si mezitím natáhla saténový župan. Scházeli jsme spolu ze schodů, a on mi zašeptal:

„Lásko, až se vrátím, tak si dáme společnou sprchu. A pak můžeme pokračovat klidně i dál. A už se tě nemůžu dočkat. Miluji tě…“

Tohle byla poslední slova, která jsem od něj slyšela. Ještě jsem ho zastavila, vběhla jsem mu do náruče a dlouze políbila. Pak ke mně přešla Alice a aniž by něco věděla, tak mě dlouze obejmula a ještě mi stihla říct:

„Ať už máš v plánu cokoliv, tak to nedělej. Edwarda to zničí a nás taky. Ale vím i tvůj důvod, a hlavně dávej na vás pozor. Ale nejlepší by bylo, kdybys zůstala. Mám tě ráda, Bello.“

Říkala to potichu, aby nás nikdo neslyšel. Ladně nastoupila do auta, a všichni se rozjeli. Naposledy jsem jim zamávala, a mé slzy si začaly hledat cestu ven. Naposledy jsem viděla odjíždět stříbrné Volvo, a nejraději bych si lehla na zem a plakala. Bolelo mě to, ničilo mě to. Ale pak jsem si uvědomila pro koho to dělám. Pohladila jsem si svoje bříško a rychle jsem vyběhla teď už pouze do jeho pokoje.

Vzala jsem tašku a dala jsem do ní pár kousků oblečení. Rovnou jsem se u toho i oblékla. Vzala jsem si volnou tuniku a jeany. K tomu pohodlné tenisky. Do tašky jsem přibalila ty nejdůležitější věci. Byl to hlavně fotoaparát se včerejšími fotkami. Pak jsem si tam dala naše svatební album a jako poslední CD s mou ukolébavkou. Na ruku jsem si zapnula náramek s vlkem a srdcem. Nechci zapomenout i na svého nejlepšího přítele. Tašku jsem zapnula a přešla jsem ke stolu. Nejdřív jsem chtěla napsat dopis, ale žádná slova nedokážou vyjádřit bolest jakou cítím. Pouze jsem doprostřed papíru napsala:

„Odpusť mi“ a položila jsem to na stůl. Z prstu jsem si sundala svůj zásnubní prsten. Prsten po Edwardově matce, zaslouží si ho mít zpět u sebe. A položila jsem ho na papír. Ještě jsem vzala další papír, který byl určen pro Alice:

„Postarej se o něj. Nechci, aby to dopadlo jako tenkrát, musíte ho ochránit. Musí začít žít normální život. Slib mi to. Sbohem, sestřičko…“

Vzala jsem tašku a list určený Alice. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a připomněla jsem si ty šťastné chvilky. Už jsem chtěla odejít, když jsem si vzpomněla na jednu věc. Vběhla jsem do šatny a vzala jsem ze země jeho košili. Bylo to tmavě modrá košile, kterou měl včera na sobě. Byla nasáklá jeho vůní. Dala jsem si ji do tašky, abych na něj nezapomněla, i když vím, že to se nikdy nestane. Poslední pohled a dveře jsem za sebou zavřela. Ještě jsem přešla k Alice do pokoje. Položila jsem jí to na stůl, když jsem si všimla větší obálky. Byla určena pro mě, a tak jsem si ji dala také do tašky. Podívám se na ni v letadle.

Pomalu jsem scházela ze schodů, jediný pohled. Mířila jsem do garáže, myslela jsem, že si vezmu své auto. Ale musela jsem být rychlá. Co když mu Alice něco řekne a on už je na cestě. Popadla jsem klíčky od jeho nejmilejšího auta. Jeho Aston Martin, jedno z nejrychlejších aut. Tašku jsem dala na sedadlo spolujezdce. Klíčky jsem ho nastartovala. Dala jsem si bezpečnostní pás. A vyjela jsem z garáže. Ještě jsem se stihla otočit a naposledy se podívat na můj bývalý domov. Vyjela jsem směr Seattle…

Přijížděla jsem na letiště. Auto jsem zaparkovala a klíčky jsem si vzala. Vstoupila jsem do budovy a hledala jsem informace. Došla jsem tam a řekla jsem jim, ať klíčky od tohoto auta předají pouze Edwardu Cullenovi. Když jsem vyřídila i to, tak jsem přešla k přepážce, kde jsem si koupila letenku. Nejbližší let byl do Londýna, a rezervovala jsem ho na jméno Isabella Masenová.

S letenkou v ruce jsem přešla do čekací místnosti. Zavazadlo jsem již odevzdala, a zbývalo mi pouze 10 minut, než budu muset jít. Většina lidí se již tlačila ke vchodu do letadla. Ale já jsem stála u prosklené stěny a loučila jsem se se vším. Myslela jsem na Edwarda a na to co zrovna dělá, když v tu chvíli jsem něco zahlédla. Zahlédla jsem stříbrné Volvo, které se zastavilo uprostřed parkoviště. Jeho řidič vystoupil z auta rychlostí blesku. Byl pouze v černé košili a jeho bronzové vlasy byly rozevláté do všech stran. Běžel do letištní haly a mně bylo jasné, že musím rychle něco udělat. Chtěla jsem tu zůstat. Zůstat a rozeběhnout se za láskou svého života, ale věděla jsem, že nesmím. Kvůli děťátku, nesmím ohrozit jeho život. A hlavně nesmím ohrozit život naší rodiny.

Rychle jsem vytáhla letenku a vběhla ke vchodu. Všechno byla otázka vteřin. Všechno zkontrolovali a já jsem se dostala do prosklené chodby, která mířila ke vstupu do letadla. Pomalu jsem šla chodbou, když jsem uslyšela jeho hlas. Volal na mě:

„Bello! Bello! Bells, lásko. Vrať se mi...“

Slyšela jsem tu bolest v jeho hlase. Slyšela jsem to utrpení, ale já jsem musela. Byla jsem uprostřed chodby a všimla jsem si toho výhledu. Přesně přes tuto stěnu, šlo vidět do letištní haly. Přesně na to místo, kde jsem před tím stála já. Tedy až na to, že na mém místě tam stál můj manžel. Měl v očích utrpení a stále mě volal. Viděl mě stejně, jako já jsem viděla jeho.

Položila jsem svou ruku na stěnu, stejně jako to udělal on. Prosil mě. Poslala jsem mu vzdušný polibek. Tiše jsem řekla „Sbohem“ a nastoupila jsem do letadla.

Připadalo mi to, jako kdybych nechala polovinu sebe samé tam v té hale. Polovinu, která zůstala s ním. Bolelo to, ale osud řekl své.

Sedla jsem si do sedadla. A zavřela jsem oči. Přehrávala jsem si naše poslední chvilky, kdy jsme byli spolu. Když v tom mě z mých vzpomínek vyrušil můj spolusedící.

„Jak dojemné bylo vaše rozloučení, Isabello.“

Podívala jsem se do očí v barvě krve. A věděla jsem, že nic již nebude dobré…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Key of my hearth - Kapitola 2: